close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Měkkýši příklady 2

17. září 2010 v 19:42 |  Měkkýši

Sépie

Sépie (řád Sepiida) jsou draví mořští hlavonožci. Patří mezi desetiramenatce, mají osm kratších chapadel a dvě delši chapadla obdařená přísavkami, která používají k polapení kořisti. Schránka je uvnitř těla, přeměněná na tzv. sépiovou kost. Z výměšků sépie se získává malířské barvivo - hnědý pigment - zvané sépie.
Mezi vědci jsou sépie často považovány za nejinteligentnějšího zástupce bezobratlých.
Popis obrázku chybí

Sépie vějířovitá

Sépie vějířovitá (Sepia apama) je hlavonožec z čeledi sépiovitých představující největšího zástupce z přibližně 100 známých druhů sépií. V dospělosti dorůstá délky až 1,5 metru i s chapadly a váží až 10,5 kg (jiné zdroje uvádějí hmotnost pouze mezi 5 až 6,5 kilogramy), samotná délka pláště je 520 milimetrů. Vyskytuje se pouze v příbřežních vodách Austrálie, kde obývá veškeré oblasti až do hloubky 100 metrů.
V období rozmnožování vytváří sépie vějířovitá společenství o několika tisících jedincích nedaleko jihoaustralského města Whyalla, kde jsou často hlavním předmětem zájmu potápěčů a vědců zkoumajících jejich chování. Její kůže má schopnost měnit zbarvení v závislosti na svém okolí, což jí dává schopnost vytvářet dokonalou kamufláž před případnými predátory. V nouzi je schopna vypustit do vody velké množství tmavého barviva, které znesnadní její zaměření, zmate útočníka a umožní únik do bezpečí.
Jedná se o velice inteligentního dravce, který požírá menší ryby, kraby či jiné korýše, které chytne dvojicí delších chapadel. Zvláštností je, že sépie vějířovitá má tři srdce a modrou krev obsahující hemocyanin.

Rozšíření

Přibližná mapa rozšíření sépie vějířovité
Sépie vějířovitá obývá převážně mělké vody v těsné blízkosti korálových útesů, které jí slouží jako úkryt. Rozšířena je převážně kolem jižního a jihovýchodního pobřeží Austrálie v oblasti od Brisbane v Queenslandu až po Shark Bay v oblasti Západní Austrálie, ale její výskyt byl zaznamenán také v severních a západních oblastech pobřeží přiléhající ke zmiňovanému kontinentu. Zaznamenána byla také v severních oblastech Tasmánie.
Vyjma útesů se vyskytuje také v oblastech s kamenitým či písčitým dnem a v oblastech porostlých mořskou trávou. Její výskyt byl pozorován do maximální hloubky 100 m.

Popis

Kresba těla sépie

Vnější popis

Sépie má 8 krátkých a 2 dlouhá ohebná chapadla, která slouží k lapení kořisti. Za chapadly se nachází ústa a hlava, na které jsou umístěny dvě složité oči. Za hlavou je tělo s redukovanou schránkou, tzv. sépiovou kostí, kterou používají chovatelé papoušků.
Kůže sépie je v normálním stavu šedá až kaštanová s bílými pruhy, má však schopnost měnit své zbarvení v závislosti na okolním prostředí. Při výzkumuprováděném na tomto druhu sépie se zjistilo, že maskování se přes den téměř nevyužívá (pouze 3 % sépií), ale jeho hlavní použití nastává nástupem šera, kdy až 87 % sépií kamufláž využívá. Tento závěr napovídá, že sépie vějířovité mají schopnost nočního vidění stejně tak, jako jejich predátoři, před kterými má maskování ochraňovat.

Vnitřní popis

V protáhlém těle se po přibližně 3/4 délky těla táhne trubice spojující ústa se žaludkem, pod kterým se nachází tři malá srdce zajišťující cirkulaci modrékrve. Její barvu způsobuje dýchací protein hemocyanin, který obsahuje navázanou měď. Vylučovací trubice má vývod přibližně ve středu těla. Je to z toho důvodu, že do ní vyúsťuje vak s barvivem, které sépie v případě nouze vypouští. V přední části hlavy se taktéž nachází trubice, která slouží pro tryskový pohon sépie v případě ohrožení či při lovu potravy. K dýchání podobně jako ryby využívá filtrování vodního kyslíku za pomocí žaber.
Jedná se o druh, který má vysoce vyvinutou centrální nervovou soustavu a oči, které ale nejsou schopné rozpoznávat barvy, což jim však nebrání ve schopnosti kamufláže. Mají jen jeden oční pigment s absorpčním maximem na 492 nanometrech světelného záření. Zornice sépie vějířovité je tvořena podlouhlou horizontálně směřovanou tmavou štěrbinou, která se na jednom okraji stáčí nahoru do vertikálního směru. Průnik světla do oka je regulován zvětšováním a zmenšováním tvaru oční koule, k zaostřování různě vzdálených objektů jsou tyto oči schopné pohybu vpřed či vzad od sítnice.
Samice mají dva od sebe oddělené vaky na sperma. V těchto vacích jsou schopné skladovat sperma po různě dlouhou dobu. Jeden je využíván na krátkodobé uskladnění spermatu, druhý na dlouhodobé. Existence dvou vaků na sperma taktéž umožňuje uchovat samici sperma od více sexuálních partnerů.

Pohyb

Sépie se pohybuje za pomoci vlnění ploutvovitého lemu v podobě slabé membrány, který se nachází po celém obvodu těla vyjma hlavy, nebo pomocí vytlačování vody z plášťové dutiny za pomoci nálevkovité části nohy, čímž vytváří velice rychlý pohyb. Pohyb produkovaný ploutvovitým lemem je schopna používat pro velice pomalý a nepozorovatelný pohyb. Rychlý pohyb je schopná vyvinout pomocí pumpování vody skrze ústa do speciálního vaku v těle. Následně svaly vak rychle stlačí, čímž vzniká tzv. tryskový pohon udělující značnou rychlost pro únik a lov kořisti. Příbuzné krakatice, které jsou považovány za rychlejší, mohou vyvinout rychlost pod vodou až 30 km/h.

Chování

Zbarvená hlava sépie
Nová pozorování chování sépie naznačují, že se jedná o teritoriální živočichy, kteří během svého života obývají jen malou oblast o průměru mezi 90 až 550 metry. Jedná se o samotářské tvory vyjma období páření. Až 95 % dne stráví odpočíváním, lze tedy předpokládat, že většinu své energie investují do růstu organismu, což se více podobá chování chobotnic než krakatic. Na získávání potravy vynakládají sépie vějířovité přes den jen 3,7 % času a v noci pak pouze 2,1 %. Většinu času tráví odpočíváním a schováváním se v úkrytech před predátory. Výjimkou z tohoto pasivního chování je pouze období páření, kdy vytvářejí velká společenstva, ve kterých jsou aktivní po dny až týdny.
V případě nebezpečí je sépie vějířovitá podobně jako ostatní sépie schopna vyvrhnout barvivo do vody, čímž zamaskuje svůj ústup. V současnosti je většina poznatků o chování a životu sépie získána z oblastí rozmnožování, kde sépie vějířovitá vystupuje blíže k hladině. O jejím životě trvajícím 1 až 2 roky existuje jen málo informací.

Zbarvení

Sépie vějířovité mají schopnost svévolně měnit barvu svého těla v celé škále barev, což jí slouží ke kamufláži a předpokládá se, že i pro komunikaci mezi jedinci svého druhu. Její kůže je hojně vybavena pigmentovými skvrnami umožňující změnu barvy na žlutou, červenou, černou a hnědou. Změny tohoto zbarvení řídí sépie vějířovitá mozkem, nejedná se tedy o automatickou podprahovou dovednost. Sépie vějířovitá mění barvy na základě vizuálního pozorování okolí, které je následně předáno do mozku a odtud vyslán nervový vzruch do pigmentových oblastí, které změní barvu kůže. Pro maskování využívá taktéž změnu struktury vzorů na kůži, které mohou imitovat například mořské řasy.

Potrava

Jedná se o dravce, který loví mezi řasami menší ryby, kraby, krevety a další korýše. Pro lovení potravy využívá svoje dvě delší chapadla, kterými uchopí kořist a rozmačká ji.

Rozmnožování

Odpočívající sépie
Rozmnožování nastává v zimě, na jižní polokouli tedy v období mezi květnem až srpnem, kdy sépie tohoto druhu vystupují k hladině a vytváří obrovská společenstva čítající stovky až tisíce jedinců nedaleko jihoaustralského města Whyalla mezi Fitzgerald Bay a False Bay, kde samci začnou předvádět složité namlouvací rituály. V průběhu rituálů se samci vznáší ve vodě a často rychle po sobě mění své zbarvení do jasně kontrastních barev. Samice si mezitím vybírá nápadníka, se kterým by se spářila.
Vítězný samec připlave k samici a vypustí své spermie do zvláštního vaku (receptabulum), který má samice pod ústy. Tento vak časem praskne, čímž se vypustí spermie, které mohou oplodnit vajíčka. Samice mívá až 200 vajíček o velikosti golfového míčku, které jsou přichyceny k pevnému skalnímu nebo útesovému podkladu. Oplodněná vajíčka se začnou vyvíjet a za několik měsíců dojde k narození nových sépií. Dospělí jedinci umírají krátce po spáření a nakladení vajíček.
Bylo však zjištěno, že samice sépie vějířovité jsou polyandrické, tzn. jejich vajíčka jsou oplodňována více samci. Mimo to, že samci ukládají spermie do vaků v okolí ústního otvoru, jsou vajíčka uložena i ve formě spermatangií, tedy shluků spermií, na povrchu samičího těla. Samice zřejmě jsou schopné upřednostnit jeden z genetických materiálů.
Vědci předpokládají, že sépie vějířovitá se rozmnožují v tomto místě kvůli zdejším útesům, které chrání místo před silnými proudy a vlnami, což umožňuje poměrně bezpečné místo pro uchycení oplodněných vajíček.
Sépie vějířovitá

Sépie obecná

Popis

Sépie obecná patří k desetiramenným hlavonožcům. Dosahuje délky až 30 cm. Má osm krátkých ramen vybavených čtyřmi řadami přísavek a dvě ramena dlouhá, která jsou zatažitelná a na kyjovitě rozšířených koncích nesou čtyři řady různě velkých přísavek. Tělo je zploštělé a kolem dokola obroubené ploutvovým lemem. Zbarvení je velmi variabilní a sépie dokáže rychle změnit jeho barvu v závislosti na okolním prostředí. Barvu dokáže však měnit i v závislosti na své náladě. Na hřbetě pod kůží má zbytek vápenité schránky - je možné jí najít vyplavenou na pobřeží jako sépiovou kost.

Výskyt

Sépie obecná se nachází ve Středozemním moři a ve východním Atlantiku od Maroka po Norsko.

Způsob života

Sépie obecná plave vlněním ploutevního lemu
Sépie tráví den zahrabaná v písku na dně, navečer začne být aktivní a vydává se na lov. Číhá vleže v písku, pak z něj vyklouzne a k vybrané kořisti (obvykle se živí menšími rybami nebo mlži)pomalu pluje pomocí vlnovitého pohybu ploutevního lemu. Když je dostatečně blízko, vymrští obě lapací ramena, do té doby uložená v kožních kapsách a oběť jimi uchopí. Oběť usmrtí pomocí ostrých čelistí a ochromujících sekretů.

Rozmnožování

Doba rozmnožování je na jaře. Samec předvádí zajímavý pářící tanec, při kterém rychle střídá svoje tělesné zbarvení. Samotné páření proběhne tak, že samec vloží do plášťové dutiny samice spermatofor jedním ze svých lapacích ramen. Samice upevňuje vajíčka tmavé barvy a tvaru citronu na mořské rostliny. Sépie obecná má přímý vývin, stejně jako všichni hlavonožci. Mláďata tráví po vylíhnutí nejprve nějakou dobu v planktonu, pak začnou sama aktivně plavat.
Sépie obecná

Velevrub nadmutý

Velevrub nadmutý (Unio tumidus) je druh sladkovodního mlže.

Rozšíření a biotop

Biotop: pomalejší vodní toky a vodní nádrže.
pravá lastura velevruba nadmutého

Velevrub tupý

Velevrub tupý (Unio crassus) je druh sladkovodního mlže.

Popis

Délka lastury: 50-70 mm. Výška lastury: 30-40 mm. Tloušťka schránky: 25-35 mm.
pravá lastura velevruba tupého

Kelnatky

Kelnatky (Scaphopoda) jsou skupina měkkýšů s jednolitou schránkou ve tvaru klu. Tato schránka je na obou stranách otevřená. Žijí zahrabány v bahně, přičemž do vody vyčnívá jen tenký konec schránky, jímž nasávají vodu. V bahnitém sedimentu mají řadu kaptakulí připomínajících chapadla či tykadélka, jimiž vybírají drobnou potravu. Nemají oči ani tykadla v pravém slova smyslu, chybí jim také srdce.
Jedná se buď o sesterskou skupinu hlavonožců (Cephalopoda) , načež by tyto dvě linie tvořily taxon Helcionellida, nebo o sesterskou skupinu mlžů (Bivalva), spolu s nimiž by tvořily taxon Ancyropoda.
Schránka kelnatek

Loděnkovití

Loděnky jsou mořští hlavonožci z čeledi loděnkovití (lat. Nautilidae). Ta v rodech Nautilus a Allonautilus nyní obsahuje posledních šest žijících druhů loděnek, kterým, podobně jako sépiím, zůstala část kostnaté schránky. Jsou tudíž nejprimitivnější zástupci celé třídy. Loděnkovití patří ke třídě hlavonožců, jíž jsou počáteční formou. První loděnky se objevily na konci kambria, asi před 500 miliony lety. Většina druhů loděnek již vyhynula.
Nautilus tentacles
Zajímavostí je, že loděnky mají kolem ústního otvoru až 90 krátkých ramen, což je u hlavonožců rekordní počet. Schránka vzniká vylučováním a bývá rozdělena na 33 až 36 přepážek, ze kterých část sloužící jako hydrostatický orgán. Zbylé komůrky, které již nejsou obydleny, fungují jako tlakové komory. Ty umožňující hlavonožcům vertikální pohyb, neboť jsou plné plynu a tekutiny a spojeny sifonem (trubice spojující prvotní malou komůrku s komůrkou obývanou živočichem). Každá změna množství tekutiny jim umožňuje stoupat či klesat. Největší známá schránka má 253 mm. Další zajímavostí je, že se pohybují schránkou napřed, což číní jejich pohyb částečně chaotickým. Loděnky můžeme nalézt až půl kilometru pod hladinou moře. Za potravu jim slouží menší rybky a korýši.

Rozšíření

Přeživší druhy se vyskytují v Pacifiku a v určitých částech Indického oceánu, převážně v tropech a hlavně kolem útesů.
Fosílie loděnek byly nalezeny na severu a východě Německa u strmých břehů či na polích.
Popis obrázku chybí

Krakatice obrovská

Popis

  • celková maximální délka (včetně prodloužených chapadel):
    • 13 m samice, 10 m samec
    • 17,8 metrů
    • 18,5 metrů
  • velikost pláště nepřesahuje 2,25 m
Krakatice obrovská (společně s kalmarem Hamiltonovým) má největší oko v živočišné říši (průměr přes 30cm).

Ekologie

Dožívá se přibližně věku pěti let.
  • velikost pláště nepřesahuje 2,25 m Jedná se o aktivního predátora. (Než byla pořízena série jejích fotografií, spekulovalo se, zda krakatice neloví pouze pasivně.)

Vyfotografování živé krakatice

Od poloviny 90. let 20. století se pokoušelo vyfotit živou krakatici několik expedic, ale bez úspěchu. Připevňovali kamery na živé velryby nebo na ponorky.
Poprvé se tento druh krakatice podařilo vyfotit živou dvěma japonským vědcům (Cunemi Kubodera a Kjóiči Mori, Ogasawara Whale Watching Association) v severním Pacifiku u Boninských ostrovů (Ogasawara) jihovýchodně od Japonska, asi 16 km (10 mil) od hlavního ostrovaČičidžima v hloubce 900 m. Záběry získali již 20. září 2004 v 9:15 a oznámili to 27. září 2005 v časopise Proceedings of the Royal Society B. Během čtyř hodin získali ve třicetivteřinových intervalech přes 500 fotografií a jedno ze dvou dlouhých chapadel. Přilákali ji návnadou na ryby připevněnou ke kameře. Délka chapadla: 5,5 m. Délka krakatice odhadnutá na základě délky chapadla: 8 metrů. Pravděpodobně se jednalo o dospělou samici.
krakatice obrovská

Kalmar Hamiltonův

Popis

  • unikátní otočné přísavky
  • březen 2003, v Rossově moři uloven jedinec s velikostí pláště (ML, mantle length) 2,5 m. Přesto se stále jedná o nedospělého jedince! Předpokládá se, že má 2/3 až polovinu velikosti dospělce, tzn. velikost pláště u dospělce bude asi 4 m (3,3 m až 5 m).
  • v únoru 2007 se podařilo novozélandským rybářům vytáhnout z moře největšího kalmara, jaký byl kdy uloven. Hmotnost této samice byla 450 kg a i s chapadly měřil přes 10 m.

  • celková maximální délka dospělce (včetně prodloužených chapadel) je asi 14 m

Ekologie

Predátoři:
  • vorvaň (vorvaň tuponosý, Physeter macrocephalus; anglicky Sperm Whale)
  • žralok světloun pacifický (Somniosus pacificus, anglicky Pacific sleeper shark) - je velký až 7,3 m
  • Další predátoři na Cephbase
Kořist:
  • Doloženou potravou kalmara jsou velké ryby, zejména ostnoploutvá ledovka patagonská (Dissostichus eleginoides, anglicky Patagonian toothfish). Domněnky, že by potravou mohl být i vorvaň tuponosý, nejsou podložené. "Zabijácký arzenál" kalmara - přísavky a ostré hákovité drápy ovládané svaly na koncích chapadel - slouží při bojích s vorvani jako hlavními predátory. Fyziologické výzkumy totiž naznačují, že kraken má pomalý metabolismus a nespotřebuje velké množství potravy (jedna pětikilová ledovka patagonská by měla vystačit pro přežití na celých 200 dní).
Výskyt:
  • hluboké moře v okolí Antarktidy
Hloubka:
  • 2000-2200 m
Kalmar Hamiltonův v porovnání s člověkem
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 abbeys abbeys | Web | 27. září 2016 v 22:12 | Reagovat

půjčka do 5 minut 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama