Harry se otočil; sice to čekal, ale ani tak nebyl pohled na Draca Malfoye a jeho věrné nohsledy Crabba a Goyla o nich příjemnější.
"Co?" zeptal se agresivně, než Malfoy otevřel pusu.
"Chovej se slušně, Pottere, nebo budeš po škole," usadil ho líně Malfoy, který měl stejné ulíznuté blonďaté vlasy jako jeho otec. "Jak vidíš, stal jsem se na rozdíl od tebe prefektem, což znamená, že na rozdíl od tebe můžu rozdávat tresty."
"Jo," souhlasil Harry, "jenže ty, na rozdíl ode mě, jsi pitomec, takže vypadni a nech nás tu samotné."
Ron, Hermiona, Ginny a Neville se zasmáli. Malfoy ohrnul ret.
"Řekni, jaké to je být druhý nejlepší po Weasleym, Pottere?" zeptal se.
"Sklapni, Malfoyi," řekla Hermiona ostře.
"Zřejmě jsem uhodil hřebíček na hlavičku," olízl se Malfoy, "dávej si pozor, Pottere, protože budu jako pes sledovat každý tvůj krok pro případ, že bys uhnul z přímky."
"Vypadni!" dohřála se Hermiona a vstala.
Malfoy se uchichtl, hodil po Harrym ještě jeden zlý pohled a odešel. Crabbe s Goylem ho věrně následovali. Hermiona práskla dveřmi a otočila se na Harryho, který hned věděl, že jí, stejně jako jemu, došlo, co Malfoy říkal a znervóznilo ji to.
"Dej sem další žábu," požádal Ron, který si zjevně nevšiml ničeho.
Harry nemohl mluvit před Nevillem a Lunou. Vyměnil si s Hermionou další nervózní pohled a pak se zadíval z okna.
Myslel si, že Siriusův výlet na nádraží byla velká legrace, ale teď už mu to přišlo lehkomyslné, ne-li rovnou nebezpečné… Sirius s nimi neměl chodit. Co když si pan Malfoy velkého černého psa všiml a řekl to Dracovi? Co když vydedukoval, že Weasleyovi, Lupin, Tonková a Moody vědí, kde se Sirius skrývá? Nebo Malfoy použil slova "jako pes" jen náhodou?
Jeli dál na sever a počasí zůstávalo nerozhodné. Na okna poněkud znuděně zapleskal déšť, pak se na chvilku objevilo slunce a hned ho zase přikryly mraky. Když se zatáhlo a ve vagónech se rozsvítila světla, Luna srolovala Pokroucená slovíčka, odložila je do tašky a začala střídavě civět na ostatní.
Harry seděl s čelem přitisknutým na sklo a vyhlížel Bradavice, ale noc byla bezměsíčná a ke všemu se spustil vytrvalý déšť.
"Měli bychom se převléknout," navrhla Hermiona a všichni začali hledat v kufru školní hábity. Hermiona a Ron si pečlivě připnuly prefektské odznaky. Harry si všiml, že Ron zkoumá svůj odraz v okně.
Pak vlak začal konečně zpomalovat a bylo slyšet, jak všichni honem připravují kufry a shánějí zvířata a připravují se vystoupit. Jelikož Ron s Hermionou na to měli dohlížet, zase se ztratili a Křivonožku a Papušíka nechali na starost ostatním.
"Vezmu tu sovu, jestli chceš," řekla Luna a natáhla se po Papušíkovi, zatímco Neville opatrně strkal Trevora do kapsy.
"Ach - eh - díky," řekl Harry a podal jí klec, zatímco bral do náruče svou klec s Hedvikou.
Vyhrnuli se z kupé na chodbičku a ucítili na tváři první závan čerstvého nočního vzduchu. Pomalu postupovali ke dveřím. Harry cítil vůni borovic, lemujících cestu k jezeru. Vystoupil na nástupiště a čekal, kdy se rozlehne známé "prváci sem… tady… prváci sem…"
Ale nic takového nepřišlo. Místo toho se ozval jiný, jasný ženský hlas: "První ročníky prosím sem, do řady! První ročníky sem!"
Harry spatřil přibližující se svítilnu, která ozařovala výraznou bradu a drsný účes profesorky Červotočkové, čarodějky, která minulý rok na nějakou dobu učila místo Hagrida péči o kouzelné tvory.
"Kde je Hagrid?" zeptal se hlasitě.
"To nevím," odpověděla mu Ginny, "ale měli bychom poodstoupit, blokujeme dveře."
"No jo…"
Harry a Ginny se za chvíli oddělili. Harry, postrkován davem, hledal v temnotě Hagrida; musel tam přece někde být, spoléhal na to - na to, že uvidí Hagrida, se těšil snad ze všeho nejvíc. Ale nikde ho nenašel.
"Přece nemohl odejít" říkal si Harry, zatímco pomalu postupoval s ostatními úzkými dveřmi na silnici. Nejspíš je nastydlý nebo tak něco…
Ohlédl se po Ronovi a Hermioně, protože chtěl vědět, co si myslí o přítomnosti profesorky Červotočkové, ale ani jeden z nich nebyl poblíž, a tak pokračoval na zmoklou silnici před nádražím.
Tam vždycky čekala asi stovka kočárů bez koní, které vozily starší studenty k hradu. Harry po nich rychle mrkl, otočil se, jestli někde neuvidí Rona a Hermionu, a pak se zase hned obrátil zpátky.
Kočáry totiž nebyly samohybné. Byly do nich zapraženy bytosti, které by se - kdyby je měl nějak pojmenovat - daly nazvat koňmi, i když na nich bylo cosi ještěřího. Neměly na sobě žádné maso, pod černými přikrývkami, visícími až na zem, se rýsovaly kosti. Hlavy byly dračí a oči bez zornic nehybně zíraly. Ze zad jim visela křídla - velká černá kožená křídla ne nepodobná netopýřím. Podivná zvířata působila zlověstně a přízračné. Harry nechápal, proč museli kočáry táhnout takoví strašliví koně, když mohly stejně dobře jet samy.
"Kde je Pašík?" ozval se za Harrym Ronův hlas.
"Má ho u sebe Luna," odpověděl Harry a otočil se, "kde myslíš, že je -"
"Hagrid? Nemám ponětí," řekl Ron s obavami v hlase, "doufám, že se mu nic nestalo…"
O kousek dál Draco Malfoy, následován bandou poskoků včetně Crabba, Goyla a Pansy Parkinsonové, odstrkoval z cesty bázlivé druháky, aby se dostal ke kočáru. O pár okamžiků později se z davu vynořila prudce oddechující Hermiona.
"Malfoy byl na ty chudáky prvňáky pěkně hnusný. Přísahám, že to nahlásím, má odznak tři minuty a už otravuje lidi ještě hůř než kdy jindy… Kde je Křivonožka?"
"U Ginny," odpověděl Harry, "a hele, tady je…"
Ginny se také právě vymanila ze zástupu i s prskajícím Křivonožkou v náručí.
"Díky," řekla Hermiona a převzala ho. "Pojďte, zabereme si kočár, než budou všechny plné…"
"Ale já ještě nemám Pašíka!" protestoval Ron, jenže to už Hermiona šla k nejbližšímu kočáru. Harry čekal s Ronem.
"A co je tohle, napadá tě něco?" zeptal se Rona a hodil hlavou směrem k přízračným koním.
"Co?"
"Ty ko-"
Objevila se Luna s klecí; malá sova rozčileně šveholila.
"Tu máš," řekla, "že je to ale roztomilá sovička?"
"Eh… To jo… je v pohodě," řekl mrzutě Ron, "tak pojďme, vlezeme si dovnitř… Co jsi to říkal, Harry?"
"Ptal jsem se, co je to za divné koně?" zopakoval Harry, zatímco se prodírali ke kočáru, kde už čekala Hermiona a Ginny.
"Jací koně?"
"Ti koně, co jsou zapražení do kočárů!" opakoval Harry netrpělivě. Stáli asi tři stopy od toho nejbližšího; koukal na ně prázdnýma bílýma očima. Ron věnoval Harrymu zmatený pohled.
"O čem to mluvíš?"
"O čem to - tak se podívej?"
Harry popadl Rona a otočil ho tak, že stál tváří v tvář okřídlenému oři. Ron se chvíli díval před sebe a pak se ohlédl zpět na Harryho.
"A co bych měl jako vidět?"
"No přece - tady, mezi ojema! Zapražení do kočáru! Je přímo před -"
Ale Ron se pořád tvářil nechápavě a Harryho napadla divná myšlenka.
"Ty… Ty je nevidíš?"
"Nevidím koho?"
"Ty nevidíš, co táhne ty kočáry?"
Ron už vypadal opravdu vyděšeně.
"Je ti dobře, Harry?"
"Já… Ano…"
Harryho to opravdu vyvedlo z míry. Kůň stál přímo před ním, odrážela se na něm matná světla z oken stanice a z nozder mu stoupala pára. Ale Ron, jestliže to nepředstíral - a pokud ano, byl by to opravdu hloupý vtip - ho zkrátka neviděl.
"Tak můžeme nastoupit?" zeptal se Ron váhavě a sledoval Harryho ustaraným pohledem.
"Jo," odpověděl Harry, "Jo, jdeme…"
"To je v pořádku," ozval se vedle něj snivý hlas, když Ron zalezl do kočáru. "Nejsi blázen ani nic takového. Já je vidím taky."
"Ano?" zeptal se Harry s nadějí v hlase a otočil se na Lunu. V jejích velkých stříbřitých očích se odrážely siluety okřídlených koní.
"Ano," řekla, "vidím je už od prvního dne, co jsem přijela. Vždycky byli do těch kočárů zapražení. To nic. Jsi stejně tak příčetný jako já."
Lehce se usmála a vlezla do zatuchlého kočáru za Ronem. Harry, kterého to tak úplně nepřesvědčilo, ji následoval.