close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

21)Nenalezitelná komnata (část 2)

21. listopadu 2010 v 13:32 |  Harry Potter a Princ dvojí krve
"Podle mě uděláš nejlíp, když půjdeš na to doplňkové cvičení v Prasinkách a vyzkoušíš si, jak ti to půjde tam," domlouval mu Harry. "Každopádně to bude zajímavější než pokoušet nepřemístit do nějaké pitomé obruče. A když ti to ani pak nepůjde… no, však víš… dělej, jak chceš, ale můžeš si tu zkoušku odložit a jít na ni až se mnou v lé… Uršulo, tohle je chlapecká umývárna!"
Z kabinky za jejich zády se vynořil duch mladé dívky. Nyní se dívka za nimi vznášela ve vzduchu a zkoumala je silnými kulatými brýlemi s bílou obroučkou.
"Aha," zahučela zklamaně, "to jste vy dva."
"A koho jsi čekala?" zajímal se Ron a prohlížel si ji v zrcadle.
"Nikoho," odsekla a zamyšleně si ohmatávala pupínek na bradě. "Sliboval sice, že se na mě zase přijde podívat, jenže tys taky tvrdil, že za mnou čas od času zaskočíš -" pohlédla vyčítavě na Harryho, "a přitom jsem tě už neviděla celé měsíce. Už jsem se naučila na chlapecké sliby moc nespoléhat."
"Já myslel, že bydlíš v tamté dívčí umývárně," podivil se Harry, který se zmíněné místnosti už několik let širokým obloukem vyhýbal.
"Bydlím," přitakala Uršula a roztrpčeně pokrčila rameny, "to ale ještě neznamená, že nemohu zajít na návštěvu i někam jinam. Jednou jsem se na tebe přece přišla podívat, když ses koupal, vzpomínáš?"
"Až moc dobře," ujistil ji Harry.
"Myslela jsem ale, že se ti líbím," zakňourala ublíženě. "Kdybyste vy dva vypadli, třeba by se vrátil on… měli jsme spolu hodně společného… určitě to také cítil…"
A s nadějí v očích pohlédla ke dveřím.
"Když říkáš, že jste měli hodně společného," ozval se Ron, konečně docela pobaveně, "znamená to, že taky žije v nějaké odpadové rouře?"
"Ne," odsekla vzdorovitě Uršula, až se její hlas ve staré, dlaždicemi obložené umývárně rozezněl halasnou ozvěnou. "Znamená to, že je to citlivý hoch, ostatní ho taky šikanují jako mě, připadá si osamělý a nemá nikoho, s kým by si popovídal, a taky se nebojí dát najevo, co cítí, a poplakat si!"
"Říkáš, že sem chodí nějaký kluk brečet?" vyptával se zvědavě Harry. "Nějaký malý kluk?"
"Co je vám do toho!" vyjela Uršula a uslzené oči upřela na Rona, který se teď už nepokrytě křenil. "Slíbila jsem, že to nikomu nepovím a že si jeho tajemství odnesu…"
"…snad ne do hrobu?" odfrkl si posměšně Ron. "Ještě tak možná do kanálu…"
Uršula zlostně zaječela a vrhla se po hlavě do toaletní mísy tak prudce, až voda vyšplíchla přes okraj a rozlila se po podlaze. Ron jako by si popichováním Ufňukané Uršuly posílil sebevědomí.
"Máš pravdu," otočil se na Harryho a přehodil si brašnu znovu přes rameno. "Přihlásím se na to praktické cvičení do Prasinek a teprve po něm se rozhodnu, jestli na zkoušku půjdu nebo ne."
A tak se Ron o následujícím víkendu připojil k Hermioně a k ostatním studentům šestého ročníku, kteří už sedmnácté narozeniny oslavili nebo je měli brzy oslavit a za dva týdny mohli jít na zkoušku. Harry trochu závistivě sledoval, jak se všichni chystají do vesnice. Výlety do Prasinek mu scházely a navíc se vyvedl obzvlášť pěkný jarní den, poprvé po dlouhé době se obloha skvěla modří. Rozhodl se ovšem využít času k dalšímu pokusu o dobytí Komnaty nejvyšší potřeby.
"Udělal bys líp," domlouvala mu Hermiona, když se jí a Ronovi se svým úmyslem ve vstupní síni svěřil, "kdybys zašel rovnou ke Křiklanovi do kabinetu a pokusil se z něj dostat tu vzpomínku."
"Vždyť se o to snažím!" ohradil se dotčeně a zcela po právu Harry. Během uplynulého týdne se po každé hodině lektvarů úmyslně zdržoval v učebně a doufal, že se mu podaří zaskočit Křiklana samotného, učitel lektvarů se ale pokaždé vytratil ze sklepení tak rychle, že ho Harry ani jednou nezastihl. Dvakrát dokonce zašel k jeho kabinetu a zaklepal, nedočkal se však odpovědi, i když při druhém pokusu si byl zcela jistý, že zaslechl ztlumit hudbu ze starého gramofonu.
"Odmítá se mnou mluvit, Hermiono! Moc dobře ví, že se snažím najít příležitost a promluvit si s ním mezi čtyřma očima, ale nechce to dopustit!"
"Tak to prostě musíš zkoušet dál, nemyslíš?"
Krátká fronta lidí, kteří po jednom procházeli kolem Filche, aby se jako obvykle podrobili prohlídce čidlem tajemství, postoupila o několik kroků vpřed a Harry už raději neodpověděl, protože měl strach, aby ho školník nezaslechl. Popřál Ronovi a Hermioně hodně štěstí, pak se otočil a znovu zamířil po mramorovém schodišti vzhůru. Navzdory Hermioniným domluvám byl pevně rozhodnut hodinu nebo dvě věnovat Komnatě nejvyšší potřeby.
Jakmile se ocitl ve vstupní síni a nikdo na něj neviděl, vytáhl z brašny Pobertův plánek i neviditelný plášť. Skryl se pod pláštěm, klepl hůlkou na plánek a zašeptal: "Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti." Pak se na plánek pozorně zadíval.
Vzhledem k tomu, že bylo nedělní ráno, prakticky všichni studenti se soustředili ve svých společenských místnostech - nebelvírští v jedné věži, havraspárští v druhé, zmijozelští ve sklepení a mrzimorští v přízemí nedaleko kuchyně. Tu a tam byly na plánku vidět tečky postaviček pohybujících se po knihovně nebo po chodbách… pár lidí se potulovalo po školních pozemcích… a na chodbě v sedmém patře postával zcela o samotě Gregory Goyle. Komnata nejvyšší potřeby sice nikde vidět nebyla, s tím si ale Harry hlavu nelámal. Když před ní Goyle stál na stráži, znamenalo to, že je otevřená, ať už to plánek postřehl nebo ne. Přidal tedy do kroku, tryskem vyběhl po schodech a zpomalil teprve kousek před známou chodbou. Zabočil za roh a velice pomalu a tiše se kradl k té samé mrňavé holčičce s těžkými mosaznými váhami, které Hermiona před čtrnácti dny tak laskavě pomohla. Jakmile jí stál těsně za zády, naklonil se až k ní a zašeptal: "Nazdárek… ty jsi moc hezká holčička, viď?"
Goyle vyděšeně zapištěl, pak vymrštil váhy do vzduchu a pelášil pryč. Zmizel Harrymu z očí dávno předtím, než utichl řinkot padajících vah, jehož ozvěna zaplnila celou chodbu. Harry se celý rozesmátý otočil a prohlížel si holou zeď před sebou. Nepochyboval o tom, že za ní teď stojí nastražený Draco Malfoy, kterému je jasné, že se venku na chodbě objevil někdo nevítaný, a neodvažuje se vystrčit nos. Harrymu ta představa dodávala velmi příjemný pocit moci a honem se pokoušel vzpomenout si na nějakou zaklínači formuli, kterou ještě nevyzkoušel.
Optimistická nálada mu ovšem dlouho nevydržela. O půl hodiny později, když vyzkoušel bůhvíkolik variant svého přání, že potřebuje na vlastní oči vidět, co má Malfoy za lubem, byla zeď před ním pořád stejná, a dveře se neobjevily. Harry cítil neuvěřitelné zklamání - Malfoy byl možná pouhý metr od něj, a přesto se mu nepodařilo ani koutkem oka zjistit, co tam uvnitř dělá. Ztratil i poslední špetku trpělivosti, rozběhl se proti zdi a kopl do ní.
"AUUU!"
Měl pocit, že si snad zlomil palec u nohy. Popadl se za něj a poskakoval na jedné noze, až mu neviditelný plášť sklouzl z ramen.
"Harry?"
Prudce se na jedné noze otočil, ztratil rovnováhu a upadl. Ohromeně zíral na Tonksovou, která se k němu blížila, jako by se touhle chodbou toulala pravidelně.
"Kde se tu berete?" vyhrkl a namáhavě se vyškrábal na nohy. Čím to, napadlo ho, že mě pokaždé objeví, jak ležím na podlaze?
"Přišla jsem za Brumbálem," odpověděla Tonksová.
Harry si pomyslel, že vypadá hrozně. Byla ještě hubenější než obvykle a špinavě hnědé vlasy jí zplihle visely.
"Ten má pracovnu jinde," upozornil ji, "na opačném konci hradu, za chrličem -"
"Já vím," přerušila ho. "Není tam. Zřejmě už zase někam zmizel."
"Vážně?" zabručel Harry a opatrně se postavil i na ukopnutou nohu. "Poslyšte - vy nejspíš taky nevíte, kam se vždycky ztratí, co?"
"To nevím," zavrtěla hlavou Tonksová.
"O čem jste s ním chtěla mluvit?"
"O ničem zvláštním," odpověděla Tonksová a prsty jedné ruky si bezmyšlenkovitě žmoulala rukáv svého hábitu. "Myslela jsem jen, že by měl vědět, co se děje… slyšela jsem různé zvěsti… každou chvíli se někomu přihodí nějaká nehoda…"
"Jo, já vím, v jednom kuse o tom píšou v novinách," přikývl Harry. "Třeba o tom klukovi, co se pokusil zabít svoje -"
"Věštec má často zastaralé informace," pokračovala Tonksová a zdálo se, že ho vůbec neposlouchá. "Nedostal jsi v poslední době dopis od někoho z Řádu?"
"Nikdo z Řádu už mi nepíše," zavrtěl hlavou Harry, "od té doby, co Sirius -"
Viděl, jak se jí oči zalily slzami.
"Promiňte," zamumlal rozpačitě. "Chci říct… mně se po něm taky stýská…"
"Cože?" zeptala se nepřítomně Tonksová, jako by ho neposlouchala. "Tak jo… měj se, Harry."
Zničehonic se otočila na podpatku a vykročila chodbou nazpátek. Harry tam zůstal stát a díval se za ní. Asi minutu po jejím odchodu si znovu oblékl neviditelný plášť, aby dál zkoušel proniknout do Komnaty nejvyšší potřeby, už se ale nedokázal pořádně soustředit. Pocit prázdnoty v žaludku a vědomí, že se Ron s Hermionou už brzy vrátí k obědu, ho nakonec přinutily vzdát se marného úsilí a přenechat chodbu Malfoyovi. Doufal jen, že Malfoy ze strachu vylézt zůstane uvězněn ještě přinejmenším několik hodin.
Když dorazil do Velké síně, měli už Ron s Hermionou půlku časného oběda v sobě.
"Já to dokázal… tedy alespoň něco jsem dokázal!" chlubil se nadšeně Ron, jakmile Harryho zahlédl. "Měl jsem se přemístit před čajovnu madame Pacinkové a trošičku jsem to přehnal, takže jsem skončil skoro až u Písařských brků všeho druhu, ale aspoň jsem se pohnul!"
"Jsi dobrý," pochválil ho. "A co ty, Hermiono?"
"Ta byla samozřejmě dokonalá," odpověděl Ron, než stačila cokoli říct. "Předvedla perfektní oblbaci, odevzdání a ohlášku, nebo jak to k čertu je, ta tři O. Všichni jsme se potom zastavili na skleničku U Tří košťat a měl jsi slyšet, jak ji tam Křížek přede všemi vynášel do nebe… ani bych se nedivil, kdyby ji příště rovnou požádal o ruku…"
"A co ty?" zeptala se Hermiona a Ronův blábol nebrala na vědomí. "Ometal ses celou dobu nahoře před Komnatou nejvyšší potřeby, co?"
"Jo," přikývl Harry. "A hádej, na koho jsem tam narazil. Na Tonksovou!"
"Na Tonksovou?" vyhrkli překvapeně Ron i Hermiona.
"Jo, říkala, že přišla za Brumbálem…"
"Víš, co si myslím?" ozval se Ron, když jim Harry vylíčil, o čem s Tonksovou mluvil. "Že toho na ni začíná být moc. Ztrácí nervy po tom, co se stalo na ministerstvu."
"Je to fakt dost divné," přidala se Hermiona a z nějakého důvodu se zatvářila velmi ustaraně. "Má přece hlídat školu, tak jaktože si klidně opustí svoje stanoviště a rozběhne se zničehonic za Brumbálem, který tu navíc není?"
"Něco mě napadlo," ozval se váhavě Harry. Měl divný pocit, když se to chystal říct nahlas, Hermiona se v podobných věcech přece jen vyzná lépe než on. "Nemyslíš, že třeba byla… no, víš, co chci říct… že byla do Siriuse zamilovaná?"
Hermiona na něj vyvalila oči.
"Jak jsi proboha na něco takového přišel?"
"Já nevím," zabručel Harry a pokrčil rameny. "Málem se ale rozbrečela, když jsem se o něm zmínil… a její Patron má teď podobu nějakého velkého čtyřnohého tvora… tak mě napadlo, jestli to náhodou nemůže být… no, však víš… on."
"Něco by na tom být mohlo," připustila zamyšleně Hermiona. "Pořád mi ale není jasné, proč najednou přiběhla do hradu za Brumbálem? Jestli totiž doopravdy hledala jeho…"
"A jsme zase u toho, co jsem říkal, ne?" vložil se do hovoru Ron a na chvíli se přestal cpát bramborovou kaší. "Trošičku jí to všechno vlezlo na mozek. Má nervy v čudu. Znáš přece ženské," obrátil se zasvěceně k Harrymu. "Všechno je hned vyvede z míry."
"Pochybuji ovšem," vytrhla se Hermiona ze zamyšlení, "že bys našel nějakou ženskou, která by dokázala půl hodiny brblat jen proto, že se madame Rosmerta nezasmála jejímu vtipu na téma čarodějnice, léčitel a Mimbulus mimbletonia."
Ron se na ni zaškaredil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama