"Přesně tak," přisvědčil Brumbál. "Byla stará, přiznala, že do kakaa něco přidala, a dalším šetřením se nikdo na ministerstvu neobtěžoval. Podobně jako Morfina se mi také ji podařilo najít a vzpomínku od ní získat teprve pár dnů před tím, než zemřela - vzpomínka sama ovšem nic nedokazuje, pouze potvrzuje, že Voldemort věděl o existenci šálku a medailonku.
Když byla Hokey odsouzena, Hepzibini příbuzní už si uvědomovali, že dva z jejích největších pokladů scházejí. Chvíli jim trvalo, než se o tom definitivně přesvědčili, protože stará paní měla četné skrýše a odjakživa svoji sbírku velmi žárlivě střežila. Než si ale vše ověřili a už nebylo pochybností, že šálek i medailonek skutečně zmizely, prodavač od Borgina a Burkese, onen mladík, který Hepzibu pravidelně navštěvoval a tolik se vlichotil do její přízně, ze svého místa odešel a ztratil se. Jeho zaměstnavatelé neměli ponětí, kam se poděl, a mladíkovo zmizení je překvapilo stejně jako všechny ostatní. A to bylo na hodně dlouhou dobu naposledy, co někdo Toma Raddlea viděl nebo o něm slyšel.
A nyní," ukončil své vyprávění Brumbál, "nebude-li ti to vadit, rád bych se ještě jednou zastavil a upozornil tě na některá fakta příběhu, kterým se zabýváme. Voldemort spáchal další vraždu. Nevím, jestli byla první od chvíle, kdy zabil Raddleovy, myslím ale, že ano. Tentokrát, jak jsi sám viděl, nezabíjel ze msty, ale z touhy po zisku. Chtěl získat obě skvostné trofeje, které mu ta ubohá pošetilá žena ukázala. Stejně jako kdysi okrádal děti v sirotčinci, stejně jako ukradl prsten svého strýce Morfina, i tentokrát uprchl s Hepzibiným šálkem a medailonkem."
"To mi ale připadá jako šílenství," zamračil se Harry, "riskovat všechno, vzdát se zaměstnání jen kvůli nějakým…"
"Tobě to možná připadá jako šílenství, Voldemortovi to tak ale nepřipadalo," zarazil ho Brumbál. "Doufám, že až přijde čas, pochopíš, co přesně pro něj ty věci znamenaly, Harry. Musíš ale přiznat, že není nijak nesnadné představit si, že podle jeho názoru mu přinejmenším právoplatně náležel ten medailonek."
"Medailonek možná," připustil Harry, "proč ale sebral i ten šálek?"
"Protože patřil dalšímu ze čtveřice zakladatelů Bradavic," vysvětloval Brumbál. "Myslím, že bradavická škola ho přitahovala jako magnet a že prostě nemohl odolat předmětu tak úzce spjatému s její historií. Podle mého k tomu ovšem měl i další důvody… Doufám, že až přijde čas, budu s to ti je ukázat.
A teď ještě k úplně poslední vzpomínce, kterou ti musím ukázat, alespoň dokud se ti nepodaří získat pro nás vzpomínku profesora Křiklana. Od Hokeyiny vzpomínky ji dělí deset let - a můžeme se pouze dohadovat, co po dobu těch deseti let lord Voldemort dělal…"
Harry znovu vstal a díval se, jak Brumbál vylévá do myslánky poslední vzpomínku.
"Čí je to vzpomínka?" zeptal se.
"Moje," odpověděl Brumbál.
Harry se vrhl za Brumbálem, proplul stříbřitou vířící míšeninou a přistál ve stejné místnosti, kterou právě opustil. Byl tam i Fawkes, spokojeně dřímal na bidýlku, a za stolem seděl Brumbál velice podobný tomu, který stál vedle Harryho, obě ruce měl ale nezraněné a obličej možná o něco méně vrásčitý. Jediný viditelný rozdíl mezi pracovnou v současnosti a tou ve vzpomínce byl, že tehdy sněžilo: ve tmě za oknem se z nebe pomalu snášely namodralé vločky a kupily se na venkovním parapetu.
Vypadalo to, že mladší Brumbál někoho očekává, a několik vteřin poté, co se objevili, se skutečně ozvalo zaklepání na dveře. "Dále," řekl Brumbál.
Harry překvapeně vyjekl a honem si zakryl ústa dlaní. Do pracovny vstoupil Voldemort. Rysy jeho obličeje ještě byly jiné než ty, které se téměř před dvěma lety zjevily Harrymu z velkého kamenného kotle: zatím tolik nepřipomínaly hada, oči dosud nebyly šarlatově rudé a tvář se nepodobala masce, přesto už před nimi nestál původní pohledný Tom Raddle. Jeho rysy se jakoby přetavily a zamlžily, protože působily voskovitě a podivně nepřirozeně, a bělmo v očích měl teď zřejmě trvale podlité krví, přestože panenky ještě nebyly oněmi úzkými štěrbinami, v něž se později promění, jak už Harry věděl. Čaroděj měl na sobě dlouhý černý plášť a ve tváři byl bílý jako sníh, který mu jiskřil na ramenou.
Brumbál za stolem nedal najevo žádné překvapení. Zjevně šlo o předem sjednanou schůzku.
"Dobrý večer, Tome," pozdravil návštěvníka nenuceně. "Neposadíš se?"
"Díky," přikývl Voldemort a posadil se do křesla, na něž Brumbál ukazoval - Harry si uvědomil, že je to pravděpodobně totéž křeslo, z něhož sám v současnosti před okamžikem vstal. "Slyšel jsem, že jste se stal ředitelem," poznamenal hlasem, který zněl o něco pisklavěji a chladněji než dřív. "Vybrali toho pravého."
"Těší mě, že si to myslíš," odpověděl s úsměvem Brumbál. "Mohu ti nabídnout něco k pití?"
"To by mi přišlo vhod," souhlasil Voldemort. "Mám za sebou dlouhou cestu."
Brumbál vstal a přešel ke skříni, v níž v současné době přechovával myslánku, tehdy však byla plná lahví. Nabídl Voldemortovi pohár vína, sám si také nalil a vrátil se do křesla za stolem.
"Tak tedy, Tome… čemu vděčím za to potěšení?"
Voldemort neodpověděl hned, pouze usrkl trochu vína.
"Lidé už mi neříkají Tom," ozval se po chvíli. "Jsem dnes známý jako -"
"Vím, pod jakým jménem jsi známý," ujistil ho s příjemným úsměvem Brumbál. "Obávám se ale, že pro mne vždy zůstaneš Tom Raddle. To je bohužel jedna z vlastností, které nás na starých učitelích tak rozčilují, že nikdy nedokážou docela zapomenout na mládí a začátky svých žáků."
Pozvedl sklenici, jako by chtěl Voldemortovi připít. Ve Voldemortově tváři se nepohnul jediný sval, přesto Harry cítil, že se atmosféra v místnosti nepatrně změnila. Tím, že Brumbál odmítl oslovovat Voldemorta jménem, které si sám zvolil, mu dal jasně najevo, že mu nedovolí, aby si diktoval podmínky jejich setkání, a Harry z Voldemortova výrazu vyčetl, že to tak pochopil i on.
"Překvapuje mě, že už tu setrváváte tak dlouho," ozval se Voldemort po dlouhé odmlce. "Odjakživa mi vrtá hlavou, proč takový kouzelník, jako jste vy, nikdy neprojevil přání ze školy odejít."
"Inu," opáčil stále ještě s úsměvem Brumbál, "pro takového kouzelníka, jako jsem já, přece neexistuje nic důležitějšího, než je předávání prastarých dovedností mladým a pomoc při vybrušování jejich ducha. Pokud si dobře vzpomínám, učitelské povolání tě kdysi také přitahovalo."
"A přitahuje mě i nadále," připustil Voldemort. "Jenom příliš nechápu, proč vy - na kterého se ministerstvo tak často obrací o radu a kterému myslím už dvakrát nabídli funkci samotného ministra…"
"Popravdě řečeno už to bylo třikrát," opravil ho Brumbál. "Ministerská kariéra mě ale nikdy nelákala. I to máme myslím my dva společné."
Voldemort bez úsměvu nepatrně přikývl a znovu se napil vína Oba umlkli, ale Brumbál mlčení nepřerušil, seděl a s výrazem zdvořilého zájmu čekal, až se znovu ujme slova Voldemort.
"Vrátil jsem se pravděpodobně později," promluvil po chvíli konečně návštěvník, "než profesor Dippet čekal… ale vrátil jsem se, abych ještě jednou požádal o to, nač jsem podle jeho názoru byl kdysi příliš mladý. Přišel jsem vás požádat, abyste mi dovolil vrátit se do zdejšího hradu a učit. Určitě jste si vědom, že od té doby, co jsem odtud odešel, jsem mnohé viděl a dokázal. Mohl bych vašim studentům předvést a vysvětlit věci, jaké se od žádného jiného kouzelníka nikdy nedozvědí."
Brumbál si Voldemorta chvíli pozorně prohlížel přes okraj poháru, než promluvil.
"Ano, samozřejmě je mi známo, že jsi po odchodu ze školy mnohé viděl a dokázal," přisvědčil tiše. "Pověsti o tvých činech se donesly až do tvé bývalé školy, Tome. Velice nerad bych věřil třeba jen polovině z nich."
"Genialita vždy vzbuzuje závist," prohlásil se stále neproniknutelným výrazem Voldemort. "Ze závisti se rodí nenávist a nenávist je matkou lží. To nepochybně víte, Brumbále."
"Myslíš tedy, že tvé počínání lze označit za geniální?" zeptal se mírně Brumbál.
"Nepochybně," ujistil ho Voldemort a v očích jako by mu zaplál rudý plamen. "Experimentoval jsem, posunul jsem hranice kouzel a čar možná dál, než je kdy přede mnou posunul kdokoli jiný -"
"Jen jistého druhu kouzel a čar," opravil ho klidně Brumbál. "Jen některých. V oblasti těch ostatních zůstáváš… promiň mi ten výraz… politováníhodně nevědomý."
Voldemort se poprvé usmál. Byl to spíše napjatý úšklebek, ošklivá grimasa, která působila hrozivěji než vztek či zuřivost.
"Zase ten starý argument," namítl tiše. "Jenže nic z toho, co jsem ve světě viděl, nepotvrzuje vaši slavnou teorii, že láska je mocnější než magie, kterou vyznávám já, Brumbále."
"Možná jsi nehledal na správných místech," poznamenal Brumbál.
"No prosím, a kde je v tom případě lepší místo pro začátek nového výzkumu než tady v Bradavicích?" ohradil se Voldemort. "Necháte mě vrátit se sem? Dovolíte, abych se o svoje znalosti podělil s vašimi studenty? Dávám vám sebe i své nadání plně k dispozici. Jsem vám plně k službám."
Brumbál zvedl obočí.
"A co se stane s těmi, kteří budou plně k službám tobě? Co bude s těmi, kteří si říkají - nebo se tak o nich alespoň mluví - Smrtijedi?"
Voldemortův výraz Harrymu prozradil, že nečekal, že bude Brumbál tohle jméno znát - viděl, jak mu v očích znovu rudě zablýsklo a úzké chřípí se mu zachvělo.
"Moji přátelé," promluvil po chvíli zaváhání, "budou ve svém konání nepochybně pokračovat i beze mne."
"Rád slyším, že je považuješ za přátele," odvětil Brumbál. "Měl jsem totiž dojem, že jsou spíš něco jako tvoji služebníci."
"To se mýlíte," ujistil ho Voldemort.
"Takže kdybych si dnes večer zašel do hostince U Prasečí hlavy, nenašel bych jich tam několik - Notta, Rosiera, Mulcibera, Dolohova - jak čekají na tvůj návrat? Jsou to vskutku oddaní přátelé, když s tebou večerní chumelenicí putují takovou dálku, jen aby ti popřáli hodně štěstí, když se jdeš ucházet o učitelské místo."
Nebylo pochyb o tom, že Brumbálova podrobná obeznámenost s přítomností jeho společníků je Voldemortovi ještě méně po chuti, přesto se téměř okamžitě vzpamatoval.
"Jste vševědoucí jako vždy, Brumbále."
"Ale kdepak, jen mám přátele mezi místními hospodskými," mávl rukou Brumbál. "Takže, Tome…"
Odložil dopitou sklenici, napřímil se v křesle a dobře známým typickým gestem spojil špičky prstů obou rukou.
"…promluvme si otevřeně. Proč jsi sem dnes večer přišel v doprovodu svých nohsledů a ucházíš se o místo, o něž - jak oba víme - ve skutečnosti nestojíš?"
Voldemort měl ve tváři výraz chladného překvapení.
"Že o to místo nestojím? Naopak, Brumbále, velice o to místo stojím."
"Ale jdi, do Bradavic by ses rád vrátil, ale učit se ti nechce o nic víc, než se ti chtělo, když ti bylo osmnáct. O co ti jde, Tome? Co kdybys alespoň pro jednou zkusil být upřímný?"
Voldemort posměšně odfrkl.
"Jestli mi to místo nechcete dát…"
"Samozřejmě že nechci," ujistil ho Brumbál. "A ani v nejmenším se nedomnívám, žes čekal, že ti je nabídnu. Přesto jsi za mnou přišel a žádáš o ně, takže pro to musíš mít nějaký důvod."
Voldemort vstal. Obličej měl tak zrůzněný vztekem, že se Tomu Raddleovi podobal ještě méně.
"To je vaše poslední slovo?"
"Ano," přikývl Brumbál a také vstal.
"V tom případě už si nemáme co říct."
"Ne, to nemáme," souhlasil Brumbál a ve tváři se mu objevil výraz obrovského smutku. "Už dávno minula doba, kdy jsem tě mohl vystrašit zapálenou skříní a donutit tě, abys zaplatil za svoje zlé činy. Přál bych si ale, aby to šlo, Tome… moc bych si to přál…"
V jednu chvíli Harry málem vykřikl ne zcela potřebné varování - byl si totiž jistý, že sebou Voldemortova ruka trhla a zamířila ke kapse s hůlkou. Pak ale toto nebezpečí pominulo, Voldemort se odvrátil, odešel a dveře se za ním zavřely.
Harry pocítil, jak ho Brumbál znovu pevně sevřel kolem paže, a o chviličku později opět oba stáli prakticky na stejném místě, na okenním parapetu se ale nekupil sníh a Brumbálova pravá ruka byla opět zčernalá a na pohled mrtvá.
"Proč?" vyhrkl okamžitě Harry a vzhlédl k Brumbálovi. "Proč se vrátil? Přišel jste na to někdy?"
"Mám jisté teorie," odpověděl Brumbál, "ale nic víc."
"Jaké teorie, pane profesore?"
"To ti povím, Harry, až získáš od profesora Křiklana tu vzpomínku," slíbil Brumbál. "Až seženeš tenhle poslední kousek skládačky, všechno se doufám ujasní… nám oběma."
Harry stále ještě hořel zvědavostí, a přestože Brumbál přešel ke dveřím a otevřel mu je, chvíli trvalo, než se pohnul.
"Šlo mu zase o místo učitele obrany proti černé magii, pane? Neřekl přece…"
"Jistě, nepochybně chtěl učit obranu proti černé magii," přikývl Brumbál. "Svědčí o tom dozvuky našeho krátkého setkání. Od chvíle, kdy jsem to místo odmítl dát lordu Voldemortovi, žádného učitele obrany proti černé magii jsme si neudrželi déle než rok."