"…protože některé změny jsou k dobru a jiné budou později, až nastane čas, rozpoznány jako pochybení v úsudku. Pak se navrátíme k některým starým zvykům a bude to dobře, zatímco jiné jsou již zastaralé a musí být opuštěny. Pohněme se tedy vpřed do nového prostoru plného otevřenosti, efektivnosti a odpovědnosti, zachovejme, co má být zachováno, vylepšeme, co má být vylepšeno a vymýťme to, čemu by mělo být zamezeno."
Posadila se a Brumbál začal tleskat. Profesoři ho následovali, ale Harry si všiml, že někteří plácli jen jednou nebo dvakrát a dost. Několik studentů se přidalo, ovšem někteří si ani nevšimli, že profesorka Umbridgová skončila a než se roztleskali, Brumbál vstal.
"Děkuji vám, profesorko Umbridgová, to bylo velmi poučné," řekl a uklonil se, "a teď, jak jsem říkal, zkoušky do famfrpálových týmů…"
"To jistě bylo poučné," zahuhlala si pro sebe Hermiona.
"Snad nechceš říct, že se ti to líbilo?" zeptal se Ron tiše. "To byla ta nejprázdnější řeč, jakou jsem kdy slyšel, a to jsem vyrostl vedle Percyho."
"Řekla jsem poučné, ne příjemné," řekla Hermiona, "hodně to vysvětlilo."
"Ano?" divil se Harry. "Mně to znělo jako snůška blábolů."
"To důležité bylo schované za těmi bláboly," pravila pochmurně Hermiona.
"A co?" zeptal se Ron.
"Co třeba: "od pokroku pro pokrok musíme zrazovat"? Co třeba: "vymyťme to, čemu by mělo být zamezeno"?"
"No a co to jako znamená," řekl Ron netrpělivě.
"Já ti řeknu, co to znamená," procedila Hermiona mezi zuby, "to znamená, že Ministerstvo se vměšuje do záležitostí Bradavic."
Najednou byl kolem velký hluk; Brumbál je zřejmě právě propustil, protože všichni vstávali a připravovali se opustit síň. Hermiona zneklidněně vyskočila.
"Rone, my přece musíme prvákům ukázat, kam mají jít!"
"A jo," řekl Ron, který na to zjevně zapomněl, "hej - hej, vy tam! Mrňata!"
"Rone!"
"No ale vždyť jsou malí…"
"Já vím, ale nemůžeš jim říkat mrňata! První ročník!" zvolala velitelsky Hermiona, "tudy, prosím!"
Skupina nových studentů ostýchavě překonala mezeru mezi nebelvírským a mrzimorským stolem a ani jeden z nich evidentně nechtěl jít vpředu. Vypadali ale opravdu docela malí; Harry si byl jistý, že on takhle mladě nevypadal, když sem přišel. Zakřenil se na ně. Blonďatý chlapec vedle Euana Abercrombieho zkameněl; strčil do Euana a něco mu pošeptal. Euan se také zatvářil zděšeně a pokradmu se podíval na Harryho, který cítil, jak úsměv z jeho tváře stéká jako smradlavá šťáva z Nevillova kaktusu.
"Uvidíme se potom," řekl dutě Ronovi a Hermioně a šel z velké síně sám, snaže se nevnímat další šeptání, pohledy a namířené prsty. Mířil očima přímo před sebe a klestil si cestu davem do vstupní síně, vyběhl po mramorovém schodišti, vzal to několika zkratkami a za chvíli nechal všechny za sebou.
Musel být hloupý, jestliže tohle nečekal, pomyslel si nazlobeně, zatímco procházel mnohem prázdnějšími chodbami ve vyšším patře. Jistěže na něj všichni zírali; před dvěma měsíci se vynořil z bludiště na turnaji tří kouzelnických škol s mrtvým tělem jednoho ze spolužáků a tvrdil, že viděl, jak se lord Voldemort vrátil ze záhrobí. Protože museli odjet domů, nebyl čas nic vysvětlovat, i kdyby býval měl náladu dělit se s celou školou o podrobný popis strašlivých událostí ze hřbitova.
Harry došel na konec chodby ke vchodu do nebelvírské společenské místnosti a zastavil se před portrétem Buclaté dámy, kde si uvědomil, že nezná heslo.
"Eh…" zavrčel nevrle a zíral na Buclatou dámu, která si uhladila záhyby růžových šatů a přísně mu pohled opětovala.
"Nemáš heslo, nepůjdeš dovnitř," pronesla.
"Harry, já ho znám!" Někdo za ním těžce oddychoval a když se Harry otočil, spatřil, jak se k němu řítí Neville. "Hádej, co je to za heslo? To si konečně zapamatuju -" a zamával ošklivým malým kaktusem, který jim ukazoval ve vlaku. ,Mimbulus mimbktonial"
"Správně," řekla Buclatá dáma a portrét se otevřel po způsobu dveří, odhaluje kulatou díru ve stěně, kterou se Harry a Neville protáhli dovnitř.
Nebelvírská společenská místnost byla příjemná jako vždycky - kulatá místnost ve věži plná polorozpadlých měkkých křesel a rozviklaných stolů. V krbu praskal oheň a pár lidí si u něj ohřívalo ruce, než půjdou do pokojů; na druhé straně místnosti seděli Fred a George Weasleyovi a něco připichovali na nástěnku. Harry jim zamával na dobrou noc a šel rovnou do chlapecké části koleje, protože neměl náladu se s nikým bavit. Neville šel za ním.
Dean Thomas a Seamus Finnigan už byli na pokoji a právě pokrývali zdi vedle svých postelí plakáty a fotografiemi. O něčem si povídali a když Harry vstoupil, zmlkli. Harry přemýšlel, jestli mluvili o něm nebo jestli začíná trpět stihomamem.
"Ahoj," pozdravil a šel ke svému kufru.
"Ahoj Harry," řekl Dean a převlékal se do pyžama v barvách West Hamu. "Jaké byly prázdniny?"
"Ušlo to," zahuhlal Harry, protože popis jeho prázdnin by zabral celou noc a do toho se mu nechtělo. "A co ty?"
"Bylo to docela bezva," uchichtl se Dean, "dopadl jsem líp než Seamus, podle toho, co mi právě říkal."
"Jak to, co se stalo, Seamusi?" zeptal se Neville a něžně postavil svůj Mimbulus mimbktonia na noční stolek.
Seamus hned neodpověděl; kontroloval, zda jeho plakát famfrpálového týmu Kenmarské Poštolky visí rovně. Pak, stále zády k Harrymu, řekl: "Máma nechtěla, abych se vracel."
"Co?" přeptal se Harry a přestal se svlékat.
"Nechtěla, abych šel zpátky do Bradavic."
Seamus se otočil od plakátu, vytáhl z kufru pyžamo, to všechno aniž by se podíval na Harryho.
"Ale - proč?" divil se Harry. Věděl, že Seamusova matka je čarodějka a proto nechápal, proč by se měla chovat po dursleyovsku.
Seamus si pomalu zapnul pyžamo a pak teprve odpověděl.
"No," řekl odměřeným hlasem, "myslím… Že kvůli tobě."
"Co tím myslíš," řekl Harry rychle.
Jeho tep se zrychlil. Měl pocit, jako kdyby se blížilo něco ošklivého.
"No," promluvil znovu Seamus, stále se vyhýbaje Harryho pohledu, "ona… eh… no, není to jen kvůli tobě, taky kvůli Brumbálovi…"
"Ona věří Dennímu věštci?" řekl Harry. "Myslí si, že jsem lhář a Brumbál starý blázen?"
Seamus se na něj konečně podíval.
"Tak něco."
Harry nic neříkal. Odhodil hůlku na noční stolek, stáhl si hábit, nacpal ho vztekle do kufru a natáhl si pyžamo. Už mu z toho bylo nanic; nanic z toho, že na něj pořád někdo civí a pořád o něm někdo mluví. Kdyby jen někdo z nich věděl, kdyby měli jen tu nejmlhavější představu jaké je to být tím, jemuž se to všechno stalo… Paní Finniganová neměla představu, ženská hloupá, pomyslel si rozzlobeně.
Vlezl si do postele a chtěl zatáhnout závěsy, ale Seamus řekl: "Poslyš… Co se stalo tu noc, když… víš… to s Cedrikem Diggorym?"
Seamusův hlas zněl nervózně a dychtivě zároveň. Dean, který se nakláněl přes kufr pro pantofel, ztuhl a Harry věděl, že pozorně poslouchá.
"Proč se ptáš?" odsekl Harry. "Prostě si přečti Denního věštce jako tvoje máma! Tam se dozvíš všechno, co potřebuješ vědět."
"Nech moji mámu na pokoji," obořil se na něj Seamus.
"Budu takovej na každého, kdo řekne, že jsem lhář," řekl Harry.
"Takhle se mnou nemluv!"
"Budu s tebou mluvit, jak se mi zachce," řekl Harry a krev se v něm začala vařit tak rychle, že popadl hůlku s nočního stolku. "Jestli máš problém z toho, že tu se mnou musíš bejt, požádej McGonagallovou o přestěhování… Ať se tvoje máma nebojí -"
"Moji matku z toho vynech, Pottere!"
"Co se tu děje?"
Ve dveřích stál Ron. Jeho oči těkaly z Harryho, který klečel na posteli, hůlku namířenou před sebe, na Seamuse, který tu stál ze zvednutými zaťatými pěstmi.
"Má něco proti mojí mámě!" zaječel Seamus.
"Co?" řekl Ron. "To by Harry neudělal - poznali jsme tvoji matku, byla nám sympatická…"
"To předtím, než začala věřit všem těm zatracenejm nesmyslům, co o mě píšou v Denním věštcil" křičel Harry.
"Ach," řekl Ron a začínal tomu rozumět, "ach tak… Jasně."
"A víš co?" rozohnil se Seamus a střelil po Harrym jedovatým pohledem. "Má pravdu. Odmítám s ním být v jednom pokoji, je to šílenec!"
"To už přeháníš, Seamusi," řekl Ron a jeho uši začaly rudnout, což bylo vždycky varovné znamení.
"Že to přeháním?" houkl Seamus, který na rozdíl od Rona blednul. "A ty věříš všem těm nesmyslům o ty-víš-kom, ty si myslíš, že říká pravdu?"
"To si piš!" řekl Ron rozzlobeně.
"Tak jsi taky šílenec," pravil Seamus znechuceně.
"Jo? Jenže, naneštěstí pro tebe, kamaráde, jsem taky prefekt!" píchl se Ron ukazovákem do hrudi. "Takže jestli nechceš zůstat po škole, dávej si pozor na pusu!"
Seamus chvíli vypadal, že trest není zas tak vysoká cena za vyřčení toho, co se mu honilo hlavou; ale nakonec se s pohrdlivým zafuněním otočil, zalezl do postele a zatáhl za sebou závěsy tak prudce, že se utrhly a spadly na zem, kde zůstaly ležet jako malá zaprášená hromádka. Ron chvíli Seamuse probodával planoucím pohledem a pak se otočil na Deana a Nevilla.
"Ještě něčí rodiče mají problém s Harrym?" otázal se výhružně.
"Moji rodiče jsou mudlové," pokrčil Dean rameny, "nevědí nic o úmrtích v Bradavicích, protože nejsem tak hloupej, abych jim to vykládal."
"To neznáš moji matku, ta vyždíme z každého všechno!" utrhl se na něj Seamus. "A tvoji rodiče neodebírají Denního věštce. Nevědí, že náš ředitel byl vyloučen z Wizengamotu, protože mu měkne mozek -"
"Moje babička říká, že je to samá špína," přidal se Neville, "říká, že je to Denní věštec, kdo jde ke dnu, ne Brumbál. Dokonce odhlásila předplatné. Věříme Harrymu," dodal prostě, zalezl do postele, vytáhl si přikrývku až pod bradu a odsud po sovím způsobu pokukoval po Seamusovi. "Moje babička vždycky tvrdila, že ty-víš-kdo se jednou vrátí. Jestli prý Brumbál říká, že je zpátky, pak je zpátky."
Harry pocítil nával vděčnosti k Nevillovi. Nikdo jiný nic neřekl. Seamus vytáhl hůlku, opravil závěsy a zmizel za nimi. Dean také zalezl do postele, otočil se na bok a ztichl. Neville, který už nejspíš neměl co říct, si láskyplně prohlížel svůj měsíčkem osvícený kaktus.
Harry si lehl na polštář, zatímco Ron se ochomýtal kolem své postele a uklízel své věci. Hádka se Seamusem, kterého míval vždycky rád, ho rozrušila. Kolik dalších lidí si bude myslet, že je lhář nebo pomatenec?
Trpěl Brumbál celé léto stejně, když ho nejdřív Wizengamot a pak Mezinárodní konfederace čarodějů vyhodily ze svých řad? Zlobil se snad na Harryho a proto se za celé dva měsíce nepokusil ho kontaktovat? Přesto v tom byli oba spolu; Brumbál Harrymu uvěřil, vyhlásil svou verzi událostí po celé škole a mezi ostatními čaroději. Každý, kdo si myslel, že Harry je lhář si musel totéž myslet i o Brumbálovi, nebo že byl Brumbál podveden…
Všichni uvidí, kdo bude mít nakonec pravdu, pomyslel si Harry, když Ron zalehl do postele a zhasl poslední svíčku v pokoji. Ale kolik ještě takových útoků, jako byl ten od Seamuse, bude muset vydržet, než ta chvíle nastane?