Harry zaváhal a pak řekl: "Psal jsem."
"To není tak hrozný, ne?"
"Ne."
"Jo - zapomněl jsem - pustí tě v pátek?"
"Ne," řekl Harry.
Ron otráveně vzdychl.
A Harryho čekal další špatný den; na proměňování byl mezi nejhoršími, protože vůbec necvičil. Oběd musel vynechat, protože potřeboval dokončit náčrtek podlézavce a profesorky McGonagallová, Červotočková a Sinistrová jim naložily další domácí úkoly, které neměl šanci udělat, protože večer zase musel za Umbridgovou. A k dovršení všeho si ho našla Angelina Johnsonová a když se dozvěděla, že nebude v pátek moct a sdělila mu, že ji jeho přístup udivuje a že očekává od hráčů, kteří chtějí zůstat v týmu, že budou upřednostňovat tréninky před vším ostatním.
"Já jsem po škole!" křičel za ní Harry, když odcházela. "Myslíš, že radši sedím u té staré žáby, než abych hrál famfrpál?"
"Aspoň že je to jen psaní," konejšila ho Hermiona, když se Harry vrátil ke svému řízku a ledvinkovému koláči, ze kterých už neměl vůbec žádnou radost. "To není přece tak hrozný trest…"
Harry už už otvíral pusu, ale pak jen kývl. Nevěděl sice, proč vlastně Ronovi a Hermioně neřekne, co se u Umbridgové děje; jen věděl, že nechce vidět jejich vyděšené pohledy; pak by celá ta věc jen vypadala hůř a bylo by tudíž daleko těžší jí čelit. Měl také pocit, že tohle je mezi ním a Umbridgovou, taková soukromá válka vůlí, a nechtěl jí poskytnout to potěšení, kdyby se doslechla, že si stěžoval.
"Nemůžu uvěřit, že máme tolik domácích úkolů," zoufal si Ron.
"No tak proč sis něco neudělal včera večer?" zeptala se ho Hermiona. "Kde jsi vůbec byl?"
"Já… Šel jsem se projít," řekl vyhýbavě Ron.
Harry měl dojem, že není jediný, kdo něco skrývá.
Druhý trest byl stejně zlý jako ten první. Kůže na ruce byla podrážděná za kratší dobu a brzy byla celá červená a pálila. Harry si byl jist, že se nevydrží dlouho hojit. Brzy bude vyřezaná věta zůstávat na místě a Umbridgová snad bude konečně spokojená. Ani jednou na sobě nedal znát bolest a od chvíle, kdy vstoupil do kabinetu až do chvíle, kdy odešel, což bylo zase po půlnoci, neřekl nic jiného než "dobrý večer" a "dobrou noc".
Co se týče domácích úkolů, byl v zoufalé situaci a když se vrátil do nebelvírské věže, nešel do postele, ale otevřel knihy a začal psát esej o měsíčním kameni. Už bylo po půl druhé v noci, když skončil. Věděl, že si nedal moc záležet, ale nic jiného mu nezbývalo; kdyby alespoň něco nenapsal, čekal by ho trest od Snapea. Pak rychle napsal nějaké odpovědi na otázky od profesorky McGonagallové, sesumíroval pojednání o správné péči o podlézavce, oblečený padl na postel a ihned usnul.
Čtvrtek prožil v jakési mlze. Ron vypadal také ospale, i když Harry nechápal, proč. Harryho třetí trest proběhl stejně jako ty předchozí, s tím rozdílem, že po dvou hodinách už se nesmím říkat lži z jeho ruky neztratilo a zůstalo tam; ze slov ukapávaly malé kapky krve. Profesorka Umbridgová si všimla, že škrabání brku ustalo a podívala se na něj.
"Á," řekla měkce a přesunula se k Harryho stolku, aby prozkoumala jeho ruku. "Výborně. To už by ti jako varování mohlo stačit, že? Můžeš jít."
"Musím přijít i zítra?" zeptal se Harry a zvedl tašku, raději levou rukou, která ho tak nebolela.
"Ó ano," usmála se široce profesorka Umbridgová, "ano, myslím, že můžeme tu větu vyrýt ještě trochu hlouběji."
Harrymu kdysi připadalo nemožné, že by se našel učitel, kterého by mohl nenávidět víc než Snapea, ale když se vracel do nebelvírské věže, musel přiznat, že se našel silný konkurent. Je ztělesněním zla, říkal si, když stoupal po schodišti, je to zlá, šílená, stará -
"Rone?"
Došel na vrcholek schodiště, zahnul doprava a málem narazil do Rona, který se schovával za sochou Lachlana Hubeného a v ruce držel koště. Když Harryho spatřil, nadskočil leknutím a pokusil se schovat svého nového Zametáka 11 za zády.
"Co to tu tropíš?"
"Eh - nic. Co tu děláš ty?"
Harry se na něj zamračil.
"No tak, řekni mi to! Před čím se tu schováváš?"
"Já - já se tu schovávám před Fredem a Georgem, když to musíš vědět. Zrovna šli kolem s partou prvňáků, vsadím se, že na nich pořád testujou ty svoje vynálezy. Teď, když to nemůžou dělat ve společenský místnosti, že jo, ne, když je tam Hermiona."
Mluvil velkou, až horečnatou rychlostí.
"Ale na co máš to koště, neletěl jsi snad někam, nebo ano?" zeptal se Harry.
"No - tak - dobře, dobře, řeknu ti to, ale nesměj se, jo?" řekl Ron a červenal se jako rajče. "Já - já jsem si myslel, že teď, když mám lepší koště, mohl bych se pokusit o to místo brankáře. Tak. Dělej. Směj se."
"Já se nesměju," řekl Harry. Ron zamrkal. "To je skvělý nápad! To by bylo bezva, kdyby ses dostal do týmu! Nikdy jsem tě jako brankáře neviděl, jsi dobrej?"
"Není to nejhorší," řekl Ron a vypadal, že ho Harryho reakce uklidnila. "Charlie, Fred a George mě nechali chytat, když o prázdninách trénovali famfrpál."
"Takže jsi teď trénoval?"
"Každý večer od úterka… Ale jen sám. Zkoušel jsem očarovat camrály, aby na mě útočily, ale nebylo to moc snadné a nevím, jestli to k něčemu bude." Ron byl nervózní. "Fred a George umřou smíchy, až se objevím na zkouškách. Co jsem se stal prefektem, pořád si ze mě tropí šašky."
"Kéž bych tam mohl být," zatoužil Harry, když se vraceli zpět do společenské místnosti.
"Jo, to bych rád - Harry, co to máš na ruce?"
Harry, který se právě podrbal pravou rukou na nose se ji pokusil schovat, ale bylo to stejné, jako když Ron schovával koště.
"Jen jsem se říznul - to nic - to -"
Ron popadl Harryho ruku a násilím si ji přitáhl před oči. Chvíli bylo ticho, Ron zíral na Harryho ruku a pak ji, celý bledý, pustil.
"Myslel jsem, že jsi říkal, že ti dává psát věty?"
Harry zaváhal, ale koneckonců, Ron byl upřímný, a tak mu vyklopil pravdu o tom, co se děje u Umbridgové v kabinetě.
"Ta stará kráva!" šeptal Ron rozhořčeně, když se zastavili před obrazem Buclaté dámy, mírumilovně podřimující na rámu. "Je nemocná! Běž za McGonagallovou, řekni jí to!"
"Ne," odpověděl Harry, "tu radost jí neudělám, aby si myslela, že mě dostala."
"Dostala? Nemůžeš ji nechat, aby tohle dělala!"
"Nevím, jakou moc nad ní McGonagallová má," řekl Harry.
"Tak Brumbál, řekni to Brumbálovi!"
"Ne," zamítl to příkře Harry.
"Proč ne?"
"Má toho dost i tak," řekl Harry, ale to nebyl ten pravý důvod. Nechtěl jít za Brumbálem pro pomoc, když s ním Brumbál od června nepromluvil.
"Já ale myslím, že bys měl -" začal Ron, ale přerušila ho Buclatá dáma, která je ospale pozorovala a teď vybuchla: "Řeknete mi heslo, nebo tu budu čekat celou noc, až laskavě dokončíte ten rozhovor?"
Páteční ráno bylo opět mokré a zasmušilé. I když Harry ráno automaticky pohlédl k profesorskému stolu, už nedoufal, že by se tam Hagrid objevil a hned se v myšlenkách vrátil k důležitějším věcem, jako byla například narůstající hora úkolů a poslední trest u Umbridgové.
Ale byly tu dvě věci, které Harrymu den trochu zpříjemňovaly. Za prvé už byl skoro víkend a za druhé, jakkoli strašlivá byla myšlenka na finále trestu u Umbridgové, z jejího okna viděl famfrpálové hřiště a když bude mít štěstí, možná uvidí Rona. Byly to slabé paprsky světla, ale Harry byl vděčný za cokoliv, co mohlo prozářit temnotu; ještě nikdy nebyl první týden v Bradavicích tak špatný.
V pět večer zaklepal, doufaje, že je to naposledy, na dveře kabinetu profesorky Umbridgové a byl vyzván, aby vstoupil. Kus pergamenu a černé pero už na něj čekalo na okraj kovaném stolku.
"Víte, co máte dělat, pane Pottere," usmála se na něj profesorka Umbridgová sladce.
Harry zvedl pero a mrkl na okno. Kdyby se mu podařilo posunout židli o kousíček doprava… Podařilo se mu to, když předstíral, že se přisunuje ke stolu. V dálce viděl poletovat nebelvírský famfrpálový tým a dole pod brankami stálo asi půl tuctu temných siluet, evidentně kandidátů na brankáře, čekajících, až na ně přijde řada. Na tu dálku nebylo možné určit, který z nich je Ron.
Nesmím říkat lži, začal. Rána na ruce se otevřela a začala krvácet.
Nesmím říkat lži. Rána se prohloubila s palčivou bolestí.
Nesmím říkat lži. Krev mu stékala po zápěstí.
Risknul další pohled z okna. Ať už byl v brance kdokoli, moc se nepředvedl. Za těch pár sekund, na které si Harry troufl přerušit práci, dala Katie Bellová dva góly. Doufaje, že ten brankář nebyl Ron, vrátil se pohledem zpět k pergamenu, lesknoucímu se krví.
Nesmím říkat lži.
Nesmím říkat lži.
Podíval se ven pokaždé, když se domníval, že si to může dovolit; tedy když slyšel, jak Umbridgová píše nebo otevírá zásuvku. Třetí brankář byl docela dobrý, čtvrtý byl hrozný, pátý se dobře vyhnul potlouku, ale pak nechal padnout gól. Obloha potemněla a Harry pochyboval, že ještě uvidí šestý a sedmý pokus.
Nesmím říkat lži.
Nesmím říkat lži.
Na pergamen teď kapala krev z jeho ruky a rána pálila jako čert. Když opět zvedl zrak k oknu, byla už noc a hřiště nebylo vidět.
"Tak se podíváme, jestli jsi už tu větu pochopil, ano?" ozval se o další hodinu později hladký hlas profesorky Umbridgové.
Přesunula se k němu a chystala se vzít jeho paži do své obtloustlé ruky. A pak, když ji prozkoumávala, ozvala se bolest nejen v ráně na ruce, ale i v jizvě na čele. Zároveň měl velmi zvláštní pocit kolem bránice.
Vyškubl se z jejího sevření, vyskočil na nohy a zíral na ni. Opětovala jeho pohled a roztahovala ochablá ústa do úsměvu.
"Ano, bolí to, viď?" zeptala se měkce.
Neodpovídal. Srdce mu divoce tlouklo. Mluvila o jeho ruce, nebo věděla i o jizvě?
"No, myslím, že by to stačilo, pane Pottere. Můžete jít." Popadl tašku a opustil kabinet tak rychle, jak jen dokázal. Hlavně klid, říkal si, zatímco upaloval po schodech. Hlavně klid, nemusí to nutně znamenat to, co si myslíš, ze to znamená…
"Mimbulus mimbletonial" zasípal na Buclatou dámu a obraz se otevřel.
Přivítal ho veselý řev. Ron mu běžel v ústrety, zářil jako sluníčko a na břicho mu cákal máslový ležák z poháru, který držel v ruce.
"Harry, mám to, dokázal jsem to, jsem brankář!"
"Co? Ach - skvělý!" řekl Harry a pokusil se o co nejpřirozenější úsměv, zatímco srdce mu stále bušilo a ruka bolela a krvácela.
"Dej si ležák," podal mu Ron láhev, "já tomu nemůžu věřit - kde je Hermiona?"
"Tamhle," řekl Fred, který se také naléval ležákem, a ukázal na křeslo u krbu. V něm podřimovala Hermiona a pití v její ruce se pomalu sváželo na stranu.
"No, aspoň řekla, že ji to těší, když jsem jí to sdělil," řekl trochu zklamaně Ron.
"Nech ji spát," řekl rychle George. Pak si Harry všiml, že několik prvňáků, potulujících se kolem, nese neklamné známky nedávného krvácení z nosu.
"Pojď sem, Rone, zkus si Oliverův hábit, jestli ti sedne," zavolala na něj Katie Bellová, "můžeme odpárat jeho jméno a přišít tam tvoje…"
Když Ron odešel, přistoupila k Harrymu Angelina.
"Promiň, že jsem na tebe byla taková, Pottere," řekla stručně. "Dělat kapitánku je trochu namáhavé, někdy si myslím, že jsem na Wooda občas byla zbytečně tvrdá…" Sledovala Rona a trochu se mračila.
"Podívej, vím, že je to tvůj nejlepší kamarád, ale není tak skvělý," řekla otevřeně, "ale myslím, že s trochou cviku bude dobrý. Je z rodiny dobrých hráčů famfrpálu. Počítám, že má víc talentu, než dneska ukázal. Vicky Frobisherová a Geoffrey Hooper letěli oba líp, ale Hooper je hrozný kňoura, pořád se mu něco nelíbí, a Vicky už je zainteresovaná v mnoha dalších věcech. Přiznala, že kdyby se jí tréninky kryly s Klubem zaříkávadel, tak by upřednostnila klub. Každopádně, zítra ve dvě máme trénink, tak přijď včas. A udělej mi laskavost a pomáhej trochu Ronovi, ano?"
Přikývl a Angelina odešla za Alicí Spinnetovou. Harry se přesunul za Hermionou, která se náhle vzbudila, když odložil tašku.
"Ach, Harry, to jsi ty… Ron je dobrý, že?" řekla ospale. "Já jsem tak u-u-una-vená," zívla. "Byla jsem vzhůru do jedné a dělala jsem klobouky. Mizí jako divé!"
A teď, když se Harry podíval, viděl, že po celé místnosti jsou roztroušené kloboučky, tak, aby je domácí skřítkové mohli náhodou zvednout.
"Skvělý," pravil Harry nepřítomně; jestli to hned někomu neřekne, exploduje. "Poslyš, Hermiono, právě jsem byl v kabinetě u Umbridgové a ona se dotkla mojí ruky…"
Hermiona pozorně poslouchala. Když Harry skončil, pomalu se zeptala: "Máš obavy, že ji má pod kontrolou ty-víš-kdo, jako tenkrát Quirrella?"
"No," řekl Harry tiše, "byla by to možnost, ne?"
"To by byla," řekla Hermiona, ale neznělo to moc přesvědčivě. "Ale nemyslím si, že by ji mohl posednout jako posedl Quirrella, chci říct, teď, když je normálně živý, má svoje vlastní tělo, nepotřebuje nikoho jiného. Spíš by to mohla být kletba Imperius…"
Harry se díval, jak Fred, George a Lee Jordan žonglují s prázdnými lahvemi od máslového ležáku. Pak Hermiona pokračovala: "Ale minulý rok tě jizva bolela, i když se tě nikdo nedotýkal a Brumbál říkal, že to má co dělat s tím, co ty-víš-kdo v tu samou chvíli cítí? Možná to nakonec s Umbridgovou nesouvisí, možná to byla jen náhoda?"
"Je zlá," řekl Harry stručně, "šílená."
"Je strašná, to ano, ale… Harry, myslím, že bys to o té jizvě měl říct Brumbálovi."
Bylo to podruhé za dva dny, co mu někdo radil, aby se obrátil na Brumbála a Hermiona dostala stejnou odpověď jako Ron.
"Nebudu ho s tím otravovat. Jak jsi řekla, není to nic důležitého. Pobolívá mě celé léto - dnes to jen bylo o trošku horší, to je všechno…"
"Harry, myslím, že Brumbál by chtěl, abys ho s tímhle otravoval -"
"Jo," řekl Harry, než se stačil zarazit, "to je to jediné, co na mně Brumbála zajímá - ta jizva!"
"To neříkej, není to pravda!"
"Myslím, že napíšu Siriusovi, zeptám se, co si o tom myslí -"
"Harry, něco takového nemůžeš napsat do dopisu," zhrozila se Hermiona. "Nezapomínej, Moody nám říkal, že musíme být opatrní, o čem píšeme! Nemůžeme se spoléhat na to, že sovy někdo nepřepadne!"
"Tak dobře, dobře, nic mu neřeknu!" řekl Harry podrážděně a vstal. "Jdu spát. Řekni to Ronovi, ano?"
"Kdepak," řekla Hermiona, které spadl kámen ze srdce, "jestliže jdeš ty, tak já můžu jít taky, aniž by to bylo nezdvořilé. Jsem vyčerpaná a chci ještě zítra udělat nějaké klobouky. Kdybys chtěl, můžeš mi pomoct, je to docela legrace, jde mi čím dál tím líp, už umím plést vzory a uzlíky a tak podobně."
Harry se zadíval na její šťastně svítící tvář a pokusil se předstírat, že ho ta nabídka aspoň trošku zajímá.
"Eh… no, snad ani ne, díky," řekl. "Eh - ne zítra. Mám hroznou spoustu úkolů…"
A ztratil se na schodech k chlapeckým pokojům, zanechávaje za sebou Hermionu, lehce zklamanou.