Raddleovy tajnosti
Katii následujícího dne přemístili do Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy. Zpráva o tom, že byla zasažena kletbou, se mezitím rozšířila po celé škole, přestože jednotlivé podrobnosti byly zmatené a nikdo kromě Harryho, Rona, Hermiony a Leanny zřejmě nevěděl, že zamýšleným cílem útoku byl někdo jiný než Katie.
"Jo, a ještě to samozřejmě ví Malfoy," řekl Harry Ronovi a Hermioně, kteří i nadále úporně předstírali hluchotu, kdykoli se zmínil o své teorii Malfoye-Smrtijeda.
Harrymu dělalo starosti, jestli se Brumbál ze své tajemné mise vrátí včas na domluvenou pondělní večerní hodinu, protože však nedostal žádný vzkaz, že by odpadla, dostavil se v osm hodin ke dveřím jeho pracovny. Zaklepal a byl vyzván, aby vstoupil. Brumbál seděl u stolu a vypadal neobvykle unaveně, ruku měl stejně zčernalou a spálenou jako minule, když ale Harrymu pokynul, aby se posadil, usmál se na něj. Na stole opět ležela myslánka a vysílala na strop stříbřité záblesky světla.
"Měl jsi opravdu napilno, zatímco jsem byl pryč," poznamenal Brumbál. "Jestli se nemýlím, byl jsi svědkem Katiiny nehody."
"Ano, pane profesore. Jak se jí daří?"
"Je na tom ještě pořád dost zle, přestože měla relativně štěstí. Jak se zdá, dotkla se toho náhrdelníku jen nepatrnou částečkou kůže - měla totiž v rukavici malou dírku. Kdyby si ho byla pověsila kolem krku, nebo kdyby ho jen uchopila holou rukou, byla by zemřela, pravděpodobně ihned. Profesor Snape naštěstí dokázal zabránit rychlému rozšíření kletby…"
"Proč právě on?" vyhrkl Harry. "Proč ji neléčila madame Pomfreyová?"
"To je neomalenost," ozval se tichým hlasem jeden z portrétů na stěně a Phineas Nigellus Black, Siriusův prapraděd, zvedl hlavu, kterou měl složenou na zkřížených pažích, jako by spal. "Když jsem tu byl ředitelem já, rozhodně jsem nedovolil, aby někdo ze studentů zpochybňoval způsob, jakým jsem Bradavice řídil."
"Ano, děkuji vám, Phineasi," odpověděl uklidňujícně Brumbál. "Profesor Snape se v černé magii vyzná mnohem lépe než madame Pomfreyová, Harry. Personál od svatého Munga mi ostatně každou hodinu posílá hlášení o jejím stavu a já pevně věřím, že se Katie časem uzdraví úplně."
"Kde jste byl o tomhle víkendu, pane profesore?" zeptal se Harry, přestože mu cit říkal, že pravděpodobně zachází příliš daleko. Phineas Nigellus tento pocit zjevně sdílel také, protože tiše sykl.
"O tom bych teď raději nemluvil," odpověděl Brumbál, "i když dřív nebo později ti to povím."
"Vážně?" vyhrkl překvapeně Harry.
"Ano, předpokládám, že ano," přikývl, vytáhl z hábitu novou lahvičku stříbrných vzpomínek a mávnutím hůlky ji odzátkoval.
"Pane profesore," ozval se ještě jednou váhavě Harry, "potkal jsem v Prasinkách Mundunguse."
"Ach ano, vím o tom, že Mundungus s tvým dědictvím nakládá ničemně, že má dlouhé prsty," zamračil se nepatrně Brumbál. "Od té doby, co jsi ho před hostincem U Tří košťat přistihl, se někde schovává. Mám takový dojem, že se mi bojí přijít na oči. Buď si ale jistý, že už si nic dalšího ze Siriusova někdejšího majetku neodnese."
"Ten prašivý starý poloviční mudla že rozkrádá dědičný majetek Blacků?" zasyčel rozzuřeně Phineas Nigellus a ztratil se z rámu - nepochybně se vydal navštívit svůj portrét v čísle dvanáct na Grimmauldově náměstí.
"Pane profesore," pokračoval Harry po krátké odmlce, "pověděla vám profesorka McGonagallová, co jsem jí říkal po té Katiině nehodě? O Dracu Malfoyovi?"
"Ano, informovala mě o tvých podezřeních," přisvědčil.
"A myslíte - ?"
"Udělám vše potřebné, aby byl prošetřen každý, kdo mohl mít s Katiinou nehodou něco společného, Harry," ubezpečil ho Brumbál. "Teď se ale věnujme naší další lekci."
Harryho jeho slova poněkud podráždila. Jestliže jsou jejich hodiny tak hrozně důležité, proč mezi první a druhou uběhla tak dlouhá doba? Znovu už se ale o Dracu Malfoyovi nezmínil a díval se, jak Brumbál vlévá do myslánky nové vzpomínky. Nato kamennou nádobu znovu uchopil dlouhými prsty a začal její obsah promíchávat.
"Nepochybně si vzpomínáš, že jsme se s počátečními osudy lorda Voldemorta rozloučili ve chvíli, kdy sličný mudla Tom Raddle opustil svoji kouzelnickou manželku Meropu a vrátil se do svého rodinného sídla v Malém Visánku. Meropa zůstala opuštěná v Londýně a čekala dítě, z něhož se jednoho dne měl stát lord Voldemort."
"Jak víte, že byla v Londýně, pane profesore?"
"Díky svědectví jistého Kataraktuse Burkese," odpověděl Brumbál, "který podivnou shodou okolností pomohl založit krámek, odkud pochází náhrdelník, o němž jsme právě mluvili."
Zamíchal obsahem myslánky stejným způsobem jako před chvilkou, ale teď se spíš podobal prospektorovi rýžujícímu zlato. Ze zvířené stříbřité mlhy se vynořil starý mužíček a pomalu se v myslánce otáčel - byl stříbrný jako duch, ale vypadal mnohem opravdověji, a na hlavě měl bujnou kštici, která mu úplně zakrývala oči.
"Ano, získali jsme ho za zvláštních okolností. Přinesla nám ho jedna mladá čarodějka jen pár dnů před vánočními svátky, je to už - ach, mnoho a mnoho let. Říkala, že strašně potřebuje zlato, a dosvědčím vám, že to byla zjevně pravda. Měla na sobě rozedrané hadry a už se blížila její hodinka… chci říct, že čekala dítě. Tvrdila, že ten medailonek patřil Zmijozelovi. Samozřejmě, podobné historky slýcháme každou chvíli, podívejte se, tohle patřilo Merlinovi, byla to jeho oblíbená čajová konvice. Když jsem si ale medailonek prohlédl, skutečně na něm bylo Zmijozelovo znamení, a stačilo pár jednoduchých kouzel, abych si ověřil, že je to pravda. To samozřejmě znamenalo, že ten medailon měl prakticky nevyčíslitelnou hodnotu. Ona sama zřejmě vůbec netušila, o jakou jde vzácnost. Byla šťastná, že za něj dostala deset galeonů. Nejlepší obchod, jaký se nám kdy podařil!"
Brumbál myslánkou zatřepal obzvlášť energicky a Kataraktus Burkes se propadl zpět do rozbouřených hlubin vzpomínek, z nichž se vynořil.
"On jí zaplatil jen deset galeonů?" vyjekl rozhořčeně Harry.
"Kataraktus Burkes se neproslavil velkodušností," podotkl Brumbál. "Víme tedy, že někdy ke konci svého těhotenství byla Meropa sama v Londýně a že zoufale potřebovala zlato - tak zoufale, že prodala jedinou cennou věc, kterou vlastnila, medailonek z dědičného pokladu Rojvolovy rodiny."
"Byla to přece čarodějka!" podivil se nechápavě Harry. "Mohla si jídlo a všechno ostatní opatřit kouzly, ne?"
"Možná že mohla," připustil Brumbál. "Já se ovšem domnívám - je to opět jen dohad, ale jsem si jistý, že správný dohad - zkrátka poté, co ji opustil manžel, Meropa s kouzlením úplně přestala. Myslím, že už nechtěla být čarodějkou. Samozřejmě je také možné, že ji o kouzelnické schopnosti připravila její neopětovaná láska a následné zoufalství, i to se může stát. Každopádně, jak za okamžik uvidíš, Meropa odmítla chopit se hůlky, i když by jí to bylo zachránilo život."
"To nechtěla zůstat naživu ani kvůli svému synovi?"
Brumbál zvedl obočí.
"Je snad možné, že je ti lorda Voldemorta líto?"
"Ne," ujistil ho honem Harry, "ona ale měla na vybranou, ne? Ne jako moje matka…"
"Tvoje matka také měla na vybranou," připomněl mu jemně Brumbál. "Ano, Meropa Raddleová zvolila smrt, přestože syn ji potřeboval. Nesuď ji ale příliš příkře, Harry. Byla velice oslabená dlouhým utrpením a nikdy neměla odvahu tvé matky. A teď, kdybys laskavě vstal…"
"Kam půjdeme?" zeptal se Harry, když se k němu Brumbál u stolu připojil.
"Tentokrát," odpověděl, "se vypravíme do mé vlastní paměti. Myslím, že zjistíš, že je moje vzpomínka jednak velmi bohatá na podrobnosti a jednak uspokojivě přesná. Až po tobě, Harry…"
Harry se sklonil k myslánce, rozčeřil obličejem chladnou hladinu vzpomínek a opět se propadal temnotou… O několik vteřin později dopadl nohama na pevnou zem, otevřel oči a zjistil, že stojí s Brumbálem na rušné, starodávně vyhlížející londýnské ulici.
"Támhle jsem," upozornil ho zvesela Brumbál a ukázal prstem na vysokou postavu, která kousek před nimi přecházela ulici před mlékařským povozem.
Albus Brumbál v mladším vydání měl dlouhé vlasy a vousy kaštanově hnědé. Když došel na jejich stranu ulice, vyrazil rozhodným krokem po chodníku. Nápadně střižený oblek ze švestkově modrého sametu, který měl na sobě, přitahoval zvědavé pohledy mnoha kolemjdoucích.
"Hezký oblek, pane profesore," poznamenal Harry dřív, než se stačil zarazit, Brumbál se ale jen dobrosrdečně uchechtl, když se v nepatrném odstupu vydali za jeho mladším dvojníkem. Nakonec prošli železnou bránou na pustý dvorek před poněkud ponurou hranatou budovou, obehnanou vysokým zamřížovaným plotem. Mladší Brumbál vyšel po několika schodech k hlavnímu vchodu a zaklepal. Po chvíli mu otevřela jakási umouněná dívka v zástěře.
"Dobré odpoledne. Mám tady schůzku s jistou paní Coleovou, která tu, pokud se nemýlím, dělá správcovou?"
"Aha," zatvářila se užasle dívka, když si prohlédla Brumbálův výstřední zjev. "Jo… momentíček… PANÍ COLEOVÁ!" zahulákala přes rameno.
Odněkud zdáli zaslechl Harry nesrozumitelnou odpověď. Dívka se obrátila na Brumbála.
"Pojďte dál, už jde."
Mladý Brumbál vešel do vstupní haly, jejíž podlahu tvořily černé a bílé dlaždice; celý dům byl sešlý, ale dokonale čistý. Harry a současný Brumbál ho následovali. Ještě než se za nimi zavřely domovní dveře, objevila se hubená žena s usouzeným obličejem a rychlým krokem zamířila k nim. Svými ostře řezanými rysy působila spíš nervózně než nevlídně a cestou k návštěvníkovi mluvila přes rameno s další pomocnicí v zástěře.
"…a tu jodovou tinkturu dones nahoru Martě, Billy Stubbs si zase rozškrábal strupy a Eric Whalley má zaneřáděné celé prostěradlo - ještě ke všemu tady musíme mít plané neštovice," postěžovala si neadresně, pak ale její pohled padl na Brumbála. Zarazila se v polovině kroku a zatvářila se tak užasle, jako by práh jejího domu právě přestoupila žirafa.
"Dobré odpoledne," pozdravil Brumbál a podával jí ruku.
Paní Coleová na něj zírala s očima navrch hlavy.
"Jmenuji se Albus Brumbál. Posílal jsem vám dopis, v němž jsem vás požádal o schůzku, a vy jste byla tak laskavá, že jste mě k sobě na dnešek pozvala."
Paní Coleová zamrkala. Zjevně dospěla k závěru, že Brumbál není pouhá halucinace, a chabě vykoktala: "A-ano. Takže - no, tak tedy - asi bych vás měla pozvat do svého pokoje. Ano."
Zavedla Brumbála do malé místnosti, která zjevně sloužila částečně jako obývací pokoj a částečně jako kancelář. Působila stejně omšele jako vstupní hala a byla zařízená nesourodým starým nábytkem. Vyzvala ho, aby se posadil na rozvrzanou židli, sama se usadila za přeplněný psací stůl a sledovala ho nervózníma očima.
"Jak už jsem vám psal, chci si s vámi promluvit o Tomu Raddleovi a dohodnout se na plánech týkajících se jeho budoucnosti," začal Brumbál.
"Vy jste jeho příbuzný?" otázala se paní Coleová.
"Ne, já jsem učitel," vysvětlil Brumbál. "Přišel jsem Tomovi nabídnout studium v naší škole."
"A co je to za školu?"
"Říká se jí Bradavice," odpověděl Brumbál.
"A jak to přijde, že se zajímáte zrovna o Toma?"
"Domníváme se, že má jisté vlastnosti, a proto nás zajímá."
"Chcete říct, že získal nějaké stipendium? Jak by k němu přišel? Nikdy o žádné nežádal."
"Totiž, Tomovo jméno máme ve škole zapsané už od jeho narození -"
"Kdo ho tam nechal zapsat? Rodiče?"
Nemohlo být pochyb o tom, že paní Coleová je nepříjemně inteligentní žena. Brumbál zřejmě dospěl ke stejnému závěru, protože Harry viděl, jak z kapsy sametového obleku nenápadně vytahuje hůlku a zároveň sahá po listu panensky neposkvrněného papíru na stole paní Coleové.
"Tumáte," odpověděl, mávl hůlkou a současně jí papír podal. "Myslím, že když si přečtete tohle, bude vám všechno jasné."
Oči paní Coleové se na okamžik rozostřily a pak znovu zaostřily, když si prázdný papír důkladně prohlédla.
"Opravdu se zdá, že je všechno v pořádku," prohlásila klidně a vrátila papír Brumbálovi. Pak jí pohled padl na dvě sklenky a láhev džinu, která tam ještě před několika vteřinami rozhodně nebyla.
"Ehm - smím vám nabídnout skleničku?" zeptala se neobyčejně zdvořile.
"To budete nesmírně laskavá," rozzářil se Brumbál.
Brzy bylo nad slunce jasnější, že v popíjení džinu není paní Coleová žádná začátečnice. Jen co oběma nalila velkorysou dávku, vyprázdnila svou sklenici jediným douškem. Poté si s upřímným potěšením olízla rty a poprvé se na Brumbála usmála; mladý učitel neváhal a okamžitě využil příležitost.
"Byl bych moc rád, kdybyste mi mohla něco povědět o Tomově minulosti. Mám dojem, že se narodil tady v sirotčinci, že?"
"Přesně tak," potvrdila paní Coleová a znovu si nalila. "Pamatuju si to naprosto jasně, protože jsem tu tehdy právě začínala. Bylo to večer před Novým rokem, mrzlo, až praštělo, a ještě k tomu padal sníh. Ošklivá noc! A na schodech u dveří se objevilo to vyčerpané děvče, nebylo jí chudince o moc víc než tehdy mně. No, nebyla první ani poslední. Vzali jsme ji dovnitř a do hodiny se jí narodilo děcko. Další hodinu nato umřela."
Paní Coleová významně kývla hlavou a znovu si pořádně zavdala.
"Řekla vám něco, než zemřela?" vyptával se Brumbál. "Třeba něco o otci toho chlapce?"
"Představte si, že řekla," přikývla paní Coleová, která si teď, když měla sklenici džinu v ruce a dychtivého posluchače před sebou, celou situaci zřejmě nesmírně užívala.
"Vzpomínám si, jak mi říkala: 'Doufám, že se bude podobat tatínkovi.' A co vám budu povídat, docela jsem ji chápala, protože sama rozhodně žádná krasavice nebyla… a pak mě poprosila, abychom mu dali jméno Tom podle otce a Rojvol podle jejího otce… Jo, já vím, je to trochu divné jméno, že? Říkali jsme si, jestli náhodou nebyla od cirkusu… a pak ještě řekla, že jeho příjmení je Raddle. Víc už nepromluvila a krátce nato umřela.
Takže jo, pojmenovali jsme ho přesně tak, jak si přála, vypadalo to totiž, že jí na tom chudince hrozně záleží. Nikdy se po něm ale nepřišel ptát žádný Tom, žádný Rojvol a nikdo, kdo by se jmenoval Raddle, neobjevil se prostě nikdo z přízně, takže kluk zůstal v sirotčinci a máme ho tu dodnes."
Paní Coleová si zdánlivě bezmyšlenkovitě nalila další poctivou dávku džinu. Vysoko nad lícními kostmi jí naskočily dvě růžové skvrny. "Je to zvláštní kluk," prohlásila pak.
"Ano," přitakal Brumbál. "Čekal jsem, že asi bude trochu zvláštní."
"Byl zvláštní už odmalička. Skoro nikdy neplakal, víte? A když byl o něco starší, začal být… divný."
"V jakém smyslu divný?" vyptával se opatrně Brumbál.
"No, on -"
Vtom se však zarazila a střelila po Brumbálovi přes sklenici džinu inkvizitorským pohledem, v němž nebylo pranic zmateného ani popleteného.
"Říkáte, že to místo ve vaší škole má už jisté?"
"Naprosto jisté," ubezpečil ji Brumbál.
"A nic, co vám povím, to nemůže změnit?"
"Vůbec nic," zavrtěl hlavou Brumbál.
"Takže si ho odvedete tak jako tak?"
"Tak jako tak," opakoval po ní vážně Brumbál.
Hleděla na něj přimhouřenýma očima, jako by zvažovala, jestli mu může věřit. Očividně usoudila, že může, protože náhle vyhrkla: "Ostatní děti z něj mají strach!"
"Chcete říct, že je šikanuje?" zeptal se Brumbál.
"Podle mě určitě," přikývla paní Coleová a trochu se zamračila, "ale je hrozně těžké ho při tom přistihnout. Došlo k různým… nepěkným věcem…"
Brumbál se na nic dalšího nevyptával, přestože na něm Harry jasně viděl, že ho to zaujalo. Paní Coleová se znovu napila džinu a růžové tváře jí zrůžověly ještě víc.
"Ten králík Billyho Stubbse… tedy, Tom tvrdil, že s tím neměl nic společného, a ani já nechápu, jak by něco takového dokázal, ale králík se přece nemohl pověsit sám na podkrovní trám, nemyslíte?"
"To opravdu není moc pravděpodobné," přisvědčil klidně Brumbál.
"Ať se ale propadnu, jestli pochopím, jak se tam nahoru dostal, aby to mohl udělat. Vím jen, že se den předtím s Billym pohádali. A pak…" Paní Coleová si znovu zavdala džinu a tentokrát jí několik kapek steklo po bradě. "To bylo na letním výletě - jednou ročně je totiž vždycky bereme na výlet, víte, někam na venkov nebo k moři - a povím vám, že Amy Bensonová a Dennis Bishop se z toho nikdy pořádně nevzpamatovali! Nepodařilo se nám z nich ale dostat nic víc, než že s Tomem Raddlem vlezli do nějaké jeskyně. Tom se dušoval, že prostě šli na výzvědy, ale v té jeskyni se něco stalo, tím jsem si jistá. No a pak je tu spousta dalších věcí, divných věcí…"
Znovu se na Brumbála podívala, a přestože měla tváře celé zrudlé, její pohled nezakolísal.
"Řekla bych, že jestli nás ho zbavíte, nikomu se tu po něm stýskat nebude."
"Předpokládám, že je vám jasné, že si ho ve škole nemůžeme nechat napořád," ubezpečoval se Brumbál. "Bude se sem muset vracet přinejmenším vždy na léto."
"No jistě, ale pořád lepší než dostat po hlavě rezavým pohrabáčem," zasmála se paní Coleová a tiše škytla. Vstala a Harry uznale zíral, že se docela drží na nohou, přestože z láhve už zmizely dobré dvě třetiny džinu. "Asi byste ho rád viděl, že?"
"Velice rád," přikývl Brumbál a také vstal.
Vyšla s ním z kanceláře, vedla ho nahoru po kamenných schodech a cestou rozdávala pokyny a napomenutí pomocnicím i dětem, které potkávali. Harry si všiml, že všichni sirotci jsou oblečení ve stejných našedlých halenách. Zdáli se být poměrně slušně zaopatření, přesto nebylo pochyb o tom, že vyrůstat v takovéto instituci není žádný med.
"Tady je to," oznámila paní Coleová, když odbočili z odpočívadla v druhém patře a v dlouhé chodbě se zastavili hned u prvních dveří. Dvakrát zaklepala a vešla.
"Tome? Máš tady návštěvu. To je pan Bumbal - pardon, chci říct Rumpál. Přišel ti říct, že - no nic, ať ti to poví sám."
Harry a oba Brumbálové vešli do pokoje, paní Coleová naopak vycouvala a zavřela za sebou. V malé holé místnosti uviděli starou skříň, dřevěnou židli a železnou postel, kde na šedých pokrývkách seděl chlapec s nohama nataženýma před sebou a s knihou v ruce.
Ve tváři Toma Raddlea nebyla patrná jediná podobnost s Gauntovými. Přání, které Meropa před smrtí vyslovila, se jí splnilo: Tom byl zmenšenou kopií svého velmi hezkého otce. Na svých jedenáct let byl poměrně velký, měl tmavé vlasy a bledou pleť. Zazíral na Brumbálův výstřední zevnějšek a oči se mu nepatrně zúžily. Chviličku panovalo ticho.
"Nazdar, Tome," promluvil Brumbál, vykročil k němu a podával mu ruku.
Chlapec zaváhal, pak se nabízené ruky chopil a potřásl jí. Brumbál si k němu přitáhl tvrdou dřevěnou židli a posadil se, takže trochu připomínali nemocničního pacienta a jeho návštěvu.
"Jsem profesor Brumbál."
"Profesor?" opakoval po něm Raddle. Tvářil se ostražitě. "To je něco jako doktor? Co tady chcete? To ona pro vás poslala, abyste mě prohlédl?"
"Ne, to ne," ujistil ho s úsměvem Brumbál.
"Nevěřím vám," prohlásil Raddle. "Chce mě nechat prohlédnout, co? Povězte mi pravdu!"
Poslední tři slova zazněla úderně jako zvon, šokovala účinkem. Byl to rozkaz a budil dojem, že takto Raddle rozkazoval v minulosti už mnohokrát. Rozšířenýma očima si profesora nepřátelsky měřil, zatímco Brumbál se dál přátelsky usmíval. Několik vteřin nato od něj Raddle oči odvrátil, tvářil se však ještě ostražitěji.
"Co jste zač?"
"Už jsem ti to říkal. Jsem profesor Brumbál a pracuji ve škole, které se říká Bradavice. Přišel jsem, abych ti ve své škole nabídl místo - neodmítneš-li je, bude to tvoje nová škola."
Raddle zareagoval nanejvýš překvapivě. Vyskočil z postele, začal před Brumbálem couvat a cloumal jím vztek.
"Mě neoklamete! Přišel jste z blázince, že je to tak? Profesor - no jistě, to určitě! Tak aby bylo jasno, nikam s vámi nejdu! To ta stará kráva patří do blázince! Malé Amy Bensonové ani Dennisi Bishopovi jsem nic neudělal, klidně se jich zeptejte, oni vám to potvrdí!"
"Nejsem z žádného blázince," přesvědčoval ho trpělivě Brumbál. "Jsem učitel, a když se uklidníš a posadíš se, něco ti o Bradavicích povím. Pokud se ti do té školy nebude chtít, nikdo tě samozřejmě nebude nutit…"
"Rád bych viděl toho, kdo by to v ní chtěl zkusit," ušklíbl se Raddle.
"Bradavická škola," pokračoval Brumbál, jako by poslední Raddleova slova neslyšel, "je škola pro studenty se zvláštními schopnostmi -"
"Já nejsem šílenec!"
"Já vím, že nejsi šílenec. Bradavice nejsou škola pro šílence. Je to škola kouzel."
Zavládlo ticho. Raddle strnul, jeho vzrušený výraz zmizel, zato zkoumavě těkal mezi Brumbálovýma očima, jako by se jedno z nich snažil přistihnout při lži.
"Kouzel?" opakoval šeptem.
"Přesně tak," přikývl Brumbál.
"To jsou… to jsou kouzla, co umím?"
"A co vlastně umíš?"