11. Nová písnička moudrého klobouku
Harry se nechtěl ostatním chlubit, že měl stejné halucinace jako Luna, pokud to tedy byly halucinace, takže už se o koních nezmiňoval a zabouchl za sebou dveře kočáru. Nemohl si ale pomoci a musel pozorovat jejich siluety, pohybující se za okny.
"Viděli jste tu ženskou Červotočkovou?" zeptala se Ginny. "Co tam dělala? Hagrid přece neodešel, ne?"
"Docela bych to uvítala," řekla Luna, "nebyl to moc dobrý učitel."
"To teda byl!" ozvali se rozzlobeně Harry, Ron a Ginny.
Harry se podíval na Hermionu. Odkašlala si a rychle řekla: "Eh… ano… Je dobrý."
"No, my v Havraspáru si myslíme, že to byl spíš vtip než učitel," dodala Luna nevzrušeně.
"To teda máte dost špatný smysl pro humor," odsekl Ron a kola kočáru se rozvrzala.
Luna nevypadala, že by ji Ronova nezdvořilost nějak rozhodila; na druhou stranu ho chvíli sledovala, jako by byl jen nepříliš zajímavým televizním programem.
Kočáry se za neustálého chřestění a kývání vydaly po silnici nahoru. Když projížděly branou s vysokými kamennými sloupy se sochami okřídlených kanců na vrcholcích, naklonil se Harry dopředu a pokoušel se zahlédnout nějaké světlo z Hagridovy chýše u Zapovězeného lesa, ale všude byla úplná tma. Jen Bradavický hrad se stále přibližoval; z vysoko se tyčících věží, černých na pozadí tmavé oblohy, tu a tam zářilo okénko.
Vozy se zastavily poblíž schodiště, vedoucího k dubovým hlavním dveřím a Harry vystoupil jako první. Ještě jednou se podíval směrem k Zapovězenému lesu, ale v Hagridově chýši se nesvítilo. Pak se ještě bezděčně podíval - přestože napůl doufal, že zmizeli - na přízračné koně, ale stáli tiše v mrazivém nočním vzduchu a jejich prázdné bílé oči se leskly.
Harrymu už se jednou stalo, že viděl něco, co Ron ne, ale to byl odraz v zrcadle, něco mnohem neskutečnějšího než stovka celkem hmotně vypadajících stvoření dost silných na to, aby utáhla kočáry. Jestliže se Luně dalo věřit, byli tu odjakživa, jen neviditelní. Ale proč je on, Harry, najednou viděl - a Ron ne?
"Jdeš nebo nejdeš?" zeptal se Ron.
"Ach… ano," řekl rychle Harry a přidal se k zástupu spěchajícímu po schodech do hradu.
Vstupní síň plála světlem pochodní a po její dlážděné podlaze se hlasitě rozléhaly kroky studentů, mířících k dvojkřídlým dveří, do velké síně na uvítací oslavu.
Čtyři dlouhé stoly ve velké síni se pomalu zaplňovaly, nad nimi se klenula temná obloha bez hvězd, stejná, jako byla venku. Ve vzduchu se vznášely svíce a ozařovaly stříbřité duchy, prohánějící se kolem, a tváře studentů, kteří potkávali své kamarády, volali na sebe pozdravy a prohlíželi si nové hábity a účesy. Harry si opět všiml, že někteří naklánějí hlavy ke svým sousedům a špitají si, když ho zahlédli; zaskřípal zuby a dělal, že si toho nevšímá a že ho to ani nezajímá.
Luna odplula ke stolu Havraspáru. Když dorazili k nebelvírskému stolu, Ginny se oddělila, aby se posadila mezi známé ze čtvrtého ročníku, a Harry, Ron, Hermiona a Neville si našli místa asi v půlce stolu mezi Skoro bezhlavým Nickem, nebelvírským duchem, a Parvati Patilovou a Levandulí Brownovou, které Harryho přehnaně přátelsky pozdravily, takže si byl jist, že ještě před vteřinou mluvily o něm. Ale měl na starosti důležitější věci - snažil se přes hlavy spolužáků zahlédnout profesorský stůl vpředu.
"Není tam."
Ron a Hermiona se také podívali ke stolu u přední stěny, i když to nebylo potřeba; Hagridova postava by, pokud by tam byla, nešla přehlédnout.
"Nemohl přece odejít," řekl trochu úzkostlivě Ron.
"Jistěže nemohl," řekl pevně Harry.
"Nemyslíte si, že by… Že by jim ublížil nebo tak něco, že ne?" znepokojovala se Hermiona.
"Ne," řekl Harry rozhodně.
"Ale kde tedy je?"
Chvíli bylo ticho a pak Harry velmi tiše, aby ho Neville, Parvati a Levandule neslyšeli, řekl: "Možná se ještě nevrátil. Víte - z té mise - jak dělal v létě pro Brumbála."
"No ano… To bude ono," řekl Ron a vypadalo to, že se uklidnil, ale Hermiona se kousala do rtu a přejížděla pohledem po profesorském stole, jako by hledala nějaké vysvětlení Hagridovy nepřítomnosti.
"A kdo je tohle?" řekla najednou, ukazujíc doprostřed stolu.
Harryho zraky zamířily stejným směrem. Nejdřív padly na profesora Brumbála, sedícího v tmavě purpurovém hábitu pokrytém stříbrnými hvězdičkami a stejném klobouku ve vysokém zlatém křesle uprostřed. Brumbál se nakláněl k ženě, která seděla vedle a něco mu říkala do ucha. Vypadala jako něčí panenská tetička - malá, s krátkými kudrnatými vlasy barvy myší hnědi, do kterých si uvázala příšernou růžovou stuhu a la Alenka z říše divů, jejíž barva souhlasila s barvou kardiganu, nataženého přes hábit. Pak se otočila, aby se napila z poháru a Harry si šokovaně uvědomil, že tu bledou žabí tvář s vypoulenýma očima zná.
"To je přece Umbridgová!"
"Kdo?" zeptala se Hermiona.
"Byla na tom slyšení, pracuje pro Popletala!"
"Hezkej kardigan," poznamenal Ron.
"Pracuje pro Popletala!" opakovala Hermiona a mračila se, "tak co tu proboha dělá?"
"To nevím…"
Hermiona ještě jednou přejela pohledem stůl a její oči se zúžily.
"Ne," zamumlala, "to jistě ne…"
Harry nerozuměl, o čem to mluví, ale neptal se; za stolem se totiž právě objevila profesorka Červotočková a pomalu prošla až na konec, k židli, která bývala Hagridova. Což znamenalo, že prváci úspěšně přepluli jezero - a také ano, za chvíli se vstupní dveře otevřely a dovnitř se hrnul proud vyděšeně se tvářících dětí, vedených profesorkou McGonagallovou, která nesla stoličku s prastarým záplatovaným čarodějnickým kloboukem, jenž měl poblíž třepícího se okraje širokou díru.
Šum ve velké síni utichl. Prvňáci se seřadili před profesorským stolem a profesorka McGonagallová opatrně postavila stoličku na zem a ustoupila.
Tváře prvňáků ve svitu svící bledě světélkovaly. Malý chlapec uprostřed řady se trochu třásl. Harry si vzpomněl, jak vyděšený byl, když stál na jeho místě a čekal na neznámý test, který měl rozhodnout, do které koleje patří.
Škola čekala se zatajeným dechem. Pak se díra na kraji klobouku rozevřela jako ústa a kouzelný klobouk začal zpívat:
(Pozn.: překládám, jak to leží a běží, bez ohledu na rýmy. Na přebásnění možná dojde později.)
Za starých časů, když jsem byl nový
A Bradavice stěží stály
Zakladatelé naší školy
Mysleli, že je nic nerozdělí.
Spojoval je společný cíl,
Po jednom prahli:
Vybudovat nejlepší školu kouzel na světě
A předat své učení dalším.
"Spolu budeme budovat a učit!"
Rozhodli se čtyři dobří přátelé
A nikdy by je ani nenapadlo
Že jednoho dne budou rozděleni,
Protože byli přáteli ve všem
Jako Zmijozel a Nebelvír?
Nebo to byla ta druhá dvojice,
Mrzimora a Havraspár?
Tak jak to, že se všechno tak pokazilo?
Jak mohou taková přátelství selhat?
Proč - byl jsem tam a mohu vám to říci.
Celý ten smutný, politováníhodný příběh.
Řekl Zmijozel: "Budeme učit ty,
Jejichž původ je ryzí."
Řekl Havraspár: "Budeme učit ty,
jejichž inteligence je nejvyšší."
Řekl Nebelvír: "Budeme učit ty,
kteří mají za sebou statečné skutky."
Řekla Mrzimora: "Budeme učit všechny,
a zacházet s nimi stejně."
Ty rozdíly způsobily první sváry
když poprvé vypluly na světlo,
Protože každý ze zakladatelů měl
Jeden dům, do kterého mohl
Vzít jen ty, které chtěl, takže
Například Zmijozel
Vybíral jen čistokrevné čaroděje
Velmi mazané, jako byl on sám,
A ti s nejbystřejšími hlavami
Byli učeni v Havraspáru
Zatímco ti nejstatečnější a nejsilnější
Odešli do hrdého Nebelvíru.
A Mrzimora se ujala těch ostatních
A naučila je vše, co znala.
A tak domy a jejich zakladatele
Spojovalo silné a pravé přátelství.
A tak Bradavice byly v souladu
Po dlouhá šťastná léta,
Ále pak se do jejich stěn vplížily neshody
Které žily z omylů a strachu.
Domy, které jako čtyři pilíře,
Kdysi podpíraly naši školu,
Se teď obrátily jeden proti druhému
A začaly toužit po nadvládě.
A na nějakou dobu to vypadalo
Že škola dojde brzkého konce,
Boj stíhal boj
Přítel stál proti příteli
A nakonec přišlo ráno
Kdy starý Zmijozel odešel
A i když spory potom ustaly
Zanechal nás tu ve velkém smutku.
A od dob, kdy se čtveřice zakladatelů
Smrskla na trojici
Byly domy ve spojenectví
V jakém měly zůstat navždy.
A teď je tu starý moudrý klobouk
A vy už víte, co vás čeká:
Rozřadím vás do kolejí
Protože proto tady jsem,
Ale tento rok zajdu ještě dál,
Poslouchejte dobře moji píseň:
I když jsem povolán, abych vás rozdělil
Stále se obávám, že je to špatně,
Ale musím splnit svůj úkol
A musím dělit každý rok
A pořád si říkat
Jestli třídění nepovede ke konci, jehož se bojím.
Poznejte nebezpečí, pozorujte znamení,
Varování, které nám dávají dějiny,
Protože naše Bradavice jsou v nebezpečí
Od smrtících nepřátel zvenčí
A my se musíme sjednotit
Nebo se rozpadneme zevnitř
Promluvil jsem, varoval jsem vás…
Nechť zařazování začne.
Klobouk znehybněl; rozlehl se potlesk, ale - pokud se Harry pamatoval, tak poprvé - byl doprovázen mumláním a šeptáním. Studenti po celé velké síni si vyměňovali pohledy se svými sousedy a Harry, který tleskal s ostatními, věděl přesně, o čem se baví.
"Letos se nějak rozjel, že?" řekl Ron a zvedl obočí.
"To tedy ano," souhlasil Harry.
Moudrý klobouk se většinou omezil jen na popis různých kvalit, podle kterých si jednotlivé koleje rozebíraly studenty, a svojí role v rozřazovacím procesu. Harry si nevzpomínal, že by se někdy klobouk pokoušel škole radit.
"Zajímalo by mě, jestli už někdy dával varování?" řekla trochu nervózně Hermiona.
"Ale ano," ozval se Skoro bezhlavý Nick a sklonil se k ní skrz Nevilla (Neville se otřásl; není moc příjemné, když se skrz vás naklání duch). "Klobouk se cítí povinnen školu varovat vždycky, když má pocit, že -"
Ale profesorka McGonagallová, která se chystala číst jména prvňáků, se na špitající studenty zadívala svým propalujícím pohledem. Skoro bezhlavý Nick přitiskl průsvitný prst na rty a narovnal se a šum postupně utichl. Profesorka McGonagallová naposled varovně přejela pohledem všechny stoly, sklonila oči k dlouhému kusu pergamenu a vyvolala první jméno.
"Abercrombie, Euan."
Ustrašený chlapec, kterého si Harry předtím všiml, doklopýtal ke stoličce, posadil se a dal si klobouk na hlavu; jen díky jeho odstávajícím uším mu klobouk nespadl až na ramena. Klobouk chvíli přemýšlel, pak se podlouhlá díra otevřela a vykřikla:
"Nebelvír!"
Harry tleskal spolu s ostatními z nebelvírské koleje, zatímco Euan Abercrombie si našel místo u jejich stolu a sedl si, vypadaje při tom, jako kdyby se nejraději propadl podlahou a už nikdy se na něj nikdo nekoukal.
Dlouhá řada prvňáků se pomalu ztenčovala. V pauzách mezi výkřiky Harry jasně slyšel hlasité kručení Ronova žaludku. Konečně byla "Zellerová, Rose" zařazena do Mrzimoru a profesorka McGonagallová stoličku s kloboukem odnesla. Profesor Brumbál vstal.
I přes hořké pocity, které měl s ředitelem Harry v poslední době spojené, ho teď pohled na něj uklidnil. Kvůli Hagridově nepřítomnosti a přízračným dračím koním měl pocit, že jeho vytoužený návrat do Bradavic je plný neočekávaných překvapení -asi jako když se do známé melodie vpletou nové rušivé tóny. Alespoň tohle se však nezměnilo - jako každý rok chystal se teď ředitel zahájit úvodní slavnost.
"Všem nově příchozím," řekl Brumbál zvučným hlasem, rozpřáhl náruč a usmál se, "vítejte! Našim starým známým - vítejte zpět! Bude ještě čas na řečnění, ale teď ne. Dejte si do nosu!"
Síní zazněl smích a potlesk, když se Brumbál posadil a odhodil dlouhý plnovous přes rameno, aby mu nepřekážel nad talířem - protože zničehonic se objevilo jídlo, takže pět stolů se okamžitě prohýbalo pod vahou pečení a koláčů a mís se zeleninou a ovocem, chlebem a omáčkami a džbány dýňové šťávy.
"Výborně," řekl Ron a s toužebným zasténáním si přitáhl nejbližší mísu s kotletami a začal si nakládat na talíř, pozorován hloubavým pohledem Skoro bezhlavého Nicka.
"Co jste to předtím říkal o zařazování?" zeptala se ducha Hermiona, "a o těch varováních?"
"Ó, ano," řekl Nick a zdálo se, že je rád, že má důvod odvrátit se od Rona, který se právě s až neslušným nadšením krmil pečenými bramborami. "Slyšel jsem už klobouk dával varování, vždycky, když škole hrozilo velké nebezpečí. A pokaždé je jeho rada stejná - držet pohromadě, nenechat se rozvrátit zevnitř."
"Ak ůe edek ee chkoa eepekhí yh e oen oouk?" řekl Ron.
Měl tak plnou pusu, až si Harry pomyslel, že byl poměrně úspěch vůbec ze sebe dostat nějaký zvuk.
"Prosím?" přeptal se zdvořile Skoro bezhlavý Nick, zatímco Hermiona se tvářila pobouřeně. Ron hlučně polkl a zopakoval: "Jak může vědět, že je škola v nebezpečí, když je to jen klobouk?"
"To netuším," odpověděl Nick. "Samozřejmě, žije u Brumbála v kanceláři, předpokládám, že tam toho hodně pochytí."
"A chce, aby byly všechny koleje přáteli?" řekl Harry a mrkl k zmijozelskému stolu, kde seděl Draco Malfoy, obklopen svými ctiteli. "To těžko."
"Neměl bys zaujímat takový postoj," pokáral ho Nick, "mírumilovná spolupráce je klíčová. My, duchové, přestože patříme k různým kolejím, udržujeme přátelské styky. Pokud pomineme soutěživost mezi Nebelvírem a Zmijozelem, nevidím důvod, proč bych se měl hádat s Krvavým baronem."
"To jen proto, že se ho bojíte," poznamenal Ron.
Skoro bezhlavý Nick se urazil.
"Bojím? Doufám, že já, sir Nicholas de Mimsy-Porpington, jsem se nikdy ve svém životě nedopustil zločinu zbabělosti! Vznešená krev, která proudí v mých žilách -"
"Jaká krev?" zeptal se Ron. "Vy přece už nemáte žádnou -"
"To je jen slovní obrat," řekl Skoro bezhlavý Nick a byl už tak znepokojený, že se jeho hlava na napůl přeseknutém krku třásla, "předpokládám, že se stále ještě mohu těšit právu vybírat si slova podle svého uvážení, když už je mi upřeno potěšení z jídla a pití! Ale ujišťuji tě, že jsem na studenty, kteří si tropí šprýmy z mé smrti, jsem už zvyklý!"
"Nicku, on se vám nechtěl smát!" řekla Hermiona a hodila po Ronovi zuřivým pohledem.
Naneštěstí měl Ron zase nacpanou pusu k prasknutí a vymáčkl ze sebe jen "Eeu em ach uvait", což Nick nepovažoval za dostatečnou omluvu. Narovnal si kloubouk s pérem a odplul na druhý konec stolu, kde se usadil mezi bratry Creeveyovými, Colinem a Dennisem.
"Výborně, Rone," řekla Hermiona.
"Co?" řekl Ron rozhořčeně, když se mu konečně podařilo polknout, "to se nesmím zeptat na jednu malou otázečku?"
"Zapomeň na to," řekla podrážděně Hermiona a zbytek večeře strávili v uraženém tichu.
Harry byl na jejich špičkování už zvyklý, než aby se je pokoušel usmiřovat; raději se věnoval pomalému vychutnávání řízku, ledvinkového koláče a velké mísy svých oblíbených dortíků se sirupem.
Když všichni studenti dojedli a hluk v síni byl stále hlasitější, Brumbál opět vstal. Rámus okamžitě ustal a všichni se otočili na ředitele. Harry se cítil příjemně ospalý. Někde nahoře na něj čekala jeho postel s nebesy, měkká a teplá…
"Tak, teď když máme za sebou další skvělou oslavu, rád bych vás požádal o chvíli pozornosti kvůli obvyklým oznámením ohledně školního roku," začal Brumbál. "Studenti prvních ročníků nechť vědí, že les na pozemku školy je žákům zapovězen - a totéž bych rád připomněl i několika studentům z vyšších ročníků." (Harry, Ron a Hermiona si vyměnili pár významných pohledů.)
"Pan Filch, náš školník, mě požádal, abych všechny - jak mi tvrdí, už po čtyřistašedesátédruhé - upozornil, že o přestávkách není na chodbách povoleno čarovat a nejsou povoleny ještě další věci, jejichž vyčerpávající seznam najdete přibitý na dveřích kanceláře pana Filche."
"Máme tu letos dvě změny v profesorském sboru. Jsem velmi potěšen, že mezi námi mohu opět přivítat profesorku Červotočkovou, která vás bude učit péči o kouzelné tvory; a jsem také rád, že vám mohu představit profesorku Umbridgovou, kterou budete mít na obranu proti černé magii."
Ozval se zdvořilý, ale ne moc nadšený potlesk, během něhož si Harry, Ron a Hermiona vyměnili zděšené pohledy; Brumbál neřekl, jak dlouho bude Červotočková učit.
Brumbál pokračoval: "Zkoušky do kolejních famfrpálových týmů se uskuteční -"
Zarazil se a tázavě se podíval na profesorku Umbridgovou. Protože mezi stojící a sedící profesorkou Umbridgovou nebyl prakticky žádný výškový rozdíl, chvíli nikdo nechápal, proč Brumbál ztichl, ale pak si profesorka odkašlala: "Hem, hem," a bylo jasné, že se právě postavila na nohy a chystá se pronést řeč.
Brumbál vypadal zaraženě jen chvilku a pak se posadil a pozorně se na profesorku Umbridgovou díval, jako by netoužil po ničem jiném než po její řeči. Ostatní členové sboru neuměli tak dobře skrývat překvapení. Obočí profesorky Prýtové se ztratilo v jejích poletujících vlasech a ústa profesorky McGonagallové se stáhla do tak úzké čárky, jakou Harry snad ještě neviděl.
Žádný nový učitel si ještě nikdy nedovolil Brumbála přerušit. Studenti se ošívali; ta ženská evidentně neměla ponětí, jak to v Bradavicích chodí.
"Děkuji vám, pane řediteli," zaculila se profesorka Umbridgová, "za vaše laskavé přivítání."
Její hlas byl vysoký, nezvučný a jako u malé holčičky a Harry opět pocítil vlnu nechuti, kterou si neuměl vysvětlit; jen věděl, že na ní všechno nenávidí, od jejího pitomého hlasu až po chlupatý růžový kardigan. Opět si odkašlala ("hem, hem") a pokračovala.
"Musím říct, že je velmi příjemné být zpět v Bradavicích!" usmála se a odhalila neobvykle špičaté zuby. "A vidět tolik šťastných tvářiček, jak se na mě dívají!"
Harry se rozhlédl kolem. Ani jedna z tváří nevypadal šťastně. Studenti byli spíš zaražení z toho, že je někdo oslovuje jako pětileté děti.
"Nemohu se dočkat, až vás všechny poznám a jsem si jistá, že budeme velmi dobrými přáteli!"
Studenti si vyměnili pohledy; někteří z nich velmi těžko skrývali pobavené škleby.
"Klidně budu její přítelkyně, pokud si nebudu muset půjčit ten kardigan," pošeptala Parvati Levanduli a obě dostaly záchvat chichotavého smíchu.
Profesorka Umbridgová si znovu odkašlala ("hem, hem"), ale když pokračovala, trochu nevýraznosti se z jejího hlasu vytratilo. Zněl víc pracovně a obsahoval takový ten dutý tón dobře naučených slov.
"Ministerstvo kouzel vždy považovalo vzdělávání mladých čarodějů a čarodějek za životně důležité. Vzácný dar, se kterým jste se narodili, přijde nazmar, nebude-li živen a rozvíjen pod pečlivým dohledem. Prastaré schopnosti, vyhrazené čarodějům, musí být předávány dalším generacím, neboť jinak je ztratíme navždy. Pokladnice magických znalostí, shromážděná našimi předky musí být střežena, udržována a doplňována všemi, kdo si zvolili vznešené povolání učitelů."
Zde profesorka Umbridgová udělala pauzu a mírně se uklonila svým spolupracovníkům, ale nikdo úklonu neopětoval. Černé obočí profesorky McGonagallové se stáhlo tak, že vypadala jako jestřáb a když Umbridgová udělala další "hem hem", Harry si všiml, že si vyměnila významné pohledy s profesorkou Prýtovou.
"Každý ředitel a ředitelka Bradavic přinesl něco nového důležitému poslání řízení této historické školy, a tak to má být, neboť bez pokroku upadneme do stagnace a rozkladu. Na druhou stranu, od pokroku pro pokrok musíme zrazovat, neboť naše vyzkoušené a prověřené tradice často není dobré rušit. Pak bude rovnováha mezi starým a novým, mezi stagnací a změnou, mezi tradicí a inovací…"
Harry zjistil, že jeho pozornost polevuje, jako kdyby se jeho mozek střídavě nalaďoval a opět vzdaloval správné tónině. Ticho, které naplňovalo síň, když mluvil Brumbál bylo stále více rušeno šepotem a chichotáním. Cho Changová se u havraspárského stolu živě bavila s přáteli. Luna, sedící kousek opodál, zase zkoumala svůj výtisk Pokroucených slovíček. Ernie Macmillan z Mrzimoru byl jeden z mála, kteří vydrželi koukat na profesorku Umbridgovou, ale pohled měl skelný a Harry si byl jist, že jen předstírá zájem, aby dostál svému novému úřadu prefekta, potvrzovanému lesknoucím se odznakem na hrudi.
Profesorka Umbridgová si rostoucího neklidu nejspíš nevšimla. Harry měl pocit, že i kdyby jí přímo pod nosem vypuklo povstání, nedala by se ve svém řečnění rušit. Učitelé však stále vypadali, že poslouchají a Hermiona přímo nasávala každé slovo, ačkoliv, soudě dle jejího výrazu, ne všechna byla podle jejího vkusu.