16. září 2010 v 19:01
|
Ploštěnka mléčná
Ploštěnka mléčná (Dendrocoelum lacteum) je drobný vodní bezobratlý ploštěnec z podkmene ploštěnky.
Anatomie
Má ploché mléčně bílé, šedé nebo růžové tělo s prosvítajícím rozvětveným střevem, je dlouhý asi 1 cm. Potravu přijímá a nestrávené zbytky odstraňuje jediným otvorem uprostřed těla. Má velkou regenerační schopnost (tj. schopnost nahrazovat ztracené části těla). Loví drobné organismy.
V přední části těla se nacházejí hmatové laloky. Má jednoduchou vylučovací soustavu (protonefridie), která se stává z plaménkových buněk.Nervová soustava je žebříčkovitá. V přední části těla se nacházejí oční skvrny - primitivní orgán zraku.
Stanoviště
Žije ve stojatých vodách, ale i pomalejších řekách a potocích, pod spadanou kůrou, kameny a mezi rostlinami. Snáší i teplejší a více znečištěné vody.
Tasemnice
Tasemnice (Cestoda) jsou třídou bezobratlých živočichů, patřící do kmene ploštěnci (Platyhelminthes), kteří žijí parazitickým způsobem života. Je známo zhruba 5000 druhů tasemnic, jež parazitují u všech skupin obratlovců, zejména pak ryb a paryb. Některé druhy se mohou usazovat v játrech nebo v mozku, většinou ale parazitují ve střevech.
Popis
Plnohodnotný jedinec je tvořen hlavičkou (scolex) velikosti špendlíkové hlavičky, která má na svém horním konci věnec příchytných háčků (rostelum), a různým počtem plochých článků (proglotidů). Tasemnice mají pentlicovité tělo a mohou dosahovat délky několika metrů. Pokožka vylučuje kutikulu, která je chrání před trávícími šťávami hostitele. Dýchají anaerobně, potravu vstřebávají celým povrchem těla, vylučovací soustavu představují protonefridie tvořené plaménkovitými buňkami. Tasemnice jsou hermafrodité, poslední články jejich těla jsou vyplněny oplozenými vajíčky, které s výkaly opouští tělo hostitele.
Parazitismus
Řada tasemnic představuje významné patogeny z hlediska humánní i veterinární medicíny. Pro většinu tasemnic jsou typické složité vývojové cykly zahrnující jednoho i více hostitelů a lokalizace dospělých tasemnic ve střevech definitivního hostitele.
Tasemnice dlouhočlenná
Tasemnice dlouhočlenná (Taenia solium, Linné, 1758 ) je kosmopolitně rozšířený helmint z čeledi Taeniidae, jehož dospělí jedinci parazitují v tenkém střevě člověka. Mezihostitelem je prase domácí nebo prase divoké. Přítomnost dospělých tasemnic ve střevě člověka se označuje jako taenióza. Člověk může zároveň sloužit jako mezihostitel - larvy v orgánech. V tomto případě se jedná o závažné onemocnění zvané cysticerkóza.
Morfologie
Tělo dospělé tasemnice T. solium se skládá ze skolexu (hlavičky) a několikaset proglotid (článků). Dospělé tasemnice dosahují délky 2-4 metrů. Skolex je kvadratický, o velikosti 1 mm a je opatřen 4 přísavkami. Na skolexu prominuje rostellum opatřené dvěma řadami háčků (celkem 22-32 háčků). Podobně jako u ostatních tasemnic, každý článek tvoří samostanou reprodukční jednotku vybavenou vaječníky, dělohou a testes. Děloha vybíhá do stran na 7-12 tupě zakončených větví. Vajíčka meří 31-43 µm jsou kulovitého či oválného tvaru a nejsou morfoligicky odlišitelná od T. saginata.
Biologie a vývojový cyklus

Vývojová cyklus tasemnice dlouhočlenné
Dospělý jedinec je přichycen ke sliznici duodena nebo jejuna pomocí přísavek a rostela s háčky. Na posteriorním konci dozrávají proglotidy, jež se postupně oddělují a odcházejí s féces nebo samovolně ven z hostitele. Jeden zralý proglotid obsahuje přibližně 80000-100000 převážně oplozených vajíček. Oplozená vajíčka obsahují uvntiř již larvalní embryo se šesti háčky (larva se označuje jako onkosféra či hexakant). Mezihostitel (prase) se nakazí pozřením vajíček, ze kterých se v tenkém střevě uvolní larva onkosféra. Ty penetrují střevní stěnou a pronikají do krevního oběhu, kterým jsou rozneseny do všech orgánů, především do kosterní a srdeční svaloviny, dále také do očí, jater nebo mozku. Jakmile se onkosféra uchytí, přemění se v cysticerkus neboli boubel (v literatuře se odborně označuje jako cysticercus cellulosae). Cysticerkus je plně vyvinutý za 75 dní. Cysticerkus je bílý či transparentní, oválný, měchýřkovitý útvar o velikosti 5 × 10 mm. Uvnitř měchýřku je invaginovaný protoskolex s 4 přísavkami a 2 řadami háčků. Někteří autoři uvádějí, že cysticerky žijí ve svalovině prasete 3-6 let, poté kalcifikují a nejsou již infekceschopné. Člověk se nakazí konzumací nedostatečně tepelně upraveného vepřového masa či orgánů s cysticerky. Ve střevě člověka se skolex z cysticerku přichytí ke sliznici a za 5-12 týdnů dospívá v dospělou tasemnici. Dospělá tasemnice žije 4-5 let, výjimečně až 25 let.
Teanióza a cysticerkóza
akožto definitivní hostitel se člověk nakazí cysticerky z nedostatečně tepelně upraveného vepřového masa, což vede k uchycení skolexu ve střevě a vývoji dospělé tasemnice. Onemocnění se označuje jako taenióza. Často probíhá bez příznaků nebo se může projevit průjmem, bolestí břicha. Dalšími možnými příznaky je nevolnost, zvracení, střídání průjmu se zácpou či poruchy trávení. Hlavním nebezpečí však spočívá v tom, že člověk s dospělou tasemnicí T. solium je zdrojem vajíček, která vylučuje stolicí. Představuje tak riziko vzniku cysticerkózy pro sebe a pro lidi ve svém okolí.
Závažnější formou onemocnění člověka je cysticerkóza (larvální stádia T. solium v různých orgánech), při které člověk figuruje jako mezihostitel tasemnice, podobně jako je tomu u prasat. Cysticerkóza je charakterizována přítomností cysticerků T. solium v orgánech, především v mozku (neurocysticerkóza), ve svalech, podkoží nebo v očích. Na neurocysticerkózu umře na světě ročně 50000 lidí. Cysticerky v mozku jsou rovněž hlavní příčinou získané epilepsie v rozvojových zemích.
Tasemnice bezbranná
Tasemnice bezbranná (Taenia saginata) je kosmopolitně rozšířený helmint z čeledi Taeniidae. Definitivním hostitelem je člověk, mezihostitelem skot, případně buvol, výjimečně ovce nebo koza. Dospělí jedinci se lokalizují v tenkém střevě člověka, kde se živí tráveninou.
Vývojový cyklus
Dospělé tasemnice žijí v tenkém střevě člověka. Zralé články s oplodněnými vajíčky se postupně oddělují od těla tasemnice a odcházejí s faeces do vnějšího prostředí. Vajíčka se ve střevě nebo až ve vnějším prostředí uvolňují z dělohy článku. Vajíčko měří 31-43 µm a obsahuje larvu zvanou onkosféra. Mezihostitel (skot) se nakazí pozřením vajíček. V duodenu mezihostitele se larva uvolní z obalu vajíčka a penetruje stěnou střevní do krevního oběhu(případně lymfatického), kterým jsou onkosféry rozneseny do všech orgánů, především do svaloviny. Ve svalové tkáni se z ní zhruba za 75 dní vyvineboubel (cysticercus bovis). Cysticercus je složen z jednoho skolexu invaginovaného do měchýřku. Morfologicky se jedná o oválný, měchýřkovitý útvar, mléčné barvy o velikosti 7,5-10 mm. Definitivní hostitel (člověk) se nakazí pozřením tepelně neupraveného hovězího masa (např. tatarský biftek) s boubelemi. Ve střevě definitivního hostitele se skolex přichytí a vyvine se v dospělého jedince.
Měchožil zhoubný
Měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus) je drobná, obvykle 3-6 mm dlouhá tasemnice, která parazituje ve střevech psovitých šelem. Je nebezpečná pro mezihostitele, kterými jsou malí přežvýkavci (ovce, kozy), srnčí zvěř, skot, prase a také člověk, u kterých tvoří obrovské měchýřovité boubele, echinokoky, a způsobuje tak vážné onemocnění, echinokokózu.
Motolice jaterní
otolice jaterní (Fasciola hepatica Linné, 1758, anglicky: common liver fluke) je kosmopolitně rozšířený parazit ze třídy Trematoda (motolice) parazitující v játrech, respektive jaterních žlučovodech ovcí, skotu a celé řady dalších savců, včetně člověka. Dospělé motolice mají dorso-ventrálně sploštělé tělo ve tvaru kopinatého listu, měří 2 - 3 cm a živí se krví definitivního hostitele. Vývojový cyklus probíhá přes mezihostitele, jimiž jsou vodní plži z čeledi plovatkovitých (Lymnaeidae). Největší význám má u ovcí a skotu. Celosvětové ztráty v zemědělství způsobené motolicí jaterní dosahují více než 2 miliard USD ročně. Infekce zvířat a lidí motolicí jaterní nebo příbuzným druhem Fasciola gigantica se označuje jako fasciolóza. Nejvíce lidí infikovaných motolicí jaterní bylo zaznamenáno v Peru, Bolívii a Ekvádoru, z Evropských států je nejvyšší prevalence u lidí ve Francii a Španělsku.
Vývojový cyklus a morfologie
Vajíčko
Dospělé motolice se lokalizují v jaterních žlučovodech, kde se živí krví. Po dosažení pohlavní dospělosti kladou vajíčka. Ta postupně odcházejí společně se žlučí přes žlučovody do střeva. S výkaly hostitele se poté vajíčka dostávají do vnějšího prostředí. Vajíčko F. hepatica je oválného tvaru, žlutohnědé barvy, o délce 130-150 μm a šířce 60-90 μm, na jednom pólu opatřené víčkem (operculum). Obsah vajíčka je vyplněn četnými žloutkovými granulemi. S deštěm jsou vajíčka uvolněna z trusu do vodního prostředí, kde se dále vyvíjejí (bez dostatku vody vajíčka hynou). Uvnitř vajíčka se postupně formuje larva, zvaná miracidium. Vývin miracidií uvnitř vajíček, jakož i samotné líhnutí z vajíček, je ovlivněno především teplotou, vlhkostí a tenzí kyslíku. Obecně miracidia se vyvíjejí ve vajíčcích v teplotním rozmezí 10-30 °C s teplotním optimem mezi 23-26 °C. Při teplotách 0-10 °C je vývin vajíčka zastaven, ale vajíčko zůstavá životaschopné (až 2 roky). Při zvýšení teploty nad 10 °C se opět začne vyvíjet miracidium.
Miracidium
Za přirozených podmínek se miracidium vyvine zhruba za 10-20 dní. Jakmile dokončí svůj vývoj, opouští vajíčko odklopením operkula skrze horní pól vajíčka. Vylíhlé miracidium je kyjovitého tvaru, s výraznými očními skvrnami v přední části, měří okolo 130 μm. Povrch miracidia tvoří obrvená kutikula. Vylíhlá miracidia ihned aktivně plavou rychlostí zhruba 1 mm.s−1 a vyhledávají vhodného plže. Miracidia nepřímají potravu žádnou potravu, jejich energetické výdaje potřebné k pohybu jsou pokryty ze zásobního glykogenu pocházajícího jěště z vajíčka. Miracidia jsou tudíž schopna plavat ve vodě pouze po dobu 12-24 hodin. Larvy, které v tomto čase nestačí proniknout do vhodného mezihostitele, rychle hynou. Chování miracidií většiny druhů motolic je obecně charakterizováno třemi vlastnostmi: pozitivní fototaxe (pohybují se za světlem), negativní geotaxe (tzn. mají tendenci plavat k hladině) a zejména pak pozitivní chemotaxe (jsou přitahovány některými chemickými látkami). Při hledání plže se uplatňuje především posledně jmenovaná vlastnost, kdy miracidia jsou "vábena" mukopolysacharidy obsaženými ve slizu vodních plžů. Při přichycení k plži se miracidia zavrtají do plášťové dutiny pomocí rostra a sekrece proteáz. Při průchodu do těla plže ztrácí brvy a přeměnují se ve vakovitý útvar zvaný sporocysta.
Sporocysta

Schéma vývojového cyklu motolice jaterní
Mladá sporocysta migruje skrze lymfatický a krevní oběh plže do hepatopankreatu plže a zde začíná růst. Uvnitř sporocysty se ze zárodečných buněk postupně formují mateřské redie.
Redie
Mateřské redie opouští tělo sporocysty, která tak zaniká. Toto stádium se již živí tkáňovými tekutinami plže, roste a značně narušuje tkáně mezihostitele. Mají vyvinutou travicí trubici začínající ústy, na něž navazuje svalnatý pharynx. Uvnitř každé redie se ze zárodečných buněk formují další generace redií - tzv. dceřiné redie. Někdy se používá místo označení mateřská a dceřiná redie také redie I. a II. genarace. Ve dceřiných rediích (II. generace redií) se již formují ocáskaté larvy - cerkarie. Výzkumy z Francie potvrdily, že se v plži mohou tvořit i III. generace redií.
Cerkarie
Jakmile cerkarie dospějí, aktivně se uvolňují z lumen redie a následně opouštějí i plže. Uvolňování cerkarii (tzv. cercarial shedding) infikovaný plž zpravidla nepřežije a hyne. Cerkarie se skládá z kulaté, mírně srdcovité hlavičky (vlastní tělo) a bičíkatého ocásku, jenž slouží k pohybu ve vodě. Vlastní tělo je vybaveno dvěma přísavkami a typickým vidličkovitě rozvětveným slepě zakončeným střevem. Morfologicky se tak značně podobá dospělé motolici. Hlavička měří 200 μm, ocásek okolo 0,5-0,7 mm. Cerkarie plavou pomocí ocásku ve vodě a ulpívají na rostlinách. Jakmile se cerkarie přichytí k rostlinném porostu, odhazuje bičík a vytváří kolem celého těla ochranný obal (proces zvaný encystace) - vzniká metacerkarie. Celý vývoj larválních stadií v plži trvá 1-2 měsíce a je ovlivněn řadou faktorů jako je teplota, velikost plže, imunitní reakce plže apod. Počty cerkarií z jednoho plže infikovaného jedním miracidiem se liší dle různých autorů. Zatímco Krull uvádí, že z jednoho miracidia F. hepatica může v plži vzniknout až 4000 cerkarií, francouzští autoři při svých experimentálních infekcích G. truncatula udávají v průměru 344 cerkarií
Metacerkarie
Toto infekční a zároveň poslední larvální stádium motolic je pevně přichyceno na povrch rostlin nebo plave na vodní hladině. Jeho metabolismus je omezen na minimum a v podstatě čeká na pozření definitivním hostitelem. Ochranný obal chrání před nepříznivými vlivy. Životaschopnost, respektive infekceschopnost, metacerkarií je ve vlhkém prostředí až několik měsíců. Jsou-li chráněny před mrazem pod sněhovou pokrývkou, jsou schopny přežít i zimní měsíce do dalšího jara.
Dospělá motolice
Definitivní hostitel se nakazí při pastvě konzumací porostu s metacerkariemi, případně vodou. Obal metacerkarie je při průchodu slezem (žaludkem u monogastrů) narušen trávicími enyzmy a začíná tak proces excystace (odhození ochranného obalu), který bývá dokončen v tenkém střevu. Vzniká mladá motolička, jež ihned migruje skrze stěnu střevní do břišní dutiny a dále do jater. Přestože mají mladé motolice F. hepatica silnou afinitu k jaterní tkáni, mohou někeří jedinci domigrovat i do jiných orgánů (ledviny, plíce). Tito však nedosáhnou pohlavní dopělosti a hynou. Jakmile se juvenilní motolice dostanou do jater, migrují skrze jaterní parenchym a rostou. Po průniku do jaterních žlučovodů končí migrace, pohlavně dozrávají a začínají produkovat vajíčka. Doba od průniku metacerkárie do těla hostitele do přítomosti prvních vajíček v trusu (tzv. prepatentní perioda) se pohybuje od 8 do 10 týdnů, výjimečně i 6. Motolice jsou schopny žít ve žlučovodech a produkovat vajíčka až několik let.
Rozšíření
Infekce lidí a zvířat motolicí jaterní byly zaznemenány z celkem pěti kontinentů, druh F. hepatica je tedy rozšířen po celém světě krom Antarktidy. Naproti tomu, areál výskytu blízce příbuzného druhu Fasciola gigantica (rovněž způsobující fasciolózu) je omezen na subtropické a tropické oblasti Afriky a Asie. V některých oblastech Afriky a Asie se tak vyskytují oba druhy současně.
Z mnoha fylogenetických a paleontologických studí vyplývá, že motolice jaterní pochází původně z Evropy. Přítomnost vajíček F. hepatica byla prokázána v koprolitech lidí a zvířat pocházejících z doby kamenné z období pozdního mezolitu (zhruba před 5000-5100 lety) a neolitu, tedy z období rozvoje zemědělství a počátků domestikace zvířat. Nálezy pocházejí z archeologických lokalit v Francii a Švýcarsku. Vajíčka motolice byla rovněž identifikována i z jiných lokalit v Evropě a to jak z doby bronzové, tak např. z období starověkého Říma či ze středověku. Nikdy však nebyla nalezena v prehistorických sedimentech či koprolitech v Americe či Austrálii.F. hepatica byla tedy introdukována do Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland a Afriky. V nových oblastech se motolice adaptovala na nové definitivní hostitele (např. lamy a alpaky v Jižní Americe) i mezihostitele (Austropeplea (Lymnaea) tomentosa jako zástupce plovatkovitých v Austrálii).
Motolice žlučová
Motolice žlučová (Clonorchis sinensis Loos, 1907) je trojhostitelská motolice parazitující v játrech člověka, prasete, šelem a potkanů. Je endemická na Dálném východě, kde infikuje odhadem 7 miliónů osob, v riziku je 260 miliónů lidí. Onemocnění způsobené touto motolicí se nazývá klonorchióza.
Popis

Dospělec motolice žlučové
Dospělá motolice má ploché, průsvitné, narůžovělé tělo a je dlouhá 10-25 mm. Přední konec je ostrý, zadní širší a zakulacený, ústní přísavka je větší než břišní. Je to hermafrodit, uvnitř těla se nacházejí laločnatá varlata (v zadní části) i vaječník (ve středu těla). Žije ve žlučovodech, vzácně i ve žlučníku nebo v pankreatických vývodech, zde se živí sekrety sliznice a může se dožít 15-20 let
Motolice kopinatá
Motolice kopinatá je 6-10 mm dlouhá motolice, která parazituje v játrech domácích, ale i volně žijících přežvýkavců.
Vývojový cyklus D. dendriticum
Dospělí jedinci motolice kopinaté se lokalizují v jaterních žlučovodech definitivního hostitele (např. ovce, muflon). Vajíčka produkovaná dospělými motolicemi odcházejí s žlučí do střeva a dále do vnějšího prostředí. Vajíčka s vyvinutými larvami (miracidium) jsou pozřena 1. mezihostitelem, kterým jsou suchozemští plži rodu Zebrina nebo Helicella. Ve střevě plžů se miracidia uvolňují z obalu vajíček a migrují do hepatopankreasu plže, kde prodělávají další vývoj. Postupně přes stádia sporocysta, redie, dceřiná redie vznikají cerkarie, jež jsou vylučovány slizem plže do vnějšího prostředí. 2. mezihostitelem jsou mravenci roduFormica, kteří se živí slizem těchto plžů. Mravenec se infikuje pozřením slizu s cerkáriemi. Ty pronikají do tělové dutiny mravence a encystují v infekční stádium - metacerkarie. Definitivní hostitel (např. ovce) se nakazí při pastvě pozřením infikovaného mravence, kteří v důsledku poškození nervové soustavy zůstávají strnule přichyceni na vrcholcích stébel trav. V trávicím traktu ovce se pak metacerkárie přemění na mladé motoličky, jež pronikají střevní stěnou a migrují do jater, kde dospívají.
Definitivní hostitel D. dendriticum
- nejčastěji:
- méně často:
- koza, skot, jelenovití (jelen, daněk, srnec)
- ojediněle:
- prase, králík, kůň, pes, člověk
Motolice thajská
Motolice thajská (Opisthorchis viverrini, Stiles et Hassal,1896) (anglicky Southeast Asian liver fluke) je parazit ze třídy motolic, který se lokalizuje v játrech a žlučových cestách člověka, psa a kočky, případně dalších rybožravých savců. Parazit se vyskytuje v Thajsku, Laosu a Kambodži. Vývojový cyklus motolice je složitý a zahrnuje 2 mezihostitele. Prvním mezihostitelem jsou plži rodu Bithynia, druhým jsou ryby z čeleďi kaprovitých.
tovcčtrgfbv