"Co nevydržíš?" vyptával se Harry, kterému už Ron začínal dělat opravdu starost. Byl celý bledý a vypadal, že mu je na zvracení.
"Musím na ni pořád myslet!" zasténal chraptivě.
Harry na něj vyvalil oči. Něco takového nečekal a napadlo ho, že to snad ani nechce slyšet. Ron sice byl jeho kamarád, kdyby jí ale "Lonánka" začal oplácet "Levandulánkou", musel by rázně zakročit.
"A kvůli tomu nemůžeš jít na snídani?" pokusil se vnést do jeho blábolu trochu zdravého rozumu.
"Vždyť nejspíš ani neví, že vůbec existuju," mávl Ron zoufalecky rukou.
"Samozřejmě ví, že existuješ," namítl zaraženě Harry. "Copak se s tebou v jednom kuse nemucká?"
Ron zamrkal.
"O kom to mluvíš?"
"A o kom mluvíš ty?" opáčil Harry. Čím dál víc měl dojem, že vůbec nechápe, o čem je řeč.
"O Romildě Vaneové," hlesl Ron a celý se v obličeji rozzářil, jako by na něj právě dopadl ten nejjasnější sluneční paprsek.
Dobrou minutu si bez hnutí hleděli do očí, než Harry konečně vykoktal: "To má být vtip, že jo? Děláš si ze mě legraci."
"Myslím… Harry, já myslím, že ji miluju," vypravil ze sebe Ron přiškrceným hlasem.
"Tak fajn," přikývl Harry a přistoupil k němu blíž, aby lépe viděl jeho skelné oči a pobledlou pleť. "Fajn… a teď to řekni ještě jednou a s vážnou tváří."
"Miluju ji," opakoval dychtivě Ron. "Všiml sis někdy jejích vlasů? Má je černé jako uhel, celé zářivé a hedvábné… a co teprve oči? Ty velké černé oči! A taky…"
"To je vážně vtip jak noha," skočil mu netrpělivě do řeči Harry, "ale konec srandiček, hele! Už toho nech."
Obrátil se k odchodu, ale udělal sotva dva kroky ke dveřím, když dostal do pravého ucha pořádnou šlupku. Zavrávoral a ohlédl se. Ron měl obličej zkřivený vzteky a právě se znovu rozpřahoval pěstí.
Harry zareagoval zcela instinktivně - hůlka mu z kapsy skočila do ruky a z mysli se mu bezděčně vynořilo zaklínadlo: Levicorpus!
Ron jenom vyjekl, když ho neviditelná síla popadla za kotník a škubla jím vzhůru. Opět visel bezmocně hlavou dolů a hábit mu splýval k zemi.
"Co to mělo znamenat?" zařval Harry.
"Tys ji urazil, Harry! Řekl jsi, že to je vtip jak noha!" ječel na něj Ron a pomalu rudl v obličeji, jak se mu do hlavy valila krev.
"To je přece šílenství!" protestoval Harry. "Co to do tebe -"
A pak si všiml otevřené krabice na Ronově posteli a pravda ho praštila do očí jako kyj zdivočelého trolla.
"Kde jsi přišel k těm čokoládovým kotlíkům?"
"Dostal jsem je k narozeninám!" odsekl Ron a pomalu se ve vzduchu otáčel sem a tam, jak se pracně snažil osvobodit. "Přece jsem ti taky nabízel!"
"Sebral jsi je tady z podlahy, co?"
"Spadly mi tam z postele, jasný? Koukej mě pustit!"
"Nespadly ti z postele, ty idiote, copak to nechápeš? Patřily mně, vyhodil jsem je z kufru, jak jsem hledal ten plánek. Tyhle čokoládové kotlíky mi před Vánoci dala Romilda a jsou všechny plné nápoje lásky!"
Z celé té litánie však zaujalo Rona jediné slovo.
"Romilda?" opakoval po Harrym. "Říkal jsi Romilda? Harry, ty se s ní znáš? Mohl bys mě s ní taky seznámit?"
Harry civěl na visícího kamaráda, jemuž se tvář právě rozjasnila tou nejblaženější nadějí, a musel se ze všech sil přemáhat, aby se nerozesmál. Ta část jeho já, ta nejblíž pravého ucha, jež pulzovalo bolestí, by Rona nejraději spustila na podlahu a vychutnala si ho, jak vyvádí, dokud účinky lektvaru nepominou… Jenže přece jen byli kamarádi a Ron navíc nebyl při smyslech, když ho praštil, a tak si Harry řekl, že kdyby Ronovi dovolil, aby Romildě Vaneové vyznal nehynoucí lásku, zasloužil by si od něj přinejmenším ještě jednu takovou šlupku.
"Jo, seznámím tě s ní," slíbil a horečně přemýšlel. "Teď tě spustím dolů, dobře?"
Nechal kamaráda spadnout hlavou rovnou na podlahu (ucho ho koneckonců bolelo jako čert), Ron však okamžitě se šťastným úsměvem vyskočil.
"Bude v Křiklanově kabinetu," prohlásil sebejistě Harry a zamířil ke dveřím.
"Co by tam dělala?" vyptával se znepokojeně Ron a hrnul se za ním.
"No, víš, chodí k němu na doučování z lektvarů," vymýšlel si honem Harry.
"A mohl bych poprosit, jestli bych tam směl chodit s ní?" navrhl dychtivě Ron.
"To je nápad!" pochválil ho Harry.
U otvoru v portrétu na ně čekala Levandule, s touhle komplikací Harry nepočítal.
"Jdeš pozdě, Lonánku," našpulila ublíženě rty. "Mám pro tebe dárek k naroz…"
"Dej mi pokoj," odstrčil ji netrpělivě Ron. "Harry mě jde představit Romildě Vaneové."
A bez dalších slov se kolem ní protlačil a proklouzl otvorem v portrétu ven. Harry se pokusil omluvně na Levanduli usmát, pravděpodobně to ale vypadalo spíš jako pobavený úšklebek, protože když za nimi Buclatá dáma zavírala, tvářila se Levandule ještě dotčeněji.
Harry se trochu bál, že Křiklan může být právě na snídani, dveře kabinetu se však otevřely hned po prvním zaklepání. Profesor měl na sobě zelený sametový župan s noční čepičkou z téhož materiálu a díval se poněkud rozespalýma očima.
"Harry," zamumlal. "Na návštěvu je ještě dost brzo… v sobotu mívám ve zvyku si trochu přispat…"
"Je mi hrozně líto, pane profesore, že vás ruším," omlouval se co nejtišším hlasem Harry, zatímco Ron se vytahoval na špičky a pokoušel se nahlédnout přes Křiklana do místnosti, "ale tady můj kamarád Ron se omylem napil nápoje lásky. Nebyl byste tak laskav a nenamíchal mu nějaký protijed? Odvedl bych ho za madame Pomfreyovou, máme ale zákaz kupovat si cokoli v Kratochvilných kouzelnických kejklích a… však víte, vyptávala by se…"
"Byl bych předpokládal, Harry, že mu nějakou medicínu dokážete připravit sám," podivil se Křiklan. "Pro někoho, kdo se v lektvarech vyzná jako vy, je to hračka."
"Totiž," vymlouval se Harry, poněkud vyvedený z míry tím, jak ho Ron šťouchal loktem do žeber a pokoušel se vniknout dovnitř násilím, "protijed na nápoj lásky jsem ještě nikdy nepřipravoval, pane profesore, a než bych měl jistotu, že jsem ho namíchal správně, mohl by Ron vyvést nějakou hloupost…"
Ron si jako naschvál vybral přesně tuto chvíli, aby bolestně zasténal: "Nevidím ji, Harry - že by ji někam schoval?"
"Nebyl ten lektvar už prošlý?" vyptával se Křiklan a prohlížel si teď Rona s profesionálním zájmem. "Účinky některých těchhle nápojů se totiž násobí, když se nechají dlouho odležet."
"Tím by se mnohé vysvětlovalo," zaťal zuby Harry, který už musel s Ronem doslova zápasit, aby Křiklana neporazili. "Má dnes narozeniny, pane profesore," dodal prosebně.
"No dobrá, tak pojďte dál, pojďte," vyzval je Křiklan a ustoupil stranou. "Všechno potřebné mám tady v brašně, není to nijak složitý protijed…"
Ron proběhl dveřmi a vrazil do Křiklanovy přetopené a věcmi přeplněné pracovny. Zakopl o taburetku s ozdobnými střapci, popadl Harryho kolem krku, aby neztratil rovnováhu, a pátravě se rozhlédl kolem.
"Neviděla to, že ne?" zašeptal.
"Ještě tu není," uklidňoval ho Harry a sledoval, jak Křiklan otevírá brašnu a po špetkách sype do malé křišťálové lahvičky různé přísady.
"Ještěže tak," ulevil si procítěně Ron. "Jak vypadám?"
"Velice vám to sluší," ujistil ho bez váhání Křiklan a podal mu sklenici čiré tekutiny. "A teď si vypijte tohle, je to posilující nápoj na nervy, takže až přijde, budete úplně klidný."
"Senzace," vydechl dychtivě Ron a hlasitě protijed vysrkal.
Harry a Křiklan ho napjatě pozorovali. Ron se na ně ještě chvíli šťastně usmíval, pak jeho úsměv velice pomalu uvadal, až se vytratil a nahradil jej výraz nelíčeného děsu.
"Tak už jsi zase normální, co?" ušklíbl se Harry. Křiklan se uchechtl. "Tisíceré díky, pane profesore."
"Není zač, chlapče drahý, vůbec není zač," ujistil ho Křiklan, zatímco se Ron vyčerpaně zhroutil hned do prvního křesla. "Chtělo by to nějaký životobudič," pokračoval Křiklan a čiperně zamířil ke stolu plnému nejrůznějších nápojů. "Mám tady máslový ležák, mám i víno a tady je poslední láhev té medoviny co dozrává v dubových sudech… hmm… Chtěl jsem ji dát Brumbálovi k Vánocům… no, co se dá dělat…" Pokrčil rameny. "Co oči nevidí, to srdce nebolí! Co kdybychom si ji teď otevřeli a oslavili s ní narozeniny pana Weasleyho? Na zahnání chmur zklamané lásky neexistuje nic lepšího než kvalitní likér…"
Znovu se uchechtl a tentokrát se k němu přidal i Harry. Od onoho katastrofálního prvního pokusu získat Křiklanovu skutečnou vzpomínku byla tohle první příležitost, kdy se s profesorem opět ocitl téměř o samotě. Možná že - kdyby se mu podařilo udržet ho v dobré náladě… kdyby třeba vypili dost té medoviny vyzrálé v dubu…
"Tak tady máte," zahlaholil opět Křiklan, podal Harrymu i Ronovi po sklence medoviny a pak pozvedl svoji sklenici. "Všechno nejlepší k narozeninám, Ralfe…"
"Rone," opravil ho šeptem Harry.
Ron, který Křiklanův přípitek zřejmě vůbec neposlouchal, měl už medovinu v ústech a polkl.
V následující vteřině, sotva delší než úder srdce, Harry jasně poznal, že se stalo něco strašného, zatímco Křiklan si zjevně neuvědomoval vůbec nic.
"…a přeji ještě mnoho dalších…"
"Rone!"
Ron sklenici upustil, napůl se zvedl z křesla a pak se do něj znovu zhroutil. Neovladatelně trhal rukama i nohama, z úst se mu valila pěna a oči mu vylézaly z důlků.
"Pane profesore!" vykřikl Harry. "Udělejte něco!"
Křiklan ale jako by zcepeněl šokem. Ron sebou škubal, dávil se a modral v obličeji.
"Co - co ale -" koktal Křiklan.
Harry přeskočil nízký stolek, tryskem se rozběhl k profesorově otevřené brašně s potřebami pro přípravu lektvarů a vytahoval z ní lahvičky i sáčky, zatímco se celá místnost plnila Ronovým klokotavým chrčením. Konečně našel, co hledal - seschlý ledvinovitý kamínek, který si od něj Křiklan vzal zpátky na hodině lektvarů.
Pak honem přiskočil k Ronovi, násilím mu rozevřel čelisti a vmáčkl mu bezoár do úst. Ron se otřásl prudkou křečí a chrčivě zalapal po dechu. Vzápětí jeho tělo znehybnělo a zůstalo bezvládně ležet.