Zamlžená vzpomínka
Pozdě odpoledne několik dnů po Novém roce stáli Harry, Ron a Ginny připravení u kuchyňského krbu a chystali se k návratu do Bradavic. Ministerstvo toto jednorázové propojení s letaxovou sítí zařídilo, aby studentům zajistilo rychlou a bezpečnou přepravu do školy. Loučila se s nimi pouze paní Weasleyová, protože pan Weasley, Fred, George, Bill a Fleur byli všichni v práci. Ve chvíli loučení jí vytryskly slzy. Pravda, poslední dobou neměla k pláči nikdy daleko; poplakávala prakticky od chvíle, kdy Percy na Boží hod vyběhl nasupeně z domu s brýlemi zalepenými pastinákovým salátem (k té trefě se mimochodem hlásili Fred, George i Ginny).
"Neplač, mamko," utěšovala ji Ginny a poplácávala ji po zádech, zatímco jí paní Weasleyová vzlykala na rameni. "Vždyť je všechno fajn…"
"Jo, nedělej si o nás starosti," přidal se Ron a dovolil matce, aby mu dala na tvář mokrý polibek. "A na Percyho taky nemysli. Je to takový pitomec, že ho vlastně není žádná škoda, nemyslíš?"
Paní Weasleyová se rozeštkala ještě hlasitěji a sevřela v náručí Harryho.
"Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor… že se budeš vyhýbat všem malérům…"
"To já přece dělám pořád, paní Weasleyová," konejšil ji Harry. "Vždyť mě znáte, klídek a pohoda, to je moje."
Uslzeně se usmála a pustila ho.
"Tak tedy buďte všichni hodní…"
Harry s výkřikem "Bradavice!" vstoupil do smaragdově zeleného ohně. Naposledy na prchavý okamžik zahlédl Weasleyovic kuchyni a plačtivě zkřivený obličej paní Weasleyové a pak ho pohltily plameny. Roztočil se jako káča, koutkem oka zachytil rozmazané obrysy jiných kouzelnických příbytků, které se mu ze zorného pole ztratily dřív, než si je stačil pořádně prohlédnout, a pak už zpomaloval, až se úplně zastavil v krbu kabinetu profesorky McGonagallové. Právě zvedla oči od práce, když vylézal z ohniště.
"Dobrý večer, Pottere. Snažte se nenašlapat mi na koberec moc popele."
"Jistě, paní profesorko."
Zatímco si narovnával brýle a uhlazoval vlasy, objevil se v krbu roztočený Ron. Když pak dorazila i Ginny, vyběhli všichni tři z kabinetu profesorky McGonagallové a zamířili k nebelvírské věži. Harry cestou po chodbě vyhlížel z oken: slunce už zapadalo za okrajem školních pozemků zasypaných ještě hlubší vrstvou sněhu, než jaká pokrývala zahradu v Doupěti. V dáli viděl Hagrida, který před hájenkou krmil Klofana.
"Vánoční koule," pronesl sebevědomě Ron, když došli k Buclaté dámě. Vypadala bledší než obvykle a na jeho znělý hlas sebou škubla.
"Ne," hlesla.
"Jak to, že ne?"
"Máme nové heslo," vysvětlila Buclatá dáma. "A nekřičte, prosím."
"My jsme ale byli pryč, tak jak máme -"
"Harry! Ginny!"
Celá zrůžovělá k nim spěchala Hermiona v plášti, klobouku a rukavicích.
"Vrátila jsem se před pár hodinami. Zrovna jsem se byla podívat za Hagridem a za Klof… chci říct za Křídlošípem," vyhrkla udýchaně. "Jaké byly Vánoce?"
"Jo," ozval se nečekaně Ron, "docela rušné. Rufus Brou…"
"Něco pro tebe mám, Harry," řekla Hermiona. Na Rona se ani nepodívala a nijak nedala najevo, že ho slyšela. "Ach ano, moment - heslo. Střídmost."
"To je ono," přitakala skomírajícím hlasem Buclatá dáma, pokročila kupředu a uvolnila otvor v portrétu.
"Co je s ní?" podivil se Harry.
"Trochu to o Vánocích přehnala," odpověděla Hermiona, protočila oči a vešla do přeplněné společenské místnosti jako první. "S tou svou kamarádkou Violetou vypily všechno víno z obrazu těch opilých mnichů, co visí na chodbě před učebnou formulí. Počkej ale…"
Chvíli šátrala v kapse a pak vytáhla svitek pergamenu, popsaný Brumbálovým rukopisem.
"Výborně," zaradoval se Harry a ihned svitek rozbalil. Přečetl si, že další hodinu s Brumbálem má hned zítra večer. "Musím mu toho spoustu povědět - a tobě taky. Pojď se posadit -"
Vtom se ale ozvalo pronikavé zapištění: "Lonánku!" Jako blesk z nebe se objevila Levandule Brownová a vrhla se Ronovi do náruče. Několik přihlížejících se pobaveně zahihňalo, Hermiona se zvonivě zasmála a ukázala: "Támhle je volný stůl. Jdeš s námi, Ginny?"
"Ne, díky, slíbila jsem Deanovi, že za ním zajdu," zavrtěla Ginny hlavou, Harry si ale bezděčně všiml, že to neznělo nijak nadšeně. Nechali tedy Rona s Levandulí propletené v jakési svislé zápasnické pozici a Harry odvedl Hermionu k volnému stolu.
"Tak jak ses měla o Vánocích?"
"Docela fajn," pokrčila rameny. "Nic zvláštního. A jak bylo u Lonánka?"
"Hned ti všechno povím," slíbil Harry. "Hele, Hermiono, nemohla bys -"
"Ne, to bych nemohla," přerušila ho důrazně. "To po mně rozhodně nechtěj."
"Myslel jsem, že třeba… však víš, že možná přes Vánoce…"
"Hele, to Buclatá dáma vypila soudek pět set let starého vína, Harry, ne já. Takže povídej, co pro mě máš tak hrozně důležitého?"
Tvářila se natolik rozezleně, že momentálně nemělo smysl s ní diskutovat o Ronově problému. Místo toho jí Harry vylíčil rozhovor mezi Malfoyem a Snapem, který před prázdninami vyslechl.
Když domluvil, zůstala Hermiona chviličku zamyšleně sedět a pak se zeptala: "Nemyslíš, že…"
"…jen předstíral, že nabízí pomoc, aby Malfoye přiměl prozradit mu, o co se snaží?"
"No, ano," přikývla Hermiona.
"Ronův taťka a Lupin si to tak vykládají," připustil zdráhavě Harry. "Ale to je přece jednoznačný důkaz, že má Malfoy něco v plánu, to nemůžeš popřít."
"Ne, to nemůžu," přisvědčila zamyšleně.
"A to, co dělá, dělá na Voldemortův příkaz - přesně, jak jsem říkal!"
"Hmm… Mluvil některý z nich o Voldemortovi konkrétně jménem?"
Harry se zamračil a vzpomínal.
"Nejsem si jistý… Snape ale určitě říkal 'tvůj pán' a koho jiného tím mohl myslet?"
"To já nevím," hryzla se do rtu Hermiona. "Co třeba Malfoyova otce?"
Zahleděla se na protější stranu místnosti, ale byla zjevně tak hluboce zamyšlená, že si ani nevšimla, jak Levandule šimrá Rona. "Jak se daří Lupinovi?"
"Žádná sláva," povzdechl si Harry a podrobně ji seznámil s Lupinovým posláním mezi vlkodlaky i s potížemi, jimž musí čelit. "Ty už jsi někdy o tom Fenriru Šedohřbetovi slyšela?"
"Ano, slyšela!" přisvědčila Hermiona ustaraně. "A ty taky, Harry!"
"Kdy, na dějinách čar a kouzel? Moc dobře víš, že jsem nikdy neposlouchal…"
"Ale ne, ne, na dějinách to nebylo - Malfoy přece vyhrožoval jeho jménem Borginovi!" připomněla mu Hermiona. "Tehdy v Obrtlé ulici, nevzpomínáš si? Tvrdil Borginovi, že Šedohřbet je jejich starý rodinný přítel a že na něho dohlédne, jestli se tomu věnuje!"
Harry na ni zíral s otevřenou pusou. "Na to jsem zapomněl! To ovšem dokazuje, že Malfoy je Smrtijed, jak jinak by mohl být s Šedohřbetem v kontaktu a říkat mu, co má dělat?"
"Vypadá to dost podezřele," vydechla Hermiona. "Pokud ovšem…"
"Ale no tak," zarazil ji podrážděně Harry. "Tohle už nijak jinak nevysvětlíš!"
"No… je také možné, že to byla jen planá výhrůžka."
"To se mi snad jenom zdá," zavrtěl Harry nevěřícně hlavou. "Však uvidíme, kdo má pravdu… ještě se mi budeš muset omluvit, Hermiono, stejně jako ministerstvo. Mimochodem, dostal jsem se taky do sporu s Rufusem Brouskem…"
Zbytek večera pak strávili tím, že si vzájemně notovali a žehrali na ministra kouzel. Hermiona totiž podobně jako Ron zastávala názor, že po tom, jak se ministerstvo celý předchozí rok k Harrymu chovalo, je od něj obrovsky drzé, když ho teď žádá o pomoc.
Druhý den ráno se opět začalo učit a studenty šestého ročníku čekalo příjemné překvapení - na nástěnkách ve společenských místnostech se přes noc objevilo velké oznámení.
KURZ PŘEMISŤOVÁNÍ
Všichni studenti, kteří již dovršili sedmnáct let,
nebo kteří tento věk dovrší do 31. srpna včetně,
se mohou zapsat do dvanáctitýdenního
kurzu přemisťování,
pořádaného instruktorem Ministerstva kouzel.
Každý, kdo se chce zúčastnit,
nechť laskavě připojí svůj podpis.
Kurzovné: 12 galeonů
Harry s Ronem si stoupli do fronty zájemců, kteří se kolem oznámení shromáždili, aby se zapsali. Ron právě vytahoval brk a chystal se připojit svůj podpis za Hermionin, když se k němu zezadu přikradla Levandule, zakryla mu oči rukama a zavrněla: "Hádej, kdo jsem, Lonánku!" Harry se otočil a viděl, jak Hermiona důstojně odchází. Pospíšil si za ní, protože nijak nestál o to, aby zůstal s Ronem a Levandulí, k jeho údivu se k nim však Ron připojil pouhých pár metrů za otvorem v portrétu. Uši měl červené jako mrkev a vypadal nabručeně. Hermiona beze slova přidala do kroku a připojila se k Nevillovi.
"Takže budeme chodit na přemisťování," poznamenal Ron tónem, jímž dával jasně najevo, že nechce, aby Harry trapas s Levandulí jakkoli komentoval. "To by měla být legrace, co říkáš?"
"No, já nevím," zapochyboval Harry. "Možná je to lepší, když se přemisťuješ sám, ale když mě s sebou bral Brumbál, žádná zábava to nebyla."
"Já zapomněl, že ty už sis to vyzkoušel. Doufám, že testem projdu hned napoprvé," dodal Ron a zatvářil se nervózně. "Fred i George to zvládli."
"Zato Charlie ne, nemám pravdu?"
"Jo, jenže Charlie je větší než já," Ron odtáhl ruce od těla, jako by napodoboval gorilu, "takže se mu Fred s Georgem nijak moc neposmívali… aspoň tedy ne do očí…"
"A kdy můžeme jít k opravdové zkoušce?"
"Jakmile nám bude sedmnáct. A to mně bude už v březnu!"
"No fajn, tady se ale stejně nebudeš moct přemisťovat, myslím tady v hradu…"
"O to přece nejde, nemyslíš? Všichni budou vědět, že kdybych chtěl, tak bych to uměl."
Ron nebyl jediný, kdo se na přemisťování ohromně těšil. Nikdo se celý den nebavil o ničem jiném než o chystaném kurzu, protože schopnost dle libosti mizet a znovu se objevovat všichni považovali za nesmírně cennou.
"Nebude to senzace, až dokážeme jen tak -" luskl prsty Seamus a naznačil zmizení. "Bratránek Fergus to dělá, jen aby mě naštval, takže teď mu to konečně budu moct vrátit… nebude mít chvíli pokoj…"
Nechal se představou této báječné vyhlídky natolik unést, že až moc energicky mávl hůlkou; místo aby vyčaroval fontánku čiré vody, což bylo cílem jejich hodiny kouzelných formulí, vytryskl z ní proud jako z hydrantu, odrazil se od stropu a srazil profesora Kratiknota tváří k zemi.
"Harry už si přemisťování vyzkoušel," sdělil Ron poněkud zahanbenému Seamusovi poté, co se profesor Kratiknot mávnutím své hůlky osušil a uložil mu písemný trest ("Jsem čaroděj a ne opičák, který mává klackem"). "Bru… někdo ho vzal s sebou. Asistované přemisťování, víš?"
"Páni!" šeptl Seamus a přiklonil se s Deanem a Nevillem blíž, aby si vyslechl, jaký je to pocit, když se někdo přemisťuje. Po celý zbytek dne se pak i ostatní studenti šestého ročníku na Harryho obraceli s prosbou, aby jim svůj zážitek z přemisťování vylíčil. Když jim prozradil, jak je to nepříjemné, většinou je to spíš ohromilo, než odradilo. Deset minut před osmou večer jim pořád ještě odpovídal na jejich podrobné dotazy. Nakonec byl nucen se vylhat, že musí jít vrátit knížku do knihovny, aby se jich zbavil a nepřišel pozdě k Brumbálovi.
Lampy v Brumbálově pracovně svítily, portréty bývalých ředitelů tiše pochrupovaly ve svých rámech a myslánka už zase čekala připravená na stole. Brumbál, který ji obemknul rukama, měl pravici stále stejně zčernalou a seškvařenou. Její stav se od posledně vůbec nezlepšil a Harry snad už posté přemýšlel, co asi mohlo tak ošklivé zranění způsobit. Na nic se ale nevyptával - Brumbál mu slíbil, že dřív nebo později se to od něj dozví, a Harry s ním stejně dnes chtěl mluvit o něčem jiném. Než se ale stačil byť jen zmínit o Snapeovi a Malfoyovi, ujal se slova sám Brumbál.
"Slyšel jsem, že ses o vánočních prázdninách setkal s ministrem kouzel."
"Ano," přisvědčil Harry. "Moc velkou radost jsem mu neudělal."
"Ne," povzdechl si Brumbál. "Ani já mu nedělám moc velkou radost. Budeme se s tím smutným faktem muset nějak vyrovnat, Harry, a se svým žalem se poprat."
Harry se ušklíbl.
"Chtěl, abych v kouzelnickém společenství rozhlašoval, jak skvělou práci ministerstvo odvádí."
Brumbál se usmál.
"Popravdě řečeno přišel s tím nápadem původně Popletal. Těch posledních několik dnů ve funkci se zoufale snažil udržet si ministerské křeslo a stůj co stůj se s tebou chtěl sejít, protože doufal, že bys ho mohl podpořit -"
"Po tom všem, co nám loni provedl?" vyjel rozzlobeně Harry. "Po tom, co na nás poslal Umbridgeovou?"
"Říkal jsem Korneliusovi, že nemá sebemenší naději, když ale odešel, Brousek od něj ten nápad převzal. Jen několik hodin poté, co byl jmenován ministrem, se se mnou sešel a požadoval, abych mu s tebou sjednal schůzku -"
"Tak proto jste se nepohodli!" vyhrkl Harry. "Psalo se o tom v Denním věštci."
"I Denní věštec občas musí narazit na pravdu," pousmál se Brumbál, "i když čistě jen náhodou. Ano, proto jsme se nepohodli. No, je vidět, že si našel Rufus konečně způsob, jak se k tobě dostat."
"Obvinil mě, že jsem 'skrz naskrz Brumbálův člověk'."
"To bylo od něj neomalené!"
"Řekl jsem mu, že má pravdu."
Brumbál otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, pak je ale zase zavřel. Fénix Fawkes za Harryho zády vyrazil tichý a měkký melodický skřek. Harry si s obrovskými rozpaky náhle uvědomil, že Brumbálovy jasně modré oči vypadají jaksi uslzeně, a honem uhnul pohledem na svoje kolena. Když ale Brumbál promluvil, zněl jeho hlas vyrovnaně.
"Úplně jsi mě dojal, Harry."
"Brousek chtěl vědět, kam se vždycky ztrácíte, když nejste v Bradavicích," sdělil mu Harry s očima pořád zavrtanýma do kolen.
"Ano, to se snaží zjistit přímo úporně," přikývl Brumbál a znělo to tak pobaveně, že se Harry odvážil znovu zvednout oči. "Dokonce se mě pokusil nechat sledovat, což bylo opravdu úsměvné. Nasadil na mě Dawlishe. To vůči němu nebylo ohleduplné, vždyť už jednou jsem ho musel zneškodnit kletbou. Podruhé jsem to udělal s tou nejhlubší lítostí."
"Takže pořád ještě nevědí, kam chodíte?" zeptal se Harry a doufal, že se o téhle fascinující věci něco doví, Brumbál se na něj ale jen usmál přes půlměsícové brýle.
"Ne, nevědí to, a ještě také úplně nenažral čas, aby ses to dozvěděl ty. Asi bychom se měli dát do práce, pokud ovšem nemáš ještě něco, co -"
"Vlastně mám, pane profesore," vzpomněl si Harry. "Jde o Malfoye a o Snapea."
"O profesora Snapea, Harry."
"Ano, pane. Zaslechl jsem, jak spolu mluvili na večírku profesora Křiklana… tedy, vlastně jsem je sledoval…"
Brumbál si Harryho poslechl s kamennou tváří. Když dovyprávěl, zůstal chvíli mlčky sedět a teprve pak promluvil. "Děkuji ti, že jsi mi to pověděl, Harry, radil bych ti ale, abys sis tím nelámal hlavu. Nemyslím, že by to bylo obzvlášť důležité."
"Vy nemyslíte, že je to důležité?" opakoval nevěřícně Harry. "Pane profesore, vy jste mi asi nerozuměl -"
"Ale ano, Harry, díky tomu, že jsem požehnán neobyčejnou mozkovou kapacitou, porozuměl jsem úplně všemu, co jsi mi líčil," ujistil ho trochu zostra Brumbál. "Snad bys měl dokonce vzít v úvahu i možnost, že jsem tomu porozuměl lépe než ty sám. Opakuji, že jsem rád, že ses mi svěřil, chtěl bych tě ale ujistit, že jsi mi neprozradil nic, co by mě znepokojilo."
Harry seděl, nasupeně mlčel a zamračeně na Brumbála zahlížel. Jak si má tohle vysvětlit? Znamená to snad, že Brumbál doopravdy Snapeovi nařídil, aby se pokusil zjistit, co Malfoy provádí, a že díky tomu všechno, co mu Harry právě pověděl, už jednou slyšel od Snapea? Nebo ho to, co vyslechl, ve skutečnosti znepokojuje, nechce to ale dát najevo?
"Takže, pane profesore," zeptal se Harry a doufal, že to vyzní zdvořile a klidně, "vy přes to prese všechno stále jednoznačně důvěřujete -"
"Byl jsem natolik tolerantní, že jsem ti tuhle otázku už jednou zodpověděl," skočil mu Brumbál do řeči tónem, v němž už ovšem žádná velká tolerance nebyla. "Moje odpověď se nemění."
"Samozřejmě že ne," ozval se škodolibý hlas; Phineas Nigellus spánek zjevně jenom předstíral. Brumbál si ho nevšímal.
"A teď, Harry, se musíme pustit do práce. Jsou důležitější věci, o nichž s tebou dnes večer potřebuji nutně mluvit."
Harry seděl proti němu a zmítala jím vzpurnost. Co by se stalo, kdyby odmítl změnit téma a trval na tom, že chce o svém obvinění proti Malfoyovi promluvit důkladněji? Jako kdyby mu četl myšlenky, zavrtěl Brumbál hlavou.
"Ach, Harry, jak často se tohle stává, dokonce i mezi nejlepšími přáteli! Oba jsme přesvědčeni, že to, co chce říct jeden z nás, je mnohem důležitější než cokoli, čím může přispět ten druhý!"
"Já nemyslím, že to, co chcete říct, není důležité, pane profesore," ujistil ho paličatě Harry.
"V tomto případě máš naprostou pravdu, je to důležité," pokračoval rázným tónem Brumbál. "Chci ti totiž dnes večer ukázat další dvě vzpomínky, které jsem získával s nezměrnými obtížemi. Tu druhou přitom považuji za nejdůležitější ze všeho, co jsem nashromáždil."
Harry na to nic neřekl. Stále ještě cítil roztrpčení z toho, jak chladně Brumbál jeho důvěrné sdělení přijal, nepovažoval ovšem za pravděpodobné, že by přece jen něčeho dosáhl, kdyby mu dál oponoval.
"Tak tedy," Brumbálův hlas se rozezněl jako zvon, "sešli jsme se dnes večer, abychom dál sledovali osudy Toma Raddlea, kterého jsme minule opustili na prahu jeho několikaletého pobytu v Bradavicích. Jistě si vzpomínáš, jak zahořel nadšením, když jsem mu sdělil, že je čaroděj, jak odmítl, abych ho doprovodil do Příčné ulice, a jak jsem ho nakonec varoval, aby v bradavické škole zanechal svých zlodějských praktik.
A tak přišel začátek nového školního roku a s ním dorazil i Tom Raddle, nenápadný chlapec v obnošeném hábitu, který spolu s ostatními prvňáčky čekal na zařazení. Moudrý klobouk ho zařadil do Zmijozelu prakticky v okamžiku, kdy mu dosedl na hlavu," pokračoval Brumbál a zčernalou rukou ukázal na polici nad svou hlavou, na níž prastarý Moudrý klobouk nepohnutě spočíval. "Jak rychle Raddle zjistil, že proslavený zakladatel jeho koleje uměl mluvit s hady, to nevím - možná se to stalo hned toho prvního večera. Nepochybně ho to muselo neobyčejně rozrušit a ještě víc posílit jeho přesvědčení o vlastní výjimečnosti.
Pokud ovšem znalosti hadího jazyka využíval k tomu, aby ve společenské místnosti naháněl ostatním zmijozelským studentům strach nebo na ně jen udělal dojem, k nikomu z učitelského sboru se to nedoneslo. Navenek se neprojevoval nijak namyšleně ani agresivně. Byl neobyčejně nadaný a mimořádně hezký a jako sirotek přirozeně přitahoval prakticky od prvního okamžiku pozornost a soucit všech bradavických učitelů. Zdál se být zdvořilý a tichý a hladově toužil po vědění. Téměř na každého působil příznivým dojmem."
"A vy jste jim neřekl, jaký vám připadal, když jste se s ním seznámil v tom sirotčinci, pane profesore?" podivil se Harry.
"Ne, neřekl. Přestože ani náznakem neprojevoval žádné výčitky svědomí, bylo možné, že litoval toho, jak se dříve choval, a že byl odhodlán začít psát novou stránku svého života. Rozhodl jsem se, že mu tu příležitost dám."
Brumbál se odmlčel a tázavě pohlédl na Harryho, který užuž otvíral ústa, aby mu něco řekl. Opět měl důkaz o Brumbálově sklonu důvěřovat lidem, třebaže si jeho důvěru očividně nezasluhují! Pak si ale na něco vzpomněl…
"Vy jste mu ale nevěřil doopravdy, že ne, pane profesore? Řekl mi… tedy Tom Raddle, který se tehdy vynořil z deníku, řekl: 'Myslím, že Brumbál mě na rozdíl od ostatních učitelů nikdy neměl v takové oblibě'."
"Řekněme prostě, že jsem nepovažoval za samozřejmost, že si moji důvěru zaslouží," odpověděl Brumbál. "Jak už jsem jednou naznačil, umínil jsem si, že si na něj budu dávat dobrý pozor, a to jsem také dělal. Nebudu předstírat, že jsem o něm kdovíco zjistil hned na začátku svých pozorování. Raddle v mé přítomnosti zůstával neustále ve střehu, nepochybně měl pocit, že mi o sobě v rozrušení prozradil příliš mnoho, když jsem mu řekl, kdo doopravdy je. Dával si pozor, aby se už nikdy podobně neodhalil, nemohl ale skrýt to, co v rozrušení nechal vyjít najevo, ani to, co mi pověděla paní Coleová. Měl ovšem tolik rozumu, že se mě nikdy nepokoušel omámit svým osobním kouzlem, jak se mu to podařilo u mnoha mých kolegů.
Jak postupoval do vyšších ročníků, utvořil kolem sebe skupinku oddaných přátel. Mluvím o nich jako o přátelích, protože lepší označení mě nenapadá, i když jak jsem už říkal, Raddle k žádnému z nich nepochybně necítil ani kapku opravdového přátelství. Tahle skupinka si v hradu vysloužila dost zlou pověst Představovala pestrou směsici lidí - byli v ní slaboši hledající ochranu, ctižádostivci, kteří se chtěli přiživit na Raddleově slávě, a studenti s násilnickými sklony, které to táhlo k vůdci, od něhož se mohli přiučit rafinovanější krutosti. Jinak řečeno, byli to předchůdci Smrtijedů a někteří z nich se skutečně po odchodu z Bradavic stali prvními opravdovými Smrtijedy.
Protože je Raddle všechny držel pěkně zkrátka, nikdo je nikdy nenachytal při něčem vyloženě špatném, i když oněch sedm let, která strávili v Bradavicích, bylo poznamenáno celou řadou ošklivých příhod, s nimiž se je nikdy nepodařilo uspokojivě spojit. Nejvážnější bylo samozřejmě otevření Tajemné komnaty, po němž následovala smrt jedné studentky. Jak víš, byl z toho zločinu neprávem obviněn Hagrid.
Nepodařilo se mi najít mnoho vzpomínek na Raddleův pobyt v Bradavicích," pokračoval Brumbál a položil zmrzačenou ruku na myslánku. "Jen málokdo z těch, kdo ho tehdy znali, je ochoten o něm mluvit, všichni z něj mají příliš velkou hrůzu. Vše, co vím, jsem zjistil až poté, co opustil Bradavice. Musel jsem ovšem vynaložit značnou námahu, abych se dostal na stopu oné hrstce lidí, které jsem dokázal přimět, aby promluvili, a než jsem prohledal staré záznamy a vyslechl mnoho kouzelnických i mudlovských svědků.
Lidé, které se mi podařilo přemluvit k výpovědi, mi prozradili, že byl Raddle posedlý otázkou svého původu. To je samozřejmě naprosto pochopitelné - vyrůstal v sirotčinci a přirozeně se chtěl dozvědět, jak se tam vlastně dostal. Zdá se, že marně pátral po sebemenší zmínce o Tomu Raddleovi starším na plaketách v pamětní síni, na seznamech prefektů ve starých školních archivech, a dokonce i v knihách věnovaných dějinám čar a kouzel. Nakonec se musel smířit s tím, že jeho otec v Bradavicích nikdy nebyl. Domnívám se, že právě po tomto zjištění se navždy vzdal svého jména, ztotožnil se s lordem Voldemortem a začal pátrat po rodině své do té doby nenáviděné matky - ženy, o níž se domníval, jak si sám vzpomínáš, že určitě nebyla čarodějkou, protože podlehla ostudné lidské slabosti a zemřela.
Mohl přitom vycházet jedině ze jména Rojvol. Od vedení sirotčince věděl, že se tak jmenoval jeho dědeček z matčiny strany. Konečně, po dlouhém a důkladném prostudování starých knih, pojednávajících o kouzelnických rodinách, narazil na stopu o existenci dosud žijících Zmijozelových potomků. V létě onoho roku, kdy oslavil šestnácté narozeniny, opustil sirotčinec, kam se každoročně vracel, a vypravil se hledat své příbuzné z Gauntovy strany. A teď, Harry, kdybys laskavě vstal…"
Brumbál se zvedl z křesla a Harry viděl, že opět drží křišťálovou lahvičku, naplněnou jakousi vířící, perleťově bílou vzpomínkou.
"Měl jsem veliké štěstí, že se mi podařilo tuhle vzpomínku získat," prohlásil, když vléval třpytivou směsici do myslánky. "To pochopíš sám, až se s ní seznámíš. Jdeme na to?"
Harry přistoupil ke kamenné misce a poslušně se nad ní sklonil, až se mu obličej vnořil pod hladinu vzpomínky; zmocnil se ho známý pocit, že se propadá prázdnotou, a pak přistál v téměř úplné tmě na špinavé kamenné podlaze.
Několik vteřin mu trvalo, než si uvědomil, kde je - v tu chvíli už Brumbál dopadl vedle něj. Rodinný domek Gauntů byl celý nepopsatelně špinavý - špinavější než jakékoli obydlí, které Harry v životě viděl. Od stropu visela tlustá vrstva pavučin, podlaha byla pokrytá černou mastnotou, na stole se mezi neumytým nádobím povalovaly plesnivé a zahnívající zbytky jídla. Jediné světlo kolem sebe vrhala prskající svíčka u nohou muže s vlasy i vousy tak přerostlými, že Harry neviděl jeho oči ani ústa. Muž byl rozvalený v křesle u krbu a Harryho v první chvíli napadlo, jestli není mrtvý. Pak se ale ozvalo hlasité bušení na dveře a muž sebou prudce škubl a probudil se. Pozvedl hůlku, již držel v pravé ruce, a v levé se mu zaleskl krátký nůž.
Dveře vrzly a otevřely se. Na prahu stál se starodávnou lucernou v ruce chlapec, kterého Harry okamžitě poznal: vysoký, bledý, tmavovlasý a velmi hezký - lord Voldemort v době svého mládí.
Voldemortovy oči pomalu přelétly po vnitřku chatrče a objevily muže v křesle. Oba si několik vteřin měřili jeden druhého, pak se starší muž potácivě postavil uprostřed prázdných lahví, jež mu zacinkaly u nohou a pár se jich s rachotem rozkutálelo po podlaze.
"TY!" zahulákal muž. "TY!"
A opile po Raddleovi skočil s hůlkou i s nožem vysoko nad hlavou.
"Stůj!"
Raddle promluvil hadím jazykem. Muž uklouzl a narazil do stolu tak prudce, že se několik plesnivých hrnců zřítilo na podlahu. Zíral na Raddlea vyvalenýma očima. Následovalo dlouhé ticho, během kterého si oba hleděli do očí. Přerušil je starší muž.
"Ty mluvíš hadím jazykem?"
"Ano, mluvím," přitakal Raddle, vkročil do místnosti a nechal dveře za sebou přibouchnout. Harry vůči němu bezděčně pocítil jistý obdiv, protože na něm nebyl znát sebemenší strach. Ve tváři se mu zračil pouze odpor a snad i jiskra zklamání.
"Kde je Rojvol?" zeptal se.
"Mrtvej," odpověděl jeho společník. "Umřel přece už před lety, ne?"
Raddle se zamračil.
"A ty jsi kdo?"
"Přece Morfin, ne?"
"Rojvolův syn?"
"Jasně že jeho syn, to přece…"
Morfin si odhrnul vlasy ze špinavého obličeje, aby Raddlea lépe viděl, a Harry spatřil, že má na pravé ruce Rojvolův prsten s černým kamenem.
"Já myslel, že jsi ten mudla," zašeptal Morfin. "Zatraceně se mu podobáš."
"Jakému mudlovi?" vyštěkl Raddle.
"Tomu, co se do něj zakoukala moje sestřička, tomu, co bydlí v tom velkým domě na protější straně údolí," vysvětloval Morfin a přitom si odplivl na podlahu mezi sebe a Raddlea. "Vypadáš přesně jako von. Jako Raddle. Ten už je ale starší, no ne? Starší než ty, když vo tom teď tak přemejšlím…"
Morfin se zatvářil, jako by se mu zatočila hlava, a nepatrně se zakymácel. Přidržoval se okraje stolu, aby neupadl.
"Von se totiž vrátil, chápeš?" dodal připitoměle.
Voldemort na Morfina zamyšleně hleděl, jako by zvažoval svoje možnosti. Nyní přistoupil o krok blíž. "Raddle se vrátil?" zeptal se.
"Jo, pustil ji k vodě, a dobře jí tak, když se provdala za špínu!" zasyčel Morfin a znovu si odplivl na podlahu. "A ještě ke všemu nás okradla, než s ním utekla! Kde je ten medailonek, no? Kde je Zmijozelův medailonek?"
Voldemort neodpověděl. Morfin opět začínal propadat zuřivosti, mával kolem sebe nožem a vykřikoval: "Zneuctila nás, tak je to, coura jedna mrňavá! A ty jsi kdo, že mi sem vtrhneš a na všechno se vyptáváš? Už je dávno po všem, ne? Je po všem…"
Odvrátil oči, mírně se zapotácel a Voldemort vyrazil vpřed. Jakmile udělal první krok, snesla se na všechno nepřirozená tma, jež zahalila Voldemortovu lucernu i Morfinovu svíčku, zahalila úplně všechno…
Brumbálovy prsty pevně obemknuly Harryho paži a oba společně prolétli prázdnotou zpět do současnosti. Měkké zlaté světlo Brumbálovy pracovny po vší té neprostupné tmě Harryho téměř oslnilo.