"To je všechno?" zeptal se okamžitě Harry. "Proč najednou padla tma, co se stalo?"
"Protože od toho okamžiku už si Morfin vůbec na nic nevzpomínal," vysvětlil Brumbál a pokynul Harrymu, aby se zase posadil. "Když se druhý den ráno probral, ležel na podlaze úplně sám. Rojvolův prsten byl pryč.
Ve vsi Malý Visánek mezitím vyběhla na hlavní cestu služka a ječela, že v tom velkém domě leží v přijímacím pokoji na podlaze tři mrtvá těla: Tom Raddle starší, jeho matka i otec.
Pro mudlovské úřady to byla absolutní záhada. Pokud je mi známo, do dnešního dne nevědí, jak Raddleovi zemřeli, protože po kletbě Avada kedavra obvykle nezůstávají žádné viditelné stopy… jedinou výjimkou jsi ty," dodal Brumbál a ukázal na Harryho jizvu. "Ministerstvo naopak okamžitě poznalo, že tam vraždil nějaký kouzelník, a také mu bylo známo, že na druhé straně údolí proti domu Raddleových žije zavilý nepřítel mudlů, čaroděj, který už před lety pykal ve vězení za to, že tenkrát napadl právě jednoho z těch tří zavražděných.
Lidé z ministerstva se tedy vypravili za Morfinem. Nemuseli ho ani podrobit výslechu, nemuseli použít veritasérum ani nitrozpyt. Morfin se k vraždám na místě přiznal a uvedl podrobnosti, které mohl znát jedině vrah. Tvrdil, že je pyšný, že ty mudly zabil, a že celá ta léta čekal na vhodnou příležitost. Předal jim svoji hůlku, jejíž ohledání potvrdilo, že byla použita k zavraždění Raddleových, a vůbec nekladl odpor, když ho odváděli do Azkabanu. Jediné, co ho znepokojovalo, byla skutečnost, že zmizel otcův prsten. 'Zabije mě, až zjistí, že jsem ho ztratil,' opakoval znovu a znovu zatýkajícím. 'Zabije mě za to, že jsem ztratil jeho prsten.' A to byla patrně jediná slova, která kdy ještě pronesl. Zbytek života strávil v Azkabanu, kde truchlil nad ztrátou posledního Rojvolova dědictví, a je pohřben za věznicí spolu s ostatními ubožáky, kteří v jejích zdech vypustili duši."
"Takže Voldemort ukradl Morfinovi hůlku a tu použil?" zeptal se Harry a napřímil se v křesle.
"Přesně tak," přitakal Brumbál. "Nemáme žádné vzpomínky, které by nám tu vraždu ukázaly, myslím ale, že si můžeme být poměrně jistí způsobem, jak to proběhlo. Voldemort na strýce seslal ochromující kouzlo, vzal si jeho hůlku a došel 'k tomu velkému domu na protější straně údolí'. Tam zavraždil mudlu, který opustil jeho čarodějnou matku, a pro jistotu i své mudlovské prarodiče, čímž sprovodil z povrchu zemského poslední příslušníky nedůstojného Raddleova rodu a zároveň se pomstil otci, který o něj nikdy neprojevil zájem. Pak se vrátil do Gauntovy barabizny, složitým kouzlem vložil strýci Morfinovi do mozku falešnou vzpomínku, hůlku položil vedle bezvědomého majitele, sebral mu starožitný prsten a odešel."
"A Morfin si nikdy neuvědomil, že ty vraždy nespáchal?"
"Nikdy," potvrdil Brumbál. "Jak říkám, učinil plné a navíc vychloubačné doznání."
"Tuhle skutečnou vzpomínku měl ale celou dobu v sobě!"
"To měl, jenže jsem musel být trpělivý a musel jsem inteligentně využít nitrozpytu, abych ji z něj vymámil," vysvětloval Brumbál. "A proč by někdo pátral v hlubinách Morfinovy mysli, když se přece ke svému zločinu přiznal? Podařilo se mi však získat povolení k návštěvě Morfina. Bylo to v posledních týdnech jeho života, v době, kdy jsem zkoušel zjistit o Voldemortově minulosti co nejvíc. Přes značné obtíže jsem z Morfina tu vzpomínku vytáhl. Když jsem viděl, co obsahuje, pokoušel jsem se zasadit o jeho propuštění z Azkabanu. Než ale ministerstvo dospělo k rozhodnutí, Morfin zemřel."
"Jak je ale možné, že si ministerstvo neuvědomilo, že to všechno nastrčil na Morfina Voldemort?" rozčiloval se Harry. "Byl tehdy přece nezletilý, ne? Myslel jsem, že kouzlení nezletilých dokážou odhalit!"
"To je sice pravda, kouzlo jako takové odhalit dokážou, nedokážou ale zjistit jeho původce. Vzpomínáš si přece, jak tě ministerstvo obvinilo z použití vznášecího kouzla, které bylo ve skutečnosti dílem -"
"Dobbyho," zavrčel Harry; vzpomínka na tuhle křivdu ještě nepřebolela. "Takže pokud nezletilý použije nějaké kouzlo v domě dospělého kouzelníka nebo čarodějky, ministerstvo na to nepřijde?"
"Rozhodně nedokážou určit, kdo konkrétně to kouzlo provedl," přikývl Brumbál a nepatrně se pousmál, když zahlédl obrovské pobouření, jež se zračilo v Harryho obličeji. "Spoléhají na to, že se kouzelničtí rodiče postarají o poslušnost svých dětí, které s nimi žijí pod jednou střechou."
"Takový nesmysl!" vybuchl Harry. "Stačí se podívat, jak to dopadlo s Morfinem!"
"Souhlasím," přikývl Brumbál. "Ať byl Morfin jakýkoli, nezasloužil si takhle zemřít, odsouzený za vraždy, které nespáchal. Už se ale připozdívá a já chci, aby ses podíval ještě na tuhle druhou vzpomínku, než se rozloučíme…"
Brumbál vytáhl z náprsní kapsy další křišťálovou lahvičku a Harry okamžitě umlkl, protože si vzpomněl, jak Brumbál říkal, že je to nejdůležitější ze všech nashromážděných vzpomínek. Všiml si, že vylít obsah lahvičky do myslánky nebylo snadné, vypadalo to, že je poněkud zatuhlý. Že by se i vzpomínky mohly stářím pokazit?
"Nebude to trvat dlouho," poznamenal Brumbál, když konečně lahvičku vyprázdnil. "Než bys řekl švec, budeme zpátky. Tak tedy ještě jednou do myslánky…"
A Harry se znovu propadl stříbrnou hladinou vzpomínky. Tentokrát dopadl přímo před muže, kterého okamžitě poznal.
Byl to o mnoho let mladší Horacio Křiklan. Harry byl tak zvyklý vídat ho holohlavého, že ho profesorovy husté a lesklé slámově světlé vlasy úplně vyvedly z míry. Křiklan vypadal, jako by si nechal na hlavu položit šindele, i když na temeni se mu už rýsovala lesklá kulatá lysina velikosti galeonu. Knír, o něco méně mohutný než v současné době, měl světle rezavý. Břicho sice také ještě neměl tak objemné, ovšem zlaté knoflíky jeho bohatě vyšívané vesty už měly co dělat, aby neulétly. Drobné nohy měl položené na sametovém taburetu a seděl rozvalený v pohodlném ušáku; v jedné ruce držel sklenku vína a druhou se probíral ananasovými lupínky v krabici.
Harry se rozhlédl - přesně v tom okamžiku se vedle něj objevil Brumbál - a zjistil, že jsou v Křiklanově kabinetu. Kolem Křiklana seděl půltucet chlapců, všichni na méně čalouněných nebo nižších kusech nábytku než on a všichni ve věku kolem patnácti let. Harry mezi nimi okamžitě poznal Raddlea. Byl ze všech nejpohlednější a působil mezi ostatními chlapci nejuvolněnějším dojmem. Pravou ruku si nedbale položil na opěrku křesla a Harryho šokovalo, že na ní měl Rojvolův zlatočerný prsten. Bylo to tedy už poté, co zabil vlastního otce.
"Je to pravda, že profesorka Merrythoughtová odchází na odpočinek, pane?" ptal se právě.
"No tak, Tome, to bych vám přece nemohl prozradit, ani kdybych to věděl," napomenul ho Křiklan a pohrozil mu prstem bílým od cukru, své gesto však zároveň poněkud zmírnil tím, že na něj spiklenecky zamrkal. "Musím říct, že bych vážně rád věděl, kam na ty informace chodíte, chlapče; jste lépe informovaný než polovina učitelského sboru."
Raddle se usmál, ostatní se zasmáli nahlas a vrhali po něm obdivné pohledy.
"Ta vaše ďábelská schopnost dozvídat se o věcech, o kterých byste nic vědět neměl, a uvážlivé lichocení lidem na důležitých místech - mimochodem, děkuji za ty ananasy, správně jste vystihl, že je to moje nejoblíbenější pochoutka -"
Několik chlapců se pobaveně zasmálo, zároveň se však stalo něco divného. Celou místnost náhle naplnila bílá mlha tak hustá, že Harry neviděl nic než obličej Brumbála, stojícího těsně vedle něj. Pak se mlhou nepřirozeně dunivě rozlehl Křiklanův hlas: "…jednou se dostanete na scestí, chlapče, pamatujte na má slova!"
Vzápětí se mlha rozplynula stejně rychle, jako se předtím snesla, ale nikdo se o ní jediným slůvkem nezmínil ani se netvářil, že se stalo něco neobvyklého. Harry se celý popletený rozhlížel kolem sebe a vtom malé zlaté hodiny na Křiklanově stole odbily jedenáct.
"Můj ty bože, to už je tak pozdě?" podivil se Křiklan. "Raději byste už měli jít, hoši, jinak budeme mít všichni problémy. Lestrangei, zítra chci to vaše písemné pojednání, jinak vás čeká školní trest. A totéž platí i pro vás, Avery."
Zatímco se pracně zvedal z křesla a odnášel prázdnou sklenici na svůj stůl, chlapci jeden po druhém opouštěli kabinet. Raddle se ale ani nehnul. Harrymu bylo jasné, že se zdržuje úmyslně, protože chce s Křiklanem zůstat o samotě.
"Pospěšte si, Tome," vyzval ho Křiklan, když se otočil a zjistil, že ještě neodešel. "Nechcete přece, aby vás přistihli, jak se po večerce touláte, vždyť jste navíc prefekt…"
"Chtěl jsem se na něco zeptat, pane profesore."
"Jen se ptejte, chlapče, jen se ptejte!"
"Zajímalo by mě, pane profesore, co víte o… o viteálech."
A pak se to celé stalo ještě jednou: místnost zahalila hustá mlha a Harry neviděl Křiklana ani Raddlea. Viděl pouze Brumbála, který se vedle něj spokojeně usmíval. A stejně jako předešle zaduněl Křiklanův hlas.
"O žádných viteálech nic nevím, a i kdybych o nich něco věděl, neřekl bych vám, to! Koukejte okamžitě zmizet a ať už vás o nich nikdy neslyším mluvit!"
"Tak to je všechno," poznamenal klidně Brumbál. "Je načase jít."
A Harryho nohy se odlepily od podlahy a o několik vteřin později dopadly na koberec před Brumbálovým stolem.
"To je všechno?" zeptal se Harry nechápavě.
Brumbál tvrdil, že tahle vzpomínka je nejdůležitější ze všech, Harry ale naprosto nechápal, co je na ní tak zajímavého. Ta mlha byla opravdu divná, stejně jako to, že si jí nikdo nevšiml, jinak se ale přece vůbec nic nestalo; Raddle se prostě na něco zeptal a Křiklan mu neodpověděl.
"Jak sis možná všiml," odpověděl Brumbál a posadil se za stůl, "ta vzpomínka byla uměle upravená."
"Upravená?" opakoval po něm Harry a také se posadil.
"Nepochybně," přikývl Brumbál. "Profesor Křiklan udělal zásah do své vlastní pamětí."
"Proč by to dělal?"
"Podle mého názoru proto, že se za svoji skutečnou vzpomínku stydí," mínil Brumbál. "Pokusil se ji upravit tak, aby ho ukazovala v lepším světle, vymazal ty její části, které bych podle něj neměl vidět. Určitě ti neušlo, že to bylo udělané velice neuměle, a to je dobře, protože skutečná vzpomínka pod těmi dodatečnými úpravami zjevně přetrvává.
A proto ti poprvé zadávám domácí úkol, Harry. Tvým úkolem bude profesora Křiklana přesvědčit, aby nám prozradil svoji skutečnou vzpomínku, která pro nás nepochybně bude životně důležitou informací."
Harry na něj zaraženě zíral.
"Ale, pane profesore," začal a snažil se mluvit co nejuctivěji, "k tomu mě přece nepotřebujete… mohl byste použít nitrozpyt… nebo veritasérum…"
"Profesor Křiklan je neobyčejně schopný kouzelník, který bude na obě tyto možnosti připravený," vysvětloval Brumbál. "V používání nitrobrany je mnohem zběhlejší než chudák Morfin Gaunt a velice by mě překvapilo, kdyby u sebe od té doby, co jsem z něj tuhle předělanou vzpomínku vylákal, neustále nenosil protilátku rušící účinky veritaséra.
Ne, domnívám se, že by bylo pošetilé, kdybychom se pokusili dostat z profesora Křiklana pravdu násilím, a mohlo by to nadělat mnohem víc škody než užitku - nechtěl bych totiž, aby z Bradavic odešel. Stejně jako my všichni má ale i on své slabůstky a já jsem přesvědčen, že právě ty jsi ta pravá osoba, které by se mohlo podařit proniknout jeho obranným štítem. Je nanejvýš důležité, Harry, abychom tu pravdivou vzpomínku získali… jak důležité, to se dozvíme, teprve až se seznámíme s její pravou podobou. Přeji ti tedy hodně štěstí… a dobrou noc."
Harry, kterého to nečekané rozloučení trochu zarazilo, honem vstal.
"Dobrou noc, pane profesore."
Když za sebou zavíral dveře pracovny, zřetelně slyšel hlas Phinease Nigelluse: "Nechápu, proč by ten chlapec měl mít větší šanci než vy, Brumbále."
"To bych od vás ani nečekal, Phineasi," odpověděl Brumbál a Fawkes jeho slova doprovodil dalším tichým melodickým skřekem.