Žádost lorda Voldemorta
Harry s Ronem byli z ošetřovny propuštěni v pondělí hned po ránu. Díky péči madame Pomfreyové se oba zcela uzdravili a vzhledem k tomu, že jeden měl rozbitou hlavu a druhý byl otráven, mohli se těšit jistým výhodám. Ze všeho nejlepší bylo, že Hermiona už s Ronem zase kamarádila. Dokonce je oba doprovodila dolů na snídani a sdělila jim poslední novinku, totiž že se Ginny pohádala s Deanem. Poťouchlý tvor v Harryho hrudi se náhle probral a nadějně zavětřil.
"Kvůli čemu se pohádali?" zeptal se tak, aby to vyznělo co nejvíc ledabyle. Mířili právě do chodby v sedmém patře, v níž bylo liduprázdno, až na jednu malou dívenku, která si prohlížela gobelín s trolly v baletních sukénkách. Když uviděla přicházet studenty šestého ročníku, zatvářila se vyděšeně a upustila těžké mosazné váhy, jež držela v ruce.
"To nic," ujistila ji vlídně Hermiona a spěchala jí pomoci. "Počkej…" Klepla do rozbitých vah hůlkou a pronesla: "Reparo."
Dívenka ani nepoděkovala, zůstala zkoprněle stát na místě a sledovala, jak ji míjejí a mizí jí z očí. Ron se za ní ještě jednou ohlédl.
"Přísahal bych, že jsou rok od roku mrňavější," poznamenal.
"Nech ji plavat," napomenul ho poněkud popuzeně Harry. "Proč se Ginny a Dean pohádali, Hermiono?"
"No, Dean se smál, jak tě McLaggen trefil tím Potloukem," odpověděla Hermiona.
"Vždyť to muselo vypadat legračně," poznamenal spravedlivě Ron.
"Vůbec to nevypadalo legračně!" osopila se na něj Hermiona. "Vypadalo to příšerně, a nebýt toho, že tě Coote s Peakesem chytili, Harry, mohlo to doopravdy dopadnout ošklivěji!"
"No prosím, dobře, ale to přece není pádný důvod, aby se ti dva rozešli," mínil Harry a stále se snažil o ledabylý tón. "Nebo spolu ještě chodí?"
"To ano, chodí… Poslyš, proč tě to vlastně tak zajímá?" zeptala se Hermiona a pátravě na něj pohlédla.
"Prostě bych nebyl rád, aby se mi zase rozpadl famfrpálový tým!" vymluvil se pohotově, Hermiona se ale dál tvářila podezřívavě a Harrymu se nesmírně ulevilo, když se jim za zády ozvalo: "Harry!" Využil toho a otočil se po hlase.
"Ahoj, Lenko."
"Zrovna jsem se šla za tebou podívat na ošetřovnu," řekla a přehrabovala se v brašně. "Sdělili mi ale, že už tě pustili…"
Strčila Ronovi do rukou něco jako zelenou cibuli, velkou puntíkovanou muchomůrku a ještě spoustu čehosi, co připomínalo kočičí podestýlku. Pak konečně vytáhla poněkud umolousaný pergamenový svitek a podala ho Harrymu.
"Tohle jsem ti měla předat."
Harry ve svitku okamžitě poznal pozvánku na další lekci s Brumbálem.
"Dnes večer," oznámil Ronovi a Hermioně, jakmile ho rozvinul.
"Ten poslední zápas jsi komentovala skvěle," pochválil Ron Lenku, když si od něj brala zpátky zelenou cibuli, muchomůrku a podestýlku. Lenka se nejistě usmála.
"To si děláš legraci, co?" zabručela. "Všichni říkají, jaká to byla hrůza."
"Ne, myslím to doopravdy!" ujišťoval ji vážně Ron. "Vůbec si nevzpomínám, že by se mi něčí komentování tak líbilo! Mimochodem, co je tohle?" zeptal se a pozvedl podivnou cibuli k očím.
"Tohle? To je lichokořen," odpověděla a nacpala podestýlku a muchomůrku zpátky do brašny. "Jestli chceš, můžeš si ho nechat, mám jich víc. Je to fakt vynikající proti hltožroutům."
S těmito slovy odešla. Ron zůstal stát s lichokořenem v ruce a zalykal se smíchy.
"Povím vám, že tu Lenku začínám mít vážně rád," prohlásil, když znovu zamířili k Velké síni. "Vím, že to nemá v hlavě v pořádku, ale je tak báječná -"
Vtom se zarazil, jako by mu zaskočilo. U paty mramorového schodiště stála Levandule Brownová a tvářila se, jako by měla každou chvíli vybuchnout.
"Ahoj," pozdravil nervózně Ron.
"Pojď," šeptl Harry Hermioně a oba honem přidali do kroku, nepodařilo se jim ale zmizet dost rychle, aby nezaslechli, jak se Levandule vyptává: "Proč jsi mi neřekl, že tě dnes pustí? A jak to, žes byl s ní?"
Když se Ron o půl hodiny později konečně objevil u snídaně, vypadal naštvaně a trucovitě zároveň, a přestože se posadil k Levanduli, nevšiml si Harry, že by si za celou dobu, co byli spolu, vyměnili jediné slovo. Hermiona se tvářila, jako by o nich vůbec nevěděla, jednou nebo dvakrát ale u ní Harry na okamžik zaznamenal, jak se záhadně a s jistou samolibostí spokojeně ušklíbla. Celý den pak působila dojmem, že má neobyčejně dobrou náladu, a večer ve společenské místnosti se dokonce uvolila, že Harrymu zkontroluje (přesněji řečeno za něho dodělá) domácí úkol z bylinkářství - podobné úsluhy až dosud rázně odmítala, protože jí bylo jasné, že by Harry dal svůj úkol opsat i Ronovi.
"Tisíceré díky, Hermiono!" poděkoval jí, lehce ji poplácal po zádech, mrkl na hodinky a zjistil, že už je skoro osm. "Promiň, ale už musím běžet, jinak přijdu k Brumbálovi pozdě…"
Hermiona na to neřekla ani ň, dala se odevzdaně do práce a hned vyškrtla několik Harryho nejslabomyslnějších vět. Nato se Harry spokojeně ušklíbl, proběhl otvorem v portrétu a zamířil k pracovně ředitele. Chrlič před ním uskočil, jakmile se zmínil o karamelových dortíčcích, a pak už bral Harry schody na točitém schodišti po dvou a zaklepal na dveře přesně v okamžiku, kdy hodiny uvnitř odbíjely osmou.
"Dále," zvolal Brumbál, sotvaže ale Harry vztáhl ruku ke klice, rozrazil dveře někdo zevnitř. Na prahu stála profesorka Trelawneyová.
"Aha!" vykřikla, dramatickým gestem ukázala na Harryho, zamrkala a prohlížela si ho čočkovitými skly svých brýlí. "Tak tohle je důvod, proč mě tak nezdvořile vyhazujete z kanceláře, Brumbále!"
"Drahá Sibylo," bránil se Brumbál lehce podrážděným tónem, "vůbec přece nejde o to, že bych vás odněkud chtěl nezdvořile vyhazovat! Harryho jsem ale na tuhle hodinu pozval a opravdu si nemyslím, že je k tomu třeba ještě cokoli dodávat -"
"Jak myslíte," opáčila profesorka Trelawneyová hluboce ublíženým hlasem. "Když se toho samozvaného koňského zázraku nehodláte zbavit, ať je po vašem… možná si najdu školu, kde si budou mého nadání víc vážit…"
Protáhla se kolem Harryho, seběhla po točitém schodišti a zmizela. Slyšeli, jak v polovině schodů klopýtla, a Harry si pomyslel, že si pravděpodobně přišlápla některou ze svých dlouhých rozevlátých šál.
"Zavři za sebou, prosím, a posaď se, Harry," vyzval ho Brumbál. Znělo to unaveně.
Harry poslechl, a když si sedal na obvyklé místo před Brumbálovým stolem, postřehl, že mezi nimi opět leží myslánka a vedle ní dvě malé křišťálové lahvičky plné vířících vzpomínek.
"Tak profesorka Trelawneyová se pořád ještě nesmířila s tím, že u nás učí Firenze?" zeptal se.
"Nesmířila," zavrtěl hlavou Brumbál. "Mám s jasnovidectvím mnohem větší problémy, než jsem byl s to předvídat. Nejspíš proto, že jsem ten předmět sám nikdy nestudoval. Nemohu Firenzeho poslat zpátky do lesa, protože tam teď platí za vyvržence, a nemohu chtít ani po Sibyle Trelawneyové, aby odešla. Mezi námi, vůbec netuší, v jakém nebezpečí by se mimo zdejší hrad ocitla. Neví totiž - a myslím, že by nebylo moudré jí to prozrazovat - že to byla právě ona, kdo vyřkl věštbu týkající se tebe a Voldemorta."
Zhluboka si povzdechl. "Moje problémy s profesorským sborem ale nechme být. My se musíme věnovat mnohem důležitějším věcem. Tak za prvé - podařilo se ti splnit úkol, který jsem ti dal na konci minulé hodiny?"
"No…" vyhrkl Harry a zůstal sedět jako opařený. Měl hlavu natolik plnou nácviku přemisťování, famfrpálu, Ronovy otravy, vlastního zranění i odhodlání zjistit, co Draco Malfoy kuje za pikle, že na vzpomínku, kterou měl získat od profesora Křiklana, málem úplně zapomněl. "Totiž… ptal jsem se na to profesora Křiklana jednou po hodině lektvarů, ale… no… odmítl mi to říct."
Následovala chvíle ticha.
"Rozumím," přikývl konečně Brumbál, díval se na Harryho přes obroučky půlměsícových brýlí a jako obvykle v něm vzbuzoval dojem, že si ho prohlíží pod rentgenem. "A máš pocit, že tím jsi v této záležitostí vyčerpal veškeré možnosti, které se ti nabízely, je to tak? Že jsi tím veškerý svůj důvtip vyčerpal? Že jsi pro získání té vzpomínky využil i tu nejmenší špetičku své inteligence a nápaditosti?"
"No," otálel Harry s odpovědí, protože vůbec nevěděl, co na to říct. Ten jediný pokus, který pro získání Křiklanovy vzpomínky podnikl, mu najednou samotnému připadl trapně ubohý. "Ještě jsem… ten den, kdy Ron omylem spolkl nápoj lásky, tak jsem ho zavedl k profesoru Křiklanovi. Myslel jsem si, že kdyby se mi podařilo pana profesora dostat do dobré nálady, třeba by mi -"
"A zabralo to?" zajímal se Brumbál.
"Nezabralo, pane profesore, protože pak došlo k té Ronově otravě -"
"A ty jsi přirozeně úplně zapomněl, že původně jsi chtěl získat tu vzpomínku. Nic jiného bych od tebe ani nečekal, když se tvůj nejlepší kamarád ocitl v ohrožení. Jakmile ale bylo zřejmé, že se pan Weasley plně uzdraví, byl bych doufal, že se k mému úkolu vrátíš. Domnívám se, že jsem ti jasně vysvětlil, jak je ta vzpomínka nesmírně důležitá. Udělal jsem dokonce vše, co bylo v mých silách, aby sis uvědomil, že je to zdaleka nejdůležitější ze všech vzpomínek a že bez ní bychom marnili čas."
Harrymu se z temene hlavy až do špiček prstů u nohou pomalu rozléval horký a palčivý pocit zahanbení. Brumbál nejenže nezvýšil hlas, neměl ho ani rozčilený, a přesto by Harry dal přednost tomu, kdyby na něj křičel. Jeho chladně vyjádřené rozčarování bylo horší než cokoli jiného.
"Pane profesore," vyhrkl trochu zoufale, "nemyslete si, že jsem to nepovažoval za důležité nebo tak. Prostě jsem jen měl - měl jsem…"
"Měl jsi v hlavě spoustu jiných věcí," dořekl za něj Brumbál. "Chápu."
Znovu se mezi nimi rozhostilo ticho a bylo to nejnepříjemnější ticho, jaké kdy Harry v Brumbálově přítomnosti zažil. Vypadalo, že snad nikdy neskončí, a rušilo je pouze vrnivé pochrupování portrétu Armanda Dippeta nad Brumbálovou hlavou. Harryho přepadl podivný pocit, že se od chvíle, kdy do Brumbálovy pracovny vstoupil, neustále scvrkává.
Když to už bylo dále nesnesitelné, ozval se. "Je mi to vážně moc líto, pane profesore. Měl jsem pro to udělat víc… Měl jsem si uvědomit, že byste mě o to nežádal, kdyby to nebylo doopravdy důležité."
"Děkuji ti, že to říkáš, Harry," odpověděl tiše Brumbál. "Mohu tedy doufat, že od nynějška budeš té záležitosti připisovat patřičný význam? Pokud tu vzpomínku nezískáme, nemělo by prakticky význam, abychom se po dnešním večeru scházeli."
"Udělám to, pane profesore, dostanu ji z něj," slíbil upřímně Harry.
"V tom případě už o tom teď nemluvme," prohlásil o něco laskavěji Brumbál. "Budeme pokračovat ve Voldemortově příběhu. Vzpomínáš si, kde jsme skončili?"
"Jistě, pane," přitakal honem Harry. "Voldemort zavraždil vlastního otce i jeho rodiče a nastrojil všechno tak, aby to padlo na jeho strýce Morfina. Pak se vrátil do Bradavic a vyptával se… vyptával se profesora Křiklana na viteály," zamumlal zahanbeně.
"Výborně," pochválil ho Brumbál. "Doufám tedy, že si také vzpomínáš, jak jsem ti při naší úplně první lekci říkal, že budeme muset přejít do říše spekulací a dohadů."
"Ano, pane."
"Dáš mi doufám za pravdu, když řeknu, že až dosud jsem ti ukazoval obstojné, solidní prameny pro své závěry, jež se týkají Voldemortových činů do jeho sedmnácti let?"
Harry přikývl.
"Teď ale," pokračoval Brumbál, "teď začne být vše mnohem víc zatemněné a obestřené neznámem, Harry. Jestliže nebylo snadné cokoli doložit o Raddleovi v chlapeckém věku, pak najít někoho, kdo by byl ochoten vzpomínat na dospělého Voldemorta, bylo téměř nemožné. Abych pravdu řekl, pochybuji dokonce o tom, že kromě Voldemorta žije ještě někdo, kdo by nám mohl dopodrobna vylíčit jeho životní osudy poté, co odešel z Bradavic. Mám tu ale dvě poslední vzpomínky, o které bych se s tebou rád podělil." Ukázal na dvě křišťálové lahvičky, které se třpytily u myslánky. "A potom uvítám, když mi řekneš, zda jsou podle tebe závěry, k nimž jsem na základě těchto vzpomínek dospěl, pravděpodobné."
Představa, že si Brumbál tak vysoce cení jeho mínění, v Harrym ještě víc prohloubila pocit hanby za to, že nevyhověl jeho žádosti a nezískal vzpomínku týkající se viteálů. Provinile poposedl a sledoval, jak Brumbál zvedá první lahvičku a prohlíží si ji proti světlu.
"Doufám, že tě ještě neunavuje nořit se do paměti druhých, protože obě tyto vzpomínky jsou velice zvláštní," poznamenal. "První z nich pochází od stařičké domácí skřítky Hokey. Než se ale podíváme, čeho byla Hokey svědkem, musím ti alespoň stručně vylíčit, jak lord Voldemort odešel z Bradavic.
Ty sám nejspíš předpokládáš, že Raddle absolvoval sedmý ročník s nejvyšším hodnocením u zkoušek ze všech vybraných předmětů. Všichni jeho spolužáci stáli před rozhodnutím, čemu se budou věnovat, až z Bradavic odejdou. Od Toma Raddlea, který byl prefektem, primusem a nositelem vyznamenání za mimořádné služby škole, všichni očekávali něco obzvlášť pozoruhodného. Vím o několika učitelích, byl mezi nimi i profesor Křiklan, kteří mu radili, aby šel pracovat na ministerstvo kouzel, a nabízeli se, že mu sjednají schůzky a zařídí užitečné kontakty. Raddle všechny nabídky odmítl. Když se o něm profesorský sbor příště doslechl, pracoval u Borgina a Burkese."
"U Borgina a Burkese?" užasl Harry.
"U Borgina a Burkese," opakoval klidně Brumbál. "Myslím, že pochopíš, čím ho ten podnik přitahoval, až se ponoříme do Hokeyiny vzpomínky. Nebylo to ale zaměstnání, o které Voldemort projevil zájem na prvním místě. Téměř nikdo o tom tehdy nevěděl - byl jsem jedním z mála, komu se ředitel svěřil - ale Voldemort ze všeho nejdřív navštívil profesora Dippeta s žádostí, zda by směl v Bradavicích zůstat jako učitel."
"Chtěl zůstat tady? A proč?" vyhrkl Harry, kterého to ohromilo ještě víc.
"Domnívám se, že měl hned několik důvodů, i když s žádným z nich se profesoru Dippetovi nesvěřil," vysvětloval Brumbál. "Prvním a velice důležitým byla skutečnost, že tahle škola mu podle mě přirostla k srdci víc, než se to kdy podařilo komukoli jinému. Bradavice se mu staly místem, kde okusil největší štěstí, prvním a jediným místem, kde si připadal doma."
Harryho se při těch slovech zmocnil trochu nepříjemný pocit, vždyť úplně stejně zapůsobily Bradavice i na něj.
"Za druhé, zdejší hrad je baštou prastarých kouzel a čar. Voldemort nepochybně přišel na kloub daleko více jeho tajemstvím než většina studentů, kteří přebývají v bradavických zdech, možná se ale domníval, že tu jsou i další tajemství, která by mohl odhalit, další pokladnice kouzel, z nichž by mohl čerpat.
A za třetí by se mu jako učiteli dostalo velké moci nad mladými čarodějkami a kouzelníky a mohl by je také významně ovlivňovat. Možná ho na ten nápad přivedl profesor Křiklan, s nímž vycházel ze všech učitelů nejlépe a který mu názorně předvedl, jak vlivnou roli může učitel sehrát. Nikdy jsem si ani na okamžik nemyslel, že by měl tehdy Voldemort v úmyslu strávit v Bradavicích zbytek života, domnívám se ale, že školu považoval za vhodnou výchozí základnu pro budování vlastní armády."
"To místo ale nedostal, pane profesore?"
"Ne, nedostal. Profesor Dippet mu řekl, že v osmnáctí letech je na něco takového příliš mladý, navrhl mu však, aby to po několika letech zkusil znovu, bude-li stále ještě mít chuť učit."
"Co jste tomu říkal vy, pane?" otázal se váhavě Harry.
"Hluboce mě to znepokojilo," přiznal Brumbál. "Radil jsem Armandovi, aby ho nepřijímal - neuváděl jsem stejné důvody, které jsem právě teď prozradil tobě, protože profesor Dippet měl Voldemorta ve velké oblibě a byl přesvědčen o jeho poctivých úmyslech - nechtěl jsem ale, aby se lord Voldemort do naší školy někdy vrátil, a rozhodně jsem nestál o to, aby dostal nějaké vlivné místo."
"A o jaké místo žádal, pane profesore? Který předmět chtěl učit?"
Odpověď znal Harry dřív, než ji Brumbál vyslovil nahlas.
"Obranu proti černé magii. Tehdy ji vyučovala jistá Galatea Merrythoughtová, stará profesorka, která byla v Bradavicích už skoro padesát let.
Voldemort tedy odešel k Borginovi a Burkesovi a všichni učitelé, kteří ho tolik obdivovali, litovali, jaké je to plýtvání talentem, když takový skvělý mladý kouzelník jako on pracuje v nějakém obchodě. Voldemort ovšem nebyl jen obyčejný prodavač. Díky jeho zdvořilosti, příjemnému vzhledu a inteligenci mu majitelé brzy začali zadávat konkrétní úkoly toho druhu, jaké se vyskytují jen u firem typu Borgina a Burkese. Jak víš, Harry, tento obchod se specializuje na předměty s různými neobvyklými a mocnými vlastnostmi. Voldemorta posílali oba partneři za lidmi, které potřebovali přesvědčit, aby jim svěřili do prodeje svoje poklady, a Voldemort pro tuto činnost prokázal neobvyklé vlohy."
"No jasně," neudržel se Harry.
"Samozřejmě," přikývl i Brumbál s nepatrným úsměvem. "A nyní je načase, abychom si poslechli domácí skřítku Hokey, která pracovala u jisté velmi staré a velmi bohaté čarodějky, Hepziby Smithové."
Brumbál klepl na lahvičku hůlkou, a když zátka vylétla z hrdla, naklonil ji a přelil vířící vzpomínku do myslánky se slovy: "Až po tobě, Harry"
Harry vstal a znovu se sklonil k převalujícímu se stříbřitému obsahu kamenné nádoby tak hluboko, až se ho dotkl obličejem. Propadl se do temné nicoty a přistál kdesi v obývacím pokoji přímo před neuvěřitelně tlustou starou ženou, která měla na hlavě umně načesanou zrzavou paruku a na sobě zářivě růžový hábit, který jí splýval až k zemi a dodával jí vzhled rozteklého zmrzlinového dortu. Dívala se do malého zrcátka zdobeného drahými kameny a velkou labutěnkou si pudrovala už tak křiklavě rudé tváře. Nejmenší a nejstarší domácí skřítka, jakou kdy Harry viděl, jí mezitím šněrovala mohutné nohy do drobných saténových střevíčků.
"Pospěš si, Hokey!" pobízela ji panovačně Hepziba. "Říkal, že přijde ve čtyři, to už je za pár minut a on se ještě nikdy neopozdil!"
Schovala labutěnku a skřítka se napřímila. Temenem hlavy dosahovala sotva k sedáku Hepzibina křesla a papírově seschlá kůže visela na její vyzáblé postavě stejně jako kus tuhého bílého plátna, který měla kolem sebe omotaný jako tógu.
"Jak vypadám?" zeptala se Hepziba a otáčela hlavou, aby mohla svůj obličej v zrcátku obdivovat z různých úhlů.
"Báječně, madam," zapištěla Hokey.
Harrymu nezbývalo než předpokládat, že skřítka má ve smlouvě sjednáno, že na tuto otázku musí odpovídat prachsprostou lží, protože Hepziba Smithová podle jeho názoru vypadala všelijak, jen ne báječně.
Ozvalo se tlumené cinknutí domovního zvonku a paní i skřítka sebou škubly.
"Honem, Hokey, honem, už je tady!" vyjekla Hepziba a skřítka vyběhla trapem z místnosti, jež byla tak přecpaná nejrůznějšími dekoracemi, že bylo dost obtížné si představit, jak může někdo přejít z jedné strany na druhou, aniž by při tom nepřevrhl či nesrazil přinejmenším tucet z nich. Byly tam prosklené skříně plné malých lakovaných krabiček, knihovny přetékající svazky ve zlaté vazbě, police s pozemskými i hvězdnými glóby a spousta bujně rostoucích bylin v květináčích a mosazných nádobách - bylo tam toho tolik, že pokoj vypadal jako něco mezi kouzelnickým starožitnictvím a skleníkem.
Skřítka se během několika minut vrátila a za sebou přiváděla vysokého mladíka, v němž Harry na první pohled poznal Voldemorta. Měl na sobě střízlivý černý oblek, vlasy o něco delší, než jaké nosil ve škole, a tváře o trochu propadlejší, to všechno ale jeho vzhledu jen prospělo: byl ještě pohlednější než dřív. Proplétal se přeplácaným obývacím pokojem s jistotou, která jasně svědčila o tom, že ho v minulosti navštívil už mnohokrát, hluboko se sklonil k Hepzibině tlusté ručce a letmo se jí dotkl rty.
"Přinesl jsem vám květiny," oznámil tiše a zčistajasna odněkud vykouzlil kytici růží.
"To jste neměl, vy zlobivý chlapče!" vypískla Hepziba, Harry si ale všiml, že na nejbližším stolku stojí připravená prázdná váza. "Takovou starou bábu, jako jsem já, byste neměl tak rozmazlovat, Tome… posaďte se, prosím… kdepak je Hokey… no tak…"
Skřítka už se mezitím vřítila do pokoje s podnosem plným malých koláčků a položila jej vedle své paní.
"Poslužte si, Tome," vyzvala Hepziba Voldemorta. "Vím přece, jak máte moje koláčky rád. Tak povídejte, jak se vám daří? Připadáte mi nějaký bledý. V tom obchodě vám nakládají moc práce, už jsem to říkala nejmíň stokrát…"
Voldemort se strojeně usmál a Hepziba se afektovaně ucukla.
"No tak, jakoupak výmluvu k návštěvě jste si našel tentokrát?" zeptala se a významně na něj zamrkala.
"Pan Burkes by rád zvýšil sumu, kterou nabízí za to brnění skřetí výroby," oznámil Voldemort. "Pět set galeonů. Vzkazuje, že to je víc než přiměřená -"
"No tak, no tak, ne tak rychle, nebo si budu myslet, že jste přišel jen kvůli mým cetkám!" našpulila rozmrzele rty Hepziba.
"Kvůli nim mě sem posílají," odpověděl klidně Voldemort. "Jsem jen ubohý prodavač, madam, který musí plnit příkazy. Pan Burkes chce, abych se zeptal -"
"Ale prosím vás, pan Burkes!" odbyla ho Hepziba mávnutím ručky. "Chtěla bych vám ukázat něco, co jsem panu Burkesovi nikdy neukázala! Dokážete zachovat tajemství, Tome? Slíbíte mi, že mu nepovíte, co mám? Kdyby věděl, co jsem vám ukázala, do smrti by mi nedal pokoj, a já to nikdy neprodám, ani panu Burkesovi, ani nikomu jinému! Ale vy, Tome, vy dokážete ocenit, jakou to má historickou hodnotu, a ne jenom to, kolik by za to bylo galeonů…"
"S radostí si prohlédnu cokoli, co je mi slečna Hepziba ochotná ukázat," ujistil ji tiše Voldemort a Hepziba se koketně zahihňala.
"Nařídila jsem Hokey, aby mi to připravila… kde jsi, Hokey? Chci panu Raddleovi ukázat náš nejvzácnější poklad… nebo přines rovnou oba, když už tam půjdeš…"
"Tumáte, madam," pípla skřítka a Harry spatřil dvě kožené kazety ležící na sobě a přibližující se k nim místností jakoby samy, přestože mu bylo jasné, že je drobounká skřítka drží nad hlavou a proplétá se s nimi mezi stolky, taburetkami a podnožkami.
"Tady je to," vydechla radostně Hepziba, vzala si od skřítky obě schránky, položila si je do klína a chystala se otevřít horní z nich. "Myslím, že se vám to bude líbit, Tome… ach bože, kdyby rodina věděla, že vám to předvádím… už se nemůžou dočkat, až to bude jejich!"
Odklopila víčko. Harry postoupil o krok kupředu, aby lépe viděl, a spatřil cosi, co vypadalo jako malý zlatý šálek se dvěma elegantně tvarovanými oušky.
"Jestlipak tušíte, co to je, Tome? Jen to vezměte do ruky a pořádně si to prohlédněte!" šeptala Hepziba. Voldemort natáhl ruku s dlouhými štíhlými prsty a vyňal šálek za ouško z těsné hedvábné podložky. Harrymu se zazdálo, že v jeho tmavých očích postřehl rudý záblesk. Voldemortův chtivý výraz se zvláštním způsobem zrcadlil i v Hepzibině tváři, ovšem s tím rozdílem, že si její drobná očka upřeně prohlížela mladíkovy pohledné rysy.
"Jezevec," zahučel Voldemort a pozorně si prohlížel rytinu na šálku. "Takže tohle patřilo…?"
"Helze z Mrzimoru, jak sám moc dobře víte, vy můj malý chytráčku!" dořekla za něj Hepziba, naklonila se k němu, až jí zaskřípěl korzet, a štípla ho do vpadlé tváře. "Neříkala jsem vám, že patřila k mým dávným prapředkům? Tenhle šálek se v naší rodině už léta letoucí předává z generace na generaci. Překrásný, že ano? A jsou v něm údajně skryta všemožná mocná kouzla, i když osobně jsem je nikdy důkladně nezkoušela, nechávám jej prostě bezpečně uložený…"
Opatrně stáhla šálek za ouško z Voldemortova dlouhého ukazováčku a jemně jej uložila do kazety. Příliš se soustředila na to, aby šálek pečlivě vrátila do správné polohy, takže si nevšimla stínu, jenž přelétl Voldemortovi po tváři, když si ho od něj brala zpět.
"No prosím," protáhla spokojeně, "kdepak je Hokey? Á, tady jsi - dej to pryč, Hokey."
Skřítka se poslušně chopila kazety s šálkem a Hepziba obrátila pozornost k druhé, mnohem nižší schránce, která jí dosud ležela v klíně.
"Myslím, že tohle oceníte ještě víc, Tome," zašeptala. "Nakloňte se trochu blíž, chlapče, abyste líp viděl… Že tuhle věcičku vlastním, o tom Burkes samozřejmě ví, koupila jsem ji totiž od něj a troufám si tvrdit, že až tu nebudu, moc rád by ji zase získal zpátky…"
Vytáhla drobnou, filigránsky zdobenou sponu a kazetu otevřela. Na jemné podložce z rudého sametu ležel masivní zlatý medailonek.
Voldemort tentokrát bez vyzvání natáhl ruku, zvedl ho ke světlu a upřeně se na něj zahleděl.
"Zmijozelova značka," odtušil tiše, když se světlo zalesklo na ozdobném klikatém S.
"Přesně tak!" přisvědčila Hepziba, kterou pohled na Voldemorta, zírajícího na medailonek jako v hypnotickém transu, zjevně nesmírně potěšil. "Zaplatila jsem za něj hříšné peníze, ale nemohla jsem si ho nechat ujít, tenhle opravdový poklad jsem prostě musela ve své sbírce mít. Pokud vím, Burkes ho koupil od nějaké otrhané ženštiny, která ho nejspíš někde ukradla, a o jeho pravé hodnotě neměla sebemenší ponětí -"
Tentokrát už se Harry nemohl mýlit: ve Voldemortových očích zaplál při jejích slovech šarlatový oheň a klouby prstů na řetízku medailonku mu zbělely.
"Vsadím se, že jí za něj Burkes zaplatil jen nějaký žebrácký groš, ale tak to chodí… je to krása, že? A samozřejmě se mu také připisují nejrůznější kouzelné schopnosti, já ho ale jenom mám bezpečně uložený…"
Natáhla se, aby si medailonek vzala zpět. Na okamžik se Harrymu zdálo, že se s ním Voldemort odmítne rozloučit, pak mu ale proklouzl mezi prsty a vrátil se na rudý sametový polštářek.
"Tak jste to tedy viděl, drahoušku Tome, a doufám, že jste si to užil!"
Pohlédla mu přímo do obličeje a Harry viděl, jak její pošetilý úsměv poprvé pohasl.
"Je vám dobře, drahoušku?"
"Ale ano," ujistil ji tiše Voldemort. "Samozřejmě že je mi dobře…"
"Měla jsem dojem - ale to byl nejspíš jen nějaký světelný klam -" Hepziba se zadrhla a zatvářila se tak ustrašeně, až si Harry pomyslel, že určitě také zahlédla ten chvilkový rudý záblesk ve Voldemortových očích. "Tumáš, Hokey, všechno to odnes a zase zavři… použij obvyklá zaklínadla…"
"Je načase jít," ozval se tiše Brumbál, a když mrňavá skřítka s oběma kazetami odběhla, pevně opět Harryho uchopil za paži, oba se spolu vznesli do nevědomí a vrátili se do Brumbálovy pracovny.
"Dva dny nato Hepziba Smithová zemřela," ujal se slova Brumbál, když se znovu posadil a gestem Harryho vyzval, aby učinil totéž. "Skřítku Hokey ministerstvo usvědčilo, že nešťastnou náhodou otrávila kakao, které večer své paní podala."
"Jakoupak náhodou?!" vykřikl rozhořčeně Harry.
"Vidím, že máme na věc stejný názor," přikývl Brumbál. "Ať tak či onak, Hepzibina smrt se v mnoha směrech podobá smrti Raddleových. V obou případech byl obviněn někdo jiný, a ten někdo si sám jasně vzpomínal, že skutečně smrt zavinil…"
"Hokey se přiznala?"
"Vzpomínala si, že své paní nasypala do kakaa něco, co podle vyšetřování nebyl cukr, ale smrtící a málo známý jed," odpověděl Brumbál. "Ministerstvo případ uzavřelo s tím, že neměla v úmyslu svou paní zavraždit, protože ale byla stará a popletená -"
"Voldemort jí pozměnil paměť, stejně jako Morfinovi!"
"Ano, k témuž závěru jsem dospěl i já," potvrdil Brumbál. "A stejně jako v Morfinově případu ministerstvo od samého začátku Hokey podezřívalo…"
"…protože šlo o domácí skřítku," dořekl Harry. Málokdy cítil větší sympatie ke SPOŽÚSu, společnosti, kterou založila Hermiona.