close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

18)Narozeninová překvapení (část 1)

21. listopadu 2010 v 13:23 |  Harry Potter a Princ dvojí krve
Narozeninová překvapení
Následujícího dne se Harry svěřil s úkolem od Brumbála Ronovi i Hermioně, ale musel o něm říct každému zvlášť. Hermiona totiž odmítala pobývat s Ronem v jedné místnosti déle než na jediný pohrdavý pohled, kterým ho poctila.
Ron byl přesvědčen, že to pro Harryho nebude žádný problém, když jde o Křiklana.
"Jsi jeho miláček," prohlásil u snídaně a ledabyle mávl vidličkou, na níž měl napíchnutý pořádný kus sázeného vejce. "Udělá pro tebe, co ti na očích vidí, ne? Pro svého malého lektvarového prince. Prostě se dnes odpoledne zdrž po hodině ve třídě a zeptej se ho."
Hermiona to ale viděla pochmurněji.
"Chce zřejmě za každou cenu utajit, co se skutečně stalo, když to z něj nevytáhl ani Brumbál," říkala tiše Harrymu o jedné přestávce na opuštěném zasněženém nádvoří. "Viteály… viteály… v životě jsem o ničem takovém neslyšela…"
"Vážně ne?"
To Harryho zklamalo; doufal, že by mu mohla poskytnout alespoň nějaké vodítko k tomu, co jsou vlastně ty viteály zač.
"Musí jít o nějakou hodně pokročilou černou magii. Proč jinak by se na ně Voldemort vyptával? Řekla bych, že bude obtížné to z Křiklana dostat, Harry, budeš si muset velice pečlivě promyslet, jak na něj, vypracovat si nějakou strategii…"
"Ron si myslí, že bych měl odpoledne po lektvarech prostě zůstat ve třídě…"
"No jistě, jestli to Lonánek vidí takhle, tak to určitě zkus," naštětila se okamžitě. "Ještě se přece nestalo, že by se Lonánek v něčem mýlil, že?"
"Hermiono, nemohla bys…"
"Ne!" odsekla, vztekle odkráčela a nechala tam Harryho stát po kotníky ve sněhu.
Hodiny lektvarů nebyly poslední dobou nic příjemného, protože Harry, Ron i Hermiona seděli u jednoho stolu. Dnes Hermiona posunula svůj kotlík tak, že seděla těsně vedle Ernieho, a Harryho ani Rona si nevšímala.
"Cos jí provedl ty?" vyzvídal šeptem Ron, když zachytil její opovržlivý výraz.
Než ale Harry stačil odpovědět, Křiklan třídu vyzval, aby se utišila.
"Tak už klid, klid, prosím! Pospěšte si, dnes odpoledne nás čeká spousta práce! Golpalottův třetí zákon… kdopak nám jej poví…? Slečna Grangerová, samozřejmě!"
Hermiona ze sebe kulometnou rychlostí vychrlila: "Golpalottův-třetí-zákon-říká-že-protijed-na-kombinovaný-jed-musí-být-víc-než-jen-souhrn-protijedů-na-každou-z-jednodivých-složek-zmíněného-jedu."
"Naprosto přesně!" rozzářil se Křiklan. "Deset bodů pro Nebelvír! Tak tedy, předpokládáme-li platnost Golpalottova třetího zákona…"
Harry musel dát na Křiklanovo ujištění o platnosti Golpalottova třetího zákona, protože z něj nepochopil ani slovo. Nikdo s výjimkou Hermiony navíc očividně nedokázal sledovat další Křiklanův výklad.
"…což samozřejmě znamená, že pokud jsme pomocí Scarpinova odhalovacího kouzla dosáhli správné identifikace všech složek lektvarů, naším prvotním cílem není relativně jednoduchý výběr protijedů na zmíněné složky samy o sobě, ale nalezení dodatečné přísady, která téměř alchymickým způsobem tyto nesourodé prvky transformuje…"
Ron seděl vedle Harryho s pootevřenými ústy a nepřítomně si něco čmáral do své nové učebnice Přípravy lektvarů pro pokročilé. Neustále zapomínal, že už se nemůže spoléhat na Hermionu a počítat s tím, že mu pomůže, když sám nepochopí, o co jde.
"Takže," vyzval je závěrem Křiklan, "každý z vás si teď přijde k mému stolu a vezme si jednu z těchto lahviček. Vaším úkolem je připravit do konce hodiny protijed na obsah lahvičky, kterou si vyberete. Přeji hodně zdaru a nezapomeňte na ochranné rukavice!"
Hermiona vyskočila ze židle a byla už způli u Křiklanovy katedry, než si ostatní vůbec uvědomili, že se mají dát do práce.
Když se Harry, Ron a Ernie vrátili zpět ke stolu, měla obsah lahvičky přelitý do kotlíku a už pod ním zapalovala oheň.
"Je to smůla, ale s tímhle úkolem ti ten tvůj princ asi moc nepomůže, Harry," popíchla ho s vnitřním uspokojením a napřímila se. "Tentokrát musíš chápat principy, na kterých to funguje. Žádná zjednodušení ani podfuky!"
Harry popuzeně odzátkoval jed, který si přinesl z Křiklanova stolu a který měl křiklavě růžovou barvu, přelil ho do kotlíku a zapálil pod ním oheň. O tom, jak by měl postupovat dál, neměl ani tu nejmlhavější představu. Pohlédl na Rona, který ho nejprve ve všem napodobil, a teď stál a tvářil se zcela bezradně.
"Určitě na tohle nemá princ taky nějakou radu?" zeptal se šeptem Harryho.
Harry vytáhl své doposud vždy osvědčené Přípravy lektvarů pro pokročilé a nalistoval kapitolu o protijedech. Našel Golpalottův třetí zákon, slovo od slova přesně v tom znění, jak jej odrecitovala Hermiona, avšak princovou rukou u něj nebyla připsaná ani jediná doplňující poznámka, která by zjednodušila jeho výklad. Princi, stejně jako Hermioně, jeho pochopení zjevně nedělalo problémy.
"Nic," zahučel zasmušile.
Hermiona právě nad kotlíkem nadšeně mávala hůlkou. Kouzlo, které prováděla, však bohužel nemohli napodobit, protože dosáhla v neverbálních zaklínadlech takové dokonalosti, že nepotřebovala odříkávat žádná slova. Ernie Macmillan ale nad kotlíkem tiše mumlal "Specialis revelio!" a znělo to tak působivě, že ho Harry i Ron honem napodobili.
Harrymu stačilo pouhých pět minut, aby si uvědomil, že se jeho pověst třídní jedničky na lektvary hroutí jako domeček z karet. Když Křiklan poprvé obcházel sklepení, nahlédl do jeho kotlíku, připraven jako obvykle vykřiknout nadšenou pochvalu, tentokrát ale rychle odvrátil hlavu a rozkašlal se, když ho ovanul pronikavý zápach zkažených vajec. Hermionin obličej ani při nejlepší vůli nemohl vyjadřovat větší zadostiučinění. Strašlivě ji totiž štvalo, že ji Harry dosud při každé hodině lektvarů trumfl. Teď právě rozlévala tajemně oddělené složky svého jedu do deseti různých křišťálových lahviček.
Aby nemusel sledovat tohle rozčilující divadlo, sklonil se Harry ještě jednou nad učebnicí prince dvojí krve a přehnaně energicky otočil několik stran.
A tam to najednou spatřil, načmárané přímo přes dlouhý seznam protijedů.
Stačí jim prostě nacpat do krku bezoár.
Harry na okamžik ztuhl a upřeně na ta slova zíral. Zdá se mu to, nebo už kdysi dávno o bezoárech slyšel? Nemluvil o nich Snape hned na jejich první hodině lektvarů? "Kámen, který se nachází v žaludku koz a uchrání vás před většinou jedů."
Nebyla to sice odpověď na Golpalottův problém, a kdyby byl ještě jejich učitelem Snape, Harry by se neopovážil něco takového zkusit, tohle však byla situace opravňující i k zoufalým krokům. Rychle se rozběhl ke skříni se školními pomůckami, začal se v ní přehrabovat, odhrnoval stranou rohy jednorožců a chomáče sušených bylinek, až konečně docela vzadu narazil na malou lepenkovou krabičku, na níž bylo načmáráno: Bezoáry.
Otevřel ji přesně v okamžiku, kdy Křiklan zvolal: "Máte všichni poslední dvě minuty!" Uvnitř byl půltucet scvrklých hnědých předmětů, které vypadaly spíš jako vysušené ledviny než opravdové kameny. Harry jeden z nich popadl, uložil krabičku nazpátek a chvatně se vrátil ke svému kotlíku.
"Pozor - KONČÍME!" zvolal dobromyslně Křiklan. "Výborně, a nyní se podíváme, jak jste si vedli! Blaise… co pro mne máte?"
Křiklan pomalu přecházel učebnou a prohlížel si jeden protijed po druhém. Nikdo nestačil úkol úplně dokončit, i když Hermiona se snažila přilít do své láhve ještě několik dalších přísad, než k ní Křiklan dojde. Ron už veškerého úsilí zanechal, snažil se jen nevdechovat smrduté výpary, které se linuly z jeho kotlíku. Harry stál a čekal s bezoárem sevřeným v mírně upocené ruce.
Křiklan si jejich stůl nechal na konec. Přičichl k Ernieho lektvarů a s mírně pokrčeným nosem přešel k Ronovi. Nad jeho kotlíkem se vůbec nezdržel, rychle couvl, jako by se mu zvedl žaludek.
"A teď vy, Harry," usmál se. "Co mi ukážete?"
Harry natáhl ruku a ukázal mu na dlani bezoár.
Křiklan plných deset vteřin stál a upřeně na kámen zíral. Harry měl chvíli dojem, že se na něj chystá rozkřičet. Pak ale profesor zaklonil hlavu a hlasitě se rozchechtal.
"Vy tedy máte odvahu, chlapče!" zaburácel, vzal mu bezoár z ruky a zvedl ho vysoko nad hlavu, aby si ho mohla prohlédnout celá třída. "Jste doopravdy jako vaše matka… no prosím, nemohu vám nic vytknout… bezoár by nepochybně proti všem těm jedům zabral!"
Hermiona, celá zpocená v obličeji a s nosem umouněným od sazí, vypadala, jako by měla puknout vzteky. Její napůl dokončený protijed, složený z dvaapadesáti přísad včetně chomáče vlastních vlasů, lenivě probublával za Křiklanovými zády, profesor už ale zas neměl oči pro nikoho jiného než pro Harryho.
"A na ten bezoár sis vzpomněl docela sám, že, Harry?" procedila skrze zaťaté zuby.
"To je přesně ten individuální duch, jejž skutečný odborník na lektvary potřebuje!" prohlásil pochvalně Křiklan, dřív než jí stačil Harry odpovědět. "Úplně jako jeho matka, ta měla pro lektvary stejné intuitivní nadání! Nepochybně to zdědil po Lily… Ano, Harry ano, máte-li po ruce bezoár, nemusíte hledat nic jiného… i když - ani bezoáry nezabírají úplně na všechno a navíc jsou dost vzácné, takže je dobré umět protijedy míchat sám…"
Jediný, kdo se v celé učebně tvářil ještě navztekaněji než Hermiona, byl Malfoy. Harry s potěšením zjistil, že se potřísnil něčím, co vypadalo jako kočičí zvratky. Než ale některý z těch dvou mohl dát průchod svému pohoršení, že Harry nehnul prstem, a přesto je zase nejlepší ze třídy, zazvonilo.
"Všechno si sbalte!" oznámil Křiklan. "A dalších deset bodů pro Nebelvír za tu nebetyčnou opovážlivost!"
Nepřestával se tiše pochechtávat a kolébavým krokem se vracel ke katedře v čele sklepní učebny.
Harry s odchodem nespěchal a věnoval až nepřiměřenou dobu balení věcí do brašny. Ron ani Hermiona mu na odchodu nepopřáli hodně štěstí a oba se navíc tvářili silně popuzeně. Konečně zůstali v učebně jen Harry s Křiklanem.
"Tak si pospěšte, Harry, nebo přijdete na další hodinu pozdě," vybídl ho přátelsky Křiklan a zaklapl zlaté přezky na kufříku z dračí kůže.
"Chtěl jsem se na něco zeptat, pane," neodolal Harry pokušení přesně opakovat Voldemortova slova.
"Jen se ptejte, chlapče, jen se ptejte…"
"Zajímalo by mě, pane profesore, co víte o… o viteálech."
Křiklan ztuhl. Jeho kulatý obličej jako by se zbortil a propadl. "Co jste to říkal?" zachraplal a olízl si rty.
"Ptal jsem se, jestli něco víte o viteálech, pane profesore. Totiž -"
"K tomu vás navedl Brumbál," šeptl Křiklan.
Jeho hlas byl náhle úplně jiný, vůbec nezněl bodře, ale naopak šokovaně a vystrašeně. Nervózně sáhl do náprsní kapsičky, vytáhl kapesník a otřel si orosené čelo.
"Brumbál vám ukázal tu… tu vzpomínku," chrčel. "Že ano? Že je to tak?"
"Ano," přitakal Harry, který se bez dlouhého rozmýšlení rozhodl, že bude lepší nelhat.
"Ano, samozřejmě," povzdechl si tiše Křiklan a znovu si osušil bílý obličej. "Samozřejmě… Tak tedy, když jste tu vzpomínku viděl, Harry, víte také, že o viteálech nevím nic - vůbec nic," opakoval důrazně.
Popadl kufřík z dračí kůže, strčil kapesník zpátky do kapsy a rázně vykročil ke dveřím sklepení.
"Pane profesore!" zavolal za ním zoufale Harry. "Jen jsem si myslel, že byste třeba k té vzpomínce ještě něco dodal -"
"To jste si myslel?" zarazil ho Křiklan. "V tom případě jste se mýlil, víte? MÝLIL!"
Poslední slovo přímo zahulákal, a než stačil Harry ještě něco říct, práskl za sebou dveřmi.
Ron ani Hermiona neprojevili špetku lítosti, když jim o katastrofálním výsledku své rozmluvy s Křiklanem pověděl. Hermiona ještě prskala vzteky, když si vzpomněla, jak triumfoval, aniž by odvedl řádnou práci, a Rona naštvalo, že mu také nepodstrčil nějaký bezoár.
"To by tedy vypadalo pěkně pitomě, kdybychom to udělali oba!" vyjel na něj podrážděně Harry. "Hele, musel jsem ho přece zkusit trochu obměkčit, abych se ho mohl zeptat na Voldemorta, copak to nechápeš? No tak, kruci, seber se přece," dodal rozčileně, když sebou Ron při Voldemortově jméně polekaně škubl.
Utrpěný neúspěch i Ronův a Hermionin postoj Harryho natolik rozzuřily, že několik následujících dnů přemýšlel, jak na Křiklana dál. Rozhodl se, že zatím bude dělat, že se o viteály přestal zajímat. Nejlepší určitě bude profesora ukolébat k falešnému pocitu bezpečí a teprve pak znovu zaútočit.
Když se Harry ke své otázce již nevracel, začal se k němu učitel lektvarů chovat stejně srdečně jako dřív, jako by na předchozí příhodu docela zapomněl. Harry čekal na pozvání na některý z jeho malých večírků a byl tentokrát odhodlán je přijmout, i kdyby kvůli tomu musel přeložit famfrpálový trénink, žádnou pozvánku však bohužel nedostal. Přeptal se i Hermiony a Ginny ale ani ony pozvání nedostaly, a pokud jim bylo známo, nepozval Křiklan ani nikoho jiného. Harry se nemohl ubránit domněnce, že Křiklan není ani zdaleka tak zapomnětlivý, jak by se mohlo zdát, a že se zkrátka rozhodl neposkytnout mu jedinou příležitost k vyptávání.
Knihovna bradavické školy mezitím Hermionu poprvé v životě zklamala. Šokovalo ji to natolik, že dokonce zapomněla, že by se na Harryho měla kvůli jeho podfuku s bezoárem zlobit.
"Nikde jsem nenašla jediné vysvětlení, co jsou ty viteály zač!" rozčilovala se. "Ani jedno! Prošla jsem celé oddělení s omezeným přístupem a ani v těch nejstrašlivějších knížkách, kde se popisuje, jak uvařit ty nejodpornější lektvary, o nich vůbec nic není! Jedinou zmínku jsem našla v úvodu k Čárům nejohavnějším, to si poslechni: 'O viteálech, onom nejzlořečenějším ze všech magických vynálezů, zde mluviti nebudeme a rady žádné neposkytneme.' Tak proč se o nich vůbec zmiňují?" dodala nespokojeně a vztekle staré Čáry zaklapla. Kniha na ni přízračně zakvílela. "Sklapni!" štěkla Hermiona a nacpala ji do brašny.
Když přišel únor, sníh kolem školy pomalu roztával a vystřídaly ho studené a bezútěšné plískanice. Nízko nad hradem visela z oblohy rudošedá mračna a trávníky byly po vytrvalých chladných deštích kluzké a rozbahněné. A tak se stalo, že první lekce přemisťování pro studenty šestého ročníku, naplánovaná na sobotní dopoledne, aby nikdo nezameškal běžnou výuku, se nekonala venku, ale ve Velké síni.
Když do síně dorazili Harry s Hermionou (Ron přišel dolů s Levandulí), zjistili, že všechny stoly zmizely. Do vysokých oken bubnoval prudký déšť a kouzelný strop byl plný temných převalujících se mračen. Před shromážděnými studenty stáli profesoři a profesorky McGonagallová, Snape, Kratiknot a Prýtová, ředitelé a ředitelky jednotlivých kolejí, a drobný kouzelník, o němž se Harry domyslel, že je to instruktor přemisťování z ministerstva. Působil podivně bezvýrazně: měl průsvitné řasy, vlasy jako chmýří a postavu jako pírko, až se zdálo, že ho snadno může odvát jediný poryv větru. Harry přemítal, zda toho človíčka neustálým mizením a opětovným objevováním nějak neubývá, nebo zda je prostě taková křehká tělesná schránka ideální pro toho, kdo si přeje mizet.
"Dobré ráno," pozdravil kouzelník z ministerstva, jakmile dorazili všichni studenti a ředitelé kolejí je utišili. "Jmenuji se Wilkie Křížek a pro příštích dvanáct týdnů budu vaším ministerským instruktorem přemisťování. Doufám, že vás za tu dobu řádně připravím ke zkouškám -"
"Malfoyi, buďte zticha a dávejte pozor!" štěkla profesorka McGonagallová.
Všichni se ohlédli. Malfoy zrudl jako pivoňka, nasupil se a odstoupil o krok od Crabbeho, s nímž se zřejmě do té chvíle o něčem rozčileně šeptem dohadoval. Harry střelil pohledem po Snapeovi, který se také tvářil pohoršeně, byť měl Harry silné podezření, že příčinou jeho nevole není ani tak Malfoyova nevychovanost, jako spíše to, že McGonagallová napomenula studenta z jeho koleje.
"…to už by mnozí z vás mohli být ke zkoušce připraveni," pokračoval Křížek, jako by k ničemu rušivému nedošlo.
Jak pravděpodobně víte, za normálních okolností není v areálu bradavické školy možno přemisťovat se dovnitř ani ven. Ředitel toto kouzlo zrušil, ovšem pouze pro Velkou síň a pouze na jednu hodinu, abyste mohli cvičit. Rád bych zdůraznil, že mimo stěny této síně se nebudete moci přemisťovat a že by nebylo moudré, kdybyste se o to pokoušeli.
A nyní se prosím rozmístěte tak, aby měl každý před sebou dva metry volného prostoru."
Následovalo velké hemžení a strkání, jak se studenti od sebe oddělovali, naráželi do sebe a navzájem se vykazovali z vybraného prostoru. Ředitelé kolejí procházeli mezi nimi, pomáhali je rozestavit se a utišovali hádky.
"Kam jdeš, Harry?" křikla Hermiona.
Harry jí však neodpověděl. Rychle se proplétal davem, minul profesora Kratiknota, který se pištivými pokyny pokoušel zjednat pořádek mezi několika studenty Havraspáru, neboť se všichni tlačili do přední řady, a prošel kolem profesorky Prýtové, která rozčileně domlouvala mrzimorským. Prokličkoval i kolem Ernieho Macmillana a konečně zaujal místo až úplně vzadu, přímo za Malfoyem, který využil všeobecného zmatku a dál se dohadoval s Crabbem; ten stál dva metry od něj a tvářil se vzpurně.
"Nevím, jak dlouho to ještě bude trvat, chápeš?" osopil se na něj Malfoy a vůbec si nevšiml, že má Harryho za zády. "Trvá to déle, než jsem si myslel."
Crabbe otevřel ústa, Malfoy ale jako by předvídal, co chce říct.
"Tak hele, do toho, co dělám, ti vůbec nic není, Crabbe, vy prostě s Goylem dělejte, co vám říkám, a pořádně hlídejte!"
"Kdybych já po kamarádech chtěl, aby mi dělali zeď, pověděl bych jim, co mám v plánu," poznamenal Harry jen tak hlasitě, aby ho Malfoy zaslechl.
Malfoy se otočil na patě a ruka mu sjela k hůlce, přesně v tom okamžiku si ale ředitelé všech čtyř kolejí důrazně vyžádali ticho a všichni opět zmlkli. Malfoy se pomalu obrátil obličejem k instruktorovi.
"Děkuji vám," ujal se slova Křížek. "A teď…"
Mávl hůlkou a na podlaze se před každým studentem okamžitě objevila staromódní dřevěná obruč.
"Při přemisťování mějte neustále na paměti důležitou zásadu, neboli tři O!" poučoval je Křížek. "Orientace, odhodlání, opatrnost!
Krok číslo jedna: pevně se v duchu orientujte na místo, v němž se chcete octnout," pokračoval. "V tomto případě je to vnitřek vaší obruče. Laskavě se nyní na toto místo soustřeďte."
Každý se nejprve rozhlédl kolem, aby se přesvědčil, jestli se ostatní také dívají do svých obručí, a pak spěšně uposlechl Křížkův příkaz. Harry civěl na kruhový úsek zaprášené podlahy ohraničený jeho obručí a pokoušel se nemyslet na nic jiného. Nedokázal to však, protože mu pořád vrtalo hlavou, co vlastně Malfoy tropí, že potřebuje mít někoho na stráži.
"Krok číslo dva," ozval se znovu Křížek. "Soustřeďte svoje odhodlání na to, abyste se ocitli v místě, které si představujete! Nechť vám touha ocitnout se tam pronikne z mysli do každé částečky těla!"
Harry se nenápadně podíval po ostatních. Nalevo od něj Ernie Macmillan zíral na svoji obruč tak urputně, až v obličeji celý zrůžověl; vypadal při tom, jako by se pokoušel snést vejce velikosti Camrálu. Harry honem potlačil smích a znovu se zadíval na vlastní obruč.
"Krok číslo tři," zvolal Křížek, "a počkejte, až vám dám povel… pootočte se na místě a pokuste se najít cestu do prázdnoty opatrným pohybem! Na můj povel - raz…"
Harry se znovu rozhlédl. Mnozí kolem něj vypadali doslova vylekaně, že se po nich chce, aby s přemisťováním začali tak rychle.
"…dva…" Harry se pokusil soustředit opět na obruč; stačil už zapomenout, co vlastně tři O znamenají.
"…TŘI!"
Harry se zatočil na místě, ztratil rovnováhu a málem se skácel k zemi. Nebyl sám, celá Velká síň byla náhle plná vrávorajících postav. Neville ležel rozpláclý na zádech, zatímco Ernie Macmillan udělal jakousi piruetu, zakončil ji skokem do obruče a zatvářil se vítězoslavně, ale pak si všiml Deana Thomase, který se na něj díval a prohýbal se smíchy.
"Nevadí, nevadí," ozval se suše Křížek, který zjevně nic lepšího ani nečekal. "Narovnejte si obruče, prosím, a vraťte se na původní místa…"
Druhý pokus nedopadl o nic lépe než první a třetí byl právě tak neúspěšný jako první dva. Teprve při čtvrtém pokusu došlo k vzrušující události. Kdosi příšerně bolestně zavřeštěl, a když se ostatní vyděšeně ohlédli po zvuku, spatřili Susan Bonesovou z Mrzimoru, jak se kymácí v obruči, zatímco její levá noha zůstala stát na výchozím místě dva metry od ní.
Ze všech stran se k ní sbíhali ředitelé a ředitelky kolejí. Pak zaznělo hlasité prásk a vyvalil se oblak rudého kouře. Když se rozptýlil, měla vzlykající Susan nohu zpátky, tvářila se ale k smrti vystrašeně.
"K odštěpu neboli náhodnému oddělení některých částí těla," vysvětloval nevzrušeně Wilkie Křížek, "dochází v případě, že je mysl nedostatečně odhodlaná. Musíte být nepřetržitě soustředěni na svou orientaci a pohybovat se beze spěchu a opatrně… takhle."
Křížek postoupil o krok kupředu, elegantně, s rozpaženýma rukama se na místě zatočil, s rozvířeným hábitem zmizel a objevil se na protějším konci síně.
"Mějte na paměti tři O," připomněl jim, "a zkuste to znovu… raz - dva - tři!"
I po skončení hodiny však zůstal Susanin odštěp tím nejzajímavějším, co se v síni odehrálo. Křížka to zjevně nijak nevyvedlo z míry. Přehodil přes sebe plášť, zapnul si ho u krku a rozloučil se pouze slovy: "Do příští soboty se s vámi se všemi loučím a nezapomeňte: Orientace. Odhodlání. Opatrnost."
Poté odstranil mávnutím hůlky obruče a profesorka McGonagallová ho vyprovodila z Velké síně, v níž se okamžitě rozezvučely hovory studentů valících se do vstupní haly.
"Tak jak ti to šlo?" vyptával se Ron, který k Harrymu okamžitě přiběhl. "Řekl bych, že když jsem to zkoušel naposledy, něco jsem cítil - takové brnění v nohou."
"Nejspíš jsou ti malé tenisky, Lonánku," ozvala se za nimi Hermiona a s potutelným úsměvem je předešla.
"Já necítil nic," zabručel Harry a dělal, že její poznámku neslyšel. "Teď zrovna mě to ale vůbec nezajímá…"
"Co tím myslíš, že tě to nezajímá… copak ty se nechceš naučit přemisťovat?" vyvalil užasle oči Ron.
"Vážně mě to nijak nebere. Létání se mi líbí víc," ujistil ho Harry, ohlédl se přes rameno, aby zjistil, kde je Malfoy, a jakmile došli do vstupní haly, přidal do kroku. "Hele, pospěš si laskavě, potřebuju ještě něco udělat…"
Ron se za ním nechápavě rozběhl do nebelvírské věže. Cestou je na chviličku zdržel Protiva, který zatarasil jedny dveře ve třetím patře a nenechal projít nikoho, kdo nebyl ochoten podpálit si kalhoty, ale Harry s Ronem se prostě kousek vrátili a Protivu obešli jednou ze svých osvědčených zkratek. Za pět minut už prolézali otvorem v portrétu.
"Povíš mi konečně, co vlastně děláme?" naléhal Ron a namáhavě oddechoval.
"Nahoru!" zavelel Harry, přeběhl společenskou místnost a vyrazil dveřmi na schodiště k chlapeckým ložnicím.
V jejich ložnici, jak doufal, nikdo nebyl. Vrhl se ke kufru, otevřel jej a začal se v něm přehrabovat, zatímco Ron ho netrpělivě pozoroval.
"Harry…"
"Malfoy využívá Crabbeho a Goyla, aby mu dělali zeď. Zrovna teď se kvůli tomu s Crabbem pohádal. Chci vědět… tady je to."
Našel, co hledal - několikrát přeložený čtverec zdánlivě nepopsaného pergamenu, který před sebou nyní rozložil a poklepal na něj špičkou hůlky.
"Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti… nebo je spíš k nějaké připravený Malfoy."
Na povrchu pergamenu se okamžitě objevil Pobertův plánek. Byla to podrobná mapka všech hradních podlaží, na níž se pohybovaly drobné černé tečky označené jménem, představující všechny obyvatele hradu.
"Pomoz mi najít Malfoye," požádal naléhavě Harry.
Položil plánek na postel, oba se k němu sklonili a hledali.
"Tady je!" vyhrkl asi po minutě Ron. "Ve zmijozelské společenské místnosti, podívej… je tam s Parkinsonovou, se Zabinim, s Crabbem a Goylem…"
Harry do plánku zklamaně pohlédl, téměř vzápětí se ale znovu vzchopil.
"Nevadí, od téhle chvíle z něho nespustím oči," prohlásil energicky. "A jakmile uvidím, že se někde schovává a že Crabbe s Goylem hlídají venku, okamžitě přes sebe hodím svůj starý dobrý neviditelný plášť a poběžím se podívat, co vlastně -"
Zarazil se v půli věty, protože do ložnice vešel Neville. Táhl se za ním pronikavý puch spálené látky a Neville si šel do kufru ihned pro jiné kalhoty.
Navzdory předsevzetí, že nachytá Malfoye při činu, neměl Harry v příštích několika týdnech ani jednou štěstí. Přestože se do plánku díval, jak nejčastěji mohl, a někdy dokonce mezi hodinami předstíral, že si musí odskočit na toalety, aby do něj mohl nahlédnout, nikdy Malfoye nepřistihl na žádném podezřelém místě. Pravda, častěji než obvykle nacházel Crabbeho a Goyla, jak sami dva bloumají hradem a občas zůstávají stát na opuštěných chodbách. V takových případech ovšem Malfoy nejenže nebyl nikde v jejich blízkosti, ale vůbec nebyl k nalezení ani na plánku. To byla dokonalá záhada. Harry si chvíli pohrával s myšlenkou, že třeba mizí někam úplně mimo školu, vzhledem k posíleným bezpečnostním opatřením, která na hradě platila, ale nechápal, jak by se mu to mohlo povést. Nezbývalo mu než předpokládat, že se mu Malfoy prostě na plánku ztrácí mezi stovkami jiných malých černých teček. A že se cesty Malfoye, Crabbeho a Goyla zjevně rozcházejí, přestože to vždy bývala nerozlučná trojka? I to se přece s přibývajícím věkem někdy stává. Ron s Hermionou, pomyslel si Harry smutně, jsou toho koneckonců živoucím důkazem.
Únor se přehoupl v březen a počasí zůstávalo pořád stejné až na to, že se k neustálým dešťům navíc přidal vítr. Ke všeobecné nevoli se na nástěnkách ve všech společenských místnostech objevilo oznámení, že další plánovaný výlet do Prasinek se ruší. Rona to strašně popudilo.
"Mělo to být zrovna o mých narozeninách!" prskal. "Hrozně jsem se těšil!"
"Nemůžeš se ale divit, nemyslíš?" uklidňoval ho Harry. "Po tom, co se stalo Katii, určitě ne."
Katie se stále ještě nevrátila z Nemocnice svatého Munga. V Denním věštci se navíc objevovaly zprávy o dalších pohřešovaných, mezi nimiž bylo i několik příbuzných bradavických studentů.
"Takže jediné, na co se teď ještě můžu těšit, je to pitomé přemisťování," stěžoval si nabručeně Ron. "Tomu tedy říkám dáreček k narozeninám…"
Po dalších třech lekcích jim přemisťování dělalo stejně velké problémy jako při prvním pokusu, jen několika dalším lidem se podařil nechtěný odštěp. Mezi studenty proto panovalo velké zklamání i jistá zášť vůči Wilkiemu Křížkovi a jeho třem O; ta dokonce dala podnět k řadě posměšných přezdívek, mezi nimiž Opičák a Odskočák patřily k těm nejlichotivějším.
"Všechno nejlepší k narozeninám, Rone," popřál Harry, když je prvního března probudili Seamus s Deanem, kteří hlučně odcházeli na snídani. "Tumáš dáreček."
Hodil mu zabalený dárek na postel, kde už ležela hromádka dalších balíčků. Pomyslel si, že ty tam zřejmě v noci nanosili domácí skřítkové.
"Díky," zamumlal rozespale Ron, a zatímco z balíčku strhával papír, Harry vylezl z postele, otevřel si kufr, začal se v něm přehrabovat a hledal Pobertův plánek, který pokaždé pečlivě uschoval. Vyházel polovinu kufru na podlahu, než mapku našel zastrčenou pod srolovanými ponožkami, v nichž stále přechovával lahvičku s lektvarem štěstí, felix felicis.
"Tady je," zahučel, vzal si plánek do postele a nenápadně do něj klepl hůlkou. "Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti," zamumlal tiše, aby ho neslyšel Neville, který právě procházel kolem jeho postele.
"Mockrát děkuju, Harry!" hulákal nadšeně Ron a mával nad hlavou novými brankářskými rukavicemi, které od něj dostal.
"Nemáš zač," odpověděl nepřítomně Harry, neboť právě pátral ve zmijozelských ložnicích po Malfoyovi. "Poslyš… v posteli už asi není…"
Ron ho nevnímal. Byl příliš zaujat vybalováním dárků, nad nimiž co chvíli potěšeně zavýskl.
"Letos to vážně stojí za to!" zajásal a pochlubil se Harrymu masivními zlatými hodinkami s podivnými symboly na ciferníku a malými pohyblivými hvězdičkami místo ručiček. "Koukni, co jsem dostal od mamky a taťky! Páni, nejspíš si tu plnoletost napřesrok zopakuju…"
"Paráda," zabručel Harry, koutkem oka si hodinky prohlédl a hned se zase vrátil k důkladnějšímu prozkoumávání plánku. Kde ten Malfoy je? Nenašel ho na snídani u zmijozelského stolu ve Velké síni… neviděl ho nikde ve Snapeově blízkosti, Snape seděl u sebe v kabinetu… nebyl v žádné z umýváren ani na ošetřovně…
"Dáš si taky?" zeptal se s plnou pusou Ron a nabídl mu krabici čokoládových kotlíků.
"Ne, díky," odmítl Harry a vzhlédl. "Malfoy už je zase v čudu!"
"To není možné," zavrtěl Ron hlavou, nacpal si do pusy další kotlík, vylezl z postele a začal se oblékat. "Hoď sebou, jestli si nepospíšíš, budeš se muset přemisťovat s prázdným žaludkem… i když to by možná jen pomohlo…"
Jako ve snách pohlédl na krabici čokoládových kotlíků, pak pokrčil rameny a vzal si třetí.
Harry poklepal na plánek hůlkou, zamumlal "neplecha ukončena", přestože ani zdaleka nebyl spokojen, a zamyšleně se oblékal. To pravidelné Malfoyovo mizení přece musí mít nějaké vysvětlení, Harryho však žádné nenapadalo. Nejlepším způsobem, jak té záhadě přijít na kloub, by bylo sledovat ho, jenže to ani s neviditelným pláštěm nepřicházelo v úvahu. Musel přece chodit na vyučování, měl famfrpálové tréninky, domácí úkoly a přemisťování. Nemohl za Malfoyem chodit celé dny po hradu jako stín a čekat, že si jeho nepřítomnosti nikdo nevšimne.
"Jdeme?" houkl na Rona.
Byl už na poloviční cestě ke dveřím ložnice, když si uvědomil, že se Ron ani nehnul - stál opřený o sloupek postele, čučel oknem zmáčeným deštěm a ve tváři měl překvapivě bezduchý výraz.
"Rone? Snídaně."
"Nemám hlad."
Harry na něj udiveně zíral.
"Vždyť jsi zrovna říkal…"
"Tak dobře, půjdu s tebou dolů," vzdychl Ron, "ale nic jíst nebudu."
Harry si ho podezřívavě měřil.
"Zrovna jsi do sebe nacpal půl krabice čokoládových kotlíků, co?"
"Tím to není," vzdychl znovu Ron. "To bys… to bys nepochopil."
"Jak myslíš," přikývl Harry, přestože vůbec nechápal, o co jde, otočil se a chtěl otevřít dveře.
"Harry!" zvolal náhle Ron.
"Co je?"
"Já to nevydržím, Harry!"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama