Harry se podíval na Rona.
"No," řekl a snažil se, aby to znělo, jako že ho to celé pobavilo, "jestliže budeš chtít - eh - co že to bylo?" koukl do dopisu "se mnou přerušit styky, slibuju, že nebudu agresivní."
"Dej to sem," řekl Ron a natáhl ruku. "To je -" Hlas se mu třásl, když trhal Percyho dopis vejpůl. "Ten největší -" Roztrhl poloviny na čtvrtiny. "Parchant -" Pokračoval v trhání. "Na světě." A s těmi slovy hodil zbytky do ohně.
"Pojď, musíme to dodělat, než se rozední," řekl rychle a přitáhl si esej pro profesorku Sinistrovou.
Hermiona se na něj dívala s podivným výrazem.
"Ukaž, dej to sem," řekla náhle.
"Co?" nechápal Ron.
"Dej to sem. Podívám se na to a opravím to," řekla.
"Myslíš to vážně? Ach, Hermiono, tys mi zachránila život - co pro tebe můžu -?"
"Stačí, když řekneš: slibuji, že už nikdy nenecháme domácí úkol na poslední chvíli," řekla Hermiona a vzala si jejich eseje, ale vypadala při tom docela pobaveně.
"Díky tisíckrát," řekl unaveně Harry, podal jí papír, opřel se v křesle a promnul si oči.
Už bylo po půlnoci a společenská místnost byla opuštěná, až na ně a Křivonožku. Ticho narušovalo jen občasné škrabání Hermionina brku a šustění stránek, jak hledala některé věci v knížce. Harry byl vyčerpaný. V břiše měl prázdno a takový divný pocit, který neměl co dělat s únavou a naopak plně souvisel s dopisem, jehož zčernalé zbytky se teď povalovaly v ohni.
Věděl, že minimálně polovina lidí v Bradavicích si myslí, že je šílenec; věděl, že v Denním Věštci o něm dlouho vycházely posměšně poznámky, ale vidět to napsané v Percyho dopisu a vědět, že Percy radil Ronovi, aby se na něj vykašlal a donášel na něj Umbridgové, to bylo mnohem skutečnější. Znal Percyho čtyři roky, byl u nich doma o prázdninách, bydlel s ním ve stanu, když jeli na mistrovství ve famfrpálu, dostal od něj nejlepší hodnocení ve druhé disciplíně turnaje tří čarodějů a teď si o něm Percy myslí, že je labilní a možná agresivní.
S pocitem náhlé sympatie ke svému kmotrovi si Harry uvědomil, že Sirius je pravděpodobně jediný člověk, který by mohl pochopit, jak se teď cítí, protože Sirius byl ve stejné situaci. Skoro každý čaroděj si myslel, že Sirius je nebezpečný vrah a příznivec Voldemorta a on musel s tím vědomím žít čtrnáct let…
Harry zamrkal. Na chvíli zahlédl v ohni něco, co by tam nemělo být. Jen se to objevilo a hned to zase zmizelo. Ne… To nebylo možné… To se mu jen zdálo, protože myslel na Siriuse…
"Na, opiš si to," řekla Hermiona Ronovi a přistrčila před něj esej a svoje poznámky, "a pak tam napiš tenhle závěr."
"Hermiono, ty jsi, a to upřímně, ten nejlepší člověk, jakého jsem kdy potkal," děkoval slabým hlasem Ron, "a kdybych na tebe snad někdy byl zas ošklivý -"
"- tak budu vědět, že jsi zase normální," řekla Hermiona. "Harry, ten tvůj je v pořádku až na ten konec, myslím, že jsi špatně slyšel, když profesorka Sinistrová říkala, že Europa je pokrytá ledem - ne medem - Harry?"
Harry klečel na děravé a prošoupané rohožce před krbem a koukal do plamenů.
"Eh - Harry?" zeptal se Ron nejistě, "co to tam dole děláš?"
"Právě jsem viděl v ohni Siriusovu hlavu," řekl Harry.
Říkal to celkem klidně; koneckonců, už před rokem tu viděl totéž a dokonce se Siriusem mluvil; ale nemohl si být jist, jestli teď viděl totéž… Tak rychle se to vytratilo…
"Siriusovu hlavu?" opakovala Hermiona. "Myslíš jako když s tebou chtěl mluvit při turnaji tří čarodějů? Ale to by teď nemohl, bylo by to moc - Siriusi!"
Zalapala po dechu a zírala do ohně; Ron upustil brk. Uprostřed krbu se skvěla Siriusova hlava s dlouhými tmavými vlasy a vesele se šklebila.
"Už jsem si myslel, že půjdeš spát, než všichni vypadnou," řekl, "zkoušel jsem to každou hodinu."
"Tys vykukoval z toho krbu každou hodinu?" zeptal se Harry a nervózně se zasmál.
"Jen na pár vteřin, abych se podíval, jestli je vzduch čistý."
"Ale co kdyby tě někdo viděl?" zhrozila se Hermiona.
"No, myslím, že jedno děvče - podle všeho prvňačka - si mě možná všimlo, ale nebojte se," dodal rychle, když uviděl, že Hermionina ruka vyletěla k ústům, "v momentě, kdy se podívala ještě jednou, už jsem byl pryč a vsadím se, že si myslela, že jsem jen zvláštně tvarované poleno nebo tak něco."
"Ale Siriusi, tohle je tak strašně riskantní -" začala Hermiona.
"To zní jako Molly," řekl Sirius. "Tohle je jediný způsob, jak můžu Harrymu odpovědět na dopis bez toho, že bych se uchýlil k nějakému kódu -a kódy se dají rozlousknout."
Při zmínce o dopisu se Hermiona s Ronem podívali na Harryho.
"Neřekl jsi nám, že jsi napsal Siriusovi!" obvinila ho Hermiona.
"Zapomněl jsem," řekl Harry a byla to pravda; po setkání s Cho v sovinci se mu všechno ostatní vykouřilo z hlavy. "Nekoukej tak na mě, Hermiono, nebylo tam nic, z čeho by někdo mohl něco vyvodit, že jo, Siriusi?"
"Ne, bylo to napsané výborně," usmál se Sirius, "ale měli bychom sebou hodit, kdyby nás někdo vyrušil - tvoje jizva."
"Co je s -?" začal Ron, ale Hermiona ho přerušila. "To ti řekneme potom. Pokračuj, Siriusi."
"Vím, že to není žádná legrace, když to bolí, ale myslíme si, že není třeba se ničeho obávat. Pobolívala tě přece celý minulý rok, ne?"
"Jo, a Brumbál říkal, že se to stane vždycky, když má Voldemort nějaký silný pocit," řekl Harry a ignoroval, jak sebou Ron s Hermionou trhli. "Možná byl, co já vím, tu noc zrovna naštvanej nebo tak něco."
"Když se teď vrátil, dá se očekávat, že to bude bolet častěji," řekl Sirius.
"Takže myslíš, že s Umbridgovou to nemělo co dělat?" zeptal se Harry.
"Pochybuju," řekl Sirius, "znám ji a jsem si jistý, že není Smrtijedka -"
"Zlá by na to byla dost," řekl temně Harry a Ron s Hermionou zuřivě přikyvovali.
"Ano, ale svět se nedělí na hodné lidi a Smrtijedy," pousmál se křivě Sirius. "Je sice opravdu hnusná - měli byste slyšet, jak o ní mluví Remus."
"Lupin ji zná?" zeptal se Harry rychle, protože si vzpomněl na narážky na křížence, které měla Umbridgová o první hodině.
"Ne," řekl Sirius, "ale před dvěma roky prosadila nějaký zákon proti vlkodlakům a od té doby nemohl sehnat práci."
Harry si vzpomněl, jak unaveně Lupin vypadal a jeho nechuť k Umbridgové se ještě zvýšila.
"Co má proti vlkodlakům?" zeptala se nazlobeně Hermiona.
"Nejspíš se jich bojí," usmál se Sirius nad její horlivostí, "evidentně nemá ráda podobné lidi; posledně vedla kampaň za registraci jezerních lidí. Představ si, plýtvat energií na perzekuci jezerních lidí, když po světě pobíhají takoví mrňaví hajzlíci jako Pišta."
Ron se zasmál, ale Hermiona se urazila.
"Siriusi!" pokárala ho, "upřímně, kdyby ses trochu snažil, jsem si jistá, že bys s Pištou dosáhl nějakého pokroku, Koneckonců, jsi už jediný z rodiny, kdo mu zůstal, a profesor Brumbál říkal, že -"
"Jaké jsou hodiny s Umbridgovou?" přerušil ji Sirius. "Učí vás, jak zabíjet křížence?"
"Ne," řekl Harry a ignoroval Hermionin nakvašený pohled, "vůbec nám nedovolí kouzlit!"
"Jediné co děláme, je čtení z té pitomé knihy," řekl Ron.
"Aha, tak to souhlasí," řekl Sirius, "co víme od Ministerstva, tak Popletal nechce, abyste byli cvičení pro boj."
"Cvičení pro boj!" opakoval Harry nevěřícně. "Co si myslí, že tu děláme - dáváme dohromady armádu čarodějů?"
"Zjevně přesně to si myslí," řekl Sirius, "nebo spíš, to je to, co si myslí, že dělá Brumbál a bojí se toho - že si staví svou vlastní armádu, se kterou bude schopen převzít Ministerstvo magie."
Chvíli bylo ticho a pak Ron řekl: "To je ta největší blbost, jakou jsem kdy slyšel, počítaje v to všechny nesmysly, se kterými přišla Luna Lovegoodová."
"Takže se nesmíme učit kouzla, protože Popletal se bojí, že bychom je použili proti Ministerstvu?" zuřila Hermiona.
"Jo," děl Sirius. "Popletal si myslí, že Brumbál se nezastaví před ničím, když bude chtít získat moc. Je pořád paranoidnější. Je jen otázka času, kdy Brumbála uvězní na základě nějakého vykonstruovaného obvinění."
To připomnělo Harrymu Percyho dopis.
"Nevíš o tom, že by mělo zítra něco vyjít o Brumbálovi v Denním Věštci? Ronův bratr Percy něco naznačoval -"
"To nevím," řekl Sirius, "celý víkend jsem nikoho z Řádu neviděl, všichni mají práci. Jsem tu jen já a Pišta."
Jeho hlas zněl velice hořce.
"Takže nevíš ani nic o Hagridovi?"
"Ah…" řekl Sirius, "už tu měl být, nikdo neví, co se s ním stalo." Když spatřil jejich ztuhlé výrazy, rychle dodal: "Ale Brumbál nemá obavy, tak se neznepokojujte - jsem si jist, že Hagrid je v pořádku."
"Ale už měl být zpátky…" kuňkla Hermiona nervózně.
"Byla s ním madam Maxime a od té jsme dostali zprávu, že se rozdělili na zpáteční cestě - ale není důvod obávat se, že by se mu něco stalo nebo - no, že by zkrátka nebyl v pořádku."
Harryho, Rona a Hermionu to moc neuklidnilo a podívali se po sobě.
"Poslyšte, radši se na Hagrida moc neptejte," řekl Sirius rychle, "jen to přitáhne pozornost k tomu, že tu není a to by Brumbál asi nechtěl. Hagrid má tuhý kořínek, dopadne to dobře." A když je ani to nepovzbudilo, dodal: "Kdy máte příští výlet do Prasinek? Přemýšlel jsem, ten výlet na nádraží nám prošel, ne? Takže bych možná -"
"Ne!" zarazili ho Harry a Hermiona unisono.
"Siriusi, nečetl jsi Denního Věštce"?" zeptala se Hermiona s úzkostí v hlase.
"Aha, tohle," ušklíbl se Sirius, "každou chvíli přijdou s tím, že vědí, kde jsem, ve skutečnosti nemají potuchy -"
"To ano, ale domníváme se, že tentokrát by mohli," řekl Harry, "Malfoy mi ve vlaku řekl něco, z čeho by se dalo vyvodit, že věděl, že jsi to ty a jeho otec byl na nástupišti - Siriusi, Lucius Malfoy - nechoď sem, za žádných okolností. Jestli tě Malfoy pozná -"
"Dobře, dobře, je mi to jasné," bránil se Sirius a vypadal velmi zklamaně, "to byl jen nápad, myslel jsem, že by se ti líbilo, kdybychom mohli být chvilku pohromadě."
"Líbilo, ale jen nechci, aby tě šoupli zpátky do Azkabanu!" řekl Harry.
Nastala chvíle ticha, během které Sirius pozoroval Harryho zapadlýma očima a mračil se.
"Nejsi tak podobný svému otci, jak jsem si myslel," řekl nakonec chladně, "Jamesovi by ta legrace za to riziko stála."
"Poslyš -"
"No, už bych měl pomalu jít, slyším na schodech Pištu," řekl Sirius, ale Harrymu bylo jasné, že lže. "Napíšu ti, kdy zase se budu moci ukázat, ano? Jestli ten risk přežiješ?"
Ozvalo se tiché lup a na místě, kde byla Siriusova hlava, zase jen praskaly plameny.