Hermionina pomocná ruka
Jak Hermiona předvídala, volné hodiny vůbec nebyly pro studenty šestého ročníku dobou slastného nicnedělání, na kterou se těšil Ron, naopak se v nich snažili zvládnout obrovskou spoustu domácích úkolů, které jim učitelé nakládali. Nejenže se museli učit, jako by každý den dělali nějakou zkoušku, ale samotné hodiny začaly být podstatně náročnější než kdykoli dřív. Harry rozuměl sotva polovině z toho, co jim v těch dnech profesorka McGonagallová vykládala, a dokonce i Hermiona ji jednou či dvakrát musela požádat, aby své pokyny zopakovala. Neuvěřitelné bylo, že předmětem, v němž Harry dosahoval nejlepších výsledků, se náhle staly lektvary, a to díky princi dvojí krve, což Hermionu stále více dráždilo. Neverbální zaklínadla se od nich nyní očekávala nejen v obraně proti černé magii, ale také v kouzelných formulích a v přeměňování. Harrymu se často stávalo, že se ve společenské místnosti nebo v jídelně rozhlédl po spolužácích a viděl, že mají v zarudlých obličejích křečovitý výraz, jako by si vzali příliš velkou dávku střevouzlu. Věděl ale, že ve skutečnosti se usilovně snaží o to, aby jejich kouzla fungovala, aniž by museli pronést příslušné zaříkadlo nahlas. Byla to úleva, když mohli vypadnout ven do skleníků. Pracovali sice v bylinkářství s nebezpečnějšími rostlinami než dřív, ale aspoň si ještě směli nahlas zanadávat, když je zezadu nečekaně popadla úponice jedovatá.
Jejich neobyčejné pracovní vytížení a dlouhé hodiny horečného procvičování neverbálních zaklínadel také způsobily, že Harry, Ron a Hermiona si dosud nedokázali najít čas na to, aby se zašli podívat za Hagridem. Ten úplně přestal chodit na jídlo k učitelskému stolu, což bylo zlověstné znamení, a při těch několika vzácných příležitostech, kdy ho potkali na chodbách nebo venku na školních pozemcích, se mu jakýmsi záhadným způsobem dařilo přehlédnout je a neslyšet, že ho zdraví.
"Musíme za ním zajít a vysvětlit mu to," prohlásila Hermiona, když následující sobotu pohlédla u snídaně k Hagridově obrovské prázdné židli u učitelského stolu.
"Dnes dopoledne máme konkurz na famfrpál," namítl Ron. "A navíc bychom si měli cvičit to kouzlo Aguamenti pro Kratiknota! Kromě toho, co mu chceš vysvětlovat? Jak mu máme říct, že jsme ten jeho pitomý předmět nenáviděli?"
"To není pravda, že jsme ho nenáviděli!" namítla Hermiona.
"Mluv za sebe, já na ty skvorejše ještě nezapomněl," zabručel zamračeně Ron. "A říkám ti, že jsme vycouvali na poslední chvíli. Tys ho neslyšela, jak se rozněžňuje nad tím svým tupým bratříčkem? Kdybychom k němu ještě chodili na hodiny, nejspíš bychom teď Drápá učili zavazovat si tkaničky."
"Je mi z toho nanic, že s Hagridem nemluvíme," zatvářila se utrápeně Hermiona.
"Zajdeme za ním po famfrpálu," ujistil ji Harry. Také jemu se po Hagridovi stýskalo, přestože byl stejně jako Ron přesvědčen, že bez Drápá je jejich život snazší a bezpečnější. "Může se ale stát, že konkurz zabere celé dopoledne, přihlásila se hrozná spousta lidí." Když pomyslel na první náročný úkol v nové funkci kapitána, zmocňovala se ho lehká nervozita. "Nechápu, proč je náš tým najednou tak populární."
"Ale prosím tě, Harry!" utrhla se na něj náhle Hermiona. "Populární přece není famfrpál, populární jsi ty! Ještě nikdy jsi nebyl zajímavější a upřímně řečeno jsi taky nikdy neměl takové předpoklady být oblíbený."
Ronovi zaskočilo velké sousto slanečka. Hermiona ho zpražila jediným pohrdlivým pohledem a znovu se obrátila k Harrymu.
"Všichni už vědí, že jsi celou dobu mluvil pravdu, ne? Celý kouzelnický svět byl nucen přiznat, žes měl pravdu, když jsi tvrdil, že se Voldemort vrátil, a že jsi s ním doopravdy v posledních dvou letech dvakrát bojoval a v obou případech jsi z toho vyvázl celý. A teď ti navíc říkají vyvolený - tak prosím tě nedělej, jako bys nechápal, proč lidi fascinuješ!"
Harry znenadání zjišťoval, že je ve Velké síni hrozné horko, přestože strop vypadal chladný a deštivý.
"A ještě ke všemu jsi musel protrpět všechny ty ústrky, když se z tebe ministerstvo snažilo udělat duševně nevyrovnaného lháře. Pořád ještě je znát, jak tě ta odporná ženská nutila psát vlastní krví, ty ses ale nedal zviklat a držel ses pravdy -"
"I na mně je pořád ještě znát, kde mě na ministerstvu popadly ty zatracené mozky, podívej," skočil jí do řeči Ron a vyhrnoval si rukávy.
"A samozřejmě ti neuškodilo, že ses přes léto vytáhl asi o třicet centimetrů," domluvila Hermiona a Rona si vůbec nevšímala.
"Já jsem taky docela čahoun," připomněl bezvýsledně Ron.
Přilétly poštovní sovy - okny zmáčenými deštěm se snesly dolů do síně a postříkaly všechny kolem sebe drobnými kapičkami vody. Většina studentů dostávala poštu častěji než obvykle - starostliví rodiče chtěli vědět, co je u dětí nového, a zároveň je ujistit, že doma je všechno v pořádku. Harrymu od začátku školního roku žádná pošta nepřišla. Jediný člověk, který mu pravidelně psával, byl mrtvý, a přestože Harry doufal, že by mu čas od času mohl poslat pár řádek Lupin, zatím byly jeho naděje marné. Nesmírně ho proto překvapilo, když v té záplavě hnědých a šedých sov spatřil kroužit i sněhobílou Hedviku. Přistála před ním s velkým hranatým balíčkem. O chviličku později spadl přesně stejný balíček před Rona a připlácl pod sebou jeho maličkou a zcela vyčerpanou sovičku Papušíka.
"Aha!" zabručel Harry, když balíček rozbalil a našel v něm novou učebnici z Krucánků a kaňourů, Přípravy lektvarů pro pokročilé.
"No výborně," ozvala se potěšeně Hermiona. "Teď můžeš tu počmáranou učebnici vrátit."
"Přeskočilo ti?" vykulil oči Harry. "Tu si nechám. Hele, už jsem vymyslel jak na to -"
Vytáhl z brašny staré Přípravy lektvarů pro pokročilé, klepl na ně hůlkou a zamumlal: "Diffindo!" Z knihy odpadly desky i se hřbetem. Totéž zopakoval se svou zbrusu novou učebnicí (Hermiona to sledovala pohoršeným pohledem). Pak vazby obou knih vyměnil, do obou klepl a pronesl: "Reparo!"
Teď tu ležely vedle sebe princova kniha zamaskovaná novou vazbou, a nová učebnice z Krucánků a kaňourů ve starých deskách, která působila přesvědčivě zvetšelým dojmem.
"Vrátím Křiklanovi tu novou. Nemůže si naříkat, stála devět galeonů."
Hermiona pevně stiskla rty a zatvářila se rozzlobeně a nesouhlasně, její pozornost však upoutala třetí sova, která právě přistála před ní a doručila jí čerstvé vydání Denního věštce. Rychle noviny rozložila a přelétla pohledem titulní stranu.
"Umřel někdo, koho známe?" zeptal se Ron odhodlaně nenuceným hlasem. Stejnou otázku kladl pokaždé, když Hermiona otevřela noviny.
"Ne, zato došlo k dalším útokům mozkomorů," informovala je Hermiona. "A také k jednomu zatčení."
"Výborně, koho zatkli?" zajímal se Harry, který okamžitě pomyslel na Belatrix Lestrangeovou.
"Stana Silničku," odpověděla Hermiona.
"Cože?" vyhrkl užasle Harry.
"Stanley Silnička, průvodčí oblíbeného veřejného kouzelnického dopravního prostředku zvaného Záchranný autobus, byl zatčen pro podezření z účasti v aktivitách Smrtijedů. Jednadvacetiletý Silnička byl vzat do vazby včera v pozdních večerních hodinách poté, co byl prohledán jeho byt v Claphamu…"
"Stan Silnička že je Smrtijed?" podivil se Harry, když si vzpomněl na uhrovitého mladíka, s nímž se seznámil před třemi lety. "To ani náhodou!"
"Třeba na něj seslali kletbu Imperius," pokoušel se to vysvětlit Ron. "Co můžeme vědět."
"Nevypadá to na to," namítla Hermiona. "Píšou, že ho zatkli, protože ho v nějakém hostinci slyšeli mluvit o tajných plánech Smrtijedů." Vzhlédla se znepokojeným výrazem ve tváři. "Kdyby byl pod vlivem kletby Imperius, sotva by vysedával v hospodě a klábosil o jejich plánech, nemyslíte?"
"Spíš to vypadá, že se jen chtěl vytahovat, bůhvíjaké nemá informace," poznamenal Ron. "Není to ten kluk, co o sobě prohlašoval, že bude ministrem kouzel, když chtěl tehdy udělat dojem na ty víly?"
"Jo, to je on," přikývl Harry. "Nechápu, na co si hrajou, když ty jeho řeči berou vážně."
"Nejspíš chtějí, aby to vypadalo, že něco dělají," prohlásila zamračeně Hermiona. "Lidé jsou vyděšení - slyšeli jste, že rodiče Patilových dvojčat chtějí, aby se holky vrátily domů? A Eloisu Midgeonovou už si dokonce odvezli. Včera večer si pro ni přijel otec."
"Cože?" vyhrkl Ron a vyjeveně na Hermionu zíral. "V Bradavicích je přece bezpečněji než u nich doma, musí tu být bezpečněji! Máme tady bystrozory, všechna ta mimořádná ochranná kouzla, a navíc máme Brumbála!"
"Neřekla bych, že Brumbála tady máme pořád," šeptla co nejtišeji Hermiona a nenápadně přes Věštce pohlédla k učitelskému stolu. "Copak jste si nevšimli? Už týden je jeho židle prázdná zrovna tak často jako Hagridova."
Harry i Ron zvedli oči ke stolu učitelského sboru. Na ředitelské židli doopravdy nikdo neseděl. Když se nad tím teď Harry zamyslel, uvědomil si, že Brumbála neviděl od poslední soukromé hodiny před týdnem.
"Řekla bych, že není ve škole, protože vyřizuje nějaké záležitosti, které se týkají Řádu," uvažovala tiše Hermiona. "Chci říct… vypadá to všechno dost vážně, co?"
Harry ani Ron neodpověděli, Harrymu však bylo jasné, na co si všichni tři v tom okamžiku vzpomněli. Předchozího dne došlo k strašlivé události, když Hannah Abbottovou odvolali z hodiny bylinkářství a sdělili jí, že její matka byla nalezena mrtvá. Od té chvíle Hannah neviděli.
Když o pět minut později odešli od nebelvírského stolu a vydali se k famfrpálovému hřišti, potkali Levanduli Brownovou a Parvati Patilovou. Harry si vzpomněl, jak Hermiona říkala, že rodiče dvojčat Patilových chtějí své dcery odvézt z Bradavic domů, a nijak ho proto nepřekvapilo, když viděl, jak si obě nejlepší kamarádky něco šeptají a tváří se přitom zdrceně. Zato ho překvapilo něco jiného - když k nim s Ronem došli, Parvati šťouchla do Levandule, ta se ohlédla a široce se na Rona usmála. Ron překvapeně zamrkal a pak její úsměv nejistě opětoval. Zároveň ihned změnil krok a nesl se jako páv. Harry odolal pokušení a nerozesmál se; připomněl si, že i Ron se dokázal nezasmát, když mu Malfoy zlomil nos. Hermiona se však celý zbytek cesty studenou mlhou a drobným deštěm až na stadion tvářila chladně a nepřístupně, a když si šla najít místo na tribuně, ani Ronovi nepopřála hodně štěstí.
Jak Harry očekával, zabral konkurz téměř celé dopoledne. Zdálo se mu, že přišla snad polovina nebelvírské koleje, od těch nejmladších, kteří nervózně svírali nejrůznější typy příšerných starých školních košťat, až po studenty sedmého ročníku, kteří se nad ostatními tyčili s chladnou přezíravostí. Mezi sedmáky byl i urostlý mladík s rozježenými vlasy, kterého Harry poznal už v bradavickém spěšném vlaku.
"Viděli jsme se ve vlaku, v kupé starouše Křika," oslovil sebevědomě Harryho a vymanil se z davu, aby mu potřásl rukou. "Cormac McLaggen, brankář."
"Tys ale vloni na konkurzu nebyl, že ne?" zeptal se Harry, pohlédl na McLaggenova široká ramena a pomyslel si, že pravděpodobně dokáže zablokovat všechny tři brankové obruče, aniž by se vůbec pohnul.
"Když se dělal ten konkurz, ležel jsem zrovna na ošetřovně," vysvětloval McLaggen poněkud vychloubačně. "Vsadil jsem se a snědl jsem půl kila běhničích vajíček."
"Ach tak," přikývl Harry. "No dobrá… když chviličku počkáš támhle…"
Ukázal na okraj hřiště nedaleko místa, kde seděla Hermiona. Na okamžik měl dojem, že v McLaggenově obličeji zahlédl nepatrný podrážděný stín, a napadlo ho, jestli McLaggen nečekal, že u něj bude mít protekci, protože oba patří k oblíbencům "starouše Křika".
Rozhodl se začít testem základních dovedností a požádal všechny uchazeče o místo v týmu, aby se rozdělili do skupin po deseti a oblétli jeden okruh kolem hřiště. Ukázalo se, že to bylo moudré rozhodnutí: zahajovací desítku tvořili ti nejmladší a každému muselo být od pohledu jasné, že na košťatech sedí prakticky poprvé. Pouze jednomu z nich se podařilo udržet se ve vzduchu déle než několik vteřin a úspěch ho samotného tak překvapil, že následně narazil do jedné z brankových tyčí.
Druhá skupina se skládala z desítky těch nejpraštěnějších holek, jaké kdy Harry viděl. Když jim dal píšťalkou pokyn ke startu, jen se všechny svalily na hromadu a hlasitě se hihňaly. Byla mezi nimi i Romilda Vaneová. Když je vykázal z hřiště, bez protestů ho poslechly a šly se posadit na tribunu, odkud pak pokřikovaly na všechny další účastníky.
Třetí skupina oblétla asi polovinu hřiště, když ji postihla hromadná havárie. Většina čtvrté skupiny přišla bez košťat. Pátou skupinu tvořili okounějící studenti Mrzimoru.
"Jestli je tu ještě někdo, kdo nepatří do Nebelvíru," zaburácel Harry, kterého už to začínalo doopravdy štvát, "ať laskavě okamžitě odejde!"
Následovala chvíle ticha, po níž hřiště úprkem opustila tlupa malých kluků z Havraspáru, zalykající se smíchem.
Po dvou hodinách, nesčetných protestech a několika hysterických záchvatech, z nichž jeden vyvolala havarovaná Kometa Dvě stě šedesát a pár vyražených zubů, měl Harry vybrané tři střelce: Katii Bellovou, která se do týmu vrátila po vynikajícím výkonu v konkurzu, nový objev jménem Demelza Robinsová, která prokázala výjimečnou schopnost vyhýbat se Potloukům, a Ginny Weasleyovou, která dokázala všem konkurentům uletět a navíc nastřílela sedmnáct branek. Harry byl sice se svým výběrem spokojen, už byl ale celý ochraptělý z toho, jak odmítal neustálé stížnosti nespokojenců, a nyní musel podobnou bitvu svádět s odmítnutými odrážeči.
"Je to moje konečné rozhodnutí, a jestli okamžitě neuvolníte místo brankářům, všechny vás zakleju!" zahulákal.
Ani jeden z jeho vybraných odrážečů nevynikal mistrovskými schopnostmi Freda a George, přesto s nimi byl Harry poměrně spokojen: byli to Jimmy Peakes, malý, ale statný student ze třetího ročníku, kterému se podařilo prudce trefeným Potloukem udělat Harrymu zezadu na hlavě bouli jako vejce, a Ritchie Coote, který sice vypadal neduživě, zato měl skvěle mířenou ránu. Oba se nyní na tribuně připojili k divákům, aby sledovali výběr posledního člena týmu.
Harry úmyslně nechal konkurz brankářů úplně na konec, protože doufal, že stadion se do té doby trochu vyprázdní a účastníci nebudou vystaveni takovému tlaku. K davu přihlížejících se však bohužel připojili nejen odmítnutí uchazeči, ale i další zvědavci, kteří se na stadion přišli podívat až poté, co se v klidu nasnídali, takže tribuny byly ještě nabitější. Každého brankáře, který vylétal k brankovým obručím, doprovázel dav napůl povzbudivým a napůl posměšným pokřikem. Harry pohlédl na Rona, který měl odjakživa problém s nervy. Doufal, že vítězství ve finálovém zápase minulého školního roku ho z trémy vyléčilo, ale jeho naděje byly očividně liché - Ron byl v obličeji celý zelený.
Ani jeden z první pětice uchazečů nechytil víc než dvě trestná střílení. Cormac McLaggen k Harryho obrovskému zklamání zlikvidoval čtyři z pěti penalt. Při poslední ale vyrazil zcela nesprávným směrem; diváci ho odměnili posměchem a nesouhlasným pískotem, a když se McLaggen vrátil na zem, vztekle skřípal zuby.
Když Ron nasedal na svůj Zameták Jedenáct, zdálo se, že co nevidět omdlí.
"Zlom vaz!" ozval se z tribuny čísi hlas. Harry se ohlédl a čekal, že uvidí Hermionu, byla to ale Levandule Brownová. Nejraději by si byl také schoval hlavu do dlaní, jako to o chviličku později udělala Levandule, pomyslel si ale, že jako kapitán by měl dát najevo trochu víc odhodlání, otočil se tedy a sledoval, jak si Ron povede.
Ukázalo se však, že si dělal zbytečné starosti. Ron chytil první, druhou, třetí, čtvrtou i pátou penaltu. Harry měl takovou radost, že sotva odolal pokušení přidat se k jásajícímu davu. Když se ale otočil k McLaggenovi, aby mu s největší lítostí sdělil, že ho Ron bohužel porazil, uviděl jeho vzteky zrudlou tvář jen pár centimetrů před sebou. Chvatně o krok ustoupil.
"Ta jeho sestra nestřílela doopravdy!" ucedil McLaggen výhružně. Na spánku mu pulzovala žíla, jež se velice podobala té, kterou Harry tolikrát obdivoval u strýce Vernona. "Schválně dala jen lehkou ránu."
"Nesmysl," odbyl ho chladně Harry. "Zrovna tu její málem nechytil."
McLaggen k němu postoupil ještě o krok, Harry však tentokrát necouvl.
"Nech mě zkusit to ještě jednou."
"Ne," odmítl Harry. "Svoji šanci jsi měl. Chytil jsi čtyři penalty a Ron chytil všech pět. Brankářem je Ron, zvítězil čestně a spravedlivě. Uhni mi z cesty."
Chvíli to vypadalo, že se McLaggen pokusí Harryho praštit, nakonec se však jen zlostně ušklíbl, a když vztekle odcházel, mumlal si tiše jakési výhrůžky.
Harry se otočil a zjistil, že na něj celý jeho nový tým hledí s rozzářenýma očima.
"Dobrá práce," zachraplal. "Předvedli jste vážně dobré výkony -"
"Byl jsi skvělý, Rone!"
Tentokrát to skutečně byla Hermiona, řítila se k nim z tribuny. Harry zahlédl i Levanduli - odcházela z hřiště, vedla se za ruku s Parvati a tvářila se dost nerudně. Zato Ron vypadal sám se sebou obzvlášť spokojený a zdál se být ještě vytáhlejší než obvykle, když se šťastně usmíval na všechny spoluhráče i na Hermionu.
Jakmile si nový tým domluvil první opravdový trénink na příští čtvrtek, Harry, Ron a Hermiona se s jeho členy rozloučili a vydali se k Hagridovu srubu. Bledé slunce se nyní snažilo prorazit si cestu mezi mračny a konečně přestalo i mrholit. Harry měl hrozný hlad a doufal, že se u Hagrida najde něco k jídlu.
"Už jsem myslel, že tu čtvrtou penaltu nechytím," brebentil šťastně Ron. "Byla to od Demelzy falšovaná rána, viděli jste sami, jak se točila trochu -"
"Jo, jasně, byl jsi fakt báječný," pochválila ho Hermiona a zatvářila se pobaveně.
"Každopádně jsem byl lepší než ten McLaggen," konstatoval Ron nanejvýš spokojeně. "Viděli jste, jak si to při té páté ráně namířil úplně opačným směrem? Vypadal skoro, jako by ho zasáhlo matoucí kouzlo…"
K Harryho překvapení se Hermioně při těchto slovech zbarvily tváře temně do nachova. Ron si ničeho nevšiml, byl příliš zaujat svým nadšeným a podrobným líčením všech ostatních chycených penalt.
Před Hagridovým srubem byl uvázaný velký šedý hipogryf Klofan. Když je viděl přicházet, zaklapal zobákem ostrým jako břitva a otočil k nim obrovskou hlavu.
"Ach bože," zamumlala nervózně Hermiona. "Pořád z něj trochu jde strach, co?"
"Ale jdi," mávl rukou Ron, "vždyť jsi na něm přece letěla, ne?"
Harry postoupil kupředu a hluboce se hipogryfovi uklonil, přitom se mu však nepřestal dívat do očí a nemrkal. Po několika vteřinách Klofan jeho úklonu opětoval.
"Jak se máš?" zeptal se tiše Harry a přistoupil k němu, aby ho mohl pohladit po opeřené hlavě. "Stýská se ti po něm? Tady u Hagrida ti ale nic neschází, že ne?"
"Hej!" zazněl hlasitý výkřik.
Za rohem srubu se rázným krokem vynořil Hagrid. Byl opásaný velkou květovanou zástěrou a na zádech nesl pytel brambor. V patách mu běžel Tesák, jeho obrovitý pes cvičený na černou zvěř, dunivě zaštěkal a velkými skoky vyrazil kupředu.
"Koukejte ho nechat na pokoji! Ukousne vám prsty - jo tak, to jste vy tři!"
Tesák dorážel na Hermionu a na Rona a pokoušel se jim olíznout uši. Hagrid na zlomek vteřiny zůstal stát a celý trojlístek přejel pohledem, pak se otočil, zmizel ve srubu a zabouchl za sebou dveře.
"No nazdar!" ulevila si Hermiona a zatvářila se, jako by do ní uhodilo.
"Neboj se," uklidňoval ji podmračeně Harry. Došel ke dveřím a hlasitě na ně zabušil.
"Hagride! Otevři, chceme s tebou mluvit!"
Zevnitř se neozvalo ani pípnutí.
"Jestli ty dveře neotevřeš, vyrazíme je z pantů!" vyhrožoval Harry a vytáhl hůlku.
"Harry!" vyjekla Hermiona šokovaným hlasem. "Nemůžeš přece -"
"Ale ano, můžu!" odsekl. "Ustup -"
Než však stačil říct další slovo, dveře srubu se rozlétly dokořán, přesně podle Harryho předpokladu, a Hagrid stál na prahu. Zamračeně na ně zahlížel a navzdory květované zástěře vypadal zlověstně.
"Já jsem učitel!" rozkřikl se na Harryho. "Učitel, Pottere! Jak se vopovažuješ vyhrožovat, že mi rozmlátíš dveře!"
"Promiňte, pane," omlouval se Harry a úmyslně zdůraznil druhé slovo, zatímco si strkal hůlku do hábitu.
Hagrid ohromeně vyvalil oči.
Chceš vyhrát Minibike, R/C model Ferrari, originální hru COD:Black Ops nebo MP4 přehrávač ? Koukni se na http://raketka.cz/soutez-c.-1 a zůčastni se letní soutěže raketka.cz