close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

19)Skřítčí špehové (část 1)

21. listopadu 2010 v 13:26 |  Harry Potter a Princ dvojí krve
Skřítčí špehové
"Jojo, tyhle Ronovy narozeniny se tedy zrovna moc nevydařily, co?" poznamenal Fred. Byl už večer, na ošetřovně panoval klid, závěsy na oknech byly zatažené a lampy rozsvícené. Kromě Rona tu žádný pacient neležel. Harry, Hermiona a Ginny seděli v půlkruhu kolem něj; celý den strávili čekáním před dvojitými dveřmi a pokoušeli se nakouknout dovnitř pokaždé, když někdo vcházel nebo vycházel. Madame Pomfreyová je k Ronovi pustila teprve v osm hodin. Fred s Georgem dorazili deset minut po osmé.
"Takhle jsme si tedy předání svého prezentu nepředstavovali," zabručel zamračeně George, položil na Ronův noční stolek velkou krabici zabalenou v dárkovém papíru a posadil se vedle Ginny.
"Jo, když jsme si ho představovali, jak se zatváří, byl ještě normálně při vědomí," přidal se Fred.
"Dřepěli jsme klidně v Prasinkách a malovali si, jak ho překvapíme…" pokračoval George.
"Vy jste byli v Prasinkách?" vzhlédla udiveně Ginny.
"Uvažovali jsme o tom, že bychom koupili Taškářův krámek," vysvětloval pochmurně Fred. "Že bychom si v Prasinkách zřídili pobočku, chápete? Akorát nevím, co bychom si s ní počali, jestli vás už nebudou o víkendech pouštět ven, abyste u nás mohli nakupovat… No ale to je teď vedlejší."
Přitáhl si židli k Harrymu a zadíval se na Ronův pobledlý obličej.
"Jak k tomu vlastně došlo, Harry?"
Přestože měl Harry pocit, že to snad bude už posté, znovu vypověděl všechno, co už vyprávěl Brumbálovi, McGonagallové, madame Pomfreyové, Hermioně i Ginny.
"…a když jsem ho pak přinutil ten bezoár spolknout, začal trochu volněji dýchat a Křiklan se rozběhl pro pomoc. Potom se objevila McGonagallová s madame Pomfreyovou a přenesly Rona sem. Počítají, že se z toho dostane. Madame Pomfreyová říká, že tady bude muset asi týden zůstat… musí užívat výtažek z routy…"
"Ty blaho, to byla tedy klika, že sis vzpomněl na ten bezoár," vydechl tiše George.
"Klika byla, že tam v kabinetu nějaký byl," řekl Harry, kterému stále ještě přejížděl mráz po zádech, když si představil, co by se stalo, kdyby se mu ten drobný kamínek nepodařilo najít.
Hermiona téměř neslyšně popotáhla. Celý den byla nezvykle zakřiknutá. Poté, co se bílá jako křída přiřítila k Harrymu, který čekal před ošetřovnou, a překotně se vyptávala, co se stalo, už se prakticky nezúčastnila zapáleného debatování Harryho a Ginny, jak k tomu vlastně došlo, že byl Ron otráven. Postávala jen vedle nich se zaťatými zuby a tvářila se vyděšeně, dokud jim nedovolili vejít.
"Vědí o tom mamka s taťkou?" zeptal se Fred Ginny.
"Už ho viděli, dorazili před hodinou. Teď jsou u Brumbála v pracovně, ale brzy se sem vrátí…"
Následovala chvíle mlčení, během níž všichni sledovali, jak Ron něco mumlá ze spaní.
"Takže jed byl v té medovině?" zeptal se tiše Fred.
"Ano," odpověděl bez váhání Harry; žádná jiná možnost ho nenapadala a byl rád, že teď měl příležitost znovu všechno začít rozebírat. "Křiklan každému nalil -"
"Myslíš, že mohl Ronovi hodit něco do sklenice tak, abys to neviděl?"
"Nejspíš ano," přikývl Harry, "proč by ale chtěl Rona otrávit?"
"Nemám ponětí," zamračil se Fred. "Nemyslíš, že třeba spletl sklenice a jed mu dal omylem? Myslím, jestli jako nechtěl otrávit tebe?"
"A proč by měl Křiklan chtít otrávit Harryho?" vložila se do hovoru Ginny.
"To já nevím," pokrčil rameny Fred. "Určitě ale existuje spousta lidí, co by Harryho rádi otrávili, nemyslíš? Je přece vyvolený."
"To jako myslíš, že je Křiklan Smrtijed?" zeptala se Ginny.
"Možné je všechno," zavrčel ponuře Fred.
"Taky by mohl být pod vlivem kletby Imperius," poznamenal George.
"Nebo je taky nevinný," namítla Ginny. "Je možné, že jed už byl v láhvi, a v tom případě byl zamýšlenou obětí pravděpodobně sám Křiklan."
"Proč by někdo zabíjel Křiklana?"
"Brumbál si myslí, že chtěl Voldemort získat Křiklana na svoji stranu," vysvětloval Harry. "Než Křiklan nastoupil do Bradavic, celý rok se ukrýval. A navíc -" rozpomněl se na vzpomínku, kterou se Brumbálovi dosud nepodařilo z Křiklana vytáhnout, "navíc by se ho Voldemort možná rád zbavil, protože si myslí, že by mohl být Brumbálovi v něčem užitečný."
"Říkal jsi ale, že měl Křiklan původně v úmyslu dát tu láhev Brumbálovi k Vánocům," připomněla mu Ginny. "Takže je docela dobře možné, že travič měl ve skutečnosti políčeno na Brumbála."
"V tom případě ovšem Křiklana moc dobře neznal," ozvala se Hermiona. Bylo to poprvé, co po několika hodinách promluvila, a znělo to, jako by měla ošklivou zastydlou rýmu. "Každý, kdo Křiklana zná, musí vědět, že u něj hrozí dost velké riziko, že si takovou dobrotu nechá pro sebe."
"Er-mi-oo," zachrčel náhle do jejich hovoru Ron.
Všichni ztichli a sledovali ho úzkostlivými pohledy, Ron však jen ještě chviličku něco nesrozumitelně huhlal a poté začal hlasitě chrápat.
Najednou se dveře ošetřovny rozlétly tak prudce, až sebou všichni poplašeně škubli, a dovnitř rázným krokem vpadl Hagrid. Vlasy měl zmáčené deštěm a kožich z medvědí kůže za ním vlál, v jedné ruce nesl kuši a na podlaze za sebou zanechával obrovité blátivé šlápoty.
"Celej den jsem se zdržel v lese," vysvětloval zadýchaně. "Aragogovi se přitížilo, tak jsem mu byl předčítat z knížky… teprvá teď jsem se dostal na večeři a u jídla mi profesorka Prýtová pověděla, jakej měl Ron malér. Jak je na tom?"
"Není to nejhorší," oznámil Harry. "Říkají, že se z toho dostane."
"Víc jak šest návštěvníků není povoleno!" spěchala k nim z kanceláře madame Pomfreyová.
"Ale nás je šest - i s Hagridem," upozornil ji George.
"Aha… ano…" přikývla zmateně madame Pomfreyová, kterou zřejmě popletla Hagridova obrovitá postava a počítala ho hned za několik lidí. Aby zakryla rozpaky, vytáhla honem hůlku a dala se do uklízení našlapaného bláta.
"To je neuvěřitelný," zachraplal Hagrid a zavrtěl velkou vlasatou hlavou, když pohlédl na spícího Rona. "Zkrátka neuvěřitelný… jen podívejte, jak tady leží… kdo mohl chtít takovýmu klukovi ublížit?"
"Zrovna jsme se o tom bavili," ozval se Harry. "Nevíme, kdo to mohl udělat."
"Že by měl někdo pifku na nebelvírskej famfrpálovej tým, co říkáte?" podíval se po nich nervózně Hagrid. "Nejdřív Katie, teď zase Ron…"
"Nějak se mi nezdá, že by chtěl někdo vyvraždit famfrpálový tým," zapochyboval George.
"Wood by to byl zmijozelským klidně udělal, kdyby věděl, že mu to projde," připustil spravedlivě Fred.
"Já tedy nemyslím, že v tom je famfrpál, jsem ale přesvědčená, že mezi těmi dvěma útoky nějaká spojitost existuje," prohlásila tiše Hermiona.
"Co tě k tomu vede?" zajímal se Fred.
"No, za prvé šlo v obou případech o pokus o vraždu, i když to poprvé ani podruhé nevyšlo, což bylo ovšem jen čiré štěstí. A za druhé, jed ani náhrdelník zřejmě neublížil tomu, kdo měl podle plánu zemřít. Samozřejmě to znamená," dodala zamyšleně, "že ten, kdo za tím vším stojí, je v jistém smyslu ještě nebezpečnější, protože je mu zjevně úplně lhostejné, kolik dalších lidí přijde o život, než se mu podaří doopravdy zlikvidovat vyhlédnuté oběti."
Než někdo stačil k Hermioninu pochmurnému rozboru cokoli dodat, dveře ošetřovny se znovu otevřely a k Ronově posteli spěchali pan a paní Weasleyovi. Když uviděli svého syna poprvé, pouze je stačili ujistit, že se Ron ze svého maléru vylíže. Tentokrát však paní Weasleyová popadla v pohnutí Harryho a pevně ho sevřela v náručí.
"Brumbál nám pověděl, jak jsi mu bezoárem důmyslně zachránil život!" zavzlykala. "Ach Harry, jak ti jen máme poděkovat? Zachránil jsi Ginny… pak jsi zachránil Artura… a teď jsi zachránil i Rona…"
"To ne… já nic…" bránil se rozpačitě Harry.
"Když o tom tak přemýšlím," přidal se k manželce přiškrceným hlasem pan Weasley, "vděčí ti vlastně za život půlka naší rodiny. No, můžu jen říct, že to byl pro všechny Weasleyovy šťastný den, když si tehdy Ron v bradavickém spěšném vlaku vybral místo zrovna v tvém kupé, Harry."
Harryho vůbec nenapadalo, co na to říct, a téměř ho proto potěšilo, když jim madame Pomfreyová znovu připomněla, že u Ronovy postele smí být nanejvýš šest návštěvníků. Oba s Hermionou okamžitě vstali a měli se k odchodu a Hagrid se rozhodl, že půjde s nimi a nechá Rona jen s rodinou.
"Je to hrůza," hučel si do vousů, když se všichni tři vraceli chodbou k mramorovému schodišti. "Taková spousta novejch bezpečnostních vopatření a stejně se každou chvíli některýmu děcku něco stane. Brumbál je starostma celej špatnej… von toho moc neřekne, ale je to na něm vidět…"
"A nenapadá ho něco, Hagride?" vyptávala se zoufale Hermiona.
"Počítám, že s tou svou chytrou hlavou musí mít hnedle stovky nápadů," prohlásil Hagrid s neochvějnou důvěrou v hlase. "Neví ale, kdo poslal ten náhrdelník, a taky neví, kdo dal do medoviny ten jed, protože jinač už by ho přece chytil, ne? Největší starosti mně dělá," pokračoval Hagrid, ztišil hlas a ohlédl se přes rameno (Harry se pro jistotu podíval i na strop, jestli tam náhodou není Protiva), "jak dlouho eště můžou zůstat Bradavice votevřený, když tyhle útoky na děcka nepřestanou. Je to úplně stejný jako tenkrát s Tajemnou komnatou, že jo? Začne se šířit panika, další rodiče si budou děcka brát ze školy, a než se nadějem, začne správní rada -"
Hagrid se odmlčel a počkal, dokud kolem nich důstojně neproplul duch jakési ženy s dlouhými vlasy, a teprve pak chraplavým šeptem dořekl: "…začne správní rada uvažovat vo tom, že to tu nadobro zavře."
"To snad ne?" vyjekla ustaraně Hermiona.
"Musíte se na to podívat z jejich hlediska," vysvětloval pohřebním hlasem Hagrid. "Chci říct, že poslat děcko do Bradavic je vodjakživa tak trochu nebezpečná věc, nemyslíte? Že může tam, kde jsou pod jednou střechou zamčený stovky nezletilejch kouzelníků, docházet vobčas k nehodám, to se dá čekat, ale pokusy vo vraždu, to je trochu silný kafe. Není divu, že se Brumbál rozčílil na Sn…"
Zarazil se a nad zcuchaným černým plnovousem se mu objevil povědomý provinilý výraz.
"Cože?" vyhrkl Harry. "Brumbál se rozčilil na Snapea?"
"Nic takovýho jsem neřek!" hájil se Hagrid, polekaný výraz v jeho očích však svědčil o pravém opaku. "Koukněte, kolik už je hodin, za chviličku bude půlnoc a já eště musím -"
"Hagride, proč se Brumbál na Snapea rozhořčil?" vyjel na něj zvýšeným hlasem Harry.
"Psst!" tišil ho Hagrid a tvářil se nervózně a nazlobeně zároveň. "Takovýhle věci nevykřikuj nahlas, Harry, chceš snad, abych přišel vo místo? No jo, já vím, že by ti to nejspíš bylo jedno, že jo, když už teď nechodíš na péči vo kouzel…"
"Nezkoušej mě takhle vydírat, to na mě neplatí!" zarazil ho důrazně Harry. "Co Snape provedl?"
"Já nevím, Harry. Vůbec jsem to vlastně neměl slyšet! Byl jsem - totiž, vracel jsem se vonehdá večír z lesa a slyšel jsem, jak se spolu bavěj - teda spíš hádaj. Nechtěl jsem, aby si mě všimli, tak jsem se tak jako přikrčil a snažil jsem se neposlouchat, co říkaj, jenže… No, byli voba dost naštvaný, takže to dost nešlo je neslyšet."
"No a dál?" pobídl ho Harry, když obr rozpačitě zašoupal nohama.
"No… jen jsem slyšel Snapea říkat, že Brumbál až moc věcí považuje za samozřejmost a že možná von - teda jako Snape - už to dál nechce dělat…"
"Co nechce dělat?"
"To já nevím, Harry, ale připadalo mi, jako by Snape byl trochu přepracovanej, nic víc - no, Brumbál mu každopádně na rovinu řek, že má jeho slib a dál že se s ním vo tom nehodlá bavit. Byl na něj fakt dost tvrdej. A pak eště něco povídal, že by se měl Snape postarat vo nějaký šetření ve svý koleji, jako ve Zmijozelu. Na tom ale není nic divnýho!" dodal honem Hagrid, když viděl, jak si Harry s Hermionou vyměnili významné pohledy. "Ředitelé všech kolejí přeci dostali příkaz, aby prošetřili tu věc s náhrdelníkem -"
"Jo, jenže s nikým z nich se Brumbál nepohádal, ne?" podotkl Harry.
"Hele," zakroutil Hagrid nervózně oběma rukama, v nichž držel kuši. Ozvalo se hlasité zapraskání a kuše se rozlomila na dva kusy. "Já vím, jakej máš na Snapea názor, Harry, a nechtěl bych, abys v tom hledal něco víc, než v tom dovopravdy je."
"Pozor!" šeptla varovně Hermiona.
Otočili se právě včas, aby zahlédli, jak na zdi za jejich zády roste stín Arguse Filche. V příštím okamžiku vyšel zpoza rohu sám přihrbený Filch a brada se mu třásla radostným vzrušením.
"Hohó!" zasípěl. "Takhle pozdě a vy ještě nejste v posteli? To bude školní trest!"
"Žádnej trest, Filchi," zarazil ho stroze Hagrid. "Jsou se mnou, ne?"
"No a co je na tom?" zaskřehotal Filch urážlivým tónem.
"Jsem přeci učitel, zatraceně, ty šmíráku jeden motácká!" rozčilil se okamžitě Hagrid.
Filch se roztřásl vzteky a z úst se mu vydralo nenávistné zasyčení. Zároveň se k němu nepozorovaně přikradla paní Norrisová a začala se mu slastně otírat o kotníky vyzáblých nohou.
"Běžte," zavelel Hagrid koutkem úst.
Harrymu nebylo třeba říkat dvakrát - kvapně se s Hermionou vzdálili, a ačkoli už uběhli notný kus cesty, pořád ještě slyšeli za sebou ozvěnu rozzuřených hlasů Hagridovy a Filchovy hádky. Nedaleko odbočky do nebelvírské věže minuli Protivu, který však celý nadšený letěl ke zdroji křiku, pochechtával se a hlasitě si prozpěvoval:

Stačí kapka nenávisti, zloby,
Protiva rád všechno zdvojnásobí!

Buclatá dáma klímala a nijak ji nepotěšilo, že se musí probrat, přesto nabručeně postoupila o krok kupředu a dovolila jim prolézt do milosrdně tiché a prázdné společenské místnosti. To znamenalo, že se zpráva o Ronově nehodě patrně zatím neroznesla. Harrymu se nesmírně ulevilo, protože za celý den měl už různého vyptávání až po krk. Hermiona mu popřála dobrou noc a zamířila k dívčím ložnicím, Harry se ale ještě posadil na chvíli ke krbu a zamyšleně hleděl do skomírajících uhlíků.
Brumbál se tedy pohádal se Snapem. Navzdory všemu, co Harrymu říkal, navzdory neustálému ujišťování, že Snapeovi absolutně důvěřuje, se na něj rozčilil… vyčetl mu, že nevěnuje dostatečnou pozornost prošetření zmijozelských studentů… Nebo snad měl na mysli jen prošetření jediného zmijozelského studenta - Malfoye?
Předstíral snad Brumbál záměrně, že jsou Harryho podezření neopodstatněná, protože nechtěl, aby se Harry dopustil nějaké pošetilosti, třeba aby se pokusil vzít věci sám do svých rukou? To bylo vcelku věrohodné vysvětlení. Možná šlo dokonce o to, že Brumbál nechtěl, aby něco odvádělo Harryho pozornost od toho, co mu ukazoval, nebo od snahy získat Křiklanovu vzpomínku. Nedalo se vyloučit, že Brumbál nepokládal za vhodné svěřovat se s problémy svého učitelského sboru šestnáctiletým…
"Tady jsi, Pottere!"
Harry vylekaně vyskočil s hůlkou připravenou v ruce. Byl si naprosto jistý, že ve společenské místnosti nikdo není, a proto nebyl absolutně připraven na to, že se z křesla kousek od něj zvedne čísi hřmotná postava. Když si nečekaného společníka prohlédl důkladněji, zjistil, že je to Cormac McLaggen.
"Čekal jsem, až se vrátíš," vysvětloval McLaggen a nevšímal si Harryho vytažené hůlky. "Nejspíš jsem musel usnout. Poslyš, viděl jsem, jak Weasleyho odnášejí na ošetřovnu. Nevypadal na to, že by se stačil dát dohromady na ten zápas příští týden."
Harrymu pár vteřin trvalo, váš si uvědomil, o čem McLaggen mluví.
"No jo… jasně… famfrpál," zabručel, strčil si hůlku za opasek džínů a unaveně si prohrábl vlasy. "Jo… to asi nestihne."
"To znamená, že na postu brankáře nastoupím já, ne?" pokračoval McLaggen.
"Jo," přikývl Harry. "Jasně, nejspíš to tak dopadne…"
Nenapadl ho jediný argument proti - koneckonců byl McLaggen na konkurzu nesporně druhý nejlepší.
"Výborně," pochválil si spokojeně McLaggen. "Takže kdy je trénink?"
"Cože? Ach tak… trénujeme zítra večer."
"Fajn. Poslyš, Pottere, měli bychom si spolu ještě před tréninkem popovídat. Mám pár nápadů k naší strategii, které by se ti mohly hodit."
"Jasně," přisvědčil s nevalným nadšením Harry. "Tak jo, poslechnu si je zítra. Teď už jsem moc utahaný… zatím ahoj…"
Zpráva o tom, že byl Ron otráven, se následujícího dne rychle roznesla, nevyvolala však takovou senzaci jako předchozí útok na Katii. Vzhledem k tomu, že se vše odehrálo v kabinetu učitele lektvarů, převládal zjevně názor, že nejspíš šlo o pouhou nehodu, a protože Ron okamžitě dostal protijed, nestalo se vlastně nic hrozného. Popravdě řečeno se většina nebelvírských studentů mnohem víc zajímala o nadcházející famfrpálové utkání proti Mrzimoru. Mnozí totiž čekali, že Zachariáš Smith, který za Mrzimor nastupoval jako brankář, dostane pořádně na frak a zaplatí tak za svoje komentování úvodního zápasu se Zmijozelem.
Harrymu ovšem famfrpál ještě v životě nebyl lhostejnější než právě teď, protože začínal být přímo posedlý sledováním Draca Malfoye. Při každičké možné příležitosti se díval do Pobertova plánku, několikrát šel úmyslně oklikou, aby se mohl podívat na místo, kde se právě Malfoy nacházel, ani jednou ho však dosud nepřistihl při ničem neobvyklém. A stále se opakovaly případy, kdy se Malfoy z plánku nevysvětlitelným způsobem ztratil…
Na druhé straně ale Harry neměl na problém s Malfoyem mnoho času. Byl příliš vytížen famfrpálovými tréninky, domácími úkoly a ještě ke všemu i tím, že ho nyní na každém kroku pronásledovali Cormac McLaggen a Levandule Brownová.
Sám by sotva dokázal říct, který z nich mu víc leze na nervy. McLaggen ho neustále zahlcoval narážkami, že by byl pro tým lepším prvním brankářem než Ron a že teď, když ho Harry pravidelně vidí hrát, si to nepochybně musí také uvědomit. Navíc měl sklon v jednom kuse kritizovat všechny ostatní hráče a vnucovat Harrymu podrobné tréninkové plány, takže mu Harry nejednou musel připomenout, kdo je vlastně kapitán.
Levandule si zase zvykla každou chvíli se k Harrymu nenápadně přitočit a zavést s ním řeč o Ronovi, což na Harryho působilo snad ještě nesnesitelněji než McLaggenovy famfrpálové přednášky. Zpočátku dávala Levandule průchod svému velkému rozhořčení, proč nikoho nenapadlo dát jí vědět, že je Ron na ošetřovně - "Koneckonců s ním přece chodím!" - , později se ale bohužel rozhodla Harrymu jeho zapomnětlivost odpustit a neustále se snažila dopodrobna s ním probírat Ronovy city. Vznikaly z toho jen nanejvýš nepříjemné a trapné momenty, které by si byl Harry s radostí ušetřil.
"Hele, proč si o všem vlastně nepromluvíš přímo s Ronem?" zeptal se jednou, když ho Levandule podrobila obzvlášť dlouhému výslechu a probrala při něm všechno počínaje tím, co Ron říkal o jejím novém společenském hábitu, až po Harryho názor, jestli to s ní Ron myslí nebo nemyslí "vážně".
"No jistě, to bych ráda udělala, jenže on vždycky spí, když se za ním přijdu podívat!" postěžovala si rozmrzele Levandule.
"Vážně?" podivil se Harry, kterého to překvapilo, protože sám pokaždé, když zašel na ošetřovnu, našel Rona v perfektně bdělém stavu. Například novinka o Brumbálově a Snapeově hádce ho nesmírně zaujala a také využil každé příležitosti, aby si zanadával na McLaggena.
"Ještě ho chodí navštěvovat Hermiona Grangerová?" vyjela zničehonic Levandule.
"Jo, myslím, že chodí. Jsou přece kamarádi, ne?" odpověděl rozpačitě Harry.
"Kamarádi? Ty mě snad chceš rozesmát!" ušklíbla se opovržlivě Levandule. "Když se mnou začal chodit, celé týdny s ním přece nemluvila! Počítám ale, že teď by se s ním ráda usmířila, když je najednou pro všechny tak zajímavý…"
"Ty si vážně myslíš, že je zajímavé, když tě někdo otráví?" zarazil ji Harry. "Každopádně… promiň, už musím jít, támhle jde McLaggen a chce si se mnou promluvit o famfrpálu," rozloučil se chvatně, skokem se vrhl do dveří, které se tvářily jako obyčejná zeď, a tryskem proběhl zkratkou vedoucí přímo k učebně lektvarů, kam za ním díky bohu Levandule ani McLaggen jít nemohli.
Ráno v den famfrpálového utkání proti Mrzimoru se Harry před odchodem na hřiště zastavil na ošetřovně. Ron byl strašlivě naštvaný, protože ho madame Pomfreyová varovala, že se nesmí zbytečně rozčilovat, a nedovolila mu proto jít se na zápas podívat.
"Tak co McLaggen, jak si vede?" vyptával se nervózně Harryho, jako by zapomněl, že mu tutéž otázku klade už potřetí.
"Už jsem ti říkal," opakoval trpělivě Harry "že i kdyby byl světová extratřída, nechtěl bych si ho v týmu nechat. Pořád se snaží každému přikazovat, co by měl dělat, a myslí si, že by na jakémkoli postu byl lepší než my všichni ostatní. Už se nemůžu dočkat, až se ho zbavím. A když už mluvíme o tom, jak se někoho zbavit," dodal ještě, vstal a zvedl svůj Kulový blesk, "byl bys tak laskav a přestal dělat, že spíš, když za tebou přijde Levandule? S ní už je to taky na zbláznění."
"No jo," povzdechl si Ron a zatvářil se provinile. "Tak dobře. Jasně."
"Jestli už s ní nechceš chodit, tak jí to prostě pověz," poradil mu Harry.
"Jo… jenže… ono to není tak jednoduché, víš?" ošíval se Ron. Na chvíli se odmlčel. "Hermiona se tu před zápasem zastaví?" zeptal se ledabyle.
"Ne, šly už s Ginny na stadion."
"Aha," zatvářil se zjevně zklamaně Ron. "Tak jo. No, přeju hodně štěstí. Doufám, že to McLag… chci říct Smithovi natřeš."
"Budu se snažit," ujistil ho Harry a hodil si koště na rameno. "Tak ahoj po zápase."
Pospíchal vylidněnými chodbami; prakticky celá škola byla venku a všichni už buď seděli na stadionu, nebo k němu právě mířili. Cestou se Harry díval z oken a snažil se odhadnout, jak velkému větru budou muset čelit, když vtom ho jakýsi hluk zepředu přiměl zvednout hlavu a pohlédnout tím směrem. Přímo proti němu si to vykračoval Malfoy se dvěma dívkami, které se tvářily rozmrzele a trucovitě.
Když byli na krok od sebe, Malfoy se krátce, nevesele zasmál.
"Kam jdete?" dožadoval se Harry vysvětlení.
"No jasně, tobě to určitě povím, Pottere, už jen proto, že si to přeješ," ušklíbl se posměšně Malfoy. "Radši si pospěš, určitě všichni čekají na svého vyvoleného kapitána, na chlapce, který skóroval, nebo jak ti teď zrovna říkají."
Jedna z dívek se bezděčně rozhihňala, a když se na ni Harry podíval, začervenala se. Malfoy se protlačil kolem Harryho a obě dívky ho poklusem následovaly, až všichni zabočili za roh a zmizeli.
Harry stál jako přikovaný a sledoval, jak se mu ztrácejí z dohledu. Bylo to vážně k vzteku. I tak už mu sotva zbýval čas, aby zápas stihl, a teď ještě narazí na Malfoye, který se krade bůhvíkam, zatímco je celá škola pryč - ještě nikdy neměl tak skvělou příležitost zjistit, co má Malfoy zalubem. Uběhlo několik vteřin ticha, kdy nebyl Harry schopen pohybu a upřeně hleděl na chodbu, kde Malfoye naposledy viděl…
"Kdes byl?" obořila se na něj Ginny, když tryskem vběhl do šatny. Celý tým už byl převlečený a připravený k zápasu. Oba odrážeči, Coote a Peakes, si nervózně poklepávali holemi do nohou.
"Potkal jsem Malfoye," sdělil jí tiše Harry, zatímco si přetahoval přes hlavu šarlatově červený hábit.
"No a?"
"Chtěl jsem vědět, jak je možné, že zůstal s nějakými dvěma kamarádkami nahoře na hradě, zatímco všichni ostatní jsou tady dole…"
"Je to zrovna teď tak důležité?"
"To nevím a stejně to teď ani nezjistím, nemyslíš?" odsekl Harry, chopil se svého Kulového blesku a narovnal si brýle. "Tak jdeme na to!"
A bez dalších řečí rázně vykročil na hřiště, do ohlušujícího ryku nadšených pozdravů i pískotu a posměšného pokřiku. Foukal jen mírný vítr, mraky na obloze byly protrhané a každou chvíli mezi nimi probleskly oslňující paprsky jasného slunečního svitu.
"Tohle jsou zrádné podmínky," obrátil se k týmu varovně McLaggen. "Coote, Peakesi, musíte na mrzimorské nalétávat ze slunce, aby neviděli, jak se blížíte…"
"Já jsem tady kapitán, McLaggene, tak sklapni a přestaň udílet rady," okřikl ho zlostně Harry. "Koukej letět nahoru k brance!"
Jakmile se McLaggen vzdálil, obrátil se však Harry ke Cootemu a Peakesovi.
"Má pravdu," připustil neochotně, "snažte se nalétávat ze slunce."
Potřásl si rukou s mrzimorským kapitánem a pak se na hvizd píšťalky madame Hoochové odrazil od země, vznesl se do vzduchu, vylétl vysoko nad hlavy ostatních členů týmu, začal kroužit kolem hřiště a pátral po Zlatonce. Kdyby ji dokázal rychle chytit hned teď, možná by ještě měl šanci vrátit se včas do hradu, popadnout Pobertův plánek a zjistit, co tam Malfoy dělá…
"A s Camrálem teď letí Smith z Mrzimoru," ozval se čísi zasněný hlas, jehož ozvěna se pokojně snášela na školní pozemky. "To je samozřejmě ten, co komentoval minulý zápas, a Ginny Weasleyová do něj nalétla. Myslím, že to nejspíš udělala schválně, rozhodně to tak vypadalo. Smith se dost nevybíravě vyjadřoval o Nebelvíru a teď ho to pravděpodobně mrzí, když proti nim hraje - no podívejte, zrovna přišel o Camrál, sebrala mu ho Ginny. Tu mám docela ráda, je moc fajn…"



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama