close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

21. Oko hada (část 2)

21. listopadu 2010 v 11:44 |  Harry Potter a Fénixův řád
Hodinu a půl poté se vrátil do společenské místnosti, kde našel Rona a Hermionu na těch nejlepších místech u krbu; jinak už tam skoro nikdo nebyl, téměř všichni se odebrali na kutě. Hermiona psala opravdu dlouhý dopis; už zaplnila polovinu role pergamenu, který visel přes okraj stolu dolů. Ron ležel na rohoži u krbu a snažil se dokončit domácí úkol z proměňování.
"Co tě zdrželo?" zeptal se, když Harry zapadl do křesla vedle Hermiony.
Harry neodpověděl. Byl v šoku. Jedna jeho polovina chtěla Ronovi a Hermioně ihned vyklopit, co se stalo, zatímco druhá polovina si chtěla odnést to tajemství s sebou do hrobu.
"Jsi v pořádku, Harry?" zeptala se Hermiona a pohlédla na něj přes svůj brk.
Harry pokrčil rameny. Ve skutečnosti nevěděl, jestli je nebo není. "Co je?" řekl Ron a nadzvedl se na předloktích, aby na něj lépe viděl. "Co se stalo?"
Harry nevěděl, jak by měl nejlépe začít a ještě pořád si nebyl jist, jestli vůbec chce. Zrovna když se rozhodl být zticha, Hermiona vzala věc do svých rukou.
"Je v tom Cho?" zeptala se věcně. "Zahnala tě po schůzi do rohu?"
Harry kývl. Ron se zakuckal, ale hned přestal, když se po něm Hermiona koukla.
"A - eh - co chtěla?" zeptal se lehce škádlivým tónem.
"Ona -" začal Harry trochu chraptivě; odkašlal si a zkusil to znova. "Ona - eh -"
"Políbila tě?" zeptala se Hermiona hbitě.
Ron se posadil tak rychle, že si rozlil inkoust po rohoži. Ale ignoroval to a dychtivě zíral na Harryho.
"No?" pobídl ho.
Harry se podíval na Ronův výraz kombinující zvědavost a pobavenost a pak na Hermionino lehké zamračení a přikývl.
"HA!"
Ron udělal triumfální gesto zaťatou pěstí a zasmál se tak drsně, že skupinka plaše se tvářících druháků u okna nadskočila. Na Harryho tváři se rozhostil váhavý úsměv, když viděl, jak se Ron válí na rohoži.
Hermiona mu věnovala krajně znechucený pohled a vrátila se ke svému dopisu.
"No, a?" řekl konečně Ron a podíval se na Harryho, "jaké to bylo?"
Harry chvíli váhal.
"Mokré," odpověděl po pravdě.
Ron udělal zvuk, který mohl vyjadřovat stejně dobře potěšení jako znechucení - nedalo se to poznat.
"Protože brečela," pokračoval Harry.
"Ach," řekl Ron a jeho úsměv trochu ochabl. "To líbáš tak špatně?"
"To nevím," řekl Harry, kterého to předtím nenapadlo a teď mu to začalo dělat starosti. "Možná, že jo."
"Jistěže ne," řekla Hermiona nepřítomně a dál se věnovala dopisu.
"Jak to víš?" zeptal se jí Ron velmi ostrým tónem.
"Protože Cho teď tráví pláčem polovinu dne," řekla Hermiona. "Brečí u jídla, na záchodě, všude."
"Jeden by řekl, že trochu líbání jí zvedne náladu," zakřenil se Ron.
"Rone," řekla Hermiona povýšeně a namočila brk do inkoustu, "ty jsi ten nejbezcitnější prevít, jakého jsem kdy měla to neštěstí potkat."
"Co to mělo znamenat?" ozval se dotčeně Ron. "Kdo by brečel, když ho někdo líbá?"
"Jo," řekl trochu zoufale Harry, "kdo?"
Hermiona se na ně soucitně podívala.
"Nechápete, jak se teď Cho cítí?" zeptala se.
"Ne," odpověděli Ron a Harry najednou.
Hermiona si povzdechla a položila brk. 
"Tak samozřejmě cítí smutek, protože Cedrik zemřel. Pak se také dá předpokládat, že se cítí zmatená, protože měla ráda Cedrika a teď má ráda Harryho a nemůže přijít na to, koho z nich má ráda víc. Také cítí vinu, protože se jí zdá, že když políbí Harryho, pohaní Cedrikovu památku a také si dělá starosti, co by o ní řekli ostatní, kdyby začala chodit s Harrym. A nejspíš si ani není jistá, co vlastně k Harrymu cítí, protože koneckonců on byl ten poslední, kdo byl s Cedrikem před jeho smrtí, takže je to celé pomíchané a velmi bolestivé. Jo, a ještě se bojí, že ji vyhodí z havraspárského famfrpálového týmu, protože tak špatně létala."
Když skončila, rozhostilo se omráčené ticho a pak Ron řekl: "Tohle všechno nemůže jeden člověk cítit najednou, explodoval byl."
"To, že tvá škála emocí je stejně široká jako u čajové lžičky neznamená, že to platí pro všechny," řekla Hermiona sprostě a zvedla brk.
"Ale ona začala," řekl Harry. "Já bych ne - ona prostě tak nějak ke mně přišla - a najednou mi brečela na rameni - nevěděl jsem, co mám dělat -"
"Nic si nevyčítej, kamaráde," řekl Ron, kterého jen ta představa vyděsila.
"Stačilo být na ni prostě hodný," řekla Hermiona, "ale to jsi byl, viď?"
"No," řekl Harry a tváře se mu začínaly zahřívat, "tak nějak jsem ji - trochu poplácal po zádech."
Hermiona vypadala, že se vší silou snaží neobrátit oči v sloup.
"Ale myslím, že to mohlo být horší," řekla po chvíli, "uvidíš se s ní zase?"
"To každopádně budu muset, ne?" řekl Harry. "Na setkání BA, ne?"
"Ty víš, co myslím," řekla netrpělivě Hermiona.
Harry nic neříkal. Hermionina slova před ním otevřela celou řadu děsivých možností. Snažil se představit si, jak jde někam s Cho - nejspíš do Prasinek - a je s ní sám několik hodin. No samozřejmě, že bude očekávat, že ji někam pozve, po tom, co se stalo… Z té myšlenky se mu bolestivě sevřel žaludek.
"Ale," ozval se jakoby z dálky Hermionin hlas; už zase byla ponořená do svého dopisu, "budeš mít spoustu příležitostí se jí zeptat."
"A co když s ní nikam jít nechce?" řekl Ron, který pozoroval Harryho s neobvykle bystrým výrazem ve tváři.
"Nebuď hloupej," řekla Hermiona, "Harry už ji má rád dlouho, viď, Harry?"
Neodpovídal. Ano, měl Cho rád už dlouho, ale vždycky, když si představoval jejich společné chvíle, byla v nich dobře se bavící Cho a ne Cho plačící na jeho rameni.
"A komu že to píšeš ten román?" obrátil Ron svou pozornost k Hermioně a snažil se přečíst kousek pergamenu, který už lezl po podlaze. Hermiona ho vytáhla nahoru.
"Viktorovi."
"Krumovi?"
"Kolik dalších Viktorů známe?"
Ron neřekl nic, ale tvářil se znechuceně. Dalších dvacet minut seděli v tichu, Ron dokončil esej z proměňování, doprovázeje to mnoha netrpělivými zvuky a škrtáním, Hermiona se dostala na samý konec pergamenu, zarolovala ho a pečlivě zapečetila a Harry zíral do ohně a víc než kdy jindy si přál, aby se objevila Siriusova hlava a dala mu nějakou radu ohledně děvčat. Ale oheň postupně vyhasínal, až se i žhavé uhlíky proměnily v popel a když se Harry rozhlédl, zjistil, že už jsou ve společenské místnosti zase sami.
"Tak dobrou," zívla Hermiona a odebrala se do dívčích pokojů.
"Co na Krumovi vidí?" ptal se Ron, když s Harrym stoupali po schodech ke svým pokojům.
"No," popřemýšlel Harry, "tak předně je starší… Je to mezinárodně známý hráč famfrpálu…"
"Jistě, ale kromě toho," řekl Ron nazlobeně, "je to mrzutej trouba, ne?"
"Trochu mrzutej, to jo," řekl Harry, který stále myslel na Cho.
V tichosti se převlékli do pyžama; Dean, Seamus a Neville už spali. Harry odložil brýle, vlezl si do postele, ale závěsy nezatáhl; místo toho pozoroval kousek hvězdnaté oblohy, viditelné Nevillovým oknem. Kdyby jen včera touto dobou věděl, že o čtyřiadvacet hodin později políbí Cho Changovou…
"Dobrou," zabručel Ron.
"Dobrou," řekl Harry.
Možná příště… Jestli bude nějaké příště… Už bude trochu šťastnější. Měl ji pozvat někam ven; možná to čekala a teď se na něj opravdu zlobí… Nebo taky leží v posteli a pláče pro Cedrika? Nevěděl, co si o tom má myslet. Hermionino vysvětletí to spíš zkomplikovalo, než aby mu v něčem pomohlo.
Tohle by nás tu měli učit, přemýšlel a obrátil se na bok, jak to vypadá v dívčí hlavě… Bylo by to užitečnější než jasnovidectví…
Neville ze spánku zafuněl; venku zahoukala sova.
Harrymu se zdálo, že je zpátky v místnosti, kde probíhají setkání BA. Cho ho obviňovala, že ji tam vlákal pod falešnými sliby; říkala, že jí slíbil stopadesát kartiček z čokoládových žabek, když přijde. Harry protestoval… Cho vykřikla: "Cedrik mi dal spoustu kartiček, podívej!" A vytáhla zpod hábitu hrsti kartiček a vyhodila je do vzduchu. Pak se proměnila v Hermionu a řekla: "Ty jsi jí to slíbil, Harry… Měl bys jí raději dát něco jiného… Co třeba tvůj Kulový blesk?" A Harry se bránil, že nemůže dát Cho svého Kulového bleska, protože ho má Umbridgová a celé je to nesmysl, on přišel jen rozvěsit po místnosti ozdoby ve tvaru Dobbyho hlavy…
Pak se sen změnil…
Cítil, že jeho tělo je klidné, silné a pružné. Prokluzoval mezi lesknoucími se kovovými tyčemi, podél temného studeného kamene… Ležel na podlaze a klouzal po břiše… Byla tma, ale i tak viděl předměty kolem sebe, zářily podivnými vibrujícími barvami… Otočil hlavu… Na první pohled byla chodba prázdná… Ale… Na podlaze před ním seděl muž, tvář mu padala na rameno, jeho obrys zářil do tmy…
Harry vystrčil jazyk… Cítil ve vzduchu mužův pach… Byl živý, ale nehýbal se… Seděl přede dveřmi na konci chodby… Harry toužil ho kousnout… Ale ovládl se… Měl na práci důležitější věci… Ale muž se pohnul… S jeho nohou spadl stříbrný plášť, jak rychle vyskočil; a Harry viděl jeho vibrující rozmazaný obrys přímo nad sebou, viděl vytaženou hůlku… Neměl na vybranou… Napřímil se a ťal jednou, dvakrát, třikrát, jeho špičaté zuby se nořily do masa, cítil praskat mužova žebra, jeho teplou krev…
Muž ječel bolestí; pak ztichl… Upadl na zeď za sebou… Po podlaze stříkala krev…
Čelo ho strašlivě bolelo… Měl pocit, že mu praskne…
"Harry! HARRY!"
Otevřel oči. Celé tělo mu pokrýval ledový pot; pokrývky měl omotané kolem sebe jako svěrací kazajku; měl pocit, jako by mu na čelo přitiskli do bělá rozžhavený pohrabáč.
"Hany?
Ron stál nad ním a vypadal opravdu vyděšeně. U nohou postele stály další postavy. Harry se chytil za hlavu; bolest byla nesnesitelná… Nahnul se přes okraj postele a zvracel.
"Je opravdu nemocný," řekl polekaný hlas. "Neměli bychom někoho zavolat?"
"Harry! Harry!"
Musel to říci Ronovi, bylo velmi důležité, aby mu to řekl… Harry se posadil, lapaje po dechu, odhodlán nezačít zase zvracet, i když bolest byla přímo oslepující.
"Tvůj táta," řekl a těžce oddychoval, "tvůj táta… Byl napaden…"
"Co?" nechápal Ron.
"Tvůj táta! Je pokousaný, je to vážný, všude byla krev…"
"Jdu pro pomoc," řekl ten samý vylekaný hlas a Harry slyšel, jak někdo běží z pokoje ven.
"Harry, kamaráde," řekl Ron nejistě, "to… To se ti jen něco zdálo…"
"Ne!" řekl Harry zuřivě; Ron musel porozumět.
"To nebyl sen… Ne obyčejný sen… Byl jsem tam, viděl jsem to… Udělal jsem to…"
Slyšel, jak si Seamus s Deanem něco šeptají, ale nevěnoval tomu pozornost. Bolest v čele pomalu polevovala, ovšem stále se potil a třásl jako v horečce. Znovu se pozvracel a Ron uskočil dozadu.
"Harry, tobě není dobře," zapípal, "Neville šel pro pomoc."
"Nic mi není!" zakuckal Harry, utřel si pusu rukávem a nekontrolovatelně se roztřásl. "Mně nic není, měl by ses bát o tátu - musíme zjistit, kde je - strašně krvácí - byl jsem - obrovský had."
Chtěl vylézt z postele, ale Ron ho zamáčkl zpátky; Dean a Seamus si pořád špitali. Jestli uplynula jedna minuta nebo deset Harry nevěděl; prostě tam seděl a třásl se a cítil, jak se bolest z jizvy pomalu vytrácí… Pak zaslechl na schodech kroky a Nevillův hlas:
"Tady, profesorko."
Profesorka McGonagallová v kostkovaných šatech přispěchala do pokoje, brýle měla nakřivo posazené na kostnatém nose.
"Co se děje, Pottere? Kde to bolí?"
Ještě nikdy nebyl tak potěšený, že ji vidí; to bylo přesně to, co potřeboval, člena Fénixova řádu, ne někoho, kdo mu bude předepisovat neúčinné lektvary.
"Ronův táta," řekl a posadil se. "Napadl ho had a je to vážné, viděl jsem to."
"Co tím myslíte, že jste to viděl?" zeptala se profesorka McGonagallová a svraštila tmavé obočí.
"Já nevím… Spal jsem a pak jsem tam byl…"
"Tedy se vám to zdálo?"
"Ne!" rozčílil se Harry; copak to nikdo z nich nechápe? "Nejdřív se mi zdálo o něčem úplně jiném, taková hloupost… A pak to tohle přerušilo. Byla tu skutečnost, ne představa. Pan Weasley spal na podlaze a napadl ho obrovský had, byla tam spousta krve, upadl, někdo musí zjistit, kde je…"
Profesorka McGonagallová na něj zírala skrze nakloněné brýle, jako kdyby ji to, co vidí, děsilo.
"Já nelžu, já nejsem blázen!" řekl Harry a už skoro křičel. "Říkám vám, viděl jsem to!"
"Já vám věřím, Pottere," řekla profesorka McGonagallová stručně. "Vezměte si hábit - půjdeme za ředitelem."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama