"Všechno možné," vydechl Raddle. Od krku mu po propadlých tvářích stoupal vzrušený ruměnec - vypadal, jako by měl horečku. "Dokážu přimět věci, aby se pohnuly, a nemusím se jich vůbec dotknout. Dokážu donutit zvířata, aby dělala, co chci, a nemusím je cvičit. Dokážu přivolat neštěstí na lidi, kteří mě štvou. Když chci, dokážu jim způsobit bolest."
Roztřásly se mu nohy. Vrávoravě došel k posteli a znovu se posadil, upřel oči na své ruce a sklonil hlavu, jako by se modlil.
"Věděl jsem, že nejsem jako ostatní," šeptal s pohledem upřeným k roztřeseným prstům. "Věděl jsem, že jsem výjimečný. Odjakživa vím, že ve mně něco je."
"A měl jsi úplnou pravdu," přisvědčil Brumbál. Už se neusmíval, zato si Raddlea zkoumavě prohlížel. "Jsi totiž čaroděj."
Chlapec zvedl hlavu. Obličej se mu zcela proměnil - objevil se v něm výraz nezkrotného štěstí, přesto však to z jakéhosi důvodu nebyla proměna k lepšímu. Naopak, jeho jemné rysy nějak zhrubly, nabyly na krutosti.
"Vy jste také čaroděj?"
"Ano, jsem."
"Dokažte to!" vyštěkl nečekaně, stejně panovačným tónem, jako když Brumbála vyzýval, aby mu "pověděl pravdu".
Brumbál zvedl obočí.
"Pokud, jak předpokládám, to místo v Bradavicích přijímáš -"
"Samozřejmě že ano!"
"Pak mi budeš muset říkat pane profesore nebo prostě pane."
Raddleovy oči na sotva postřehnutelný okamžik ztvrdly, dál ale mluvil téměř k nepoznání změněným zdvořilým tónem.
"Omlouvám se, pane. Chtěl jsem říct - prosím, pane profesore, mohl byste mi ukázat - ?"
Harry si byl jistý, že Brumbál Raddleovi nevyhoví a vysvětlí mu, že na praktické ukázky kouzel bude dost času až v Bradavicích, že teď se nacházejí v domě plném mudlů, a je proto třeba být obezřetný. K jeho obrovskému překvapení však Brumbál z náprsní kapsy saka vytáhl hůlku, namířil jí na oprýskanou skříň v koutě a ledabyle jí mávl.
Skříň vzplála plamenem.
Raddle se skokem vymrštil z postele. Vzhledem k tomu, že ve skříni nepochybně měl všechen svůj pozemský majetek, Harry mu sotva mohl mít za zlé, že začal zděšeně a zuřivě řvát. Sotva se ale otočil k Brumbálovi, plameny byly tytam a skříň zůstala zcela nedotčená.
Raddle přelétl pohledem od skříně k Brumbálovi a pak dychtivě ukázal na hůlku.
"Kde seženu taky takovou?"
"Všechno má svůj čas," zarazil ho Brumbál. "Mám ale dojem, že něco z tvé skříně by se rádo dostalo ven."
A skutečně, ze skříně se ozývalo tlumené bouchání. Raddleovi se poprvé v očích objevil strach.
"Otevři ji," přikázal mu Brumbál.
Raddle zaváhal, pak přešel ke skříni a otevřel její dveře. Na horní polici nad tyčí, na níž viselo pár kousků chatrného šatstva, se klepala a rachotila malá lepenková krabice, jako by v ní bylo uvězněno několik vystrašených myší.
"Vyndej to ven," poručil Brumbál.
Raddle poskakující krabici vytáhl. Vypadal nervózně.
"Je v té krabici něco, co bys v ní mít neměl?" otázal se Brumbál.
Raddle se do něj zavrtal dlouhým, soustředěným a vypočítavým pohledem.
"Ano, pane, nejspíš je," přiznal nakonec lhostejným hlasem.
"Otevři ji," vyzval ho Brumbál.
Raddle sejmul z krabice víko a obsah vysypal na postel, aniž by na něm spočinul okem. Harry čekal, že uvidí něco strašně vzrušujícího, ale byla to jen neuspořádaná hromada strašně všedních drobností - například jojo, stříbrný náprstek či zašlá foukací harmonika. Jakmile se předměty vysypaly z krabice, přestaly se klepat a zůstaly nehybně ležet na tenké pokrývce.
"Všechny věci vrátíš těm, komu patří, a omluvíš se jim," přikázal nevzrušeně Brumbál a zastrčil si hůlku do saka. "Jestli mě neposlechneš, dozvím se to. A varuji tě: v Bradavicích krádeže netrpíme."
Raddle nevypadal ani v nejmenším zahanbeně, stále si Brumbála měřil chladným, hodnotícím pohledem. "Ano, pane," ozval se po chvíli bezbarvým hlasem.
"V Bradavicích," pokračoval Brumbál, "tě naučíme nejen to, jak kouzla používat, ale také jak je držet pod kontrolou. Ty jsi svých schopností - i když nepochybně neúmyslně - využíval způsobem, jaký se u nás ve škole neučí a netoleruje. Nejsi první a nebudeš ani poslední, kdo dopustil, aby ho jeho kouzelnické nadání opanovalo. Měl bys ovšem vědět, že Bradavice mají možnost své studenty ze školy vyloučit a že Ministerstvo kouzel - ano, máme i svoje ministerstvo - trestá každého, kdo poruší jeho zákony, ještě přísněji. Všichni noví kouzelníci jsou povinni se zavázat, že se po přijetí do našeho světa budou řídit našimi zákony."
"Ano, pane," přisvědčil znovu Raddle.
Nedal na sobě absolutně znát, co si ve skutečnosti myslí. S obličejem bez jakéhokoli výrazu ukládal nakradené poklady zpět do lepenkové krabice. Poté se otočil k Brumbálovi a bez obalu mu sdělil: "Nemám ani vindru."
"To snadno napravíme," ujistil ho Brumbál a vytáhl z kapsy kožený váček s penězi. "V Bradavicích máme zvláštní peněžní fond pro studenty, kteří nemají na zakoupení učebnic a hábitů. Možná si budeš muset některé knihy a další věci opatřit z druhé ruky, ale -"
"Kde se dají koupit učebnice kouzel?" skočil mu do řeči Raddle, který si od něj těžký váček s penězi vzal, aniž by slůvkem poděkoval, a nyní si prohlížel tlustý zlatý galeon.
"V Příčné ulici," odpověděl Brumbál. "Mám pro tebe seznam učebnic a školních pomůcek. Můžu ti pomoci sehnat vše potřebné -"
"Vy půjdete se mnou?" zvedl k němu Raddle oči.
"Samozřejmě, pokud -"
"Nepotřebuju vás," odsekl Raddle. "Jsem zvyklý obstarávat si všechno sám a po Londýně chodím na vlastní pěst každou chvíli. Jak se do té Příčné ulice dostanu - pane!" dodal, když zachytil Brumbálův pohled.
Harry se domníval, že bude Brumbál trvat na tom, že Raddlea doprovodí, dočkal se však dalšího překvapení. Brumbál Raddleovi podal seznam školních potřeb, podrobně mu vysvětlil, jak se ze sirotčince dostane k hostinci U Děravého kotle, a nakonec dodal: "Ty ho uvidíš, přestože mudlové kolem tebe - mám na mysli lidi, kteří nemají kouzelné schopnosti - ho vidět nebudou. Ptej se po hostinském Tomovi - to si snadno zapamatuješ, když se jmenuje stejně jako ty -"
Raddle sebou podrážděně škubl, jako by chtěl odehnat obtížnou mouchu.
"Tobě se jméno Tom nelíbí?"
"Na světě je hrozná spousta Tomů," zahučel Raddle. A pak, jako by v sobě tu otázku nedokázal zadržet, jako by z něj přímo vytryskla, ačkoli se ji snažil potlačit, se zeptal: "Byl můj otec kouzelník? Říkali mi, že se taky jmenoval Tom Raddle."
"To bohužel nevím," odpověděl vlídně Brumbál.
"Matka určitě kouzla neovládala, jinak by přece neumřela," uvažoval Raddle spíš sám pro sebe, než aby mluvil k Brumbálovi. "Musím to mít po něm. Takže - až si opatřím všechny ty věci, kdy se mám dostavit do těch Bradavic?"
"Všechno máš podrobně vypsané na druhém listu pergamenu v obálce, kterou jsem ti dal," sdělil mu Brumbál. "Odjíždět budeš prvního září z nádraží King's Cross. Jízdenku tam najdeš taky."
Raddle přikývl. Brumbál vstal a znovu mu podával ruku. "Umím mluvit s hady," poznamenal Raddle, když ji uchopil. "Přišel jsem na to, když jsme párkrát byli na výletě na venkově - najdou si mě a šeptem na mě mluví. To je u kouzelníků normální?"
Harrymu bylo jasné, že si poznámku o nejpodivnější ze svých schopností schválně nechal až na tuhle chvíli, protože chtěl na Brumbála udělat dojem.
"Je to málo obvyklé," odpověděl po chvilkovém zaváhání Brumbál, "ale ne zcela neznámé."
Řekl to nenuceným tónem, pohledem však zpytavě utkvěl v Raddleově tváři. Chvíli tak zůstali stát, muž a chlapec, a hleděli si do očí. Po krátkém stisku rukou zamířil Brumbál ke dveřím.
"Sbohem, Tome. Uvidíme se v Bradavicích."
"Řekl bych, že to už stačí," ozval se bělovlasý Brumbál vedle Harryho a o několik vteřin později se už zase vznášeli v beztížném stavu temnotou, dokud nepřistáli v současné Brumbálově pracovně.
"Posaď se," vyzval Harryho Brumbál, když se snesl vedle něj.
Harry uposlechl, ovšem hlavu měl stále ještě plnou toho, co právě viděl.
"Uvěřil tomu mnohem rychleji než já," poznamenal, "myslím, když jste mu pověděl, že je čaroděj. Já jsem Hagridovi nejdřív nevěřil, když mi to řekl."
"Ano, Raddle pohotově uvěřil, že je - jak to sám vyjádřil - výjimečný," přikývl Brumbál.
"Věděl jste to - už tenkrát?" zeptal se Harry.
"Chceš říct, jestli jsem věděl, že jsem se právě seznámil s nejnebezpečnějším černokněžníkem všech dob?" usmál se Brumbál. "Ne, neměl jsem tušení, že se z něj stane to, čím je dnes. Rozhodně mě ale už tehdy zaujal. Když jsem se vrátil do Bradavic, umínil jsem si, že ho nespustím z očí, což bych byl udělal v každém případě: vždyť byl sám a neměl žádné přátele. Už tehdy jsem ale měl pocit, že bych ho měl hlídat jako ostříž nejen kvůli němu samotnému, ale i kvůli ostatním.
Jak jsi poznal z jeho řečí, měl Raddle na tak mladého čaroděje překvapivě rozvinuté kouzelnické schopnosti. Nejzajímavější a zároveň nejzlověstnější na tom ovšem bylo, že už sám stačil zjistit, že je může do jisté míry ovládat, a začal jich vědomě využívat. A jak jsi viděl, nebyly to náhodné pokusy, které jsou pro mladé kouzelníky příznačné - už tehdy kouzla používal proti jiným lidem, aby je zastrašil, potrestal a ovládl. Ty drobné příhody s uškrceným králíkem a s těmi dvěma dětmi, které vlákal do jeskyně, jsou velice výmluvné… když chci, dokážu jim způsobit bolest…"
"A byl to hadí jazyk," skočil mu do řeči Harry.
"Ano, to také. Je to vzácná schopnost a navíc schopnost, která údajně souvisí s černou magií, i když, jak víme, se hadí jazyky najdou i mezi velkými kouzelníky, kteří slouží dobru. Abych pravdu řekl - to, že dokázal mluvit s hady, mě ani zdaleka neznepokojovalo tolik jako jeho očividné sklony ke krutosti, tajnosnubnosti a touze ovládat druhé.
Čas si z nás už zase tropí blázny," ukázal Brumbál na temnou oblohu za okny. "Než se ale rozloučíme, chtěl bych tě upozornit na jisté typické rysy toho výjevu, jehož svědky jsme právě byli, protože velice úzce souvisejí se záležitostmi, o kterých budeme mluvit při příštích setkáních.
Za prvé doufám, že sis všiml, jak Raddle zareagoval, když jsem se zmínil o jiné osobě se stejným křestním jménem, o dalším Tomovi?"
Harry přikývl.
"Dal tak najevo své pohrdání vším, co ho nějak poutá k ostatním lidem, vším, co z něj činí obyčejného člověka. Už tehdy chtěl být jiný, výlučný, proslulý. Jak víš, pouhých několik let poté se svého jména zbavil a nasadil si masku lorda Voldemorta, za kterou se už tak dlouho ukrývá.
Věřím, že sis také všiml, že Tom Raddle byl už v té době velice soběstačný, nechával si vše pro sebe a zjevně neměl žádné přátele. Při své výpravě do Příčné ulice nestál o pomoc ani o společnost. Všechno raději dělal sám. Teď v dospělosti je Voldemort stejný. Mnozí Smrtijedi se vychloubají, že se těší jeho plné důvěře, že pouze oni k němu mají blízký vztah, či dokonce že mu rozumějí. To je pouhý klam. Lord Voldemort nikdy žádného přítele neměl a já se navíc domnívám, že ani o žádného nestál.
A konečně - doufám, že ještě nejsi příliš ospalý a dokážeš mi věnovat dostatečnou pozornost, Harry - mladý Tom Raddle si potrpěl na různé trofeje. Viděl jsi tu krabici s nakradenými věcmi, kterou schovával u sebe v pokoji. Byly to věci, které sebral obětem svých násilnických rozmarů, nebo různé upomínky, dalo by se říct, na obzvlášť nepěkná kouzla. Dobře si ty jeho stračí sklony zapamatuj, protože právě ony budou později důležité.
A teď už je doopravdy čas jít spát."
Harry se zvedl ze židle. Když kráčel pracovnou, zabloudil očima ke stolku, na němž posledně ležel prsten Rojvola Gaunta, dnes už tam ale nebyl.
"Ano, Harry?" ozval se Brumbál, když si všiml, že se zastavil.
"Prsten je pryč," utrousil a rozhlédl se. "Napadlo mě ale, že tady budete mít třeba foukací harmoniku nebo něco takového."
Brumbál se na něj zářivě usmál a zamrkal přes své půlměsícové brýle.
"Jsi velice bystrý, Harry, ale ta harmonika nikdy nebyla ničím jiným než harmonikou."
Po této záhadné poznámce mávl na rozloučenou a Harry pochopil, že mu nezbývá než odejít.