Štírci
Štírci (Pseudoscorpiones) je řád jsou řád bezobratlých živočichů ze třídy pavoukovců, kmenu členovců.
Popis
Jejich tělo je nestejnočlenně článkované. Jejich nejmohutnějšími končetinami jsou klepítkovitě zakončená makadla, do kterých ústní jedová žláza.Chelicery jsou též klepítkovité, ale zcela nenápadně umístěné na konci těla. Vyúsťují na nich snovací žlázy (tedy na opačném konci těla než jak je tomu u pavouků) Dýchají vzdušnicemi. Živí se roztoči, a tak je můžeme zařadit mezi dravce. Dorůstají velikosti asi 5mm. Všechny články zadečku, který je oválného tvaru a nasedá na hlavohruď celou svou šíří, jsou stejně široké.Jedová žláza ústí do kupovitých makadel.
Výskyt
Se štírky se nejčastěji můžeme setkat pod kůrou stromů, nebo v listové opadance. Občas se mohou vyskytnout i ve včelínech, kde jsou požadovaní, neboť zde hubí již zmíněné roztoče.
Rozmnožování
Sperma je u štírků samicím předáváno bez potřeby jakýchkoliv speciálních kopulačních orgánů. Sameček vypustí z pohlavního otvoru spermatoforobalený tuhnoucím sekretem, z něhož se též vytváří dlouhá stopka ukotvující spermatofor k podkladu. Samička si spermatofor nasune do svého pohlavního otvoru během zvláštního rituálu, kdy se se samečkem navzájem drží makadly. Pohlavní otvor se nalézá stejně jako u pavouků na 8. článku těla.
Kleštík včelí
Kleštík včelí (Varroa destructor Anderson & Trueman, 2000), nesprávně též roztoč včelí nebo roztoč zhoubný nebo kleštík zhoubný, je parazitický roztoč včely východní a včely medonosné. Způsobuje onemocnění varroázu. Patří do rodu Varroa, společně s dalším včelím parazitem, Varroa jacobsoni.
Biologie
Popis
Samičky kleštíka jsou viditelné pouhým okem. Jsou příčně oválné, široké 1,5-1,9 mm a dlouhé 1,1-1,5 mm. Zpočátku jsou žlutobílé, později červenohnědé až hnědé. Jsou lesklé. S fyziologickým dozráváním se u nich vyvine hnědý a tvrdý hřbetní štít. Nečlánkovaný hřbetní štít plně překrývá čtyři páry noh a ústní ústrojí.
Samečci kleštíka jsou velcí 0,8 mm a jsou šedobílí s měkkou pokožkou. Jejich tělo je okrouhlé.
Samečci kleštíka jsou velcí 0,8 mm a jsou šedobílí s měkkou pokožkou. Jejich tělo je okrouhlé.
Šíření parazita
Původním hostitelem kleštíka včelího (Varroa destructor) je včela východní (Apis cerana Fabricius, 1793).
Vlivem lidských aktivit do oblastí přirozeného výskytu včely východní, tj. do východní a jihovýchodní Asie, pronikla včela medonosná. Dosud nenápadný kleštík našel na novém druhu včely optimální podmínky k životu, a tak se ocitl v centru pozornosti biologů a včelařů. Včela medonosná není geneticky ani jinak vybavená, aby potlačila rozvoj tohoto cizopasníka. Bez zásahu člověka je invaze kleštíka do včelstva zmíněného druhu zničující.
Postupně s převozem napadených včelstev a prodejem matek včely medonosné se kleštík rozšířil i do oblastí; kde včela východní nežije. V padesátých letech byl tento roztoč zjištěn v Číně a v šedesátých letech byl zavlečen na Dálný východ Ruské federace. Z Asie se kleštík šířil velmi rychle i do Evropy. V roce1976 byl zavlečen až na území Maďarska a ve stejném roce pronikl do nejvýchodnějších okresů Slovenska. V roce 1977 byl kleštík zjištěn v Německu, kam byl zavlečen dovozem včely východní z Pákistánu, a v roce 1982 ve Francii. Prvního kleštíka v tehdejší ČSSR objevil v roce 1978 Hanko při systematické kontrole měli (spad na dně úlu) z pohraničních oblastí s Ukrajinskou SSR. Na jaře roku 1981 přes všechna ochranná opatření byl kleštík zavlečen převozem včelstev do okresu Ústí nad Orlicí. Odtud se postupně rozšířil po celé České republice.
Kleštík se šíří jako "nežádoucí pasažér" na těle trubců. Pro trubce je charakteristické zalétání do cizích úlu a tak se stávají hlavními přenašeči parazita. Podobně dělnice přenášejí přichyceného kleštíka do včelstev při zalétávání, loupežích a rojením.
Rozšiřování kleštíka jiným blanokřídlým hmyzem, případně přenos z jedné včely na druhou na květu nebo i na matku vracející se ze snubního proletu nebyl dosud zaznamenán.
Kleštík včelí se může šířit i přemisťováním plástů a úlů mezi včelařskými provozy. Na plástech, v nichž je plod, přežívá samička roztoče až 40 dnů, na uhynulých včelách 11-17 dnů. Mimo včelu žije cizopasník v závislosti na vnějších podmínkách 6-7 dnů.
Vývojový cyklus
Vývojový cyklus kleštíka probíhá na včelím plodu. Těsně před zavíčkováním přechází oplozená samička z dospělých včel na včelí plod. Po zavíčkování klade na vzpřímenou larvu a předkuklu nejčastěji 2-5 vajíček. Z vajíčka se líhne šestinohá larva, dalšími stadii jsou protonymfa a deuteronymfa. Během sedmi dnů se vyvinou pohlavně zralí samečci a během devíti dnů samičky. Samečci po spáření ještě v buňce hynou a oplozené samičky se uchycují na včele dokončující svůj vývoj. Spolu s ní opouštějí buňku.
Na dělnici nebo trubci žijí samičky několik dnů, než se opět přemístí do buněk a začnou klást vajíčka. Všechna vývojová stadia kleštíka se živí hemolymfou(krví) včel a včelího plodu. Tím nejen ochuzují tělo včely o živiny, ale způsobují i ztráty hemolymfy skrze četná poranění včelího těla. Kleštík přenáší i původce dalších nakažlivých nemocí včel.
Klinické příznaky
Na podložce úlu v úlové měli lze pozorovat mrtvé i živé roztoče. Při silném napadení se na česně objevují těžce se pohybující včely s deformovanými křídly, končetinami a nepřirozeně vysunutým sosákem. Rozmnožování parazita je poměrně pomalé. Proto se klinické příznaky zjišťují nejdříve za 2-3 roky od nakažení. Pokud počet roztočů dosáhne řádu tisíců a více, včelstvo není schopné přežít zimní období.
Protiopatření
Varroáza se tlumí plošně léčebnými metodami, které Státní veterinární správa České republiky upřesňuje interním metodickým pokynem a provádějí je pověření vyškolení pracovníci Českého svazu včelařů. Nařízená opatření jsou zákonného charakteru a jsou povinná pro všechny včelaře bez výjimky. Základem léčby je ošetření včelstev v zimě v období bez plodu. Účinné látky jsou do včelstva vpravovány fumigací nebo aerosolem. Účinnost zimních opatření se kontroluje vyšetřením měli ze dna úlů. V oblastech se silnou intenzitou nákazy je nutné nařídit letní léčení po vytočení medu. Toto léčení se provádí dotykovými pásky s dlouhodobým účinkem na bázi pyrethroidů. Doplňkovým způsobem léčení je použití odparných desek nebo speciálních odpařovačů s kyselinou mravenčí.
K tlumení varroázy se musí použít celý komplex opatření, jehož jednotlivé části působí celoplošně a po celý rok. Na celém území ČR je síť monitorovacích pracovišť, kde se sleduje účinnost přípravků a vznik případných rezistencí kleštíka proti některému z nich.
Jako perspektivní cíl v boji z kleštíkem se jeví šlechtění varroatolerantních včel. Dr. Mike Allspop z Jihoafrické republiky v r. 2006 zveřejnil výsledky svých výzkumů u dvou plemen včely medonosné. U afrických plemen (včela medonosná kapská Apis mellifera capensis a včela medonosná středoafrická Apis mellifera scutellata) prokázal velmi rychlý nástup a upevnění varroatolerantních mechanismu. Zkoumaná včelstva byla ponechána svému přirozenému vývoji bez jakýchkoliv léčebných zásahů. Rozvoj schopnosti těchto včel (A. m. capensis 3-5 let, A. m. scutellata 6-7 let) udržet populaci cizopasníka v únosné míře úzce souvisí s prohloubením a genetickým upevněním čistícího pudu. Včely rozpoznají napadený zavíčkovaný plod a z včelstva ho odstraní i s cizopasnými roztoči.

Klíště obecné
Klíště obecné (Ixodes ricinus Linné, 1758) je roztoč patřící do čeledi klíšťatovití (Ixodidae). Živí se sáním krve na savcích, plazech nebo ptácích s typickým tříhostitelským cyklem. Klíšťata figurují jako přenašeči řady infekčních chorob. Mezi nejfrekventovanější choroby přenášené klíštětem obecným patří lymeská borrelióza a klíšťová encefalitida.
Popis
Velikost samic se pohybuje od 3,5 do 4,5 mm (po nasátí až 1 cm i více), samečci měří 2,2 - 2,5 mm. Tělo klíštěte se skládá z hlavové části (gnathosoma) a vlastního těla (idiosoma). Hlavovou část tvoří především dopředu směřujícím hypostom, chelicery a makadla. Hypostom je pokrytý četnými nazpět směřujícími háčky sloužící k vlastnímu průniku kůží a k následné fixaci. Po stranách hypostomu jsou párové ostré chelicery umožňující proříznutí kůže hostitele v první fázi přisátí. V klidovém stavu je hypostom kryt přilehlými čtyřčlánkovými makadly, které se při průniku do kůže odklání do stran. Dospělci a nymfy mají 4 páry končetin, larvy mají pouze tři páry. Na chodidlech předních nohou se nachází tzv. Hallerův orgán, umožňující detekci CO2 - klíště díky němu dokáže vyslídit svou oběť.
Zatímco u samce je tělo kryté chitinizovaným hřbetním štítkem (scutum), u samice dosahuje štítek do jedné třetiny těla. Zbytek těla samice je tvořen měkkým varhánkovitě složeným, kožovitým útvarem zvaným alloscutulum. Ten může po nasátí krve zvětšit svůj objem až 300×. Samička pak získává podobu ricinového bobu (odtud druhový latinský název klíštěte). Řitní a pohlavní otvor je uložen na břišní straně.
Výskyt
Vyskytuje se ve vlhkých lesích s bujným bylinným a keřovým patrem (např. lužní lesy), ale také na lesních okrajích a na vlhkých loukách. Vyskytují se i ve výškách nad 750 m n. m.
Způsob života
Dospělá klíšťata se nejčastěji vyskytují v trávě vysoké od dvaceti centimetrů do jednoho metru na stoncích, popř. na nízkých keřících, kde uchycena za zadní nohy trpělivě čekají na procházejícího člověka či zvíře. Jakmile se člověk klíštěte dotkne, okamžitě se reflexivně přichytí a zakotví se pomocí ozubeného hypostomu v její kůži. Proces sání trvá jeden až dva týdny. Klíště dokáže hladovět i déle než jeden rok.
Klíště má na svém malém tělíčku několik nepostradatelných struktur:
Ochranný chitinový štít - díky němu je tak obtížné klíště rozmáčknout
Speciální smyslový orgán - díky němu vnímá přítomnost hostitele a dokáže ho vyhledat
Tykadla - s jejich pomocí klíště nalezne na těle nejvhodnější místo k uchycení a přisátí
Kusadla - s nimiž klíště prořezává pokožku hostitele
Sosáček se zpětnými háčky - umožňuje sání a velmi pevné přichycení k hostiteli
Ochranný chitinový štít - díky němu je tak obtížné klíště rozmáčknout
Speciální smyslový orgán - díky němu vnímá přítomnost hostitele a dokáže ho vyhledat
Tykadla - s jejich pomocí klíště nalezne na těle nejvhodnější místo k uchycení a přisátí
Kusadla - s nimiž klíště prořezává pokožku hostitele
Sosáček se zpětnými háčky - umožňuje sání a velmi pevné přichycení k hostiteli
Rozmnožování
Dospělí samci již nepřijímají potravu - jen vyhledávají zvíře, na kterém najdou samici k páření. Samice pak naklade do půdy 1000-3000 vajíček. Šestinohé larvy hned hledají drobná zvířata (ještěrky, ptáky) a několik dní na nich sají. Potom se promění v osminohé nymfy a sají na další oběti. Po druhém cyklu po přijímání potravy dospějí. Za příznivých okolností trvá vývoj klíštěte jeden až dva roky.
Vývojový cyklus klíštěte:
Klíšťata vyskytující se v České republice musí obvykle vystřídat tři hostitele, než se promění v dospělého jedince. Délka vývojového cyklu klíštěte závisí na konkrétních podmínkách, pohybuje se v rozmezí jednoho až čtyř let. Protože během léta se klíšťata většinou "převlékají" z jednoho vývojového stadia do druhého, nacházíme jich nejvíce přisátých během jara a na podzim.
Klíšťata vyskytující se v České republice musí obvykle vystřídat tři hostitele, než se promění v dospělého jedince. Délka vývojového cyklu klíštěte závisí na konkrétních podmínkách, pohybuje se v rozmezí jednoho až čtyř let. Protože během léta se klíšťata většinou "převlékají" z jednoho vývojového stadia do druhého, nacházíme jich nejvíce přisátých během jara a na podzim.
Onemocnění přenášená klíšťaty
Klíště obecné není jen parazit sající krev, ale může také přenášet nebezpečné nemoci - lymskou boreliózu a klíšťovou encefalitidu. Obě choroby mohou vést k trvalému těžkému poškození zdraví, příležitostně dokonce i ke smrti. Infikovaná klíšťata, která mohou roznášet původce encefalitidy, se vyskytují po celé České republice. Nicméně existují oblasti s vyšším rizikem infekce klíšťové encefalitidy. Mezi tyto rizikové oblasti patří: jižní Čechy, podhůří Šumavy, okolí Prahy, Bruntálu a Brna, Plzeňsko, Opavsko a Podyjí.
Přenáší však i další druhy parazitů, např. babézie, které způsobují u domácích zvířat vážné infekční choroby.
Vodule
Vodule (Hydracarina, Hydrachnidia, Hydrachnellae) jsou nejpočetnější skupinou vodních roztočů. Jsou poměrně nápadné, některé druhy jsou přes 2 mm velké, vodule jsou také často pestře zbarvené. Zatím bylo popsáno asi 5000 druhů vodulí.
Jsou převážně sladkovodní, obývají stojaté vody - mokřady, rybníky, jezera a pomalu tekoucí úseky řek, některé druhy se adaptovaly k životu v termálních pramenech a podzemních či ledovcových řekách. Pár druhů žije ve slané vodě, v mořích i slaných jezerech. Většinou žijí na dně a na vodních rostlinách, ale na rozdíl od ostatních vodních roztočů mohou i plavat.
Vodule mají složitý vývojový cyklus - samička klade vajíčka většinou na kameny či vegetaci, vylíhlé parazitické larvy vyplavou na hladinu a na povrchu vody hledají hostitele, hmyz. Po přísátí se larva živí hemolymfou a natrávenou tkání hostitele, a to po několik dní až několik měsíců, podle konkrétního druhu vodule. Nasáté larvy odpadávají z hostitelů zpět do vody. Protože často sají na létajícím hmyzu, vodule mohou být zaneseny daleko od původního stanoviště.
U vývojově odvozenějších vodulí žijí i larvy pod hladinou, kde parazitují na larvách, jako jsou vážky a dvoukřídlí. Tyto larvy se nepřisávají trvale, ale své hostitele pravidelně navštěvují. Jen několik málo druhů neparazituje vůbec.
Dalším stadiem je dravá deuteronymfa, která aktivně loví vodní hmyz, korýše i jiné roztoče. Deuteronymfa se přemění na tritonymfu, která je rovněž dravá, stejně jako dospělec. Vodule jsou gonochoristé a u některých druhů je výrazný pohlavní dimorfismus.
Pancířníci
Pancířníci (Oribatei, Orinatida) jsou mikroskopičtí roztoči, jejichž kutikula je vytvořena ve velké málo členěné "pancířky".
Význam
Pancířníci jsou důležitou součástí detritového potravního řetězce. Podílejí se přímo nebo nepřímo na všech hlavních procesech, probíhajících v půdě, podílejí se na koloběhu živin, šíření hub a minerálních látek v půdě. Významná je jejich role v koloběhu fosforu, dusíku a vápníku v půdě.
Rozšíření
Vyskytují se celosvětově prakticky ve všech typech půd nebo i v nárostech na skalách a kmenech stromů. Podmínkou výskytu pancířníků je pouze minimální obsah organické hmoty v substrátu.