Měkkýši
Měkkýši (Mollusca) patří mezi bezobratlé živočichy. Po členovcích se jedná o nejpočetnější živočišný kmen čítající asi 135 000 druhů. Jejich latinský název je odvozen od slova molluscus, což znamená měkký oříšek.
Základní společné znaky měkkýšů odlišující je od ostatních kmenů:
- útrobní vak - v něm je většina vnitřních orgánů
- plášť vylučuje vnější vápenitou schránku, která je někdy redukovaná
- radula (redukovaná u mlžů)
Měkkýši jsou dvoustranně souměrní (bilaterálně symetričtí) nebo sekundárně asymetričtí. Jsou to coelomoví (Eucoelomata) nečlánkovaní (Anarticulata) živočichové (společně s kmeny sumýšovci a rypohlavci; všichni ostatní coelomoví jsou článkovaní). Coelom byl ale z větší části redukován a hlavní tělní dutina je hemocoelom.
Věda zkoumající měkkýše se nazývá malakologie a odborníci na měkkýše jsou malakologové. Schránkami měkkýšů se zabývá konchologie.
Anatomie
Jako bezobratlí živočichové nemají vnitřní kostru. Tělo se dělí na hlavu, nohu a útrobní vak. Útrobní vak obsahuje orgány a je kryt kožním záhybem tzv. pláštěm, jehož pokožka vylučuje na povrch schránku z uhličitanu vápenatého. U plžů se schránka nazývá ulita a u mlžů lastura. U některých zástupců je schránka redukovaná např. u sépií na sépiovou kost a u některých úplně chybí např. u chobotnic.
U celého kmene se vyvíjejí ze tří zárodečných listů orgánové soustavy:
- nervová soustava je gangliová (ganglium je shluk nervových buněk). U hlavonožců vzniká splynutím komplexů ganglií jednoduchý mozek (avšak nejsložitější ze všech měkkýšů).
- vylučovací soustava (1, 2 nebo 4 ledviny metanefridiálního typu = metanefridium)
- oběhová soustava je otevřená. Pouze u hlavonožců je uzavřená.
- dýchací soustava - suchozemští nejčastěji plícemi (prokrvená stěna plášťové dutiny), vodní žábrami nebo tzv. vodními plícemi
Příklady:
Plzák španělský
Plzák španělský (Arion lusitanicus) je plž z čeledi plzákovitých pocházející ze severní části Pyrenejského poloostrova, západní Francie a jižní Anglie. Rostlinným materiálem a odpady byl od roku 1955 zavlečen do velké části Evropy a od roku 1998 také do USA. V novém areálu je to velice nepříjemný invazní druh škodlivého plže, který vytlačuje původní druhy plzáků a páchá obrovské škody v zemědělství.
Vzhled
Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8-12 cm a jeho zbarvení se nachází někde mezi oranžovou a hnědou. Hmotnost se pohybuje mezi 3-27 g. Dosti se podobá plzáku lesnímu, který je ovšem v průměru světlejší a dorůstá větší velikosti. Výrazný rozdíl mezi oběma druhy se objevuje ve zbarvení mladých jedinců - zatímco u plzáka lesního jsou tito jednobarevní (bílí či nažloutlí), malí plzáci španělští jsou pestře zabarveni v odstínech žluti až hnědi se dvěma světlými pruhy na zádech.
Historie invaze
Původní areál plzáka španělského zahrnuje severní část Pyrenejského poloostrova, západní Francii a jižní Anglii. Invaze druhu započala v 50. letech 20. století. Za její příčinu lze považovat zvýšenou míru převozu sazenic a jiných zemědělských materiálů, se kterými se plzák mohl začít rozšiřovat. Nejdříve se objevil ve Švýcarsku (1955), následovalo rozšíření do Německa, Itálie a Rakouska, a poté již se proces změnil v masivní invazi napříč celou Evropou. V roce 1998 byl potvrzen výskyt i v Severní Americe. Přemnožení značného rozsahu, která už nelze brát jako lokální a jež jsou doprovázena rozsáhlými ekonomickými škodami, se v současné době objevují ve Skandinávii, Beneluxu a na severu Německa.
V Česku se plzák španělský poprvé objevil v roce 1991, od té doby se úspěšně šíří zejména v zemědělské a kulturní krajině, kde opakovaně dochází k jeho zatím jen lokálním přemnožením. Výskyt byl však doložen i na stanovištích jen minimálně narušených lidskou činností.
Jakožto jeden ze zásadních důvodů dosavadní úspěšnosti tohoto druhu lze uvést nedostatek přirozených nepřátel a parazitů, kteří se s ním doposud nestihli na nová působiště rozšířit. Parazité, běžně napadající zástupce rodu plzák vyskytujících se v Česku už dlouhou dobu, nejsou z neznámých důvodů v případě plzáka španělského příliš úspěšní.
Rozšíření
- Původní: Pyrenejský poloostrov (severní část), západní Francie, jižní Anglie
- Nepůvodní: Belgie, Česko, Dánsko, Faerské ostrovy, Finsko, Itálie, Lotyšsko, Německo, Nizozemsko , Polsko, Rakousko, Severní Amerika, Skandinávie, Slovensko, Švýcarsko
Ekologie
Hlava plzáka španělského.
Plzák španělský s oblibou vyhledává kulturní plochy. Skrývá se na vlhkých stinných stanovištích, kde klade vajíčka a čeká na vhodné podmínky. Po deštích tato skrytá stanoviště opouští a proniká i na volné prostranství. S oblibou požírá různé komodity pěstované zahrádkáři či zemědělci - zejména salát, zelí,řepku atd.
Rozmnožování
Plzák španělský je jako všichni plicnatí plži hermafrodit. Při kopulaci se oba jedinci vzájemně oplodní a oba pak kladou vajíčka. K tomuto dochází (v podmínkách Česka) jednou do roka a to koncem června. Vajíčka jsou kladena od poloviny srpna do konce září (je-li nástup zimy opožděn, pak se může období snůšky protáhnout až do půli prosince), přičemž jeden plzák je schopen naklást až 230 vajíček. Mladí jedinci se líhnou nejdříve po 38 dnech, při nízkých teplotách se vývoj prodlužuje. V případě pozdně kladených vajíček dochází k jejich přezimování a vylíhnutí na jaře.
Boj proti invazi
Sběr jedinců (na menších pozemcích), odstranění přirozených úkrytů a případné kladení pastí (nutno pravidelně vybírat). Sesbíranými jedinci je možno přikrmovat kachny nebo prasata. Plzáky aktivně vyhledávají kachny plemena Indický běžec, které jsou především karnivorní, a v Asii se využívají k likvidaci škůdců na rýžových polích. Jiným způsobem zlikvidování nasbíraných jedinců je posolit je. Dále jsou možné chemické moluskocidy: postřiky (methiocarb) či otrávené návnady (metaldehyd). Druhá varianta má tu výhodu, že je více selektivní. Jako prostředky biologického boje lze použíthlístice (Phasmarhabditis hermaphrodita, nutno aplikovat v době líhnutí) či larvy druhu Tetanocera elata. Vajíčka spolehlivě likviduje dravý plž Oxychilus cellarius.
K větší, či menší regulaci tohoto druhu by mohlo přispět i množství původních predátorů, v jejichž jídelníčku se vyskytují domácí druhy rodu Arion. Z plazů je to především slepýš křehký, z žab ropucha obecná, zelená, i krátkonohá, skokani, dále střevlíci, slimák největší (Limax maximus), který příležitostně konzumuje menší plže, ježek (oba druhy vyskytující se v Česku), kos černý apod.
Zásadním problémem u biologického boje je absence úkrytů jmenovaných predátorů v kulturní krajině dneška. Likvidace možných úkrytů nemusí být podle nutně úspěšná. Plzák španělský je schopen se vměstnat do neuvěřitelně úzkých štěrbin a přečkat suchá období dne i v prasklině v půdě, pochází totiž z jižních oblastí, kde se po miliony let adaptoval na sucha, která v Česku bývala vzácná. Likvidace úkrytů je pak zbraní dvojsečnou. Sice se zamezí plžům se ukrýt přímo na daném místě, ale dlouhodobě se mnoho neřeší.
Za zamyšlení stojí hustota populace na lesních lokalitách mezi drasticky zamořenými městy a vesnicemi.
Plzák černý
Vzhled
Dospělý jedinec dosahuje 10 až 13 cm. Hlavní část těla tvoří svalnatá noha. Je to dlouhý svalnatý orgán pokrytý hlenem. Jeho vlnitý pohyb vychází z principu, kdy se první část nohy nadzvedne a on se celý posune dopředu.
Na svrchní straně je zrnitý plášť s dýchacím otvorem. Je tvořen lehce vyvýšenou tkání. Pro plzáka je tato část životně důležitá. Ukrývá totiž většinu důležitýchorgánů, mimo jiné i plíce. Ty jsou velmi hustě protkány cévami. Jedná se o jednoduchou dutinu, do které je vzduch nasáván dýchacím otvorem umístěným po pravé straně.
Tento živočich je hlenem izolován od podkladu a může se tak pohybovat i po nerovném povrchu. Stříbřitá slizovitá stopa se mu ale může stát osudnou, pokud se po ní vydá had. Jediným krytím je pro něj obranné postavení. Skulí se do tvaru sevřeného klubíčka a vyčkává, až nebezpečí pomine.
Rozšíření
Zeměpisné rozšíření plzáka černého je v oblasti severní Evropy a druhotně též v Severní Americe. Tento druh není ohrožen a proto není legislativní ochrana potřeba.
Plzáci patří mezi tzv. nahé plže, to znamená, že nemají vápenitou schránku, což je výhodné z hlediska hledání potravy. Tito tvorové nejsou tedy závislí navápníku a mohou žít i na písčitých půdách nebo v kyselých močálech, které jsou o vápník zcela ochuzeny.
Způsob života a potrava
Aktivním se plzák stává hlavně v noci, kdy se vydává za potravou. Po vydatném dešti je pravděpodobné, že při procházce ho uvidíme plazit se po nějaké cestičce.
Plzáci se živí převážně tlejícími zbytky rostlin a živočichů. Jsou to všežravci. K hledání potravy používají hlavně čich a chuť, méně už zrak. Tykadly ohmatávají nalezenou potravu, kterou pak uchopí chitinovou [čelist]í. Ta je vyzbrojena jazykovou páskou, nazývanou radula, s drobnými ostrými zoubky.
Rozmnožování
Plzák je stejně jako žížala hermafrodit (obojetník). To znamená, že jedinec má sperma i vajíčka. Oplodnění vajíčka musí ovšem předcházet páření. Jedná se o velmi zdlouhavý proces. Nejprve se dva plzáci okolo sebe plazí. Teprve potom se spojí. Při propletení těl si vzájemně vymění sperma, které je uloženo v miniaturním váčku nazývaném spermatofor. Pak se oba jedinci oddělí.
Oplodněná malá bílá vajíčka zahrabou do země, kde jsou chráněna před deštěm i mrazem. A to po dobu několika týdnů, ale i celou zimu. Chráněná jsou i díky tvrdému obalu. Na konci zimy se z nich vylíhnou mladí plzáci, kteří jsou totožní se svými rodiči, jen jsou menší.
Slimák největší
Slimák největší (Limax maximus) je druh suchozemského plže z čeledi slimákovití (Limacidae). Je to bělavěšedavý slimák s 2-3 tmavými pruhy nebo řadami skvrn na bocích. Má vpředu zaokrouhlený a v zadu zašpičatělý štít se skvrnami a žlutavý kýl.
Může působit jako škůdce způsobujícího škody žírem, zejména ve sklenících na nadzemních částech rostlin a na uskladněných plodinách ve sklepích. V malé míře může škodit i na zahradách či polích.
Slimák popelavý
Popis
Nahý plž, měří natažený 15-20 cm, smrštěný do 10 cm. Výjimečně může měřit (natažený) až 30 cm a tím je pravděpodobně největší suchozemský nahý plž na světě. (Druhý největší je Ariolimax columbianus měřící až 25 cm. Mořští nazí plži jsou výrazně větší.)
Střední část chodidla je bílá, postranní části jsou šedé nebo černé.
Zbarvení je variabilní, kýl je světlejší než hřbet.
Slimák pestrý
Slimák pestrý Limacus flavus je druh suchozemského plže z čeledi slimákovití.
Synonymum: Limax flavus.
opis
Nahý plž, má po hřbetě a na plášti drobné žluté skvrny.
Hlemýžď zahradní
Hlemýžď zahradní (Helix pomatia) je druh suchozemského plže z čeledi hlemýžďovití a současně největší ulitnatý plž v Česku. Má žlutohnědou schránku s tmavými páskami. Dožívá se až šesti let, vyskytuje se v křovinách a hájích, ale často i v zahradách. Zimu přečkává v půdě.
Pohybuje se rychlostí až 5 m/h.
Vzhled
Hlemýžď zahradní má kulovitou pravotočivou ulitu z uhličitanu vápenatého širokou 32-50 mm a vysokou 30-50 mm. Tělo je však dlouhé asi 10 cm. Základní stavba těla je stejná jako u ostatních stopkookých plžů. Hlava nese 2 páry tykadel, z nichž ten delší pár nese oči a kratší pár je orgánem čichu a hmat. Ústní otvor obsahuje uvnitř radulu, což je pilníkovitá chitinová destička. Svalnatá noha vylučuje hlen, který slouží k pohybu. Vnitřní orgány jsou v plášti.
Soustavy
- Trávicí soustava: ústa s pilníkovitou chitinovou destičkou (radula), hltan, jícen, žaludek, střevo, slinivkojaretní žláza
- Dýchací soustava: plicní vak (součást pláště)
- Vylučovací soustava: ledvina
- Cévní soustava: otevřená, srdce (1 komora a 1 předsíň), namodralá krev (měď)
- Nervová soustava: uzlinová
- Pohlavní soustava: přímý vývoj, hermafrodité
Potrava
Živí se rostlinami, které ukusuje pomocí raduly, denně zkonzumuje tolik potravy, kolik sám váží. Na rozdíl od mnoha jiných plžů dokáže trávit celulózu.
Vývoj a rozmnožování
Hlemýžď je hermafrodit, vývoj je přímý. Dva hlemýždi k sobě přilnou spodními ploskami a napřímí se do vztyčené polohy. Páření trvá dlouhé hodiny. Hlemýždi využívají každé příležitosti ke spáření. Po spáření jedinec naklade do dutiny, kterou si sám vyhrabal v zemi, 25-50 vajíček. Dožívá se pěti až sedmi let.
Využití hlemýždě člověkem
V některých zemích slouží jako potrava člověka, či se pořádají i hlemýždí závody. Jejich chov k jídlu byl znám už za dob Římanů. Dnes je konzumováno přibližně 15 druhů rodu Helix. Masový chov, který by pokryl poptávku, se stále nedaří. Získávají se tedy většinou sběrem v přírodě. To může ovšem v některých lokalitách znamenat vážné ohrožení populací.
Rozšíření a ohrožení
Hlemýžď zahradní žije na vlhkých a stinných místech v trávě, v křoví, na okrajích lesů. Objevuje se také na zahradách (někdy považovaný za škůdce). Centrum areálu rozšíření je ve střední a jihovýchodní Evropě. Je uveden v příloze V směrnice o stanovištích.
Je rozšířen v Belgii, v České republice [málo dotčený druh (LC)], ve východní Francii, v severní Itálii, v Německu (uveden jako zvláště chráněný druh v příloze 1 Spolkového nařízení o ochraně druhů, v Nizozemsku , v Rakousku, v západní části Ruska, na Slovensku, na Ukrajině a v zemích Balkánu.
Páskovka keřová
Páskovka keřová (Cepaea hortensis) je běžný druh suchozemského plže s žlutou či naoranžovělou ulitou s hnědými pruhy. Řadí se do čeledi hlemýžďovití (Helicidae).
Výskyt
Vyskytuje se v křovinách, vlhčích listnatých či smíšených lesích, avšak je možné se s ní setkat i na sídlišti či v centru města u zeleně (zahrady,hřbitovy, náspy). Rozšíření zasahuje země střední a západní Evropy, dále i severovýchodní Španělsko, Pyreneje, západní Karpaty, Norsko a Island.
Popis
Ulita má tvar zploštělého míče, šířka obústí je většinou o něco málo menší než výška. Vyskytuje se v barevných variantách typu žlutá, světle žlutá, oranžová, oranžovožlutá, světle hnědá. Ulita má většinou pět podélných "pásků", které začínají již od středu ulitky. U některých jedinců mohou některé pásky chybět nebo splývat dohromady. Můžeme potkat i jedince, kteří jsou zcela bez pásků, nebo je mají spojené. Jejich ulita má pak i nahnědlou či úplně hnědou barvu. Obústí má ale vždy bílé, dalším rozlišovacím znakem je samotný tvar ústí, které je obvykle o něco širší než jeho výška.
Například na severu Čech obývá často společné niky s páskovkou hajní, s kterou se velmi ochotně kříží. Vznikají tak populace hybridů nesoucích znaky obou rodičů, kteří jsou i nadále plodní a kteří se s oběma druhy znovu náhodně mísí.
Okružák ploský
Okružák ploský (Planorbarius corneus) je druh sladkovodního plže z čeledi okružákovití (Planorbidae).
Popis
Silnostěnná ulita dosahuje velikosti asi 30 mm na šířku a 13 mm na výšku. V mládí má na ulitě štětinky, které se postupně ztrácejí. Ulita je pravotočivá, ale anatomie je jako u levotočivých plžů. V krvi má hemoglobin. Živí se řasami. Může být taky mezihostitelem řady parazitárních onemocnění.
Posle českého check-listu měkkýšů se jedná o málo dotčený druh (LC).
Levatka ostrá
Levatka ostrá (Physella acuta) je druh vodního plže z čeledi levatkovití.
Rozšíření
V Česku vyskytující se populace je zavlečená ze Severní Ameriky nebo mediteránní.
Popis
Velikost plže: 1-2 cm
Plicnatý plž, který má ulitu dole širší, ke konci protaženou do špičky. Patří mezi nejrychleji se pohybující plže.
Biologie
Tento plž má velkou reprodukční schopnost (od nakladení do cca 3 mm velkých plžů to trvá jen týden).
V akváriích
Do evropských akvárií se dostává na tropických a subtropických rostlinách. Je velmi dobrý požírač řas. Mladí plži rádi okusují řasy a odumřelé zbytky rostlin. Větší plži, pokud mají nedostatek zmíněné potravy, mohou začít požírat rostliny (dělají v nich díry a okusují kraje). Lze tomu předejít dokrmováním a odstraňováním větších jedinců (větších než 0,5 cm). Tento plž produkuje velké množství výkalů, což může být v porovnání s jeho velikostí zarážející.
vhodné životní podmínky v akváriích:
- teplota vody: 18 - 25°C
- kyselost vody: 7 - 14 pH
- tvrdost vody: 6,8 - 12° dGH
Bahenka živorodá
Bahenka živorodá (Viviparus contectus) je druh předožábrých plžů z čeledi bahenkovitých (Viviparidae).
Popis
Ulita je tenkostěnná, kuželovitá s velmi klenutými (jakoby "nafouklými") závity, špičatá a je opatřená víčkem. Má rozměry asi 35 mm na šířku a 45 mm na výšku. Zbarvena je zelenohnědě s třemi podélnými pruhy (zřetelnější jsou u samců, kteří jsou také menší než samice). Bahenky se živí řasami, organickými zbytky a filtrují také plankton. Akvarijní rostliny nepoškozují. Bahenky mají oddělené pohlaví a jsou vejcoživorodé (vajíčka prodělávají vývoj v těle samice a samice rodí živá mláďata) a rodí max 20 mláďat. Většinu času tráví v bahně u dna. Aktivní je většinou v noci
Výskyt
Bahenka živorodá žije ve volné přírodě ve stojatých vodách s bohatými vodními porosty, v tůních, ramenech, rybnících i v příkopech. V ČR se nejčastěji vyskytuje v nivách větších řek (zejména nadmořské výšky 150-520 m. n. m.), zejména v Polabí, Poodří, v moravských úvalech a podobně. Druh celkově v ČR ubývá, důvodem může být ztráta vhodných stanovišť.
- Česko - stupeň ohrožení v Česku je téměř ohrožený (NT)
Chová se často v akváriích.
Plovatka bahenní
Plovatka bahenní (Lymnaea stagnalis) je druh sladkovodního plže z čeledi plovatkovití (Lymnaeidae).
Popis
Plovatka bahenní v přírodě
Plovatka bahenní má ulitu pravotočivou, protáhle vejčitou, 45 až 60 mm vysokou a 20 až 30 (34) mm širokou. Její ulita je zbarvená do hněda, nebo až do černa. Její tělo má slabě nafialovělou barvu. Živí se řasami a částmi zahnívajících rostlin. Je hermafrodit a každý jedinec klade vajíčka. Vajíček je 200-300. Plovatky žijí 2 - 5 let (Piechocki 1979). Protože plovatka dýchá tzv. vodními plícemi, má vyvinut zvláštní kornoutovitý dýchací otvor (pneumostom), který vystrkuje nad hladinu. Přitom se plovatka zdržuje na spodní straně tenké vrstvy slizu na povrchu hladiny, chodidlem vzhůru. Může však stlačit vzduch v plicní dutině a klesnout ke dnu. V době sucha si vytváří ochranu před vyschnutím zvláštní záklopku své ulity.
Slávka jedlá
Slávka jedlá (Mytilus edulis) je středně kosmopolitní velký jedlý mořský mlž z čeledi slávkovitých.
Rozšíření
Slávky jedlé se nachází na severoatlantickém pobřeží v Severní Ameriky, Evropy a v dalších mírných i polárních vodách po celém světě.
Stanoviště
Žijí v příbřežní oblastech na skalách a dalších pevných podkladech přichyceni byssovými vlákny, které jsou vylučovány byssovými žlázami umístěnými ve spodní části slávek.
Popis
Mušle je hladká s jemnými soustřednými rýhami v linii růstu. Barva mušle je purpurová, modrá nebo někdy až hnědá. Může být dlouhá až 12 cm.
Použití
Po celém světě jsou běžně sbírány na jídlo s přírodních i s uměle vytvořených lokalit. Slávky jsou základem pro mnohá jídla s mořských plodů vešpanělské, portugalské, francouzské, holandské, belgické a italské kuchyně. Jejich chuť je zvláštně kořenitá. Obsahují málo kalorií, minerální soli,železo, vitamíny A, B, C, D a bílkoviny. Podávají se bez i s lasturou. V Evropě se jich ročně spotřebuje přibližně 100 tisíc tun.
Predátoři
Slávky jedlé jsou kořistí hvězdic jako Asterias vulgaris. Malé slávky jsou také požírány plži Nucella lapillus.
Škeble rybničná
Škeble rybničná (Anodonta cygnea) je největší druh měkkýše v České republice. Obývá klidné bahnité vody, větší rybníky, tůně, slepá či pomalu tekoucí říční ramena a velké bažiny.
Má dvě lastury tvořené z chitinu, vápence a perleťoviny, z nichž vysunuje svalnatou nohu, s jejíž pomocí se pohybuje a zarývá do bahnitého dna. Noha je pokryta kůží, která zasahuje i na schránku. Její smyslové orgány tvoří zejména hmatové výrůstky okolo ústního otvoru a receptory vnímající látky ve vodě. Dýchá žábrami. Potravu získává filtrováním vody.
Jako všichni naši velcí sladkovodní mlži je odděleného pohlaví a množí se larvami (tzv. glochidium), které mají lepkavé vlákno a malou ozubenou skořápku. Určitou dobu cizopasí na kůži nebo žábrách ryb.
Škeble říční
Škeble říční (Anodonta anatina) je sladkovodní druh mlže z čeledi velevrubovití.
Synonymum: Anodonta piscinalis Nilsson, 1823.
Škeble říční vytváří tři poddruhy:
- Anodonta anatina anatina (Linnaeus, 1758)
- Anodonta anatina radiata (O. F. Müller, 1774)
- Anodonta anatina attenuata Held, 1836
Množí se larvami (tzv. glochidium), které mají lepkavé vlákno a malou ozubenou skořápku. Určitou dobu cizopasí na kůži nebo žábrách ryb.
Škeble plochá
Škeble plochá (Pseudanodonta complanata) je sladkovodní druh mlže z čeledi velevrubovití.
Škeble plochá vytváří tři poddruhy:
- Pseudanodonta complanata complanata (Rossmässler, 1835)
- Pseudanodonta complanata klettii (Rossmässler, 1835)
- Pseudanodonta complanata kuesteri F. Haas, 1913
Perlorodka říční
Perlorodka říční (Margaritifera margaritifera) je sladkovodní druh mlže z čeledi perlorodkovití.
Poddruhy:
- Margaritifera margaritifera margaritifera (Linnaeus, 1758)
- Margaritifera margaritifera parvula (Haas, 1908)
- Margaritifera margaritifera durrovensis Phillips, 1928 - kriticky ohrožený poddruh v Irsku. Synonymum: Margaritifera durrovensis.
Popis
Mlž má silnostěnné lastury.
Biotop
Skupina perlorodek říčních
Obývá chladné potoky s nízkým obsahem živin.
Velevrub malířský
Velevrub malířský (Unio pictorum) je druh sladkovodního mlže.
Rozšíření a biotop
Rozšíření: Evropa, …
Biotop: vodní nádrže a pomalejší vodní toky.
Rozšíření a stupeň ohrožení
- není uveden v červeném seznamu IUCN - nevyhodnocený (NE)
ohrožení druhu v Česku
- Česko
- Stupeň ohrožení v Česku je málo dotčený (LC)
- Vyhláška 395/1992 Sb. ve znění vyhl. 175/2006 Sb. - druhy kriticky ohrožené (uveden pouze ve vyhlášce 395/1992 Sb.). Ve vyhlášce je význam tohoto druhu ve srovnání s jinými velevruby v Česku nadhodnocen, ale může sloužit např. jako určitý deštníkový druh pro obecnou ochranu přírody.
- Německo
- ohrožený (gefährdet).
- Uveden jako zvláště chráněný druh v příloze 1 Spolkového nařízení o ochraně druhů.
- Nizozemsko - ano
- Rusko
- Sverdlovská oblast - ano
- Slovensko - není uveden v červených seznamech
- Švédsko - není příliš běžný, roztroušené populace
Ústřice jedlá
Ústřice jedlá (Ostrea edulis; Linnaeus, 1758) je mořský mlž z čeledi ústřicovitých, který je hojně pěstován pro gastronomii. Konzumuje se maso, které je chráněnou dvojicí skořápek dorůstající velikosti až 20 cm. Původně se vyskytovala v oblasti severovýchodního pobřeží Atlantického oceánu, ale v 40. a 50. letech 20. století byla zavlečena i na východní pobřeží USA, kde se její populace uchytila a úspěšně zabydlela.
Výskyt
Pro svůj přirozený výskyt ústřice vyhledává nepříliš chladné vody. V Evropě, kde se původně vyskytovala, se nacházela ve vodách Atlantického oceánu, ve Středozemním moři, v kanálu La Manche. Nevyskytuje se v Baltském a Černém moři kvůli jejich nízké salinitě. Vyskytuje se tak na pobřežízápadní Evropy, respektive od Maroka po Norsko v oblasti severního a východního Atlantiku.
Ve 40. a 50. letech 20. století došlo k zavlečení ústřice jedlé do vod okolo východní části Severní Ameriky od oblasti Main až po Rhode Island, kde se populace ujala a v současnosti se zde volně šíří a žije.
Popis
Ústřice jedlá je mlž, který povrch svého těla chrání vápnitou skořápkou tzv. lasturou, která má obvykle protáhlý až hruškovitý tvar a skládá se ze dvou rozdílných částí. Povrch lastury je z vnější strany drsný, hrubý se šupinatovou stavbou, často mléčný, šedý, bílý až dožlutova zbarvený. Je zakončen nepravidelným okrajem, který na jedné straně je spojen s druhou částí lastury elastickým kloubem a na opačné straně je volně otevíratelný. Lastura směřující k podloží je silně konkávní. Vnitřní část lastury je hladká a často má perleťový vzhled, často se uvnitř lastury ale vyskytují tmavé plochy. Lastura ústřice dorůstá velikosti okolo 10 cm až maximálně 20 cm, může se dožívat věku i více než 20 let.
Otevírání a zavírání lastury je kontrolováno silným centrálním svalem ústřice. Uvnitř lastury se pak nachází samotné tělo, které mívá barvu od béžové až po světle šedou.
Potrava
Ústřice se živý drobnými organickými částečkami, které filtruje z okolní mořské vody.
Rozmnožování
Jedná se o dimorfní druh, tudíž má jak pohlavní orgány samčí tak i samičí a střídavě se mezi těmito pohlavími mění. Ke změně mezi samčí a samičí sadou orgánu dochází v průměru dvakrát za jedinou sezónu
pujcka do 2000 :-|