close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

16)Tuze mrazivé Vánoce (část 1)

21. listopadu 2010 v 13:17 |  Harry Potter a Princ dvojí krve
Tuze mrazivé Vánoce
"Takže Snape se nabízel, že Malfoyovi pomůže? Doopravdy se nabízel, že mu pomůže?"
"Jestli se zeptáš ještě jednou," vyhrožoval Harry, "nacpu ti tu kapustu…"
"Jen si chci být jistý!" bránil se Ron. Stáli sami dva u kuchyňského dřezu v Doupěti a loupali pro paní Weasleyovou obrovskou kupu růžičkové kapusty. Za oknem, které měli před sebou, vířil sníh.
"Ano, Snape se nabízel, že mu pomůže!" zopakoval Harry. "Říkal, že slíbil jeho matce, že ho bude chránit, že složil neporušitelnou přísahu nebo co…"
"Neporušitelný slib?" vyvalil Ron ohromeně oči. "To ne, to určitě ne… víš to jistě?"
"Ano, naprosto jistě," přikývl Harry. "Proč, co to vlastně znamená?"
"No, neporušitelný slib nemůžeš porušit…"
"Možná se budeš divit, ale na to jsem přišel i bez tebe. Co se ale stane, když ho porušíš?"
"Zemřeš," odpověděl prostě Ron. "Fred s Georgem mě chtěli přinutit, abych takový slib složil, když mi bylo asi pět. Málem jsem to taky udělal, už jsem se s Fredem držel za ruku a to všechno, když na nás přišel taťka. Myslel jsem, že ho trefí šlak," pokračoval a v očích mu při té vzpomínce zablesklo. "To bylo poprvé a naposledy, co jsem taťku viděl stejně rozzuřeného jako mamku. Fred tvrdí, že levou půlku zadku dodnes necítí."
"Jo, jasně, když ale necháme Fredův zadek být…"
"Mluvil tu o mně někdo?" ozval se Fredův hlas a dvojčata vcházela do kuchyně.
"No ne, Georgi, jen se podívej. Loupají je pěkně nožem, šikulové!"
"Ještě dva měsíce a pár dnů a bude mi sedmnáct," zabručel nerudně Ron. "Pak budu smět na takovéhle práce používat kouzla!"
"Do té doby ovšem," podotkl George, posadil se ke kuchyňskému stolu a nohy si pohodlně položil na jeho desku, "můžeme klidně sledovat tvoji názornou ukázku správného zacházení s… A hrome!"
"To jsem si udělal kvůli tobě!" stěžoval si rozčileně Ron a cucal si pořezaný palec. "Jen počkej, až mi bude sedmnáct -"
"Jasně, to nás všechny oslníš dosud netušenými kouzelnickými schopnostmi," zívl Fred.
"A když už mluvíme o těch tvých dosud netušených schopnostech, Ronalde," ujal se znovu slova George, "co jsme to slyšeli od Ginny o tobě a jisté mladé dámě, nějaké - pokud tedy nemám mylné informace - Levanduli Brownové?"
Ron nepatrně zrůžověl, netvářil se ale nijak nespokojeně a znovu se věnoval kapustě.
"Starej se o sebe!"
"Jak pohotové a vtipné," ocenil ho Fred. "Vážně nevím, kam na to chodíš. Ne, my se jen chtěli zeptat… jak k tomu došlo?"
"Jak to myslíš?"
"To měla nějakou nehodu nebo co?"
"Cože?"
"No, co u ní způsobilo tak rozsáhlé poškození mozku? Dávej přece pozor!"
Paní Weasleyová vešla do kuchyně právě včas, aby zahlédla, jak Ron po Fredovi hází nožem na loupání kapusty; Fred nůž jediným lenivým mávnutím hůlky proměnil v papírovou vlaštovku.
"Rone!" vyjela zuřivě paní Weasleyová. "Ať už tě nikdy nevidím házet nožem!"
"Ano, mamko," přikývl Ron. Příště mě neuvidíš, zamumlal v duchu, když se znovu sklonil k hromadě růžičkové kapusty.
"Frede, Georgi, je mi líto, drahouškové, ale večer přijde Remus, takže Bill bude muset spát s vámi."
"Samozřejmě," přikývl George.
"No a protože Charlie nepřijede, v podkroví budou jen Harry s Ronem, a když k sobě Fleur vezme Ginny…"
"Tak to bude pro Ginny ten nejhezčí dárek k Vánocům," zahučel Fred.
"…o všechny by mělo být postaráno. Tedy, přinejmenším každý bude mít kde spát," dodala poněkud ztrápeně paní Weasleyová.
"Takže Percy nám nepřijede ukázat ten svůj ošklivý ciferník?" zeptal se Fred.
Paní Weasleyová se odvrátila, než na to odpověděla.
"Ne, asi má na ministerstvu moc práce."
"Nebo je to spíš ten nejhorší spratek na světě," mínil Fred, když paní Weasleyová vyšla z kuchyně. "Jedno, anebo druhé. No nic, jdeme, Georgi."
"Kam máte namířeno?" vyzvídal Ron. "Nemohli byste nám s tou kapustou pomoct? Kdybyste to udělali hůlkou, měli bychom taky volno."
"Ne, to bychom asi nemohli," zatvářil se Fred vážně. "Nesmírně to totiž posiluje charakter, když se naučíš loupat růžičkovou kapustu bez kouzel. Uvědomíš si aspoň, jak těžké to mají mudlové a motáci…"
"…a až budeš příště po někom chtít, aby ti pomohl, Rone," přidal se George a vyslal k němu papírovou vlaštovku, "tak po něm raději neházej nožem. To je jen taková přátelská rada. Jdeme do vsi, v papírnictví tam pracuje jedna moc pěkná holka. Podle ní jsou moje karetní triky prostě úžasné… něco jako opravdová kouzla…"
"Blbečkové," ulevil si zamračeně Ron, když sledoval, jak Fred s Georgem odcházejí přes zasněžený dvorek. "Bylo by jim to zabralo tak deset vteřin a mohli jsme jít s nimi."
"Já bych stejně nemohl," připomněl mu Harry. "Slíbil jsem Brumbálovi, že se nebudu nikde toulat, až budu u vás."
"No jo," povzdechl si Ron. Oloupal pár dalších růžiček a pak se zeptal: "Povíš Brumbálovi, o čem jsi slyšel mluvit Snapea a Malfoye?"
"Jasně," přisvědčil Harry. "Povím o tom každému, kdo by to mohl zatrhnout, a Brumbál bude první. Možná bych si měl taky znova promluvit s tvým taťkou."
"Jen je smůla, že jsi neslyšel, co vlastně Malfoy provádí."
"Ale vždyť zrovna tohleto jsem slyšet nemohl, ne? Právě to odmítal Snapeovi prozradit."
Na několik okamžiků zavládlo ticho a pak se znovu ozval Ron. "Je ti ale jasné, co na to budou všichni říkat? Taťka, Brumbál a všichni ostatní? Řeknou, že Snape se ve skutečnosti vůbec nesnaží Malfoyovi pomáhat, že z něho chtěl jen vytáhnout, co má za lubem."
"Jenže oni ho neslyšeli," ohradil se kategoricky Harry. "Nikdo není tak dobrý herec, ani Snape ne."
"Jo… jen tě na to ale upozorňuju," nedal se odbýt Ron.
Harry se k němu zamračeně otočil.
"Ty ale věříš, že mám pravdu, ne?"
"Jasně že věřím!" ujistil ho chvatně Ron. "Fakt ti věřím! Oni jsou ale všichni přesvědčení, že je Snape členem Řádu, ne?"
Harry na to nic neřekl. I jeho už napadlo, že to bude pravděpodobně nejvážnější námitka proti jeho novým důkazům. Jako by slyšel Hermionu:
"Je zcela zjevné, Harry, že svoji pomoc jenom předstíral, aby Malfoye oklamal a přiměl ho prozradit mu, co má za lubem…"
Tohle byl ovšem čirý výplod jeho představivosti, protože vůbec neměl příležitost Hermioně povědět, co vyslechl. Vytratila se z Křiklanova večírku dřív, než se tam stačil vrátit - nebo tak ho alespoň informoval naštvaný McLaggen. A když se Harry konečně dostal do společenské místnosti, byla už v posteli. Vzhledem k tomu, že druhý den brzy po ránu odjížděli s Ronem do Doupěte, našel jen taktak chvilku, aby jí aspoň popřál veselé Vánoce a řekl jí, že pro ni má něco hrozně důležitého a že jí to poví, až budou zpátky z prázdnin. Navíc si ani nebyl docela jistý, jestli ho doopravdy slyšela, protože za jeho zády se právě loučili Ron s Levandulí, samozřejmě nikoli slovy.
Jenže ani Hermiona nemohla jednoznačně popřít, že Malfoy doopravdy má za lubem nějakou špatnost a Snape že o tom ví, a Harry se cítil stoprocentně oprávněn reptat "já ti to říkal", což také Ronovi několikrát důrazně zopakoval.
Příležitost mluvit s panem Weasleym, který na ministerstvu každý den pracoval dlouho přesčas, se Harrymu naskytla teprve na Štědrý večer. Weasleyovi seděli se svými hosty v obývacím pokoji, který Ginny vyzdobila tak bohatě, že to trochu vypadalo, jako by tam vybuchla papírová bomba. Fred, George, Harry a Ron byli jediní, kdo věděli, že anděl na špičce vánočního stromku je ve skutečnosti zahradní trpaslík, který kousl Freda do kotníku, když ze záhonku vytahoval mrkev na vánoční večeři. Znehybněný ochromujícím kouzlem, natřený nazlato, oblečený do miniaturní sukénky a s malým křidélky přilepenými na záda na ně na všechny zlostně shlížel ze stromku. Byl to ten nejošklivější anděl, jakého kdy Harry viděl: velkou hlavu měl holou jako bramboru a nohy celé chlupaté.
Od všech se očekávalo, že budou poslouchat vánoční rozhlasové vysílání s oblíbenou zpěvačkou paní Weasleyové, Celestýnou Warbeckovou, jejíž hlas se k nim v melodických trylcích nesl z velkého dřevěného rádia. Fleur, kterou Celestýna zjevně nudila, vykládala o něčem v koutě tak hlučně, že paní Weasleyová už několikrát zamračeně namířila hůlkou na ovládání hlasitosti a Celestýnin zpěv zněl také čím dál pronikavěji. Při obzvlášť uvřískané písni Kotlík plný horké silné lásky rozehráli Fred, George a Ginny partii Řachavého Petra. Ron neustále kradmo pokukoval po Billovi a Fleur, jako by doufal, že se od nich přiučí něčemu užitečnému. Remus Lupin, ještě hubenější a zanedbanější než kdy dřív, seděl u krbu a civěl do plamenů, jako by Celestýnin hlas vůbec neslyšel.

Pojď zamíchat můj kotlík,
vždyť víš, že kouzelnou má moc.
Má horká silná láska
bude tě hřát po celou noc.

"Na to jsme tancovali, když nám bylo osmnáct!" vzpomínala paní Weasleyová a otírala si oči do cípku pletení. "Pamatuješ, Arture?"
"Cože?" trhl sebou poplašeně pan Weasley, kterému klimbala hlava nad napůl oloupanou mandarinkou. "No ano… báječná melodie…"
S vynaložením značného úsilí se trochu narovnal a pohlédl na Harryho, který seděl vedle něj.
"Za tohle se omlouvám," zašeptal a kývl hlavou k rádiu, v němž Celestýna právě zpívala refrén. "Už to brzy skončí."
"Mně to nevadí," ujistil ho s úšklebkem Harry. "Máte asi na ministerstvu spoustu práce, co?"
"Hroznou spoustu," přikývl pan Weasley. "Nic proti tomu, kdybychom měli nějaké výsledky, jenže pochybuji, že z těch tří ubožáků, které jsme během posledních pár měsíců zatkli, je jediný opravdový Smrtijed - to ale nikde neříkej, Harry," dodal honem a náhle vypadal mnohem bděleji.
"Stana Silničku pořád ještě nepustili, že ne?" vyptával se Harry.
"Bohužel ne," zavrtěl hlavou pan Weasley. "Vím, že se Brumbál ohledně Stana pokoušel odvolat přímo k Brouskovi… vždyť přece všichni, kteří s ním někdy doopravdy mluvili, se shodují na tom, že je Smrtijedem asi jako tahle mandarinka… jenže ti nahoře chtějí, aby to vypadalo, že vykazujeme nějaké úspěchy, a tři zatčení zní rozhodně líp než tři omylem zatčení, a propuštění… To všechno je ovšem taky přísně tajné…"
"Nikomu neřeknu ani ň," ujistil ho Harry. Na okamžik zaváhal a zvažoval, jak nejlépe nakousnout to, o čem chtěl mluvit. Zatímco si urovnával myšlenky, spustila Celestýna Warbecková baladu Okouzlil jsi moje srdce.
"Pane Weasley, pamatujete, co jsem vám říkal tehdy na nádraží, když jsme odjížděli do Bradavic?"
"Prošetřil jsem to, Harry," odpověděl bez váhání pan Weasley. "Šel jsem k Malfoyovým a nechal jejich dům prohledat. Nenašlo se nic, rozbitého ani nerozbitého, co by tam být nemělo."
"Jo, já vím, četl jsem o té prohlídce ve Věštci… Jenže tohle je něco jiného… tedy vlastně dalšího…"
A vypověděl panu Weasleymu všechno, co vyslechl z rozhovoru mezi Malfoyem a Snapem. Během řeči si všiml, že k němu nepatrně pootočil hlavu Lupin a sleduje každé jeho slovo. Když domluvil, rušil ticho jen Celestýnin sladkobolný zpěv.

Ach, srdce mé ubohé, kam se podělo?
Tys kouzlem mi ho vzal…

"Nenapadlo tě, Harry," ozval se pan Weasley, "že Snape prostě předstíral…"
"Předstíral, že nabízí Malfoyovi pomoc, aby zjistil, co má za lubem?" dořekl za něj honem Harry. "Jo, čekal jsem, že tohle řeknete. Jak to ale můžeme vědět?"
"Není na nás, abychom to věděli," vložil se do řeči nečekaně Lupin. Seděl teď zády ke krbu a přes pana Weasleyho se díval na Harryho. "To je Brumbálova věc. Brumbál Severusovi věří a to by mělo stačit nám všem."
"Jenže co když," namítl Harry, "co když se Brumbál ve Snapeovi mýlí -"
"To už dělalo starosti spoustě lidí. Všechno záleží jen na tom, jestli Brumbálovu úsudku věříš, anebo ne. Já mu věřím, a proto věřím i Severusovi."
"Brumbál ale také může udělat chybu," nesouhlasil Harry. "Sám to říká. A vám -"
Pohlédl Lupinoví přímo do očí.
"Vám osobně se Snape vážně zamlouvá?"
"Na to nemohu odpovědět ano ani ne," prohlásil Lupin. "Ne, Harry, myslím to upřímně," dodal, když spatřil jeho pochybovačný výraz. "Snape a já nejspíš nikdy nebudeme opravdoví přátelé. Po tom všem, k čemu mezi Jamesem, Siriusem a Severusem došlo, je mezi námi příliš mnoho trpkosti. Nezapomínám ale na to, že po celý rok, co jsem učil v Bradavicích, mi Severus každý měsíc připravoval vlkodlačí lektvar a připravoval mi ho dokonale, takže jsem za úplňku nemusel trpět jako obvykle."
"Jenže taky čirou náhodou prozradil, že jste vlkodlak a musel jste odejít!" připomněl mu zlostně Harry.
Lupin pokrčil rameny.
"To by se bylo prozradilo tak jako tak. Oba víme, že měl zálusk na moje místo, mohl mi ale uškodit mnohem hůř, kdyby mi do lektvaru přimíchal něco nepatřičného. Pečoval o mé zdraví a za to mu musím být vděčný."
"Možná se s tím lektvarem neodvážil nic provést, protože ho Brumbál hlídal!" napadlo Harryho.
"Ty sis prostě umanul, že ho musíš nenávidět, Harry," poznamenal Lupin s nepatrným úsměvem. "A já tě chápu. Jsi Jamesův syn a Siriusův kmotřenec a zdědil jsi jejich předpojatost. Rozhodně Brumbálovi pověz všechno, co jsi pověděl Arturovi a mně, nečekej ale, že se na to bude dívat stejně jako ty. Dokonce raději neočekávej, že ho tím nějak překvapíš. Je totiž docela možné, že se Severus Draca vyptával na Brumbálův příkaz."

…mé srdce jsi mi vejpůl rozerval,
teď chci, abys mi je zpátky dal.

Celestýna ukončila píseň nesmírně táhlým, vysokým tónem a z rádia se ozval hlasitý potlesk, k němuž se paní Weasleyová nadšeně přidala.
"Ušš je konec?" zeptala se nahlas Fleur. "Díky bohu, byla to strrašná -"
"Tak co, nedáme si skleničku na dobrou noc?" přehlušil ji pan Weasley a vyskočil. "Kdo si dá vaječný koňak?"
"Co vlastně teď právě děláte?" zeptal se Harry Lupina, když pan Weasley odběhl pro koňak. Všichni ostatní se protahovali a začínali se znovu bavit.
"No, přidal jsem se k podzemnímu hnutí," odpověděl Lupin. "Skoro doslovně. Proto jsem ti taky nemohl psát, Harry. Kdybych ti posílal dopisy, riskoval bych, že se tím prozradím."
"Jak to myslíte?"
"Žiju teď mezi svými, mezi těmi, kteří jsou na tom stejně jako já," vysvětloval Lupin. "Mezi vlkodlaky," dodal, když viděl Harryho nechápavý pohled. "Jsou skoro všichni na Voldemortově straně. Brumbál potřeboval špeha, a tak jsem se toho ujal… jsem pro to jako stvořený."
Vyznělo to trochu zahořkle a Lupin si to pravděpodobně uvědomil, protože vzápětí se usmál o něco upřímněji a pokračoval: "Ne že bych si stěžoval. Je to nezbytné a kdo by to mohl dělat líp než já? Získat jejich důvěru bylo ale dost obtížné. Je na mně totiž neomylně vidět, že jsem se pokoušel žít mezi kouzelníky, zatímco oni se normální společnosti straní a žijí na jejím okraji. Živobytí si shánějí krádežemi - a někdy i zabíjejí."
"Jaktože se jim Voldemort líbí?"
"Domnívají se, že pod jeho vládou se jejich životní podmínky zlepší," vysvětloval Lupin. "A je dost těžké hádat se s Šedohřbetem…"
"Kdo je Šedohřbet?"
"Tys o něm nikdy neslyšel?" Lupinový ruce se v klíně křečovitě sevřely v pěst. "Fenrir Šedohřbet je pravděpodobně nejdivočejší ze všech dnes žijících vlkodlaků. Za svoje životní poslání považuje pokousat a nakazit co možná nejvíc lidí. Chce vytvořit armádu vlkodlaků, která by byla tak silná, že by dokázala svrhnout kouzelníky. Voldemort mu jako protislužbu slíbil dostatek kořisti. Šedohřbet se specializuje na děti… říká, že nejlepší je pokousat je v útlém věku, vzít je rodičům a vychovat je v nenávisti k normálním kouzelníkům. Voldemort už mnoha lidem hrozil, že Šedohřbeta poštve na jejich syny a dcery. Je to výhrůžka, která obvykle skvěle zabírá."
Lupin se odmlčel. "Šedohřbet totiž pokousal i mě," dodal pak.
"Cože?" vyhrkl užasle Harry. "To jako - když jste byl ještě malý?"
"Ano. Můj otec ho něčím urazil. Sám jsem dlouhá léta nevěděl, co to bylo za vlkodlaka, který na mne zaútočil. Dokonce jsem ho litoval, protože po vlastních zkušenostech s proměnou ve vlka jsem se domníval, že se nedokázal ovládnout. Šedohřbet ale není vlkodlak tohohle typu. Za úplňku si vědomě vybírá úkryt v blízkosti předem vyhlídnutých obětí, aby na ně mohl pohotově zaútočit. Všechno si plánuje předem. A právě jeho si Voldemort vybral, aby získal vlkodlaky na svou stranu. Nebudu ani předstírat, že logické argumenty toho druhu, který je mi vlastní, jsou nějak zvlášť účinné proti Šedohřbetovu tvrzení, že si my vlkodlaci zasloužíme krev a že bychom se měli normálním lidem mstít."
"Vy ale přece jste normální!" namítl zapáleně Harry. "Máte jen - jistý problém -"
Lupin se hlasitě rozesmál.
"Někdy mi hrozně připomínáš Jamese. Ten to mezi cizími charakterizoval jako můj chlupatý malý problém. Mnoho lidí si díky tomu myslelo, že mám špatně vychovaného králíka."
Vzal si sklenici vaječného koňaku, poděkoval panu Weasleymu a na chvíli se zatvářil o něco veseleji. Harryho se zmocnilo vzrušení; poslední zmínka o jeho otci mu připomněla, že by se Lupina velice rád zeptal na jednu věc.
"Neslyšel jste někdy o člověku, který si říkal princ dvojí krve?"
"Jaký princ?"
"Dvojí krve," opakoval Harry a hledal v jeho tváři sebemenší známku rozpomenutí.
"Mezi kouzelníky žádní princové nejsou," zavrtěl Lupin s úsměvem hlavou. "Chceš si tak snad začít říkat? Podle mě by ti vyvolený mělo stačit."
"Se mnou to nemá nic společného!" ohradil se dotčeně Harry. "Tenhle princ dvojí krve je někdo, kdo kdysi chodil do Bradavic, a já mám jeho starou učebnici lektvarů. Je celá popsaná jeho zaklínadly, myslím zaklínadly, která sám vynalezl. Je mezi nimi třeba Levicorpus -"
"No ano, to bylo za mých časů v Bradavicích nesmírně v módě," zavzpomínal si Lupin. "Když jsem byl v pátém ročníku, pár měsíců nemohl člověk vůbec vylézt mezi lidi, aby se hned nehoupal za kotník ve vzduchu."
"Táta ho taky používal," prohlásil Harry. "Viděl jsem ho v myslánce, použil ho proti Snapeovi."
Snažil se, aby to vyznělo ledabyle, jako by to byla jen náhodná, vcelku bezvýznamná poznámka, nebyl si ale jistý, jestli se mu podařilo dosáhnout žádoucího účinku; Lupinův úsměv se mu zdál až trochu moc chápavý.
"Ano," přikývl Lupin, "nebyl ovšem sám. Jak říkám, bylo to velice oblíbené zaklínadlo… však to znáš, jak je vždycky něco na chvíli v módě…"
"Vypadá to ale, že ho někdo vynalezl, zrovna když jste do školy chodili vy," nedal se odbýt Harry.
"Třeba ne," zavrtěl hlavou Lupin. "Kletby a zaklínadla přicházejí a odcházejí v módních vlnách jako všechno ostatní." Pohlédl Harrymu do tváře a tiše dodal: "James byl čistokrevný kouzelník, Harry, a můžeš mi věřit, že nikdy nechtěl, abychom mu říkali princ."
Harry už přestal cokoli předstírat. "A nebyl to Sirius? Nebo vy?"
"Rozhodně ne."
"Hmm." Harry se zahleděl do ohně. "Jen mě napadlo - totiž, ohromně mi pomáhá při hodinách lektvarů, myslím ten princ."
"Jak stará je ta učebnice, Harry?"
"To nevím, nikdy jsem to nezkoumal."
"No, z toho bys možná získal určitou představu o tom, kdy princ chodil do Bradavic," mínil Lupin.
Krátce nato se Fleur rozhodla, že bude parodovat Celestýnu a zazpívá Kotlík plný horké silné lásky, což si všichni ostatní vyložili jako signál, že je načase jít spát, když zahlédli výraz paní Weasleyové. Harry s Ronem vylezli po schodech až do Ronovy podkrovní ložnice, kde měl Harry ustláno na rozkládacím lůžku.
Ron prakticky okamžitě usnul, Harry se však ještě před spaním ponořil do kufru a vytáhl svoje Přípravy lektvarů pro pokročilé. Na lůžku pak obracel stránky a hledal, až konečně na úplném začátku učebnice našel rok jejího vydání. Bylo to téměř před padesáti lety. Jeho otec ani otcovi přátelé před padesáti lety v Bradavicích nebyli. Harry zklamaně hodil knihu zpátky do kufru, zhasl lampičku, převalil se na bok, chvíli přemýšlel o vlkodlacích a Snapeovi, o Stanu Silničkovi a princi dvojí krve, až konečně upadl do nepokojného spánku plného plíživých stínů a nářku pokousaných dětí…
"To si snad dělá srandu…"
Harry sebou polekaně škubl, probudil se a v nohou postele objevil nacpanou punčochu. Nasadil si brýle a rozhlédl se. Malé okénko bylo téměř celé zasypané sněhem a před okénkem seděl na posteli jako kus dřeva Ron a prohlížel si něco, co vypadalo jako tlustý zlatý řetěz.
"Co to je?" zeptal se Harry.
"Dárek od Levandule," vysvětloval znechuceně Ron. "Přece si nemůže myslet, že bych nosil…"
Harry se podíval pozorněji a zajíkl se výbuchem smíchu. Na řetězu se houpala velká zlatá písmena tvořící slova: Můj miláček.
"Moc pěkné," prohlásil uznale. "Elegantní. Určitě by sis to měl vzít a ukázat se Fredovi a Georgeovi."
"Jestli jim to povíš," vyhrožoval Ron a strčil řetěz pod polštář, aby se na něj nemusel dívat, "tak - tak - tak tě -"
"Ukoktáš mě k smrti?" ušklíbl se Harry. "Ale jdi, copak bych o tom někomu říkal?"
"Jak ji vůbec napadlo, že by se mi něco takového mohlo líbit?" vyhrkl zlostně Ron a tvářil se šokovaně.
"Jen vzpomínej," vybízel ho Harry. "Nenaznačils jí náhodou někdy, že bys hrozně rád chodil s nápisem Můj miláček pověšeným kolem krku?"
"No, víš… my toho vlastně moc nenapovídáme," přiznal Ron. "Hlavně se…"
"Muckáme," napověděl Harry.
"No jo, správně," přikývl Ron. Na okamžik zaváhal a pak se zeptal: "Vážně Hermiona chodí s McLaggenem?"
"To nevím," pokrčil rameny Harry "Byli spolu na tom Křiklanově večírku, ale mám dojem, že se tam nějak nepohodli."
Ron se zatvářil o něco klidněji a sáhl hloub do své punčochy.
Harry mezi dárky našel ručně pletený svetr od paní Weasleyové, který měl na prsou vyšitou velkou Zlatonku, od dvojčat obrovskou krabici z jejich Kratochvilných kouzelnických kejklí a jakýsi zavlhlý a plísní zatuchlý balíček s lístečkem. Stálo na něm: Pro pána od Krátury.
Harry vyvalil oči. "Co myslíš, je bezpečné, abych to otevřel?" zeptal se.
"Nic nebezpečného v tom být nemůže, na ministerstvu všechnu naši poštu prohlížejí," ubezpečoval ho Ron, sám si ale balíček prohlížel notně podezřívavě.
"Vůbec mě nenapadlo, že bych měl Kráturovi taky něco dát! Je to normální, aby lidé dávali vánoční dárky svým domácím skřítkům?" vyptával se Harry a opatrně do balíčku šťouchal prstem.
"Hermiona by jim něco určitě dala," ušklíbl se Ron. "Napřed se ale podívej, co to je, než se začneš cítit provinile."
O chviličku později Harry vyjekl a vyskočil z lůžka: v balíčku byly spousty svíjejících se červů.
"Paráda!" burácel smíchy Ron. "Opravdu milé!"
"Pořád lepší červi než ten tvůj řetěz," odsekl Harry a Ron se okamžitě přestal smát.
Když pak celá společnost zasedla k božíhodovému obědu, měli na sobě všichni nové svetry, přesněji řečeno všichni kromě Fleur (na ni paní Weasleyová zjevně nechtěla plýtvat vlnou) a kromě hostitelky, která měla na hlavě zbrusu nový tmavomodrý kouzelnický klobouk, třpytící se čímsi jako drobnými diamantovými hvězdami, a na krku nápadný zlatý náhrdelník.
"To jsem dostala od Freda a George! Není to nádhera?"
"Víš, my tě poslední dobou dokážeme mnohem víc ocenit, mamko, když si teď musíme sami prát ponožky," mávl ledabyle rukou George. "Salát, Remusi?"
"Máš ve vlasech červa, Harry," upozornila Harryho dobrosrdečně Ginny, naklonila se přes stůl, sebrala ho a zahodila. Harry cítil, jak mu na krku naskočila husí kůže, což ovšem nemělo s červem nic společného.
"To je pršíšerrné," vypískla Fleur a afektovaně se otřásla.
"To tedy ano," přitakal Ron. "Omáčku, Fleur?"
V přehnané ochotě posloužit jí převrhl omáčník. Bill mávl hůlkou, omáčka se poslušně vznesla do vzduchu a vrátila se do nádoby.
"Ty jsi sstejný neššika jako ta Tonksová," obrátila se Fleur k Ronovi, když předtím poděkovala Billovi políbením. "Ta taky poršád něco shazuje…"
"Zvala jsem drahouška Tonksovou, aby dnes také přišla," poznamenala paní Weasleyová, s přehnaným bouchnutím postavila na stůl mrkev a šlehla po Fleur ošklivým pohledem. "Říkala ale, že nemůže. Mluvil jsi s ní poslední dobou, Remusi?"
"Ne, nebyl jsem v kontaktu prakticky s nikým," odpověděl Lupin. "Tonksová má snad ale vlastní rodinu, ke které může jít, ne?"
"Hmm," zabručela paní Weasleyová. "Snad ano. Měla jsem ale dojem, že se chystá trávit Vánoce sama."
Rozmrzele na Lupina pohlédla, jako by jen a jen jemu kladla za vinu, že se má místo Tonksové stát její snachou Fleur. Harry, který se zrovna podíval přes stůl a viděl, jak Fleur svou vidličkou krmí Billa drobnými soustíčky krocana, si však pomyslel, že paní Weasleyová bojuje dávno prohranou bitvu. Celá scénka mu zato připomněla, že se chce na něco ohledně Tonksové zeptat, a kdo jiný by mu mohl odpovědět lépe než Lupin - člověk, který o Patronových zaklínadlech ví úplně všechno.
"Patron Tonksové změnil podobu," řekl mu. "Snape to aspoň tvrdil. Nevěděl jsem, že se to může stát. Čím to je, že se něčí Patron změní?"
Lupin získával čas - nejprve pořádně rozžvýkal a spolkl sousto krocana, než pomalu odpověděl. "Někdy… nějaký velký šok… nebo citové vypětí…"
"Připadal mi obrovský a měl čtyři nohy," vzpomínal Harry, kterého náhle něco napadlo, a ztišil hlas. "Poslyšte… není možné, že -"
"Arture!" vyjekla zničehonic paní Weasleyová. Vstala, ruku si tiskla k srdci a upřeně zírala z kuchyňského okna. "Arture, to je Percy!"
"Cože?"
Pan Weasley se ohlédl. Všichni se jako na povel podívali z okna a Ginny si dokonce stoupla, aby lépe viděla. Přes zasněžený dvorek si opravdu vykračoval k domu Percy Weasley a brýle s kostěnými obroučkami se mu leskly ve slunečním světle. Nebyl ale sám.
"Arture, on není - jde s ním ministr!"
A měla pravdu. Muž, jehož portrét Harry viděl v Denním věštci, kráčel v Percyho stopách. Nepatrně pokulhával a do hřívy šednoucích vlasů i na černý plášť se mu sypaly sněhové vločky. Než kdokoli v místnosti stačil promluvit, než si pan a paní Weasleyovi stačili vyměnit pohled plný ohromení, zadní dveře se otevřely a Percy stál na prahu.
Následoval okamžik bolestného ticha. Poté Percy poněkud koženě popřál: "Veselé Vánoce, matko."
"Ach, Percy!" vzdechla paní Weasleyová a vrhla se mu do náruče.
Rufus Brousek se zastavil ve dveřích, opřel se o vycházkovou hůl a s úsměvem pozoroval dojemnou scénu před sebou.
"Doufám, že nám ten neohlášený vpád prominete," promluvil, když se k němu paní Weasleyová s širokým úsměvem obrátila a otírala si uslzené oči. "Byli jsme s Percym nedaleko odtud - pracovně, to se rozumí - a on nemohl odolat, aby se tu nezastavil a se všemi se nepozdravil."
Percy ovšem nejevil jedinou známku toho, že by se chtěl pozdravit i se zbytkem rodiny. Stál rovně jako svíce, tvářil se rozpačité a díval se přes hlavy všech kamsi do prázdna. Pan Weasley, Fred i George ho pozorovali s kamenným výrazem.
"Pojďte prosím dál a posaďte se, pane ministře," švitořila nervózně paní Weasleyová a narovnávala si klobouk. "Dejte si kousek procana nebo trochu kudinku… totiž, chci říct -"
"Ne, ne, drahá Molly," bránil se Brousek. Harry si pomyslel, že se na její křestní jméno určitě zeptal Percyho, než vešli do domu. "Nechci vás rušit, vůbec bych tady nebyl, kdyby Percy tak strašně nestál o to, aby se s vámi se všemi viděl…"
"Ach, Percínku!" zakvílela uslzené paní Weasleyová a natáhla se, aby syna políbila.
"Stavili jsme se tu jen na pět minut, takže se půjdu trochu projít po dvorku a vy si zatím s Percym všechno povězte. Ne, ne, ujišťuji vás, že vůbec nemám v úmyslu vám tu překážet! Tedy, kdyby byl někdo ochoten provést mě po té vaší roztomilé zahrádce… Aha, tady ten mladík už dojedl, co kdyby se šel projít se mnou?"
Atmosféra u stolu se rázem až hmatatelně změnila. Všichni přelétli pohledem z Brouska k Harrymu. Nikdo zjevně nepřijal Brouskovu předstíranou neznalost Harryho jména jako přesvědčivou a nikdo také nepovažoval za přirozené, že by si ministr jako doprovod na procházku zahradou vybral právě jeho, když Ginny, Fleur ani George už také na talířích nic neměli.
"Ano, jistě," řekl do ticha Harry.
Nedal se oklamat. Navzdory všem řečem o tom, že měli právě nedaleko něco na práci a že se Percy chtěl zajít podívat za rodinou, pochopil, že nepochybně tohle je pravý důvod jejich návštěvy - Brousek si s ním chce promluvit o samotě.
"Všechno je v pořádku," utrousil koutkem úst, když míjel Lupina, který už se napolo zvedl z židle. "V pořádku," opakoval, když pan Weasley otevřel ústa a chystal se něco říct.
"Výborně!" zaradoval se Brousek a ustoupil stranou, aby mohl Harry projít dveřmi ven před ním. "Jenom se chviličku projdeme po zahradě, hned pak budeme muset s Percym jít. Nenechte se rušit!"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama