Extra ministr
Pomalu se blížila půlnoc, ministerský předseda seděl ve své pracovně sám a četl rozvleklé vnitřní sdělení, jež mu proplouvalo mozkem, aniž by v něm zanechávalo sebemenší smysluplnou stopu. Čekal na telefonát prezidenta jisté vzdálené země, netrpělivě přemítal, kdy ten zatracený chlap konečně zavolá, a úporně se snažil potlačit nepříjemné vzpomínky na vleklý, únavný a obtížný týden. Na nic jiného už mu v hlavě prakticky nezbývalo místo. Čím víc se pokoušel soustředit na text, který držel v ruce, tím zřetelněji viděl triumfálně se usmívající obličej jednoho ze svých politických oponentů. Konkrétně šlo o oponenta, který právě toho dne vystoupil ve zprávách, nejen aby vypočítal všechny ty hrůzy, k nimž v uplynulém týdnu došlo (jako by snad bylo nutné je někomu připomínat), ale také aby vysvětlil, že za všechny, od první do poslední, nese odpovědnost vláda.
Ministerskému předsedovi stačilo jen pomyslet na přednesená obvinění, aby mu stoupl krevní tlak, protože šlo o obvinění veskrze nespravedlivá a nepravdivá. Jak u všech všudy měla asi jeho vláda zabránit zřícení toho mostu? Bylo nestydaté pokoušet se lidem namluvit, že se na mosty nevydává dost peněz. Ten most sloužil necelých deset let a ani nejlepší odborníci nedokázali vysvětlit, jak je možné, že se rozlomil na dva kusy, takže se z něj tucet aut zřítil dolů do hluboké řeky. A jak se vůbec někdo opovažoval naznačit, že za ty dvě odporné a v médiích věčně omílané vraždy může nedostatek policistů? Nebo že měla vláda jaksi předvídat ten nečekaný hurikán v jihozápadní Anglii, který si vyžádal tolik obětí na životech a takové hmotné škody? A byla to snad jeho chyba, že jeden ze služebně mladších ministrů, Herbert Chorley, se zrovna tento týden tak podivně rozhodl trávit od nynějška mnohem víc času v rodinném kruhu?
"Celou zemi zachvátila pochmurná nálada," učinil závěr jeho oponent a jen stěží dokázal zakrýt jasný úsměšek.
A měl bohužel stoprocentně pravdu. Ministerský předseda to sám také cítil - lidé skutečně působili sklíčeněji než obvykle. Dokonce i počasí bylo depresivní; všechny ty lezavě chladné mlhy uprostřed července… to by přece nemělo být, to není normální…
Otočil na druhou stránku sdělení, a když zjistil, jak je ještě dlouhé, vzdal se snahy je dočíst. Protáhl si ruce nad hlavou a posmutněle se rozhlédl po pracovně. Byla to útulná místnost s krásným mramorovým krbem ve stěně proti vysokým vysunovacím oknům, nyní pevně zavřeným kvůli neobvyklému venkovnímu chladu. Ministerský předseda se nepatrně otřásl, vstal, přešel k oknu a zahleděl se do řídké mlhy tlačící se ke sklu. A právě v tom okamžiku, když stál otočen k místnosti zády, se za ním ozvalo decentní odkašlání.
Ztuhl a nehybně hleděl do očí vlastnímu vyděšenému výrazu v tmavém skle. To odkašlání poznal, neslyšel je poprvé. Velice pomalu se otočil a podíval se do prázdné pracovny.
"Prosím?" řekl a snažil se, aby to vyznělo odhodlaněji, než se sám cítil.
Na kratičkou chvíli zadoufal v nemožné: že mu nikdo neodpoví. Okamžitě se však ozval zřetelný a rozhodný hlas, který působil dojmem, že předčítá předem připravené prohlášení. Vycházel - jak ministerský předseda věděl hned po tom prvním zakašlání - z úst drobného mužíka s žabím obličejem a dlouhou stříbrnou parukou, který byl vyobrazen na malé špinavé olejomalbě visící ve vzdáleném koutě místnosti.
"Zpráva pro mudlovského ministerského předsedu. Je nezbytně nutné, abychom se sešli. Odpovězte prosím obratem. S úctou Popletal." Mužík na obraze se na ministerského předsedu tázavě zadíval.
"Ehm," zabručel ministerský předseda. "Poslyšte… tohle pro mne není právě nejvhodnější chvíle… Čekám totiž zrovna telefon… od prezidenta -"
"To lze přeorganizovat," ujistil ho bez váhání portrét.
Naděje v srdci ministerského předsedy pohasla. Přesně toho se obával.
"Mně ale doopravdy dost záleží na tom, abych si promluvil -"
"Zařídíme to tak, že vám dnes pan prezident zapomene zavolat. Ozve se vám až zítra večer," slíbil mužík. "Buďte tak laskav a odpovězte panu Popletalovi ihned."
"Já… no… tak dobrá," slabě povzdechl ministerský předseda. "Ano, ať Popletal přijde."
Spěšně se vrátil ke stolu a cestou si narovnal kravatu. Jen co se posadil do křesla a nasadil výraz, o němž doufal, že bude působit uvolněně a neohroženě, rozzářily se na prázdném roštu pod mramorovou krbovou římsou jasně zelené plameny. Pokoušel se ani mrknutím nedat najevo překvapení či nervozitu a sledoval, jak se v plamenech objevuje tělnatý muž a točí se kolem dokola jako káča. Po několika vteřinách vylezl, z rukávů dlouhého úzce proužkovaného pláště si na poměrně zachovalý starožitný koberec setřásal popel a v ruce svíral citrónově zelenou buřinku.
"Á… pan ministerský předseda," pozdravil Kornelius Popletal a vykročil kupředu s nataženou rukou. "Moc rád vás zase vidím."
Chtěl-li být ministerský předseda upřímný, opravdu mu nemohl jeho zdvořilost oplatit, proto raději zachoval mlčení. Ani trochu ho netěšilo, že Popletala vidí. Jeho příležitostné návštěvy mu samy o sobě nejen vysloveně drásaly nervy, ale navíc bývaly předzvěstí velice špatných zpráv. Kromě toho tentokrát Popletal vypadal více než zničeně. Byl hubenější, plešatější a bledší a jeho obličej působil ztrhaně. Podobný výraz už ministerský předseda viděl ve tváři nejednoho politika a nikdy to nevěstilo nic dobrého.
"Co pro vás mohu udělat?" otázal se, krátce potřásl Popletalovi rukou a ukázal na nejnepohodlnější křeslo před svým stolem.
"Sám nevím, odkud bych měl začít," zahučel Popletal, přitáhl si křeslo blíž, posadil se a zelenou buřinku si položil na kolena. "To byl ale týden, hrůza…"
"Také jste měl mizerný týden, co?" poznamenal ministerský předseda koženě a snažil se dát svým tónem najevo, že má dost vlastních starostí a nepotřebuje, aby k nim Popletal přidával ještě ty své.
"Ano, samozřejmě," přitakal Popletal, unaveným gestem si promnul oči a mrzoutsky po ministerském předsedovi pošilhával. "Měl jsem stejně mizerný týden jako vy, pane ministerský předsedo. Ten most v Brockdale… vraždy Bonesové a Vanceové… a o té spoušti na jihozápadě raději ani nemluvím…"
"Vy - totiž vaši - chci říct, vaši lidé snad měli - měli snad s tím vším… něco společného?"
Popletal po ministerském předsedovi střelil nevlídným pohledem.
"Samozřejmě že měli," zavrčel. "Předpokládám, že vám došlo, co se děje?"
"No," zaváhal ministerský předseda.
Přesně tohle Popletalovo chování bylo důvodem, proč mu jeho návštěvy tak lezly na nervy. Byl přece koneckonců ministerským předsedou a nijak se mu nezamlouvalo, když si připadal jako nevědomý žáček. Jenže právě tak tomu bylo už od prvního setkání s Popletalem, k němuž došlo hned ten večer, kdy byl do své funkce zvolen. Pamatoval si na to, jako by to bylo včera, a věděl, že ho tahle vzpomínka bude pronásledovat až do smrti.
Stál tehdy sám právě v této pracovně a v duchu si vychutnával triumf, jehož dosáhl po tolika letech toužebných snů a plánování, když za sebou přesně jako dnes večer zaslechl zakašlání. Otočil se a zjistil, že na něj mluví portrét toho malého ošklivce a oznamuje mu, že se ho chystá navštívit a představit se mu ministr kouzel.
Nejprve se přirozeně domníval, že se kvůli dlouhé předvolební kampani a stresu při samotných volbách zbláznil. Při pohledu na mluvící portrét se ho zmocnila nevýslovná hrůza, která se ovšem vůbec nedala srovnat s tím, co cítil, když onen ohlášený čaroděj vyskočil z krbu a potřásl mu rukou. Nezmohl se na jediné slovo, když mu Popletal vlídně vysvětloval, že na celém světě dosud v utajení žijí čarodějky a kouzelníci. Zároveň ho také ujistil, že si s nimi nemusí lámat hlavu, protože ministerstvo kouzel se hlásí k zodpovědnosti za celé kouzelnické společenství a stará se i o to, aby nekouzelnické obyvatelstvo o jeho existenci nemělo ani tušení. Je to, jak Popletal poznamenal, obtížná práce, která zahrnuje všechno možné od vyhlašování pravidel zodpovědného používání košťat až po opatření proti přemnožení draků (ministerský předseda si vzpomněl, že se při těchto slovech musel chytit stolu, aby se mu nepodlomily nohy). Když Popletal domluvil, otcovsky poklepal zkoprnělého ministerského předsedu po rameni.
"Nedělejte si starosti," utěšoval ho, "nejspíš už mě v životě neuvidíte. Budu vás obtěžovat jedině v případě, že se na naší straně bude dít něco doopravdy vážného, něco, co by mohlo nějakým způsobem postihnout i mudly… Tedy, měl bych říct nekouzelnické obyvatelstvo. Jinak se řídíme zásadou žít a nechat žít. A musím říct, že vy se s tím vyrovnáváte mnohem lépe než váš předchůdce. Ten se mě pokoušel vyhodit z okna, protože mě považoval za špatný vtip opozice."
Po tomto sdělení ministerský předseda konečně našel hlas.
"Takže… takže to není žádný vtip?"
To byla jeho poslední zoufalá naděje.
"Ne," ujistil ho jemně Popletal. "Ne, obávám se, že není. Podívejte se."
A proměnil čajový šálek ministerského předsedy v exotickou ještěrku.
"Ale…" zaprotestoval užaslý ministerský předseda a jen zíral, jak teď čajový šálek přežvykuje roh papíru s jeho chystaným projevem, "ale proč… jaktože mi nikdo neřekl…?"
"Ministr či ministryně kouzel se ukazují pouze právě jmenovanému mudlovskému ministerskému předsedovi," vysvětlil Popletal a zastrčil si hůlku do saka. "Považujeme za nejlepší zachovávat utajení."
"V tom případě ovšem," vyhrkl ministerský předseda, "proč mě nevaroval někdo z mých předchůdců?"
Této otázce se Popletal nepokrytě zasmál.
"Vážený pane ministerský předsedo, vy snad o tom někdy někomu povíte?"
Tiše se pochechtával dál a vhodil do krbu hrst jakéhosi prášku. Pak vstoupil do smaragdových plamenů, zasvištělo to a zmizel. Ministerský předseda zůstal nepohnutě stát a po chvíli si uvědomil, že ani on se nikdy, co bude živ, neopováží o tomto setkání živé duši zmínit, protože kdo na celém širém světě by něčemu takovému uvěřil?
Pár okamžiků trvalo, než šok, který ho svíral, opadl. Chvíli se pokoušel sám sebe přesvědčit, že byl Popletal doopravdy pouhou halucinací způsobenou nedostatkem spánku, jímž trpěl po celou dobu vyčerpávající předvolební kampaně.
Marně se pokusil zbavit všeho, co by mu ono nepříjemné setkání připomínalo: ještěrku věnoval neteři, kterou tím nesmírně potěšil, a svému osobnímu tajemníkovi nařídil, aby sundal a odnesl portrét toho malého ošklivce, který mu ohlásil Popletalův příchod. K jeho úžasu a zklamání se ovšem ukázalo, že portrét nelze žádným způsobem odstranit. Poté, co se jej několik tesařů a truhlářů, jeden či dva stavební dělníci, jeden historik umění a ministr financí neúspěšně pokusili oddělit od stěny, na níž visel, se ministerský předseda dalších pokusů vzdal a doufal, že ta věc prostě zůstane nehybná a tichá po celý zbytek jeho setrvání ve funkci. Občas by býval ochoten přísahat, že koutkem oka zahlédl, jak mužík na obraze znuděně zívá nebo se škrábe na nose; jednou nebo dvakrát měl dokonce dojem, že prostě z rámů zmizel a nezanechal po sobě nic než obdélník špinavě hnědého plátna. Upřímně se ale snažil příliš často po obrazu nepokukovat a pokaždé, když se mu to přece jen stalo, sám sebe ujišťoval, že ho docela obyčejně šálí zrak.
A pak, bylo to před třemi lety, jednoho večera, který se nesmírně podobal tomu dnešnímu, byl ministerský předseda sám ve své pracovně a portrét mu znovu oznámil, že za okamžik může počítat s Popletalovou návštěvou. Když Popletal vyskočil z krbu, byl celý promočený a vypadal vyplašeně. Než se ho ministerský předseda stačil zeptat, proč z jeho axminsterského koberce dělá houbu, začal překotně blábolit o jakémsi vězení, o kterém ministerský předseda v životě neslyšel, o nějakém "seriózním" Blackovi, o něčem, co znělo jako Bradavice, a o klukovi jménem Harry Potter. Nic z toho nedávalo ministerskému předsedovi ani za mák smysl.
"Právě se vracím z Azkabanu," funěl zadýchaně Popletal a přeléval přitom obrovské spousty vody z krempy své buřinky do kapsy pláště. "Je to uprostřed Severního moře, znáte to, strašný let… mezi mozkomory to vře…" otřásl se. "Ještě nikdy odtamtud nikdo neutekl. Prostě jsem za vámi musel zajít, pane ministerský předsedo. O Blackovi je známo, že zabil několik mudlů, a možná má v úmyslu znovu se přidat k Vy-víte-komu… jenže vy samozřejmě ani nevíte, kdo Vy-víte-kdo je!" Se zoufalstvím se chvíli díval ministerskému předsedovi do očí a pak dodal: "No dobrá, tak se posaďte, jen se posaďte a já vám to vysvětlím… Nalijte si skleničku whisky…"
Ministerskému předsedovi se vůbec nezamlouvalo, že ho Popletal v jeho vlastní kanceláři vybízí, aby se posadil, a navíc mu nabízí jeho vlastní whisky, přesto však poslechl. Popletal vytáhl hůlku, vyčaroval ze vzduchu dvě velké sklenice plné jantarově žluté tekutiny, jednu dal ministerskému předsedovi do ruky a přitáhl si křeslo.
Pak spustil a mluvil víc než hodinu. V jednu chvíli odmítl nahlas vyslovit jisté jméno a raději je napsal na útržek pergamenu, který ministerskému předsedovi strčil do volné ruky. Když konečně vstal a chystal se k odchodu, ministerský předseda se zvedl také.
"Vy se tedy domníváte…" zahleděl se přimhouřenýma očima na zápis, který držel v levé ruce, "že ten lord Vol…"
"Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit!" okřikl ho Popletal.
"Promiňte… domníváte se tedy, že Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, je stále naživu?"
"No, Brumbál to aspoň tvrdí," zabručel Popletal a zapínal si pod bradou límec proužkovaného pláště. "Zatím jsme ho ale nenašli. Jestli chcete znát můj názor, nebude nebezpečný, pokud mu někdo nebude pomáhat, takže bychom se spíš měli starat o Blacka. Necháte tedy vyhlásit to varování, viďte? Výborně! No - doufám, že už se nikdy neuvidíme, pane ministerský předsedo. Dobrou noc."
Jenže se viděli znovu. O necelý rok později se uštvaně vyhlížející Popletal zčistajasna objevil v zasedací síni kabinetu, aby ministerského předsedu informoval, že došlo k jisté drobné nepříjemnosti na mistrovství světa ve famfrpálu (nebo tak nějak to alespoň znělo) a že se do celé věci zapletlo i několik mudlů, že si s tím ale ministerský předseda nemusí dělat starosti. Skutečnost, že bylo znovu spatřeno znamení Vy-víte-koho, prý ještě sama o sobě nic neznamená. Popletal byl přesvědčen, že jde o ojedinělý incident, a ujistil ho, že oddělení pro styk s mudly právě zajišťuje všechny potřebné úpravy paměti.
"Ach ano, málem bych byl zapomněl," dodal ještě Popletal. "Na turnaj tří kouzelníků se chystáme dovézt tři zahraniční draky a jednu sfingu. Je to naprosto rutinní záležitost, ale odbor pro dohled nad kouzelnými tvory mi připomněl, že podle předpisů jsme povinni vás upozornit, přivážíme-li do země nějaké smrtelně nebezpečné tvory."
"Já - cože… draky?" zalykal se ministerský předseda.
"Ano, tři," přikývl Popletal. "A jednu sfingu. Tak tedy přeji dobrý den."
Ministerský předseda se utěšoval zoufalou nadějí, že draci a sfingy jsou jistě to nejhorší, co ho může potkat, ale nebylo tomu tak. Neuplynuly ani celé dva roky, když Popletal znovu vystřelil z krbu, tentokrát se zprávou, že došlo k hromadnému útěku z Azkabanu.
"K hromadnému útěku?" opakoval po něm chraplavě ministerský předseda.
"Jen klid, klid, není důvod k obavám," zahlaholil Popletal, který už byl zas jednou nohou v plamenech. "Než byste řekl švec, hnedle je všechny pochytáme - jen jsem si říkal, že byste o tom měl vědět!"
A dřív než stačil ministerský předseda vykřiknout: "Tak moment, počkejte přece aspoň chviličku!", Popletal zmizel v gejzíru zelených jisker.
Bez ohledu na to, jak se o něm vyjadřovala opozice a sdělovací prostředky, nebyl ministerský předseda žádný hlupák. Rozhodně mu neuniklo, že přes všechna ujištění, jimiž ho Popletal zahrnul při prvním setkání, se poslední dobou vídají poměrně často, ani že je ten muž návštěvu od návštěvy popletenější a nervóznější. Přestože o ministrovi kouzel (neboli o svém extra ministrovi, jak mu zásadně v duchu říkal) velice nerad přemýšlel, nemohl se zbavit obav, že až se objeví příště, přijde mu oznámit něco ještě horšího. Pohled na neupraveného a podrážděného Popletala, který už zase vylézal z jeho krbu a tvářil se, jako že ho upřímně překvapuje a popuzuje, že ministerský předseda není přesně obeznámen s důvodem jeho návštěvy, byl pravděpodobně tím nejhorším, co ho během uplynulého neobyčejně pochmurného týdne potkalo.
"Jak mám asi vědět, co se děje v tom vašem - no - kouzelnickém společenství?" odsekl nakvašeně. "Mám na starosti celou zemi, kterou musím řídit, a s tou mám momentálně dost problémů i bez -"
"Vaše i moje problémy jsou totožné," skočil mu do řeči Popletal. "Ten most v Brockdale, to nebyla žádná únava materiálu. Ten hurikán nebyl opravdový hurikán. Ty vraždy nebyly dílem mudlů. A rodina Herberta Chorleyho by byla ve větším bezpečí bez něj. Právě zařizujeme vše potřebné, abychom ho nechali převézt do Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy. K převozu by mělo dojít ještě dnes večer."
"Jak to… obávám se, že… cože?" vybuchl ministerský předseda.
Popletal se dlouze a zhluboka nadechl a pokračoval. "Pane ministerský předsedo, s hlubokým politováním jsem nucen vám oznámit, že se vrátil. Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, se vrátil."
"Vrátil? Když říkáte vrátil… znamená to, že je naživu? Chci říct…"
Ministerský předseda zapátral v paměti po podrobnostech toho příšerného rozhovoru před třemi lety, když ho Popletal přišel informovat o kouzelníkovi ze všech nejobávanějším, o kouzelníkovi, který se před svým záhadným zmizením před patnácti lety dopustil tisíce strašlivých zločinů.
"Ano, je naživu," přikývl Popletal. "Totiž - já sám nevím… Je doopravdy naživu někdo, koho nelze zabít? Upřímně řečeno tomu nerozumím a Brumbál mi to odmítá pořádně vysvětlit… Každopádně ale je nepochybné, že má tělo, může chodit, mluvit a zabíjet, takže aby náš rozhovor měl smysl, lze mít za to, že ano, je naživu."
Ministerský předseda nevěděl, co na tohle říct, ale zakořeněný zvyk dělat dojem, že je o libovolném tématu dostatečně informován, ho přiměl využít každé drobnosti, na kterou si z hovorů při předchozích setkáních vzpomínal.
"Je s Tím… jehož jméno nesmíme vyslovit… i ten seriózní Black?"
"Black? Black?" opakoval roztržitě Popletal a rychle přitom točil v prstech buřinkou. "Myslíte Siriuse Blacka? U Merlinovy brady, to ne. Black je mrtvý. Ukázalo se, že… hmm… že jsme se v Blackovi mýlili. Přece jen byl nevinný A nebyl ani spolčen s Tím, jehož jméno nesmíme vyslovit. Chci říct," dodal omluvně a roztočil buřinku ještě rychleji, "že veškeré důkazy nasvědčovaly… měli jsme přes padesát očitých svědků… No, každopádně, jak říkám, je mrtvý. Přesněji řečeno ho zavraždili. Přímo v budově ministerstva kouzel. Samozřejmě se to bude vyšetřovat…"
K vlastnímu obrovskému překvapení ministerský předseda v tomto okamžiku pocítil vůči Popletalovi jistou lítost. Tu však prakticky vzápětí zadusila vlna samolibého uspokojení, když si uvědomil, že sice neumí tak dobře jako Popletal vyskakovat z cizích krbů, zato však pod jeho vedením nikdy nedošlo na půdě některého z ministerstev k žádné vraždě… alespoň tedy prozatím ne…
Zatímco ministerský předseda nenápadně poklepával na dřevo svého pracovního stolu, Popletal pokračoval: "Black je už ale minulost. Jde o to, že jsme ve válce, pane ministerský předsedo, a proto je třeba přijmout příslušná opatření."
"Ve válce?" opakoval nervózně ministerský předseda. "To snad přece jen trochu přeháníte, ne?"
"K Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit, se nyní připojila část jeho následovníků, kterým se v lednu podařilo uprchnout z Azkabanu," vysvětloval Popletal. Mluvil čím dál překotněji a buřinkou točil tak rychle, že se proměnila v rozmazanou citrónově zelenou skvrnu. "Od té doby, co se k němu otevřeně přihlásili, způsobují naprostou spoušť. Ten most v Brockdale, to je jeho práce, pane ministerský předsedo, vyhrožoval hromadným masakrem mudlů, pokud se nevzdám funkce v jeho prospěch, a…"
"Bože můj, je to tedy vaše vina, že byli všichni ti lidé zabiti, a přitom já musím odpovídat na otázky ohledně zrezivělých mostních konstrukcí, korodovaných dilatačních spár a bůhvíčeho ještě!" vyprskl rozlícený ministerský předseda.
"Moje vina!" zrudl Popletal. "Chcete snad říct, že vy byste na podobné vydírání přistoupil?"
"Možná ne," připustil ministerský předseda, vstal a začal přecházet po pracovně sem a tam, "ale vynaložil bych veškeré úsilí, abych vyděrače dopadl dřív, než se podobného zvěrstva dopustí!"
"Vážně se domníváte, že jsem i bez vaší rady veškeré své úsilí nevynaložil?" vyjel na něj rozčileně Popletal. "Všichni ministerští bystrozorové se snažili - a pořád se snaží ho vypátrat a zatknout jeho následovníky. Potíž je ale v tom, že mluvíme o jednom z nejmocnějších kouzelníků všech dob, o kouzelníkovi, který uniká dopadení už téměř tři desítky let!"
"Takže předpokládám, že mi teď povíte, že měl prsty i v tom hurikánu v jihozápadní Anglii," zabručel ministerský předseda, jehož podrážděnost rostla s každým dalším krokem. Bylo to k vzteku, dozvědět se pravý důvod všech těch strašlivých katastrof a nemít přitom možnost povědět to veřejnosti. Bylo to skoro horší, než kdyby za ně doopravdy mohla vláda.
"To nebyl hurikán," přiznal nešťastně Popletal.
"Tak to tedy promiňte!" štěkl ministerský předseda, který už doslova dusal sem a tam. "Stromy vyrvané z kořenů, stržené střechy, zohýbané kandelábry, strašlivá zranění…"
"To udělali Smrtijedi," hlesl Popletal. "Následovníci Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit. A… a máme podezření, že do toho byli zapleteni i obři."
Ministerský předseda se zastavil, jako by narazil do neviditelné zdi.
"Kdože do toho byl zapletený?"
Popletal se bolestivě ušklíbl. "Posledně, když chtěl dosáhnout co největšího efektu, použil obry. Dezinformační oddělení pracuje čtyřiadvacet hodin denně, týmy vymazávačů paměti jsou v terénu a snaží se upravit vzpomínky všem mudlům, kteří viděli, co se doopravdy stalo, většina zaměstnanců odboru pro dohled nad kouzelnými tvory pročesává Somerset, ale toho obra ne a ne vypátrat - je to katastrofa."
"To mi ani neříkejte!" ulevil si zuřivě ministerský předseda.
"Nepopírám, že morálka na ministerstvu je dost pod psa," postěžoval si Popletal. "Po tom všem, co se stalo, jsme navíc přišli o Amélii Bonesovou."
"O koho?"
"O Amélii Bonesovou. Byla to ředitelka odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Domníváme se, že Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, ji možná zavraždil osobně, protože to byla velice nadaná čarodějka a… a všechny důkazy nasvědčují tomu, že se úporně bránila."
Popletal si pročistil hrdlo a zdálo se, že s vynaložením vědomého úsilí přestává točit buřinkou.
"O téhle vraždě se ale psalo v novinách," podotkl ministerský předseda a na okamžik zapomněl na svoje rozhořčení. "Myslím v našich novinách. Amélie Bonesová… psalo se o ní jen, že to byla nějaká ženská ve středních letech, která žila sama. Byla to… dost ošklivá vražda, že ano? Média se jí hodně věnují. Policie je totiž úplně bezradná."
"No ano, aby nebyla," povzdechl si Popletal. "Zabili ji přece v místnosti, která byla zevnitř zamčená, že? My naopak víme přesně, kdo to udělal, přestože k jeho dopadení nám to ani v nejmenším nepomůže. A pak je tu ještě Emmelina Vanceová, o té jste možná neslyšel…"
"Ale ano, slyšel!" ubezpečil ho ministerský předseda. "Abyste věděl, došlo k tomu kousek odtud, přímo za rohem. Noviny si to náramně vychutnaly. Kolaps práva a pořádku přímo na premiérově zadním dvorku…"
"A jako by toho všeho ještě nebylo dost," pokračoval Popletal, který ministerského předsedu sotva poslouchal, "rojí se všude kolem mozkomorové a napadají lidi, kdekoli se jim zlíbí…"
Kdysi dávno, ve šťastnějších časech, by tahle věta bývala pro ministerského předsedu nesrozumitelná, dnes už byl ale moudřejší.
"Domníval jsem se, že mozkomorové hlídají vězně v Azkabanu," nadhodil opatrně.
"Hlídávali," přikývl unaveně Popletal. "Už ale nehlídají. Opustili vězení a připojili se k Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit. Nebudu zastírat, že to pro nás byla velká rána."
"Ale," podotkl ministerský předseda a pocit hrůzy v něm sílil, "neříkal jste, že jsou to netvoři, kteří z lidí vysávají všechnu naději a štěstí?"
"Přesně tak. A navíc se rozmnožují. Právě to způsobuje všechnu tuhletu mlhu."
Ministerskému předsedovi se tak roztřásla kolena, že se zhroutil do nejbližšího křesla. Z představy neviditelných tvorů, vznášejících se nad městy i vesnicemi a šířících mezi jeho voliči zoufalství a beznaděj, se mu udělalo mdlo.
"Tak poslyšte, Popletale - musíte s tím něco udělat! Je to vaše povinnost jako ministra kouzel!"
"Vážený pane ministerský předsedo, copak si doopravdy myslíte, že po tom všem ještě zůstávám ministrem kouzel?
Před třemi dny jsem dostal padáka! Celé kouzelnické společenství už čtrnáct dnů volalo po mém odstoupení. Za celou tu dobu, co jsem byl v úřadu, se veřejné mínění nikdy v ničem tak neshodovalo!" konstatoval Popletal a statečně se pokusil o úsměv.
Ministerský předseda chvilku nevěděl, co na to říct. Navzdory rozhořčení, které v něm vzbuzovalo vědomí, v jakém postavení se ocitl, s tím nešťastně shrbeným mužem, který seděl proti němu, do značné míry soucítil.
"To je mi velice líto," ozval se konečně. "Mohu pro vás něco udělat?"
"To je od vás velice laskavé, pane ministerský předsedo, ale vůbec nic. Byl jsem sem dnes večer vyslán, abych vám poskytl nejnovější informace o nedávných událostech a abych vás představil svému nástupci. Domníval jsem se, že už tu bude, samozřejmě je ale v této tak rušné době nesmírně zaneprázdněn."
Popletal se přes rameno ohlédl na portrét ošklivého mužíka s dlouhou kudrnatou stříbrnou parukou, který se právě špičkou brku šťoural v uchu.
Když mužík zachytil jeho pohled, ozval se: "Za chviličku tu bude, jen ještě dokončí dopis Brumbálovi."
"Přeju mu hodně štěstí," prohlásil Popletal a v jeho hlase poprvé zazněla hořkost. "V posledních dvou týdnech jsem Brumbálovi psal dvakrát denně, jenže s ním to nepohnulo. Kdyby projevil ochotu přesvědčit toho chlapce, možná bych ještě byl… Nu což, třeba bude Brousek úspěšnější."
Popletal se zjevně ublíženě odmlčel, ticho však téměř okamžitě přerušil portrét, když promluvil svým rázným oficiálním hlasem.
"Zpráva pro mudlovského ministerského předsedu. Žádám o setkání. Naléhavé. Odpovězte laskavě obratem. Rufus Brousek, ministr kouzel."
"Ano, ano, samozřejmě," odpověděl roztržitě ministerský předseda a sotva pohnul brvou, plameny v krbu se znovu rozzářily smaragdovou zelení a vyšlehly do výše. V jejich středu se objevil druhý roztočený kouzelník a za okamžik vyskočil na starožitný koberec. Popletal vstal, ministerský předseda ho po chvilkovém zaváhání napodobil a sledoval, jak se nově příchozí napřimuje, oprašuje si dlouhý černý hábit a rozhlíží se po pracovně.
První bláhovou myšlenkou ministerského předsedy bylo, že Rufus Brousek vypadá trochu jako starý lví samec. V hřívě jeho žlutohnědých vlasů i v hustém obočí zahlédl pruhy šedi, zpoza brýlí s drátěnými obroučkami na něj pozorně hleděly nažloutlé oči, a přestože kouzelník nepatrně kulhal, byla v jeho pohybech jakási hřmotná, plavná elegance. Už od pohledu z něj bezprostředně vyzařovala neúprosná inteligence a ministerský předseda ihned pochopil, proč chce mít kouzelnické společenství v těchto nebezpečných časech ve svém čele raději Brouska než Popletala.