Mandelinka bramborová
Mandelinka bramborová (Leptinotarsa decemlineata) je brouk z čeledi mandelinkovitých, který se živí spásáním bramborové natě.
Vzhledově je naprosto nezaměnitelná: má bíložluté až bílooranžové krovky s celkem deseti černými podélnými čarami. Dorůstá velikosti až 12 mm délky a 8 mm šířky.
Historie šíření mandelinky
Její původní oblastí výskytu je Severní Amerika (pravděpodobně nikoliv celá, předpokládá se, že než ji začali kolonisté šířit i s bramborami, byl její výskyt omezen na oblast Mexického zálivu, případně severní Mexiko a Colorado (přesně se neví). Patrně se jednalo o dost malé oblasti, protože vztah mandelinka-brambory byl vzat na vědomí až v roce 1859, kdy bylo zaznamenáno její první masívní přemnožení. Do kontinentální Evropy byla zavlečena společně s bramborami, její pomalé šíření prudce nabralo na rychlosti po druhé světové válce, kdy vzrostla úroveň transportu brambor. Mandelinka pak postupně doputovala až k Uralu. Kromě brambor napadá i další lilkovité rostliny(rajče, paprika, baklažán, lilek atd).
Rozmnožování
Z podlouhlých žlutooranžových vajíček, která mandelinky kladou ve shlucích po 30-35 kusech na rub listů (jedna samička může za svůj dvouletý život naklást až 2400 vajíček), se po 4 až 15 dnech vylíhnou chrakteristické cihlově zbarvené larvy s černou hlavou, černým obojkem a řadou černých (resp. černohnědých) teček po stranách zadečku. Bez ustání se živí listím. Po 21 dnech spadnou do půdy, zahrabou se 4-10 cm do země, kde se zakuklí a po dvou týdnech vyvinou v dospělce.
Podle klimatických podmínek se za sezónu mohou vystřídat až tři generace; v Česku jsou to na jižní Moravě a v Polabí dvě, jinak jediná. Dospělci přezimují zahrabaní v zemi.
Mandelinka bramborová jako škůdce
Mandelinka je nebezpečný škůdce, který může značně snížit výnosy bramborového pole. Větší množství brouků může rostlinám zcela zničit veškeré listy (tzv. holožír). Vedle brambor navíc mohou napadat i rajčata a některé domácí rostliny z čeledi lilkovitých.
Na české území (resp. do tehdejšího Československa) dorazila v 50. letech a její invaze okamžitě nabrala podobu kalamity. Komunistická propaganda ji prohlásila za imperialistický útok a obvinila Západ, že mandelinku na českém území uměle vysazuje z letadel nebo prostřednictvím diverzantů (úplně byly ignorovány ve stejnou dobu propuknuvší podobné kalamity po celé Evropě); občas tak byla propagandisticky zvána imperialistický či americký brouk.
Boj proti madelinkám lze vést jednak čistě mechanicky (sběr), pokud jde o větší plochu, používají se insekticidy(např. Mospilan 20, Bancol 50 WP, Bonus), které je nutno aplikovat v době nejmasívnějšího líhnutí larev, či biologické prostředky (slunéčko, ploštice, entomofágní houby). Za nejúčinnějšího biologického nepřítele je považována dravá ploštice Perillus bioculatus.
Jako prevenci je dobré střídat plodiny na polích (brambory či jejich blízké příbuzné vysazovat maximálně 1× za 4 roky).
Potápník vroubený
Potápník vroubený (Dytiscus marginalis Linné, 1758) je představitelem brouků z čeledi potápníkovitých a jedním z největších vodních brouků světa.
Morfologie
Dospělý brouk dosahuje délky 27-35 mm. Svrchní strana těla je hnědozelená s výrazným žlutým lemem po stranách krovek a po obvodu hrudi. Spodní strana těla je obvykle žlutá. Samci mají hladké krovky, samice rýhované s 10 podélnými rýhami. Lze hovořit o sexuálním dimorfismu. Samci mají na chodidlech prvního páru nohou přísavky sloužící k přidržování samice při kopulaci. Drobné přísavky jsou i na druhém páru nohou. Povrch těla brouků je pokryt vodu odpuzující látkou bránící promočení a napadení řasami a plísněmi a snižuje odpor vody při plavání. Třetí pár nohou je uzpůsoben kplavání, je pokryt dlouhými brvami, díky nimž nohy slouží jako vesla. Při záběru se brvy roztáhnou, čímž se zvětší plocha záběru. Jako zásobárnavzduchu slouží prostor pod krovkami. Pro nabrání vzduchu vynoří brouk konec zadečku nad hladinu. Tyto "nádechy" provádí čtyřikrát až sedmkrát za hodinu.
Způsob života
Potápníci (brouci i larvy) jsou dravci, živí se hmyzem, drobnými rybami, obojživelníky a dalšími vodními živočichy. Brouci se živí i mrtvým hmyzem, larvy jen živým. Dospělci dobře létají, hlavně v noci, a dokáží tak osídlit nové vodní plochy. K letu vylézají na vegetaci nebo vyvýšené předměty. Přistávají ale do vody. Ke vzletu vyprazdňuje brouk zvláštní zásobníky u konečníku (tzv. rektální ampule), v nichž je zapáchající směsice vody a trusu. Po přistání je opět naplní, aby byl dostatečně těžký a mohl se potopit.
Stanoviště a výskyt
Žijí ve sladkovodních nádržích, rybnících a jezerech i v kalužích čisté vody. Zdržují se u břehu, kde je vodní vegetace. Výskyt je v České republice nehojný.
Vývoj
Brouci se páří na jaře. Samice pak kladélkem nařezává stonky vodních rostlin, kam klade po jednom vajíčku, které může být až 7 mm velké. Celkem naklade 500 až 1000 vajíček. Larvy se líhnou po asi čtyřech týdnech. Stadium larvy trvá pět až šest týdnů. Larva je dravá, má výrazně trojúhelníkovitou hlavu a dlouhá šavlovitá kusadla. Na nohou má brvy napomáhající k pohybu. Na konci těla má průduchy a přívěsky, jimiž nabírá vzduch na hladině, podobně jako dospělí brouci. Larvy se živí lovem. Oběti tráví mimotělně tak, že skrze kanálky v kusadlech do oběti vstříknou trávicí šťávy, a natrávenou hmotu poté kusadly vysají. Ústní otvor mají totiž uzavřený. Larvy dorůstají délky až 6 cm.
Kuklí se v komůrce, kterou vyhrabou ve vlhké půdě na břehu. Její vyhrabání trvá okolo 24 hodin. Kukla je prohnutá kvůli minimalizaci dotykové plochy s vlhkým podkladem, což brání napadení plísněmi. Kukla je volná, takže jsou zřetelné budoucí končetiny a tykadla. Toto stadium trvá dva týdny. Dospělec opouští komůrku až poté, co povrch těla ztvrdne a dostane konečnou barvu. Dospělí brouci jsou stádiem, které přezimuje.
Nemoci
Potápníky napadají houby hmyzomorky, které infikují malpighické trubice.
Rozšíření
Vyskytuje se ve většině Evropy od Skandinávie po Středozemí (s výjimkou Pyrenejského poloostrova a Řecka), dále na východ přes celou Asii až po Japonsko a v Severní Americe. V horách vystupuje až do 2500 m n. m.
Střevlík kožitý
Střevlík kožitý (Carabus coriaceus) je dravý brouk, největší zástupce čeledi střevlíkovitých v Česku. V celé Evropě ho velikostí předstihuje pouze střevlík Procerus gigas z jihovýchodní Evropy. Střevlík kožitý dosahuje délky těla 33 až 40 milimetrů. Nápadný je svou mohutností a také černými krovkami s kožovitě vrásčitou strukturou.
Rozšíření
Téměř celá Evropa. Ze severu na jih od jižní Itálie a Francie až do středního Švédska a Norska, ze západu na východ od Francie přibližně k Petrohradu. Nevyskytuje se na Pyrenejském poloostrově, Britských ostrovech a ve Finsku. V celém areálu vytváří druh 6 poddruhů. V Česku se vyskytuje poddruh Carabus coriaceus coriaceus, který obývá většinu Evropy.
Výskyt
Vyskytuje se v listnatých (zejména dubových či bukových) a ve smíšených lesích, méně často v zahradách, parcích nebo v okolí vinic. Od nížin až khorní hranici lesa. Není hojný, celkově spíše na ústupu.
Biologie
Přes den jsou brouci zalezlí pod kameny, kmeny, či v jiných úkrytech. Občas vylézají i ve dne, ale aktivní jsou převážně v noci, kdy loví kořist. Živí se různými plži, hmyzem nebo žížalami. Jsou velice žraví. Střevlík kožitý je neschopný letu, protože má zakrnělá zadní křídla. Je-li napaden, může zaujmout výhružný postoj - vztyčí tělo na dlouhých nohách, rozevírá kusadla a ze žláz na zadečku vypouští páchnoucí sekret. Tento brouk patří k dlouhověkým, dožívá se dvou až tří let.
Harmonia axyridis
Harmonia axyridis je druh slunéčka z rodu Harmonia původem z východní Asie. Byl však zavlečen do Severní Ameriky i Evropy. V Česku nyní běžný druh.
Popis
Dospělí jedinci měří 7 až 8 milimetrů. Základní zbarvení krovek je červené se symetricky rozloženými černými skvrnami. Jejich počet je proměnlivý a může dosáhnout až devatenácti. Jiné formy mají krovky černé s červenými skvrnami nebo čistě červené. Pohlavní dimorfismus je poměrně nevýrazný - samičky se vyznačují bílým horním pyskem, zatímco samečci jej mají černý.
Tento druh má vysokou rozmnožovací schopnost - samičky za svůj život nakladou až dva tisíce vajíček. Larvy i polymorfní kukly jsou zbarveny převážně černě s oranžovým vzorkem. Živí se zejména mšicemi různých druhů. Při poklesu stavu mšic, zejména na podzim, jim potravu poskytuje zejména zralé ovoce. V zimě se v původním asijském prostředí shromažďují na vrcholcích skal a ukrývají se zde do štěrbin.
Rozšíření
V 80. letech 20. století bylo slunéčko uměle vysazeno v Severní Americe jako přirozený nepřítel zemědělských škůdců. Záhy se rozšířilo po kontinentu přes USA i do jižní Kanady podobně jako předtím slunéčko sedmitečné. V řadě míst se tak stalo nejpočetnějším druhem hmyzu. Z některých přirozených biotopů pak začalo vytlačovat jiné původní druhy slunéček živící se mšicemi. V oblastech pěstování vinné révy jsou slunéčka sklízena s hrozny jimiž se živí; úrodu tak znehodnocují hořkými a páchnoucími látkami které obsahují.
Počátkem 21. století byl druh uměle vysazen i v Evropě - zprvu v Německu a zemích Beneluxu. Z polí a skleníků se postupně začalo slunéčko rozšiřovat do volné přírody. Roku 2004 se přes Lamanšský průliv dostalo poprvé do Velké Británie. V Česku bylo pozorováno poprvé v roce 2006. Nyní už se vyskytuje na celém území republiky, mnohdy masově. Na podzim nalétávají tato slunéčka ve velkých počtech na budovy, ve snaze zde přezimovat. Sledováním jejich výskytu v Česku se zabývá Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Slunéčko sedmitečné
Slunéčko sedmitečné (Coccinella septempunctata), lidově nazývaná též beruška, berunka nebo sluníčko, je nejběžnějším slunéčkem v Evropě a vedle mandelinky bramborové jeden z nejznámějších brouků.
Vzhled
Slunéčko sedmitečné je asi 7 mm dlouhé, tvar těla je téměř polokulovitý, jen mírně protáhlý dopředu. Má červeně zbarvené krovky se třemi černými tečkami na každé straně a jednou tečkou společnou pro obě krovky. Z jeho zbarvení je odvozeno jeho pojmenování, české i latinské (z latiny septem = sedm a punctuatae = tečky). Larva je šedočerná, někdy i s nádechem hnědé nebo modré, s četnými černými a méně četnými žlutooranžovými, oranžovými nebo červenooranžovými skvrnami.
Vývoj
Samička na jaře volně naklade vajíčka do štěrbin nebo na spodní strany listů. Larvy se vylíhnou zhruba po týdnu a zakuklí se v závislosti na teplotě tak 30-60 dnů (čím tepleji, tím je vývoj rychlejší). Vykrmené larvy se zakuklí a po týdnu či dvou se ze závěsu na rostlinách vylíhne zbrusu nová beruška - je jasně červená, zatímco starší jedinci, kteří již přezimovali, jsou tmavší, až do hněda. Mladá slunéčka přezimují, teprve druhým rokem se rozmnoží a ještě v létě jejich život končí.
Rozšíření a význam
Slunéčko sedmitečné je velmi rozšířeným druhem žijícím téměř všude, kde se vyskytují mšice a červci, jimiž se živí jak larvy, tak dospělí jedinci. Je považována za užitečný druh efektivně likvidující výše zmíněné škůdce (jedna larva zkonzumuje během svého vývoje až přes 600 mšic) a jakožto taková byla úmyslně zavlečena do Severní Ameriky, v níž se teď běžně vyskytuje.
Obrana před predací
Dospělec se v nebezpečí staví mrtvým a bezvládně padá na zem (tzv. katalepsie). Je-li s ním manipulováno, vylučuje oranžovou šťávu obsaženou vhemolymfě obsahující alkaloidy (například coccinellin), díky čemuž je pro řadu potenciálních predátorů (zejména ptáků) nechutná a jedovatá. Podobně jedovaté jsou i larvy a kukly. Z tohoto důvodu mají slunéčka jen omezené množství potenciálních nepřátel.
Slunéčko vojtěškové
Slunéčko vojtěškové (Subcoccinella vigintiquatuorpunctata) je brouk z čeledi Coccinellidae, který měří 3 až 4 milimetry.
Tmavé skvrny na povrchu těla tohoto živočicha jsou variabilní. Žije na loukách, polích, lesních loučkách i v zahradách. Imaga i larvy jsou fytofágní, ožíráním poškozují listy různých polních plodin, nejčastěji jetele, vojtěšky a cukrovky. Místy se vyskytují velmi hojně na vojtěšce. Z toho vzniklo i české pojmenování tohoto druhu.