close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Plemena psů (I) 1. část

12. února 2011 v 13:37 |  psí plemena

Ibizský podenco (Podenco Ibizenco)

Ibizský podenco je laskavý pes, svému pánovi velice oddaný. Vynikající společník a hlídač.

ANGLICKÝ NÁZEV:
portu.: Padenco Ibicenco; angl.: Ibizan Hound
PŮVOD:
Plemeno bylo vyšlechtěno v Portugalsku pro hon jelenů, zajíců a králíků. Svůj původ má kdesi u faraónských psů, kteří existovali před více jak 5 tisíci lety ve starověkém Egyptě. Dovezeni byli na Baleárské ostrovy Maury, v době invaze do Evropy kolem 10. století.
POPIS:
Jde o plemeno krátkosrstých loveckých psů. Jako druhé označení se používá Baleárský chrt.
Je to urostlý a vysoký pes, silný, avšak méně elegantní než ostatní chrti. Hlava je delší, úzká, kuželovitá, přechod z úzkého čela na mírně hrbatý čumák je poněkud hladší. Oči jsou malé a příčné, světle jantarové barvy. Čenich nosu je tělové barvy, trčící dopředu. Uši jemné, stojaté, citlivé. Cholka dobře výrazná. Hruď je hluboká, úzká, s ostrým přechodem ke zdviženému břichu. Ocas je rovný a dlouhý, při vzrušení se drží srpovitě.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 66 až 7ě(?) cm.
Fena má v kohoutku 60 až 67 cm.
VÁHA:
V rozmezí 19 až 25 kg.
SRST:
Srst je drsná, krátká, přiléhající. Zbarvení je bíle rezavé, bíle červené, čistě bílé, červené nebo rezavé.
CHARAKTER:
Laskavý pes, oddaný svému pánu. Vynikající společník a hlídač. 
PÉČE:
Vyžaduje delší procházky s velkou fyzickou zátěží. Srst je nutné pravidelně přiměřeně čistit kartáčem.
PLEMENO:
FCI V. - Špicové a primitivní typy.
Selce 7 - Primitivní plemena, lovecká.
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
IP
ČÍSLO STANDARDU:
89 / (Španělsko)

Irish Glen of Imaal terier

Svůj název dostali podle údolí Glen ve východním Irsku. Přítulný pes, lehce se přizpůsobuje domácím podmínkám.

ANGLICKÝ NÁZEV:
Irish Glen of Imaal terier
PŮVOD:
Plemeno bylo vyšlechtěno v Irsku v 18. století. Byli určeni k lovu na lišku, jezevce a hlodavce.
POPIS:
Plemeno loveckých psů. Standard byl uznán roku 1933. Chován je především ve své vlasti, kde je velice oblíbený, ale také ve Velké Británii a dalších západoevropských zemích. 
Obratný, silný, energický pes s protáhlým trupem a uvolněnými rozmáchlými pohyby. Hlava je dlouhá, čumák mohutnější, čenich černý. Uši jsou vysoko posazené, nevelké, visící.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku do 35,5 cm, feny o něco málo méně.
VÁHA:
Psi váží do 16 kg, feny o něco méně. 
SRST:
Srst je dlouhá. Zbarvení: pšeničné nebo rozmanité. Srst je nutné pečlivě rozčesávat kartáčem.
CHARAKTER:
Přítulný pes, lehce se přizpůsobuje domácím podmínkám. Miluje děti.
PÉČE:
Miluje, ale také potřebuje pravidelné dlouhé a aktivní procházky. Jinak je na péči nenáročný. 
PLEMENO:
FCI III. - Teriéři.
Sekce 1: - Velcí a střední teriéři.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
GIT
ČÍSLO STANDARDU:
302 / 21.10.1994 (Irsko)

Irský červenobílý setr (Irish Red and White Setter)

Irský červenobílý setr (Irish Red and White Setter) je živý, horlivý a inteligentní pes, aristokratického charakteru. Zobrazuje vždy laskavý a přátelský postoj, za nímž by však měla být rozeznatelná rozhodnost, kuráž a veselá nálada.

ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Irish Red and White Setter; čes.: Irský červenobílý setr
PŮVOD:
Irský červenobílý setr (Irish Red and White Setter) je tím nejvítanějším společníkem a přítelem jak doma, tak na poli. Je však určený především pro práci na poli. Publikovaný standard je proto koncipovaný a interpretovaný právě z tohoto hlediska a tedy i porotci při soutěžích musí během přehlídek jedince posuzovat především z hlediska jejich pracovních schopností.
Irský červenobílý setr (Irish Red and White Setter) byl jako samostatné plemeno rozpoznán pravděpodobně na konci 17. století. Za hranicemi Irska není příliš známý. V Irsku existují 2 plemena Irských setrů a je všeobecně známé, že Irský červenobílý setr je z těchto dvou setrů tím starším, a rozvážnou a pečlivou selekcí chovu bylo docíleno pěkného a sytého červeného zbarvení. Když Irští setři přišli kolem 1. poloviny 19. století na soutěžní přehlídku, došlo ke zmatenému jednání o jejich pravém zbarvení. Až do konce 19. století Červený setr prakticky zastínil Červenobílého setra, který se tak velice vzácným do té míry, že byl považovaný za zaniklého. Během 20. let 20. století bylo vynaloženo značné úsilí k oživení tohoto plemene. Od roku 1944 bylo plemeno již obnovené natolik, že měl svůj vlastní klub, a dnes mohou být k vidění zdraví jedinci v četném množství na irských soutěžích a pracovních zkouškách loveckých psů. Současný klub Irského červenobílého setra soutěžní a výstavní organizace byla založena v roce 1981 a díky svému úsilí o dozor, kontrolu a řízení plemenného chovu, je nyní pevně uznávaná národně i mezinárodně. 
Irský červenobílý setr (Irish Red and White Setter) nyní úspěšně soutěží ve zkouškách loveckých psů proti ostatním loveckým plemenům a jak ve zkouškách pracovních, tak na výstavách je mezi nimi četné množství šampionů. 
POPIS:
Irský červenobílý setr (Irish Red and White Setter) je silný, dobře vyvážený a proporcionálně úměrný pes, vzhledu spíše atletického, než jakkoliv řízného. V první řadě je určený pro lov, je tedy z tohoto hlediska také primárně hodnocený.
Hlavu má v poměru k tělu širokou. Lebka je klenutá, bez výrazného týlového výčnělku. Stop je dobře vyznačený. Čenich je čistý a čtvercový. Čelisti jsou stejné nebo přibližně stejné délky. Oči má oválné, nepatrně výraznější, tmavě lískové nebo tmavě hnědé barvy. Uši jsou posazené v úrovni očí, dobře přiléhají k hlavě. Krk má mírně delší, dobře svalnatý, mírně klenutý a ne příliš silný. Tělo má silné a svalnaté. Záda jsou také silná a velice dobře svalnatá. Hruď má hlubokou, s dobře tvarovanými žebry. Ocas je mírné délky, nedosahuje pod hlezna, u základu je silný, zužuje se do jemného bodu, je nošený v linii nebo pod linií zádi. Končetiny má svalnaté, šlachovité a dobré kostní struktury. Přední končetiny jsou rovné, s volnými lokty. Zadeček má široký a silný. Zadní končetiny jsou od boků k hleznům dlouhé a svalnaté, od hlezen ke tlapkám jsou dlouhé a silné. Tlapky jsou těsně uzavřené, mezi prsty hojně zpeřené. Chůze má v klusu dlouhý krok, je velmi živá, půvabná a zdatná, při chůzi je hlava držená vysoko a přední končetiny dosahují jasně vpřed, zůstávají však nízko, končetiny se nekříží, ani neproplétají. 
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 62 až 66 cm.
Fena má v kohoutku 57 až 61 cm.
VÁHA:
Irský červenobílý setr (Irish Red and White Setter) váží v rozmezí 27 až 32 kg. (Standard FCI hmotnost plemene neuvádí.)
SRST:
Irský červenobílý setr (Irish Red and White Setter) má dlouhou, hedvábně jemnou srst, zvanou " zpeření ". Na zadních stranách předních a zadních končetin, na vnější straně uší, a také v přiměřeném množství na boku, které zasahuje na hruď a krk, je zformovaná do třásní. Zpeření jsou všude rovná a hladká, bez kudrlin či kadeří, mírné zvlnění je přípustné. Ocas by měl být dobře a hojně pernatý. Na ostatních částech těla by srst měla být krátká, hladká a bez kadeří.
Základní zbarvení je bílé, se sytě červenými záplatami - jasnými ostrůvky červené barvy. Obě barvy by měly vyjadřovat maximum živosti a půvabu. Skvrnitost, ne však grošování je povolené na lících a tlapkách, a také na horní části předních končetinách až k loktům a na horních částech zadních končetin až k hleznům. Skvrnitost a mramorování na jiné části těla je sporné. 
CHARAKTER:
Irský červenobílý setr (Irish Red and White Setter) je živý, horlivý a inteligentní pes, aristokratického charakteru. Zobrazuje vždy laskavý a přátelský postoj, za nímž by však měla být rozeznatelná rozhodnost, kuráž a veselá nálada. Je velmi přátelským, spolehlivým a snadno vycvičitelným společníkem. 
PÉČE:
Irský červenobílý setr (Irish Red and White Setter) má srst, jenž potřebuje pravidelnou údržbu. Několikrát ročně musí být starší srst trimována. Také je nutné pravidelné kartáčování, asi 2 krát týdně. Chlupy z okolí zvukovodu nezapomínejte odstřihávat, jinak ouškům hrozí časté záněty. Jedincům, kteří se účastní výstav se srst upravuje tak, aby vynikla jejich silueta. 
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Irský červenobílý setr (Irish Red and White Setter) se průměrně dožívá 13 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Stavěč zvěře a aportér.
VYUŽITÍ DNES:
Lovecký pes a společník.
PLEMENO:
FCI VII. - Ohaři.
Sekce 2. - Britští a irští ohaři a setři.
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
RWS
ČÍSLO STANDARDU:
330/ 15. 06. 2005 (Irsko)
DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU:
19. 04. 2005
Fotky: Irský červenobílý setr (foto, obrázky)

Irský jemnosrstý pšeničný teriér (Irish Soft Coated Wheaten Terrier)

Irský jemnosrstý pšeničný teriér je jedním z významných teriérů Irska (původem ze 17.století), který má legendární historii a kterou se Irové velmi honosí.

ANGLICKÝ NÁZEV:
Irish Soft Coated Wheaten Terrier
PŮVOD:
Irský jemnosrstý pšeničný teriér je jedním z významných teriérů Irska (původem ze 17.století), který má legendární historii a kterou se Irové velmi honosí. Tato pověst říká, že když koráby španělské Velké armády se dostaly až k břehům Irska, aby se zde vylodili, objevili modré psy jako nebe, kteří se počítají za předky pšeničného teriéra. Toto plemeno nekřížilo krev s jinými teriéry a proto si ochránilo panenskou čistotu. Plemeno je všeobecně nadáno: pase skot, výborný strážce domu i stáje, chytá hlodavce. Šíří se do Velké Británie, USA a jiné země Evropy.
POPIS:
Irský jemnosrstý pšeničný teriér je plemeno loveckých psů. Krásný, urostlý, kompaktní pes středních rozměrů. Hlava je úměrná, přiměřeně dlouhá s mírným přechodem od plochého čela k ne příliš dlouhému čumáku. Čenich nosu je černý, velký. Uši malé, trojúhelníkové, visící. Oči tmavé, malé s temnými víčky. Ocas není příliš tlustý, vysoko posazený. 
VÝŠKA:
V kohoutku
u psů 46-48 cm,
pro feny o něco miň. 
VÁHA:
u psů 15,8-18 kg,
pro feny o něco miň. 
SRST:
Irský jemnosrstý pšeničný teriér se honosí pšeničnou, měkkou proudící srstí, zlehka volnou, připomínající pšeničné pole ve větru. Zbarvení je od čistě pšeničného do zlatě-zrzávého (bílý a rezavý se nepřipouští) nejtmavšími odstíny na uších. Jestliže denně rozčesáváme srst metalickým hřebenem a zbavujeme ji zbytečných vlasů, potom pes nelíná.
CHARAKTER:
Chytrý, veselý a přátelský pes, má rád děti, oddaný společník, skromný v jídle. Věrný sobě i svému chovateli. Velice živý a vytrvalý, proto jsou nutné dlouhé procházky. 
PÉČE:
Irský jemnosrstý pšeničný teriér je velice živý a vytrvalý, proto jsou nutné dlouhé procházky. Denně rozčesáváme srst metalickým hřebenem a zbavujeme ji zbytečných vlasů, potom pes nelíná.
PLEMENO:
FCI III. - Teriéři.
Sekce 1: - Velcí a střední teriéři.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
SCT
ČÍSLO STANDARTU:
40 / 28.03.1994 (Irsko)

Irský setr (Irish Red Setter)

Irský setr (Irish Red Setter) je svérázný, osobitý, atletický a velice kvalitní pes, s laskavým výrazem. Má značně vyvážené proporce. Svým temperamentem je horlivý a aktivní, povahou pak inteligentní, laskavý a velmi loajální.

ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Irish Red Setter; čes.: Irský setr
PŮVOD:
Irský setr (Irish Red Setter) byl vyšlechtěn v Irsku jako lovecký pes. Vznikl křížením Irského červenobílého setra (Irish Red and White Setter) a neznámého vskutku červeně zbarveného psa. Jako čistý typ byl identifikován v 18. století. Irský Red Setter Club byl založený v roce 1882, a to především s cílem podporovat jeho chov. Tento klub vydal v roce 1886 chovný standard plemene a organizoval zkoušky loveckých psů a od této doby také udával plemenný standard. V roce 1998 klub publikoval pracovní styl plemene. Standard a pracovní styl společně popisují fyzickou formu a pracovní schopnosti plemene. 
Irský červený setr (Irish Red Setter) se během let vyvinul do vytrvalého, zdravého a inteligentního psa, který má nejen vynikající pracovní schopnosti, ale také ohromnou životní sílu. 
POPIS:
Irský setr (Irish Red Setter) je pes velice vyvážených proporcí.
Hlavu má dlouhou a hubenou. Čenich a lebka jsou stejné délky a paralelních linií. Lebku má oválnou s dobře ohraničeným týlovým výčnělkem. Stop je dobře definovaný. Nos má široce otevřená chřípí, jeho zbarvení je tmavě mahagonové, tmavě ořechové nebo černé. Čelisti mají téměř stejnou délku. Oči by neměly být příliš velké, mají tmavě lískovou nebo tmavě hnědou barvu. Uši jsou mírné velikosti a jemné textury, nízko, poněkud dozadu posazené, svěšené blízko u hlavy. Krk je poněkud delší, velmi svalnatý, ne příliš silný a mírně klenutý. Tělo je vždy úměrné velikosti psa. Hruď má hlubokou, vpředu dosti úzkou. Bedra má svalnatá a mírně klenutá. Ocas je mírné délky, úměrný k velikosti psa, dosti nízko posazený, u kořene silný, směrem ke konci se zužuje, je nošený v úrovni nebo pod linií zad. Přední končetiny má rovné, šlachovité a dobrých kostí. Zadeček má silný a široký. Zadní končetiny jsou od boků ke hleznům dlouhé a svalnaté, od hlezen k tlapkám pak krátké a silné. Tlapky má malé a velmi pevné, se silnými a klenutými prsty blízko u sebe. Pohyb je volný, při chůzi je hlava držená vysoko. Přední končetiny směřují dobře vpřed, jsou však zvedány jen nízko. Křížení nebo proplétání končetin je nepřijatelné.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 58 až 67 cm.
Fena má v kohoutku 55 až 62 cm.
VÁHA:
Irský setr (Irish Red Setter) váží v rozmezí 27 až 32 kg.
SRST:
Irský setr (Irish Red Setter) má na hlavě, předních stranách končetin a na konečcích ocasu srst krátkou a jemnou, na ostatních částech těla a končetin je mírně delší. Srst je hladká a zcela prostá kudrlin či kadeří. Na horních částech uší je srst pernatá, dlouhá a hedvábná. Na zadních částech předních i zadních končetin je srst dlouhá a jemná. Poctivé množství srsti je také na břiše, její kraje mohou být rozšířené až na hruď a hrdlo. Tlapky jsou mezi prsty dobře pernaté. Ocas je pokrytý třásněmi mírně dlouhých chlupů. Každé zpeření je rovné a hladké. Zbarvení je bohatě kaštanové, avšak bez stopy černé. Bílé zbarvení na hrudi, hrdle a prstech nebo malá bílá hvězda na čele či úzký pruh nebo požár na nosu nebo na tváři nejsou příčinou diskvalifikace.
CHARAKTER:
Irský setr (Irish Red Setter) je svérázný, osobitý, atletický a velice kvalitní pes, s laskavým výrazem. Má značně vyvážené proporce. Svým temperamentem je horlivý a aktivní, povahou pak inteligentní, laskavý a velmi loajální. 
PÉČE:
Irský setr (Irish Red Setter) má srst, jenž potřebuje pravidelnou údržbu. Několikrát ročně musí být starší srst trimována. Také je nutné pravidelné kartáčování, asi 2 krát týdně. Chlupy z okolí zvukovodu nezapomínejte odstřihávat, jinak ouškům hrozí časté záněty. 
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Irský setr (Irish Red Setter) se průměrně dožívá 13 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Vystavovač a aportér.
VYUŽITÍ DNES:
Společník.
PLEMENO:
FCI VII. - Ohaři.
Sekce 2 - Britští a irští ohaři a setři.
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
IS
ČÍSLO STANDARDU:
120/ 02. 04. 2001 (Irsko)
DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU:
13. 03. 2001

Irský terier (Irish Terrier)

Irský terier je živý, temperamentní pes, s pružným svalnatým tělem, půvabné postavy. Velice živý a vytrvalý.

ANGLICKÝ NÁZEV:
Irish Terrier, Irish Red Terrier
PŮVOD:
Vyšlechtěno v Irsku v 18.století. Pochází od dnes již zmizelého Černě-páleného teriéra a Irského pšeničného teriéra. Plemeno bylo poprvé představeno na výstavě v Dublinu v roce 1875 a jeho standard byl přijat ve Velké Británii v roce 1878. První klub chovatelů Irského teriéra se otevřel v roce 1879. Tito psi byli nejvíce oblíbeni na počátku 20.století. Rozšiřují se po Evropě, USA i Kanadě.
POPIS:
Výška v kohoutku je kolem 45 cm, hmotnost 10 až 12 kg. Hlava je úzká, úměrná tělu, s vyrovnaným přechodem z čela na čumák. Oči jsou nevelké, tmavě hnědé. Čumák je objemný, čenich nosu černý. Uši jsou trojúhelníkové, visící na chrupavkách, ve tvaru latinského písmene V, vysoce postavené. Ocas je vysoko posazený, natočený vzhůru, není však zahnutý až na záda. Dříve se kupíroval na polovinu délky. Srst je drsná, se zlomem. Zbarvení je rezavé, od pšeničně-žlutého do jasně-červeného.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku do 45 cm, fena o něco málo méně. 
VÁHA:
Pes váží do 12,25 kg.
Feny do 11,4 kg. 
SRST:
Srst je drsná, se zlomem. Zbarvení je rezavé, od pšeničně-žlutého do jasně-červeného.
CHARAKTER:
Živý, temperamentní pes, s pružným svalnatým tělem, půvabné postavy, vytrvalý.
PÉČE:
Velice živý a vytrvalý, proto jsou nutné dlouhé procházky. Denně rozčesáváme srst metalickým hřebenem.
PLEMENO:
FCI III. - Teriéři.
Sekce 1: - Velcí a střední teriéři.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
IRT
ČÍSLO STANDARDU:
139 / 19.03.1996 (Irsko)

Irský vlkodav (Irish Wolfhound)

Irský vlkodav je velice nádherné plemeno, dokáže ohlídat dům, je maximálně věrný a je si vědom své síly.

ANGLICKÝ NÁZEV:
Irish Wolfhound
PŮVOD:
Země původu: Irsko
POPIS:
Celkový vzhled: Irský vlkodav by neměl být tak těžký a masivní jako doga, avšak měl by být větší než deerhound, kterému je jinak podobný svou velikostí, majestátem, silnými a dobře tvarovanými svaly, lehkým a aktivním pohybem, hlavou nesenou vysoko, ocasem lehce ohnutým směrem vzhůru. 
Čenich: Dlouhý a mírně zašpičatěný
Skus: Ideální je nůžkový, lehčí odchylky přijatelné. 
Uši: Malé, složené, nesené stejně jako u greyhounda. 
Krk: Raději dlouhý, silný a svalnatý, klenutý, bez volné kůže tvořící záhyby.
Hrudník: Velmi hluboký, prsa široká
Hřbet: Raději delší než krátký, bedra mírně klenutá
Břicho: Vtažené
Ocas: Dlouhý a nesený v mírném oblouku. Dobře osrstěný. 
Přední končetiny: Svalnatá ramena umožňující dýchání hrudníku. Lokty dobře usazené, nesmí se vytáčet ven ani dovnitř. Nohy silné a rovné.
Pánevní končetiny: Svalnaté stehno, lýtko silné a dlouhé jako u greyhounda. Hlezna dobře spuštěná, ani vbočená ani vybočen.
Tlapky: Přiměřeně velké, okrouhlé, nevytáčejí se ven ani dovnitř. Prsty sevřené a klenuté, se silnými ohnutými drápy. 
VÝŠKA:
Minimální výška u psa by měla být 79 cm,
U fen je minimální výška 71 cm.
VÁHA:
Minimální váha u psa 54,5 kg.,
Minimální váha u fen 40,5 kg.
Všechna zvířata pod tyto parametry se musí postihovat. Velká hmotnost spolu s kohoutkovou výškou a přiměřenou délkou těla je požadavek, který by měl být cílem.
SRST:
Srst: Hrubá a tvrdá na celém těle a hlavě. Zvlášť dlouhá a hrubá nad očima a na spodní čelisti. 
Barva a znaky: uznávané barvy jsou šedá, žíhaná, červená, černá, čistě bílá a jiné barvy, které se objevují u deerhounda. 
VADY
Příliš těžká nebo lehká hlava, příliš vyklenuté čelo, velké a zavěšené ucho, krátký krk, příliš úzký nebo simky hrudník, pokleslá, vpadlá nebo příliš přímá záď, křivé přední nohy, příliš pokleslé nadprstí, vybočené tlapky, rozevřené prsty, příliš zatočený ocas. Celkový nedostatek osvalení, krátké tělo, růžově nebo játrově zbarvené víčko, jiná než černá barva na pyscích a nose. Příliš světlé oko. 
CHARAKTER:
CHS: AARKAS-EDEN: "Irský vlkodav je velice nádherné plemeno, dokáže ohlídat dům, je maximálně věrný a je si vědom své síly. Přesto všechno, se nebojím vlkodava nechat samotného s holkama. Vím že jim neublíží, naopak bych řekla že je k dětem opatrný.
Pokud se rozhodujete pořídit si štěně IW není třeba vše uspěchat. Je dobré se podívat třeba po výstavách, nebo přímo po dohodě s majitelem chovatelské stanice navštívit štěňátka , podívat se jak je o ně postaráno a v jakém vyrůstají prostředí. Také můžete kontaktovat poradkyni chovu pro plemeno IW, paní doktorku Zuzanu Málkovou, která vám podá potřebné informace, tel.: 415 691 114
Jestli se rozhodujete pořídit si fenku za účelem chovu, musíte počítat s tím že odchov štěňat není levná záležitost, je finančně ale hlavně časově náročná. Další náročný koníček jsou výstavy. Já už bych bez nich nemohla být. Když už se pro vystavování rozhodnete, nebuďte zklamaní z neúspěchu vašeho psa nebo fenky, myslete na to, že jste si kupovali hlavně dobrého a věrného přítele."
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
12 až 14 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Lovecký pes. 
VYUŽITÍ DNES:
Lovecký pes a společník.
PLEMENO:
FCI - Skupina 10 - chrti.
Sekce - 2-hrubosrstí chrti
STANDARD:
FCI-standart: No. 160 Irish Wolfhound

Irský vodní španěl (Irish Water Spaniel)

Je to temperamentní pes s ostrou chůzí, je inteligentní, veselý, nadšený z každé sportovní aktivity. Ke svému pánovi je oddaný. Je to pracant, pro kterého není žádná práce těžká, miluje vodu a plavání. Má obrovskou výdrž, vynikající čich. Někdy však bývá trochu svéhlavý. Při zjištění nebezpečí začne tento pes štěkat, ale není to vyloženě ochranář.

ČESKÝ NÁZEV:
Irský vodní španěl
PŮVOD:
Mezi předky tohoto trochu nezvyklého psa najdeme curly coated retrívra, pudla, zřejmě některého starého španěla. I když má mnoho pracovních i povahových předností, nikdy nedošel masového rozšíření.
POPIS:
Jako lovecký pes zvládá práci ve vodě, na barvě i dohledávce, je dobrým slídičem v lese i v poli, jako stopař není příliš hlasitý. Pracuje s nesmírnou chutí, blaží jej spokojenost vůdce. V každém terénu dokáže plnit svou úlohu bez únavy po dlouhé hodiny. Jeho podoba s pudlem možná brání většímu rozšíření jako psa pracovního. Trochu ho však dokázala posunout i do oblasti společenské, neboť povahou je čilý, přátelský, veselý a neagresivní. Stále má dobrou náladu. Není vhodný jako služební či hlídací, hodí se spíše pro sportovní majitele, kteří chtějí mít pohyblivého a neúnavného partnera a závodníka v agility. Jeho srst téměř nepropouští vodu a nevyžaduje žádnou zvláštní péči. 
Tento nepříliš rozšířený lovecký pes má vysoko klenutou lebku, pozvolný stop, tmavě jantarové nebo oříškové oči, velmi dlouhé nízko nasazené uši, rovný hřbet, krátkou širokou záď, krátký a rovný ocas zužující se do špičky. Končetiny rovné se silnými kostmi. Srst je uzavřená a hustá, s prstýnkovými kadeřemi, přirozeně mastná.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 53 až 59 cm
Fena má v kohoutku 51 až 56 cm
VÁHA:
22 až 28 kg
SRST:
Irský vodní španěl má kudrnatou srst (nesmí se třepit), přirozeně mastnou, která ho chrání před proniknutím vody až na kůži. Kudrny tvoří na dosti široké mozkovně chocholku. Na čenichu a kolem očí je srst krátká, přiléhává. Typické pro Irského vodního španěla je krysí ocas, osrstěný také krátkou srstí. Pro udržení voděodolnosti srsti je třeba časté venkovní koupání.
CHARAKTER:
Jako lovecký pes zvládá práci ve vodě, na barvě i dohledávce, je dobrým slídičem v lese i v poli, jako stopař není příliš hlasitý. Pracuje s nesmírnou chutí, blaží jej spokojenost vůdce. V každém terénu dokáže plnit svou úlohu bez únavy po dlouhé hodiny. Jeho podoba s pudlem možná brání většímu rozšíření jako psa pracovního. Trochu ho však dokázala posunout i do oblasti společenské, neboť povahou je čilý, přátelský, veselý a neagresivní. Stále má dobrou náladu. Není vhodný jako služební či hlídací, hodí se spíše pro sportovní majitele, kteří chtějí mít pohyblivého a neúnavného partnera a závodníka v agility. Jeho srst téměř nepropouští vodu a nevyžaduje žádnou zvláštní péči.
PLEMENO:
Skupina 8 - retrívři, slidiči, vodní psi. Sekce 3 - vodní psi. Pracovní zkouška je požadována.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
IWS
ČÍSLO STANDARDU:
124 ( uznaná plemena FCI )
Jako mezinárodní plemeno byl zaregistrován v roce 08.11.2002.
Země původu je Irsko.

Historie vzniku plemene...
Přesný původ plemene zůstává nejasný. Má se za to, že irský vodní španěl se vyvinul za přispění perských psů, kteří přišli na Britské ostrovy přes Španělsko. První svědectví o výskytu vodních psů, používaných k lovu divoké zvěře v Irsku, se datuje rokem 1600. Ale ví se o tom, že psi se srstí, která nepropouští vodu, se vyskytovali v Irsku již před zavedením loveckých brokových zbraní. Jediné objektivní svědectví o tom, že se vskutku jednalo o irského vodního španěla lze přičíst na vrub jeho specifickému znaku, kterým je jeho krysí ocas. Tuto zvláštnost nenajdeme u žádného jiného plemene obdobného typu a činí velmi pravděpodobnou hypotézu, že dnešní irský vodní španěl pochází z původních irských předků. Tento typický ocas dal plemeni i jeho originální jméno, říkalo se mu "whip tail" (ocas jako bič) nebo "rat-tail" (krysí ocas). V každém případě už byli potomci těchto psů dobře známí v druhé polovině 19.století a byli velmi úspěšní na výstavách psů. Chovatelský klub byl založen v roce 1890 za účelem zvýšení kvality irského vodního španěla.

Islandský pes (Iselandsk Farehond / Icelandic sheepdog)

Islandský pes je jediný pes islandského původu. Hravý, temperamentní, přátelský, hbitý a vytrvalý pes, je radostný a nikdy není agresvní.

ČESKÝ NÁZEV:
Islandský pes 
PŮVOD:
Toto plemeno bylo dovezeno na Island prvními vikingskými osadníky,tedy v letech mezi 874 - 930 n.l.. Islandský pes a způsob jeho práce se v průběhu staletí přizpůsobili místnímu terénu, zemědělským metodám a těžkému boji o přežití islandských obyvatel a stali se nezbytnými ke shánění a pasení stád na zemědělských usedlostech. Oblíbenost tohoto plemene během několika posledních desetiletí vzrostla natolik, že ačkoliv je plemeno dosud málopočetné, není již považováno za mizející.
POPIS:
Je to severský ovčácký špic, pod střední výškou, má vztyčené uši, a zatočený ocas. Tělo je obdélníkového rámce. Výraz je inteligentní, milý a šťastný. Sebevědomé a živé držení těla je typické pro toto plemeno. 
Jsou dva typy srsti - dlouhá a krátká. Obě jsou husté a odolávají počasí. 
Rozdíl v pohlaví je jasně vyjádřen. 
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 46 cm.
Fena má v kohoutku 42 cm.
SRST: 
jsou dvě varianty:
krátkosrstá: srst střední délky, poměrně hrubá, s hustou a měkkou podsadou. 
dlouhosrstá: srst je delší než u krátkosrsté varianty, poměrně hrubá, s hustou a měkkou podsadou.
U obou variant je srst kratší na obličeji, temeni hlavy, uších, přední části končetin a delší na krku, hrudníku a na zadní straně stehen. Ocas je huňatý a délka srsti na ocasu je v poměru s délkou srsti na těle.
Je povolena vícebarevnost, ale jedna z barev vždy musí převládat. Převládající barvy jsou různé odstíny pálené barvy, od krémové k červenohnědé, čokoládová hnědá, šedá a černá. Převládající barvu vždy doprovází barvy bílá. Nejobvyklejší bílé znaky - často nepravidelné - jsou znak na hlavě, límec, hrudník, ponožky různé délky a špička ocasu. Na spodní straně trupu od hrdla ke špičce ocasu se často vyskytuje světlejší odstín. U pálených a šedých jedinců se často vyskytuje černá maska, černé konečky chlupů krycí srsti a někdy i občasné černé chlupy. Černí (trikolorní) jedinci mají černou srst, výše zmíněné bílé znaky a tradiční znaky v jednom z pálených odstínů na lících, nad očima (obočí) a na končetinách. Skvrny výše uvedených barev na bílém pozadí (strakatost) jsou povoleny. Bílá však nesmí úplně převládat.
Srst je dlouhá až 10 cm, rovná, tvrdší struktury, hustá, uzavřená.
Srst islandského ovčáka nevyžaduje moc péče. V období línání se však musí vyčesávat uvolněné chlupy z podsady.
CHARAKTER:
Tento pes je hbitý a vytrvalý. Při práci štěká, čímž shání nebo pohání stádo na pastvině a v horách tak nalézá ztracené ovce. Vždy radostně vítá návštěvníky a nikdy není agresivní. Lovecký pud není nijak silný. Jeto plemeno zvídavé, přátelské, hravé, veselé, nebojácné a rychle se učí nové věci. Vůči dětem je tento pes velmi trpělivý a dobromyslný. S ostatními zvířaty se také snáší bez větších problémů. Islandský pes potřebuje poměrně mnoho pohybu, proto by ho měl brát majitel na pravidelné dlouhé procházky.
PLEMENO:
Skupina 5 - špicové a primitivní plemena, Sekce 3 - severští pastevečtí a ovčáčtí psi. 
Pracovní zkouška není požadována.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR:
ISP
ČÍSLO STANDARDU:
289 ( uznané plemeno FCI )
Datum registrace: 29.11.2000

Historie vzniku plemene...
Islandský pes je jediným islandským původním plemenem. Byl dovezen na Island prvními vikingskými osadníky (v letech mezi 874 - 930 n.l.). Islandský ovčák a jeho způsob práce se v průběhu staletí přizpůsobili místnímu terénu, zemědělským metodám a těžkému boji o přežití islandských obyvatel a stali se nezbytnými ke shánění a pasení stád na zemědělských usedlostech.

Istrijský hrubosrstý honič (Istarski Ostrodlaki Gonič)

Istrijský hrubosrstý honič byl vyšlechtěn ve Slovinsku v polovině 19. století. Vznikl s cílem, vyšlechtit honiče s lepším a zvučnějším hlasem. Istrijský hrubosrstý honič má nezávislý charakter, velice dobře snáší jakékoliv počasí a vyniká unikátním nízkým hlasem.

ANGLICKÝ NÁZEV:
Istarski Ostrodlaki Gonič, angl.: Istrian Wire-Haired Scent Hound
PŮVOD:
Istrijský hrubosrstý honič byl vyšlechtěn ve Slovinsku v polovině 19. století. Vznikl křížením Istrijského krátkosrstého honiče a Vandejského tritona, s cílem vyšlechtit honiče s lepším a zvučnějším hlasem. Istrijský hrubosrstý honič byl poprvé představen ve Vídni v roce 1866.
Na rozdíl od svého nejbližšího příbuzného - Istrijského krátkosrstého honiče - vyniká Istrijský hrubosrstý honič především jako lovecký pes. Po rozpadu Jugoslávie se tehdy velký počet těchto psů až dodnes neustále snižoval, v současné době se však jejich počet začal ve Slovinsku zvyšovat.
POPIS:
Istrijský hrubosrstý honič je dobře stavěný pes, střední výšky. Hlava je dlouhá 20 až 24 cm a uměrná tělu. Čenich je široký. Oči jsou tmavé. Uši jsou tlusté, uprostřed jsou nejširší a nemají záhyby. Ocas je silný a krátký. Výška v kohoutku je 46 až 58 cm, hmotnost 16 až 24 kg. Srst je hrubá, dlouhá 5 až 8 cm s podsrstím. Barva je většinou bílá, jindy s narůžovělými skvrnami.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 46 až 58 cm, ideal je: 52 cm.
Fena má v kohoutku 50 cm.
VÁHA:
Istrijský hrubosrstý honič váží v rozmezí 16 až 24 kg. (Standard FCI uvádí průměrnou váhu psa: 20 kg.)
SRST:
Istrijský hrubosrstý honič má hrubou srst, dlouhou 5 až 8 cm s podsrstím. Barva je většinou bílá, jindy s narůžovělými skvrnami.
CHARAKTER:
Istrijský hrubosrstý honič má nezávislý charakter, velice dobře snáší jakékoliv počasí, vyniká unikátním nízkým hlasem.
PEČE:
Istrijský hrubosrstý honič si žádá delší a aktivní procházky.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Istrijský hrubosrstý honič se dožívá v průměru 12 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Lovecký pes. (Lovil většinou lišky a králíky.)
VYUŽITÍ DNES:
Lovecký pes. (Loví především lišky a králíky.)
PLEMENO:
FCI VI. - Honiči, barváři a příbuzná plemena.
Sekce 1.2 - Střední honiči.
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
IHH
ČÍSLO STANDARDU:
152 / 10.04.2002 (Chorvatsko)
DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU:
25.10.2000


 

Plemena psů (H) 2.část

10. února 2011 v 13:02 |  psí plemena

Holandský kachní pes (Kooikerhondje)

Holandský kachní pes (Kooikerhondje) je specialista na lov kachen.

ANGLICKÝ NÁZEV:
Kooikerhondje
ČESKÝ NÁZEV:
Holandský kachní pes
PŮVOD:
Lovci pro lov divokých kachen potřebovali psa, který by sám, pouze na pokyn lovce dokázal divoké kachny nahnat do klecí. Vodní ptáci pobývají v rákosí u vody, pes plave podél křovin a ve vhodný okamžik  musí vyběhnout a začít kachny nahánět. Kooikerhondje  byl pro tuto práci výborný - ne příliš velký, ale silný pes s výdrží, kterému nevadí chlad a vlhkost. Je nejmenším psem, určeným pro lov ptáků. Toto plemeno začlo být od roku 1943 registrováno v Holandské plemenné knize. V roce 1971 byl schválen standard tohoto plemene a následně byl Kooikerhondje jako holandské plemeno schválen FCI. Tento pes dosáhl značné obliby.
POPIS:
Je to lovecký pes, vyšlechtěný k lovu kachen. Dnes také společenský pes. Dobrý hlídač a lovec myší a krys. Je to strakatý pes téměř kvadratického rámce. Hlava je nesena vysoko. délka těla je o málo větší, než je výška v kohoutku. Mozkovna a čenichová partie jsou skoro stejně dlouhé. Nos je černý. Pysky nejsou spuštěné. Zuby mají obvykle nůžkový skus, klešťový skus je přípustný. Oči mandlového tvaru, tmavě hnědé; mají milý a bystrý pohled. Uši jsou středně velké, nasazené těsně nad linií, která spojuje konec nosu s okem, jsou zavěšené a přiléhají k lícím. Nesmí být bílé. Srst na nich tvoří praporce a je upřednostňováno, pokud srst na koncích uší je černá. Krk je rovný a silně osvalený. Ocas je nesen v linii hřbetu nebo mírně nad ní, nikdy není zatočený. Má pěknou vlajku, konec je bílý. Poslední ocasní obratel dosahuje k hlezennímu kloubu. Zbarvení: červenooranžové plotny na bílém základu jsou jasně ohraničené, bílá převládá. Černobílé a tříbarevné zbarvení nejsou přípustná.
Znaky na hlavě: je upřednostňována maska - bílá lysinka a červenooranžové líce. 
VÝŠKA:
Kohoutková výška se pohybuje v rozmezí 35 - 40 cm.
VÁHA:
Váha se pohybuje okolo 10 kg.
SRST:
Je střední délky, rovná nebo mírně zvlněná, nikdy kudrnatá nebo odstávající od těla. Srst není přehnaně jemná, proto se snadno udržuje; podsada je dobře vyvinutá.
CHARAKTER:
Je to pes, který miluje sportovní aktivity. Je pozorný, odvážný a sebejistý, zároveň je veselý, přátelský, tichý, klidný, nikdy není nervózní . Od doby, kdy ale pracoval s lovcem, je to pes jednoho pána - vytváří si úzký citový vztah k jednomu člověku. Je však citlivé povahy a proto se nedoporučuje příliš k dětem.
PLEMENO:
Skupina VIII. - přinašeči zvěře, lovečtí slidiči a vodní psi
Sekce 2 - lovečtí slidiči
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
KOO
ČÍSLO STANDARDU:
314/19.10.2001 (Francie)

Holandský ovčácký pudl (Schapendoes)

Má ostražitý, chytrý pohled a přívětivý charakter. Jeho kvalitní srst má unikátní samočistící schopnosti.

ANGLICKÝ NÁZEV:
Schapendoes
PŮVOD:
V překladu z Holadnského "schapendus", což znamená "zarostlý ovčák". Plemeno bylo v Nizozemí uznáno v roce 1964. Vzhledem k tomu, že jeho kvalitní srst má unikátní samočistící schopnosti, Kinologická federace v Nizozemí přijala rozhodnutí, že obyvatelé Holandska nesmějí toto plemeno mýt ani koupat. Mytí či koupání je povoleno pouze v případě, když je pes velice špinavý. 
Toto plemeno je velice rozšířeno především na severu Nizozemí v provincii Drente. 
POPIS:
Je to dlouhosrstý pes, harmonické postavy, s ostražitým, chytrým pohledem a přívětivým charakterem. Hlava, díky jeho dlouhé srsti, vypadá objemnější, než ve skutečnosti je. Uši jsou nízko posazené, visící a široké. Oči jsou velké, kulaté, nejsou však vypouklé ani hluboko vsazené, jsou umístěny spíše na přední části lebky než po stranách. Tělo je poněkud delší, než jeho výška v kohoutku. Kostra je lehká, ocas dlouhý, pokrytý hustou srstí, je šavlovitého tvaru. Pohyb je jakoby frivolní. Navzdory malé výšce se tento pes pohybuje pro ovčáky tolik typickým pohybem - klusem. 
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 43 až 50 cm.
Fenka má v kohoutku 40 až 47 cm
VÁHA:
24-32 kg
SRST:
Srst je dlouhá, hustá, s vyvinutým podsrstím. Je lehce vlnitá a drsná, nesmí být hedvábná. Hlava a čumák jsou pokryty stejně hustou srstí. Zbarvení: jsou přípustné všechny barvy, preferuje se však modro-šedá s černou.
CHARAKTER:
Má ostražitý, chytrý pohled a přívětivý charakter. Majitelé Holandského ovčáka jsou toho názoru, že pracovní psi se nemají předělávat na výstavní psy, neboť se při trimmingu ztrácí jejich pracovní vlastnosti. 
PÉČE:
Kromě ochrany srsti nevyžaduje žádnou zvláštní péči.
PLEMENO:
FCI I. - Ovčáci a honáčtí psi, Sekce 1 - Ovčáci s pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR:
SCA
ČÍSLO STANDARDU:
313 / 26.03.1992 (Nizozemsko)

Holandský ovčák (Hollanse Herdershond)

Využívaný jako průvodce slepců či ke stopování nebo práci na farmách.

ANGLICKÝ NÁZEV:
Hollandse Herdershond, Dutch Shepherd Dog
Holandský ovčák dlouhosrstý: Hollandse Herdershond Langharige
Holandský ovčák hrubosrstý: Hollandse Herdershond Ruwhaar (Ruwharige)
Holandský ovčák krátkosrstý: Hollandse Herdershond Korthaar (Korthharige)
PŮVOD:
Typ holandského ovčáka vznikl počátkem 18. století. Plemeno bylo jako pastevecké vyšlechtěno v Nizozemí.
POPIS:
Plemeno pracovních psů. Svým původem je blízký belgickému ovčákovi. Tato plemena jsou, s výjimkou jejich zabarvení, klasifikována podle jednoho standardu. V současné době je častěji užíváno jako hlídací pes a společník. Nejoblíbenější je krátkosrstý holandský ovčák, dlouhosrstí se již téměř nevyskytují. 
Silný, svalnatý, čilý pes s pevnou kostrou a mohutnou, klínovitou hlavou, přiměřenou rozměrům těla.
VÝŠKA:
Holandský ovčák je pes střední velikosti.
Pes má v kohoutku 57 až 62 cm. 
Fena má v kohoutku 55 až 60 cm.
VÁHA:
Kolem 30 kg.
SRST:
Holandský ovčák má tři formy, lišící se typem srsti: 
1.)krátkosrstou, 
2.)dlouhosrstou,
3.)drsnosrstou. 
Zbarvení je u všech variant stejné, žíhané v jakémkoliv odstínu včetně šedé, žluté, stříbřité, červené, zlatavé a šedomodré. 
U krátkosrsté varianty je povinná černá maska. 
CHARAKTER:
Holandský ovčák je nenáročný, odolný, chytrý pes, vyrovnaného temperamentu. Výborně se hodí pro různé služební účely, snese jakoukoliv zátěž.
PÉČE:
Nenáročný.
PLEMENO:
FCI I. - Ovčáci a honáčtí psi.
Sekce 1 - Ovčáci s pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
HHO
Holandský ovčák dlouhosrstý: HHD
Holandský ovčák hrubosrstý: HHR
Holandský ovčák krátkosrstý: HHK
ČÍSLO STANDARDU:
223 / 30.05.1989 (Nizozemsko)

Holandský pinč (Hollandse Smoushond)

Jeho vousy, knír a obočí dodávají psovi rozježený, legrační a bezstarostný vzhle.

ANGLICKÝ NÁZEV:
Dutch Smoushond
PŮVOD:
Vyšlechtěno v Nizozemí na konci 19. století.
POPIS:
Plemeno loveckých psů. Jeho předky byli žlutě zbarvení němečtí drsnosrstí chrti, jejichž štěňata přivezl do Amsterdamu holandský podnikatel Abras. Nevelcí žlutí psíci se zde brzy stali velmi oblíbení. Druhá světová válka plemeno značně poškodila, v poválečném období bylo potřeba značného úsilí k jeho obnově. Ta se zdařila počátkem 70. let holandskému chovateli Barkmanovi van de Villovi. V současné době je plemeno již mimo nebezpečí, každoročně je zaregistrováno 125 nových přírůstků. Za hranicemi Holandska není plemeno známé a holandští chovatelé o jeho popularizaci ani nikterak neusilují. Nevelký, silný, nízký pes slámové barvy s hrubou tvrdou srstí. Tělesná stavba je vyvážená.
VÝŠKA:
V kohoutku
u psů 37 až 42 cm, 
u fen 35 až 40 cm.
VÁHA:
9-10 kg
SRST:
Srst středně dlouhá, hrubá a tvrdá. Vousy, knír a obočí dodávají psovi rozježený, legrační a bezstarostný vzhled.
CHARAKTER:
Charismatický, chytrý, vynalézavý, snášenlivý pes. K neznámým lidem se chová rezervovaně, ale domácí a blízké zahrnuje bezmeznou láskou. Holandský pinč vychází dobře s dětmi a také vaši kočku bude bez problémů akceptovat. Většina z nich vychází perfektně i s ostatními psy.
PÉČE:
Bez zvláštních nároků na péči.
PLEMENO:
FCI II. - Pinčové a knírači, molossoidní
Sekce 1: Pinčové a knírači s pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
HP
ČÍSLO STANDARTU:
308 (Nizozemí)

Holandský tulipánový pes (Hollandse Tulphond, Markiesje)

Holandský tulipánový pes (Dutch Tulphond) je též nazýván markýzáček. Je to velmi společenský, milý a přítulný pes, charakteristický svým opatrným našlapováním.

ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Dutch Tulphond; čes.: Holandský tulipánový pes
PŮVOD:
Holandský tulipánový pes (Dutch Tulphond) byl vyšlechtěn nizozemskými chovateli v polovině 50. let 20. století ze psů španělů.
POPIS:
Holandský tulipánový pes (Dutch Tulphond) je plemenem dekorativních psů, které dosud není uznáno FCI. "Markýzáčci" jsou používáni, stejně jako lovečtí psi a retrívři, především pro aportování zvěře, a také k hlídání tulipánových plantáží (odtud pochází jejich název), neboť svým opatrným našlapováním nepoškozují květy. 
Holandský tulipánový pes pochází z Trpasličího pudla, Kontinentálního toy španěla a možná také Bretaňského ohaře. 
Holandský tulipánový pes má harmonickou kompozici. Hlava je střední velikosti. Čenich má zřetelně zašpičatělý. Velice dobře je vyvinutý hrudní koš. Dobře se podrobuje výcviku. Je to vynikající přítel a pomocník na lovu i v domě. 
VÝŠKA:
Holandský tulipánový pes (Dutch Tulphond) má v kohoutku 35 cm.
VÁHA:
Holandský tulipánový pes (Dutch Tulphond) váží v rozmezí 9 až 10 kg.
SRST:
Holandský tulipánový pes (Dutch Tulphond) má delší srst, která je charakteristická svojí hedvábnou měkkostí. Zbarvení je černé, může být i s bílými znaky.
CHARAKTER:
Holandský tulipánový pes (Dutch Tulphond) je velmi společenský, milý a přítulný pes. Přestože je značně nezávislý a k cizím lidem se chová nedůvěřivě, se svým pánem a s příslušníky své rodiny navazuje kontakt velmi lehce a je k nim velmi přátelský. 
PÉČE:
Nenáročný.
PLEMENO:
Není uznané FCI

Horský honicí pes (Mountain Cur)

Horský honicí pes (Mountain Cur) je určený k lovu velkých kočkovitých šelem. Vyznačuje se tedy nebojácností, odhodláním, vytrvalostí a průbojností. Stopu vždy sleduje mlčky. Jeho chov ve městě se nedoporučuje.

ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Mountain Cur; čes.: Horský honicí pes
PŮVOD:
Horský honicí pes (Mountain Cur) byl vyšlechtěný v USA. Vznikl zkřížením evropských honičů s místními americkými plemeny. Výsledkem těchto nezvyklých a ne vždy úspěšných kombinací, se stali zvláštní honicí psi.
POPIS:
Horský honicí pes (Mountain Cur) je plemenem loveckých honicích psů, zahánějící při lovu zvěř na stromy nebo ji pronásledující po stopě. Je to nízký a pracovní pes hrubé konstituce, s typickým zevnějškem honiče. Ocas se musí často kupírovat. Chloubou chovatelů je vyšlechtění štěňat s krátkými ocasy. 
VÝŠKA:
Horský honicí pes (Mountain Cur) má v kohoutku 44 až 66 cm.
VÁHA:
Horský honicí pes (Mountain Cur) váží v rozemzí 16 až 29 kg.
SRST:
Horský honicí pes (Mountain Cur) má srst, na rozdíl od ostatních krátkostrstých honičů, o něco delší. Zbarvení je: žíhané, černo-červené, modré a v různých odstínech rezavé.
CHARAKTER:
Horský honicí pes (Mountain Cur) je určený k lovu velkých kočkovitých šelem. Vyznačuje se tedy nebojácností, odhodláním, vytrvalostí a průbojností. Stopu vždy sleduje mlčky. Jeho chov ve městě se nedoporučuje. 
PLEMENO:
FCI - Neuznané plemeno.

Hovawart (Stráž domu)

Hovawart je věrný přítel a průvodce člověka, avšak familiárnost ve svém vztahu nesnáší.

ANGLICKÝ NÁZEV:
Hovawart
PŮVOD:
Starodávné německé plemeno. Ve středověku Hovawarta drželi hlavně v selských staveních jako hlídacího psa. Hovawart byl oblíben jak u domkářů, tak i německých aristokratů. Pojmenování plemene se překládá jako "stráž domu". S časem psi tohoto plemene zcela zmizeli. Teprve po druhé světové válce se nadšenci odvážili vyhledat několik jedinců. Pro záchranu plemene jim pravděpodobně přilili krev leonbergra a novofundlanda. V dnešní době se plemeno úspěšně rozvíjí v Německu i ve Velké Británii a v roce 1990 se objevilo i ve Východní Evropě.
POPIS:
Jde o plemeno služebních psů.
Hlava je široká, okrouhlá. Čelo široké, svírající, přechod na čumák je jasně zřetelný. Čumák je středně dlouhý, přiměřeně zaostřený. Uši visící, posazené daleko jeden od druhého. Hrudník je hluboký, prostorný. Záda rovná. Ocas dlouhý, u základu tlustý, pokrytý bohatým vlasem. 
VÝŠKA:
V kohoutku 
u psů - 63-70 cm,
u feny 58-65 cm.
VÁHA:
25-40 kg
SRST:
Srst prodloužená, hustá, hedvábná, měkká, leží volnými vlnkami. Zbarvení: černé, černé s nádechem, plavé (žlutavé s černou maskou).
CHARAKTER:
Hovawart - věrný přítel a průvodce člověka. Je mu vlastní společnost, avšak familiárnost ve svém vztahu nesnáší. Ovládá mžikové reakce bleskurychlým pohybem. Dobře se trénuje k hlídací a strážní službě. 
PLEMENO:
FCI II. - Pinčové a knírači, molossoidní a švýcarští salašničtí psi.
Sekce 2.2 Molossi, horští psi.
Bez pracovních zkoušek.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
HW
ČÍSLO STANDARTU:
190 (Německo)

Hygenův honič (Hygenhund, Hygen Hound)

Hygenův honič je silný pes, který je používán především při lovu. Jako společník nebývá příliš oblíbený, neboť je živější. Hygenův honič potřebuje zajistit pravidelnou zátěž.

ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Hygen Hound; nor.: Hygenhund; čes.: Hygenův honič
PŮVOD:
Hygenův honič byl vyšlechtěný v Norsku v roce 1830 a pojmenován na počest norského chovatele psů a svého šlechtitele, pana Hygena. Vznikl zkřížením holštýnského brakýře s různými skandinávskými psy, mj. s dnes již vyhynulým Ringerike Houndem. Higenův honič výborně pracuje při pronásledování a pátrání po mláďatech. Plemeno je za hranicemi skandinávských zemí téměř neznámé. 
POPIS:
Hygenův honič je středně velký pes, pevné a kompaktní postavy, obdélníkového formátu, se silnou linií těla. Hlavu má středně velkou, mírně širší, ne však těžkou, je střední délky, poněkud klínovitá, ale ne špičatá. Lebka je z pohledu z předu i ze strany mírně klenutá, týlová kost je stěží znatelná, stop je zřetelný. Nos je černý. Čenich má čistý, široký a hluboký, je spíše krátký, než dlouhý, nosní most je rovný. Při pohledu ze strany by přední část čenichu měla být kulatá, ne hranatá. Rty má čisté, u koutků rovnoměrně spadající. Líce jsou rovné a ploché. Oči má střední velikosti, nevyčnívají, jsou tmavě hnědé, klidného a vážného výrazu. Uši jsou středně vysoko posazené, nejsou ani široké, ani dlouhé, ke konci se zužují, na konci jsou zakulacené, jsou tenké a měkké, svěšené v blízkosti lící, ale trochu od nich odstávají, natažené dopředu dosahují stěží poloviny čumáku. Krk má středně dlouhý a silný. Záda jsou dlouhá a silná, bedra široká a svalnatá. Hruď je středně široká, dlouhá, hluboká a prostorná, zadní žebra by měla být zvláště dobře vyvinutá, hloubka hrudi je asi poloviční jeho výšky v kohoutku. Břicho má velmi mírně podkasané. Ocas má posazený v linii zad, u kořene je silný, směrem ke konci se zužuje, je nošený rovně nebo v nepatrném zakřivení vzhůru, dosahuje až k hleznům. Přední končetiny má pevné, šlachovité, ale ne těžké. Ramena má skloněná, s hranatým ramenním kloubem. Zadní nohy jsou svalnaté a široké. Pohyb má volný, chůzi v předu i vzadu paralelní. 
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 50 až 58 cm, ideální výška je 54 cm. 
Fena má v kohoutku 47 až 55 cm, ideální výška je 51 cm.
VÁHA:
Hygenův honič váží v rozmezí 20 až 24 kg. (Standard FCI hmotnost neuvádí.)
SRST:
Hygenův honič má srst rovnou, preferuje se trochu hrubší na dotek, je hustá, jasná a ne příliš krátká. Zadní část stehen a ocas mohou být poněkud více osrstěné, ale ne příliš mnoho. Zbarvení je: Červeno hnědé nebo žluto červené, často s černými stíny na hlavě, zádech a v nastavení ocasu, s nebo bez bílých značení. Černé a tříslové, často zkombinované s bílými skvrnami. Bílé s červeno hnědými nebo žluto červenými záplatami a znaménky, nebo s tříslovým značením. Jednotlivé barvy by od sebe měly být jasně ohraničené. 
CHARAKTER:
Hygenův honič je silný pes, který je používán především při lovu. Jako společník lidí nebývá příliš oblíbený, neboť je živější, než ostatní severští domácí psi. Je skvělým lovcem a spolehlivým hlídačem. Má však tendence ke kousání a chňapání, není tedy vhodný ke kontaktu s dětmi. 
PÉČE:
Hygenův honič potřebuje více než dostatek pravidelného pohybu, opravdu dlouhé procházky a zajistit pravidelnou zátěž. Nemá rád příliš nízké teploty. Do městského prostředí se příliš nehodí. Jinak nepotřebuje žádnou zvláštní péči.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Hygenův honič se průměrně dožívá 12 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Lovec zajíců.
VYUŽITÍ DNES:
Lovec zajíců.
PLEMENO:
FCI VI. - Honiči, barváři a příbuzná plemena.
Sekce 1.2. - Honiči střední velikosti. 
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
HYH
ČÍSLO STANDARDU:
266/ 09. 08. 1999 (Velká Británie)
DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU:
09. 08. 1999
Fotky: Honiči (foto, obrázky)

Plemena psů (H) 1.část

10. února 2011 v 12:53 |  psí plemena

Haldenův honič (Haldenstovare, Halden Hound)

Haldenův honič je milý, klidný a přizpůsobivý. Má mírnou povahu, po člověku se ožene jen vzácně.

ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Halden Hound, Haldenstovare; nor.: Haldenstřvare; čes.: Haldenův honič
PŮVOD:
Haldenův honič byl vyšlechtěný v Norsku ve 20. století. Vznikl křížením důkladně vybraných norských loveckých psů s anglickými, francouzskými, německými a pravděpodobně i s ruskými honiči. Plemeno je za hranicemi Skandinávie jen málo známé. 
POPIS:
Haldenův honič je pevný a silný pes, obdélníkového formátu, ne však těžký. Hlavu má čistou, střední velikosti, dobře vyváženou. Lebka je při pohledu zpředu a ze strany mírně klenutá, týlový výčnělek je sotva znatelný. Stop není ostře zvýrazněn. Nos má černý, s dobře otevřeným chřípím. Čenich není příliš krátký, most nosu je rovný. Rty nejsou příliš visící. Líce má relativně ploché. Oči jsou střední velikosti, tmavě hnědé, klidného výrazu. Uši nemá posazené ani příliš vysoko, ani příliš nízko, natažené vpřed by měly dosahovat do poloviny čumáku. Krk je dosti dlouhý, silný, čistý a bez laloku. Linie těla je rovná. Záda má silná, bedra svalnatá a široká. Hruď je hluboká, ne však sudovitá, zadní žebra by měla být zvláště dobře vyvinutá. Břicho je velmi mírně vtažené. Ocas není posazený ani příliš vysoko, ani příliš nízko, je dosti silný, dosahuje až k hleznům, je nošený dosti nízko. Končetiny má rovné a hubené, se silnými kostmi. Ramena jsou dlouhá, šikmá a svalnatá. Tlapky má oválného tvaru, s klenutými prsty, raději blízko u sebe. Chůzi má lehkou a pohyb souběžný. 
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 52 až 60 cm, ideální výška je 56 cm.
Fena má v kohoutku 50 až 58 cm, ideální výška je 54 cm. 
VÁHA:
Haldenův honič váží v rozmezí 23 až 19 kg. (Standard FCI hmotnost neuvádí.)
SRST:
Haldenův honič má hrubou, velmi hustou a rovnou srst, vybavenou hustým podsrstím. Zbarvení je bílé, s černými záplatami, s tříslovými odstíny na hlavě a nohách, a někdy také mezi bílými a černými záplatami. Černá barva však nesmí převládat. 
CHARAKTER:
Haldenův honič je milý, klidný a přizpůsobivý. Má mírnou povahu, po člověku se ožene jen vzácně. Neloví ve smečce, ale sám, jen se svým pánem. Je to nádherný, elegantní, ladný a pevný pes, který se vyznačuje velkou vytrvalostí. 
PÉČE:
Haldenův honič potřebuje dostatek pravidelného pohybu, dlouhé procházky a pravidelnou zátěž. Jinak nepotřebuje žádnou zvláštní péči.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Haldenův honič se průměrně dožívá 12 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Lovec zajíců.
VYUŽITÍ DNES:
Lovec zajíců a společník.
PLEMENO:
FCI VI. - Honiči, barváři a příbuzná plemena.
Sekce 1.2. - Honiči střední velikosti.
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
HHO
ČÍSLO STANDARDU:
267/ 09. 08. 1999 (Velká Británie)
DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU:
09. 08. 1999

Hamiltonův honič (Hamiltonstövare, Hamilton Hound)

Hamiltonův honič je přátelský pes, s velice vyrovnanou povahou. Je proporcionálně úměrný a dává dojem ohromné síly a života.

ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Hamilton Hound; šv.: Hamiltonstövare; čes.: Hamiltonův honič
PŮVOD:
Hamiltonův honič je lovecký pes, určený především k lovení zajíců a lišek. Není určený pro lov ve smečce a nikdy není využíván pro lov jelenů a vysoké zvěře. 
Hamiltonův honič je loveckým plemenem známým již v 16. století. Lov s těmito honiči byl až do roku 1789 privilegiem pouze pro panovníka a aristokracii. To bylo až do 18. století, kdy byl zákaz, který bránil rolnictvu lovit, zrušený. Dřívější lovečtí psi, držení pouze šlechtou, se stali známými a všeobecně rozšiřovanými. Věří se, že původ Hamiltonova honiče je smíchaný s loveckými psy severního Německa, Švýcarska, stejně jako Foxhound a Harrier. Na první Výstavě psů v roce 1886 ve Švédsku bylo vystaveno 189 honičů. Mezi nimi byl také pes jménem Pang a fenka Stella, které vlastnil hrabě Patrick Hamilton. Tento pár psů je dodnes považovaný za počátek vzniku Hamiltonova honiče, zpočátku však byli nazýváni Švédští honiči. Plemeno získalo jméno Hamiltonův honič v roce 1921, a to na počest muže, který jej stvořil a zároveň byl také zakladatelem Švédského Kennel Clubu, hraběte Patricka Hamiltona. 
POPIS:
Hamiltonův honič je proporcionálně úměrný, dává dojem ohromné síly a života. Je trojbarevný a nikdy není těžký. Rozdíly mezi psy a fenami by měly být dobře definovány. Tělo je obdélníkového formátu. 
Lebku má mírně klenutou a mírně širokou. Stop je dobře ohraničený, není však příliš výrazný. Nos má vždy černý, dobře vyvinutý, s široce otevřeným chřípím. Čenich je dlouhý, silný, téměř obdélníkový. Nosní most je rovný a s linií lebky je rovnoběžný. Vzdálenost od týlu ke stopu by se měla rovnat vzdálenosti od stopu ke špičce nosu. Horní rty jsou dosti tenké, těsné, hezky zakulacené a ne příliš převislé. Psi by měli mít výraznější rty, než fenky. Líce má hubené. Oči jsou tmavě hnědé, s velmi klidným výrazem. Uši má posazené dosti vysoko, boltce natažené vpřed, nedosahují ani poloviny čenichu, při výstraze by měli mýt pouze mírně zvednuté, jsou měkké, ploše visící, jejich okraj by neměl být zvrásněný. Krk má dlouhý, silný, mezi rameny je dobře posazený, kůže na krku je pružná, ohebná a dobře přiléhající. Kohoutek je dobře definován. Záda má silná, bedra svalnatá a mírně klenutá. Hruď je hluboká, dobře vyvinutá, dosahuje až k loktům. Břicho je jen mírně podkasané. Ocas má posazený v linii zádi, je rovný nebo mírně zatočený v šavlovitém tvaru, u základu je vcelku široký, směrem ke konci se zužuje, délkou dosahuje až k hleznům. Přední končetiny mají silnou strukturu kosti, jsou však v harmonii s celkovým vzhledem psa, při pohledu zepředu se jeví jako rovné a rovnoběžné. Ramena jsou dlouhá a svalnatá, k tělu těsně napojená. Přední tlapky jsou oválného tvaru, s prsty těsně u sebe. Zadní končetiny jsou rovné, při pohledu zezadu rovnoběžné, stehna jsou svalnatá a dobře vyvinutá, při pohledu ze strany jsou stehenní svaly široké. Pohyb je silný a chůze rovnoměrná a dlouhými kroky. 
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 53 až 61 cm, ideální výška je 57 cm. 
Fena má v kohoutku 49 až 57cm, ideální výška je 53 cm.
VÁHA:
Hamiltonův honič
SRST:
Hamiltonův honič má hrubou, ne příliš krátkou srst, k tělu velmi blízko přiléhavou. Na hlavě, uších a předních nohách by srst měla být hladká a velmi krátká. V oblasti pod ocasem a zadní části stehen by srst měla být vcelku dlouhá, na koncích však neztřepená. Zbarvení je trojbarevné. Horní strana krku, záda, obě strany trupu a horní strana ocasu jsou černé. Hlava, uši, nohy, stejně jako strany krku, trupu a ocasu jsou tříslové. Tříslově zbarvené může být v rozsahu od odstínu zlatého, přes sytý, až po tmavě červenohnědé. Na horní části čenichu, na spodní a horní straně krku, hrudi, konečku ocasu a dolní části končetin a tlapek je bílý "požár".
CHARAKTER:
Hamiltonův honič je přátelský pes, s velice vyrovnanou povahou. Je to oddaný a poslušný pes, s živým temperamentem, je však poměrně hlučný.
PÉČE:
PÉČE:
Hamiltonův honič potřebuje dostatek pravidelného pohybu, dlouhé procházky, pravidelnou zátěž a přiměřenou péči o srst. Jinak nepotřebuje žádnou zvláštní péči.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Hamiltonův honič se průměrně dožívá 12 až 13 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Stopař zvěře.
VYUŽITÍ DNES:
Lovecký pes a společník.
PLEMENO:
FCI VI. - Honiči, barváři a příbuzná plemena.
Sekce 1.2. - Honiči střední velikosti.
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
HA
ČÍSLO STANDARDU:
132/ 17. 11. 1997 (Velká Británie)
DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU:
17. 07. 1997

Hannoverský barvář (Hannoverscher Schweisshund, Hanoverian Scenthound)

Hannoverský barvář je navzdory své přátelské povaze skutečným profesionálem v lovu. Je to mírný a klidný pes, s velmi vyrovnanou povahou. Po boku náruživého lovce se však z něho stává posedlý, houževnatý a vytrvalý lovec.

ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Hanoverian Scenthound; čes.: Hannoverský barvář
PŮVOD:
Hannoverský barvář je plemenem, vyšlechtěným v Německu v Hannoveru, v roce 1820, a to zkřížením Keltských honičů s těžkými barváři. 
POPIS:
Hannoverský barvář je plemenem loveckých psů, s výjimečně citlivým čichem. Je využíván téměř pouze jako stopař, využívají jej především myslivci a lesníci k vystopování poraněné zvěře. 
Hannoverský barvář je středně velký pes, obdélníkového rámce. Tělo je proporcionálně harmonické. Hlavu má širokou a silnou, s poněkud zvrásněným čelem, a s čenichem jen o málo kratším, než je lebka. Čenich je velký, dlouhý a výrazný. Krk je silný, delší, s malým lalokem. Rty má svěšené, dolní čelist dobře překrývají. Oči má malé, světle nebo tmavě hnědé, s vážným, spíše smutným výrazem. Uši jsou posazené dosti vysoko, nad linií očí, jsou spíše užší, na koncích zakulacené visí podél hlavy v jediném záhybu, natažené vpřed nedosahují ani konce čenichu. Hannoverský barvář má silný a pružný hřbet, záď je široká a dlouhá, mírně klesá ke kořeni prutu.
Hrudní koš je široký, oblý a hluboký, dosahuje až k loktům. Tělesná stavba je objemnější a silnější než u jiných honičů. Ocas je dosti vysoko posazený, u kořene silný, směrem ke konci se postupně zužuje, je dlouhý a jen nepatrně zatočený. Hannoverský barvář je především určený pro lovce. 
VÝŠKA:
Hannoverský barvář má v kohoutku: 
výška psů je mezi 50 - 55 cm
výška feny od 48 - 53 cm
(Standard FCI výšku neuvádí.)
VÁHA:
Hannoverský barvář váží v rozmezí od 38 kg - 44 kg. 
(Standard FCI hmotnost plemene neuvádí.)
SRST:
Hannoverský barvář má srst na těle krátkou, hustou, pevnou a drsnou, pouze na zadní straně stehen je o něco delší a hrubší.
Prut je osrstěný hustou, pevnou, na spodní straně delší a hrubší srstí.
Zbarvení je v různých odstínech červeně rezavé, s černým "popraškem" na koncích chlupů a s tmavou maskou na čenichu. 
Někteří jsou světlí, někteří mají tmavou jelení červeň.
CHARAKTER:
Hannoverský barvář je navzdory své přátelské povaze skutečným profesionálem v lovu. Je to mírný a klidný pes, s velmi vyrovnanou povahou. Po boku náruživého lovce se však z něho stává posedlý, houževnatý a vytrvalý lovec, který nevěnuje pozornost ničemu jinému. Během svého vývoje lovil především ve smečkách, dnes však loví téměř výhradně sám. Hodí se také k výcviku pro pátrací a záchrannou službu. 
PÉČE:
Hannoverský barvář potřebuje dostatek pravidelného pohybu a dlouhé procházky. Nezapomínejte jeho srst alespoň jednou týdně kartáčovat a občas mu kontrolovat a čistit ouška a zvukovod. Jinak nepotřebuje žádnou zvláštní péči.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Hannoverský barvář se průměrně dožívá 12 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Barvář. 
VYUŽITÍ DNES:
Lovecký pes a společník.
PLEMENO:
FCI VI. - Honiči, barváři a příbuzná plemena.
Sekce 2 - Honiči ve smečce. 
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
HB
ČÍSLO STANDARDU:
213/ 09. 06. 1999 (Velká Británie)
DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU:
09. 06. 1999
VADY:
Na co se rozhodčí zaměřují a co je vadou na kráse: - masově zbarvený nos, předkus nebo podkus (a to i mírný), částečný klešťový skus, velmi volné oční víčko, tzv. otevřené oko, pronesený nebo kapří hřbet, plochý nebo sudově formovaný hrudní koš, silně vybočené loketní klouby (ať už ven nebo dovnitř), silně stavěná záď, velmi úzké, kravské nebo do O postavení zadních končetní, jemné nebo řídké osrstění, silné barevné odchylky, odchylná výška, plnochrupost, vývin varlat (psi musí mít zřetelná, normálně vyvinutá varlata).

Harrier (Harrier Dog)

Harrier je silný a lehký pes, původem z Velké Británie. Je to živý společník, se silně vyvinutým loveckým instinktem a klid milujícím charakterem.

ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Harrier
PŮVOD:
Harrier byl vyšlechtěn ve Velké Británii ve 13. století, a to především k honu zajíců. Jedna verze říká, že název pochází od anglického "hare - zajíc", tzn. lovecký pes zajíců, druhá verze nám tvrdí, že název plemene pochází od norského dialektu slova "harrier - lovecký pes". Předpokládá se, že tito psi byli zavezeni na Britské ostrovy starověkými Římany. Z dochovaných historický pramenů víme, že Harrier byl užíván k pěšímu lovu zajíců již v roce 1620, a to v tzv. "penistonské smečce britských harrierů. V 18. století byl vyšlechtěn nejrychlejší předchůdce dnešního Harriera, využívaný ke štvanicím. V tomto období však plemeno Harriera téměř vyhynulo a zachráněn byl právě zkřížením s Foxhoundem. Na počátku 20. století došlo za hranicemi jeho domoviny k jeho vymizení. Během této doby se v něm však podařilo šikovně zkřížit vlastnosti Foxhounda a Bígla, zůstává však velikostně menším, než je Foxhound.
Standard plemene byl uznán na konci 19. století. V dnešní době se Harrier rozšiřuje do Velké Británie a dalších evropských zemí, ale také do zemí jižní Ameriky i Asie, do USA i Kanady.
POPIS:
Harrier je elegantní, aktivní a svalnatý pes, kvadratického tvaru. Hlavu má výraznou a poněkud delší. Lebka je plochá, týlový hřeben jen mírně vyznačený. Nos má černý, dobře vyvinutý. Čenich má dosti dlouhý, spíše zašpičatělý, než zakončený do čtverce. Rty dobře překrývají dolní čelist. Oči má vždy tmavé, střední velikosti, nejsou příliš kulaté a nejsou výrazné. Uši má tvarované do písmena "V", jsou téměř ploché, vcelku krátké, spíše vysoko posazené. Krk je spíše delší a volný, do ramen však dobře posazený, ve své horní části je mírně klenutý. Záda jsou rovná a svalnatá. Bedra má silná a mírně klenutá. Hruď má více vyvinutou v hloubce, než v šíři. Žebra má spíše plochá, než kulatá. Boky nejsou ani příliš plné, ani příliš vyhrnuté. Ocas je střední délky, s hrubšími, směrem ke konečku s mírně vstávajícími chlupy, je dobře nošený. Přední nohy má rovné a vertikální, ramena jsou sešikmená a svalnatá. Boky jsou silné, s nápadnými kyčelními kostmi. Tlapky nemá ani příliš těsné, ani příliš kulaté. Kůže je bíle zbarvená s černými značkami. 
Pohyb má pružný a chůzi vždy pevnou, stálou a rovnoměrnou.
VÝŠKA:
Harrier má v kohoutku 48 až 55 cm, upřednostňováno je však maximum do 50 cm.
VÁHA:
Harrier váží v rozmezí 22 až 27 kg. (Standard FCI hmotnost neuvádí.)
SRST:
Harrier má rovnou a hladkou srst, přiléhavou a ne příliš krátkou. Základní zbarvení je bílé, se všemi odstíny od černé do oranžové. Ve Francii převažuje trojbarevní zbarvení, s černým pláštěm, který překrývá horní část zad. 
CHARAKTER:
Harrier je silný a lehký pes. Není tak silný a výkonný jako Foxhound, je však elegantnější a vznešenější. Je to živý pes, se silně vyvinutým loveckým instinktem a klid milujícím charakterem. Pro držení v městském bytě se nehodí. 
PÉČE:
Harrier potřebuje zajistit dostatek aktivního pohybu. Pro městský život se příliš nehodí. 
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Harrier se průměrně dožívá 11 až 12 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Lovec zajíců.
VYUŽITÍ DNES:
Lovec zajíců, lišek a společník.
PLEMENO:
FCI VI. - Honiči, barváři a příbuzná plemena.
Sekce 1.2 - Honiči střední velikosti.
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
HAR
ČÍSLO STANDARDU:
295/ 05. 03. 1998 (Velká Británie)
DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU:
27. 11. 1974

Havanský psík, Havanský bišonek (Bichon Havanais, Havanese)

Havanský psík je chytrý a poslušný pes, oddaný své rodině. Je to skvělý přítel a společník.

ANGLICKÝ NÁZEV:
fr.: Bichon Havanais; angl.: Havanese; čes.:Havanský psík, Havanský bišonek
PŮVOD:
Havanský psík (Havanský bišonek) patří do skupiny bišonků, známých již od 17. a 18. století. Lze předpokládat, že tito psi byli španělskými osídlenci přivezeni na Kubu, kde došlo k jejich přeměně a odlišení od ostatních bišonků. Po několik staletí byli ve Španělsku oblíbení psi, které Havanský psík připomíná svým vzhledem, veselou povahou a strukturou srsti. Začátkem 20. století byla existence plemene ohrožena, ale zásluhou chovatelů v USA byl Havanský psík zachráněn a dále šířen, jeho zániku se tak zabránilo. 
POPIS:
Havanský psík je statný, malý pes, pes silné konstituce, téměř hranatého tvaru. Končetiny jsou silné. Je hojně pokrytý měkkou,dlouhou, hustou a zvlněnou srstí. Jeho pohyb je živý a pružný. Výjimečně snadno a lehce se cvičí. Je laskavý, přirozeně šťastný a přívětivý, také však okouzlující a hravý, je v něm ukrytý malá kousek šaška. Miluje děti a s nimi nekonečné hry. 
Hlava je střední délky, s širokou, mírně zakulacenou lebkou a vystouplým čelem. Čenich je černý, postupně se zužující. Rty má jemné, těsné a hubené, líce jsou jemné a nenápadné. Oči jsou velké, mají mandlový tvar a hnědé zbarvení v odstínu tak tmavém, jak je to jen možné. Uši má posazeny vcelku vysoko, volně spadají podél lící, jsou lehce kulatě zakončeny. Krk je střední délky. Délka těla mírně přesahuje jeho výšku v kohoutku. Záda jsou rovná, nad ledvinami mírně klenutá. Ocas je nesený vysoko, je buď ve tvaru biskupské berly nebo je rolovaně přetočen přes záda, je vybaven pernatou, dlouhou srstí, hedvábné struktury. Přední nohy má rovné, souběžné a štíhlé, jejich kosti však mají dobrou strukturu. Vzdálenost od země k lokti nesmí být větší než vzdálenost mezi loktem a kohoutkem. V závislosti na jeho od přírody šťastné povaze má Havanský psík překvapivě lehký krok a pružnou chůzi.
VÝŠKA:
Havanský psík má v kohoutku 23 až 27 cm, s tolerancí od 21 do 29 cm.
VÁHA:
Havanský psík váží v rozmezí 3 až 6 kg. (Standard FCI přesnou váhu neuvádí.)
SRST:
Havanský psík má podsrstí vlněné, avšak ne příliš rozvinuté. Jeho krysí srst je velmi dlouhá, u dospělého psa měří 12 až 18 cm, je měkká, jemná a vlněná, může mít zvlněnou nebo kadeřavou formu. Veškeré úpravy srsti, zastřihávání nebo trimování jsou zakázány. Pouze úprava konečků srsti na tlapkách je povolena, a také mírné zastřihnutí srsti na čele, tak aby zcela nepřekrývala oči, je povolené. 
Existují 2 druhy zbarvení:
1.)vzácné čistě bílé, s různými odstíny srnčí hnědé a havanské hnědé (tabáková, červenohnědá) ,
2.)povolené je také uznané zbarvení či místa (bílé, srnčí, havanské hnědé) s černými skvrnami a zcela černé.
CHARAKTER:
Havanský psík je chytrý a poslušný pes, oddaný své rodině, zbožňuje děti, k neznámým lidem se však někteří jedinci chovají podezřívavě. Je to skvělý přítel a společník pro všechny členy rodiny.
PÉČE:
Havanský psík má srst, která vyžaduje mnoho péče. Je nutné ji pravidelně a pečlivě kartáčovat a česat, a také potírat speciálním roztokem proti lámání chlupů. Chlupy, které vyrůstají mezi polštářky na tlapkách musíme pravidelně zastřihávat. 
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Havanský psík se průměrně dožívá 14 až 15 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Společník.
VYUŽITÍ DNES:
Společník.
PLEMENO:
FCI IX. - Společenská plemena a toy.
Sekce 1 - Bišonci a příbuzná plemena.
Bez pracovní zkoušky.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
HAV
ČÍSLO STANDARDU:
250/ 11. 05. 1980 (Velká Británie)
DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU:
10. 12. 1996

Hertha Pointer

Hertha Pointer je pracovní pes s dobře vyvinutými loveckými instinkty, jehož vlastnosti jsou dánskými lovci vysoce oceňovány. Bez problémů se přizpůsobuje podmínkám v domácnosti a po lovu rád odpočívá v rodině.

ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Hertha Pointer
PŮVOD:
Hertha Pointer je plemenem vyšlechtěným v Dánsku roku 1864. Vznikl zkřížením nečistokrevného psa, slyšícího na jméno Hertha, kterého našli dánští vojáci, s pointerem jménem Sport, patřícímu vévodovi Frederikovi Kristianovi. Toto plemeno se v Dánsku zachovalo dodnes a je stále více početnější.
POPIS:
Až čas ukáže, zda se Hertha pointer stane samostatným plemenem. 
Je to silný pes atletické konstituce. Plemeno je velmi podobné Anglickému pointerovi, je však štíhlejší. 
VÝŠKA:
Hertha Pointer má v kohoutku 58 až 66 cm. 
VÁHA:
Hertha Pointer váží v rozmezí 21 až 27 kg.
SRST:
Hertha Pointer má sytě červeno-oranžového zbarvení. Na čenichu, hrudi, ocasu a končetinách jsou přípustné bílé znaky. 
CHARAKTER:
Hertha Pointer je pracovní pes s dobře vyvinutými loveckými instinkty, jehož vlastnosti jsou dánskými lovci vysoce oceňovány. Bez problémů se přizpůsobuje podmínkám v domácnosti a po lovu rád odpočívá v rodině.
PÉČE:
Hertha Pointer potřebuje zajistit dostatek pravidelné péče a přiměřenou fyzickou zátěž.
PLEMENO:
FCI - Neuznané plemeno.

Himalájský ovčák (Himalayan Sheepdog)

Himalájský ovčák (Himalayan Sheepdog) je výborný hlídač a vynikající pastýř skotu. Dobře snáší jakékoliv počasí. V městském bytě se jeho chov nedoporučuje.

ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Himalayan Sheepdog; čes.: Himalájský ovčák
PŮVOD:
Himalájský ovčák (Himalayan Sheepdog) původem pochází z Indie. Je možné, že jeho předky byli velcí horští ovčáci, kteří se rozšířili ze severní Indie přes Střední Asii a Turecko až do Evropy.
POPIS:
Himalájský ovčák (Himalayan Sheepdog) je plemenem pracovních pasteveckých psů, známé již odpradávna. Hlavu má střední velikosti, na temeni plochou. Hrudník je hluboký. Přední i zadní končetiny má rovné a štíhlé. Uši jsou zaoblené a visící. Oči má posazené hluboko a umístěné poměrně blízko sebe. Ocas je středně dlouhý, se zatočeným koncem.
VÝŠKA:
Himalájský ovčák (Himalayan Sheepdog) má v kohoutku 51 až 66 cm.
VÁHA:
Himalájský ovčák (Himalayan Sheepdog) váží v rozmezí 23 až 41 kg.
SRST:
Himalájský ovčák (Himalayan Sheepdog) má hustou srst. Zbarvení je rozmanité: od čistě bílého po tmavě hnědé.
CHARAKTER:
Himalájský ovčák (Himalayan Sheepdog) je výborný hlídač a vynikající pastýř skotu. Dobře snáší jakékoliv počasí. V městském bytě se jeho chov nedoporučuje. Děti nemá příliš rád.
PÉČE:
Himalájský ovčák (Himalayan Sheepdog) potřebuje zajistit dostatek pravidelného pohybu s přiměřenou fyzickou zátěží. Jeho srst udržujte čistou, pravidelně ji kartáčujte. 
PLEMENO:
FCI - Neuznané plemeno.

Hokkaido-Ken (Ainu Dog)

Japonský lovecký pes, středního vzrůstu. Je věrným, oddaným a vyrovnaným psem, který v sobě spojuje mnoho cenných vlastností.

ANGLICKÝ NÁZEV:
Ainu Dog, Hokkaido Dog, Ainu-Ken, Hokkaido-Ken
PŮVOD:
Plemeno bylo vyšlechtěno v Japonsku. Původ těchto psů je svázán s historií Ainů, původních obyvatel severního japonského ostrova Hokaido. Toto plemeno psů sehrálo hlavní roli ve formování jiných japonských plemen, kterým předali svoji smělost, zuřivost, věrnost a taktnost. 
POPIS:
Ainu je silný pes středního vzrůstu, vysoký asi 46 až 52 cm, vážící 20 až 30 kg, s hranatou hlavou, přímým hřbetem nosu a stojícíma ušima. Oči mají trojúhelníkový tvar a ne příliš upřímný pohled. Cizí Ainu připomínají někteří skandinávští špicové, je však také velmi podobná na Akitu-inu. Ocas má středně dlouhý, vysoko položený, držící se svinutě na zádech. Srst je přiměřeně dlouhá, vyčnívající z podrostu. Zbarvení šedé, hnědé, rezavé, bílé, pepř a sůl nebo tygří.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 48,5 až 51,5 cm.
Fena má v kohoutku 45,5 až 48,5 cm.
VÁHA:
V rozmezí 20 až 30 kg.
SRST:
Přiměřeně dlouhá.
CHARAKTER:
Je to věrný, oddaný a vyrovnaný pes, který v sobě spojuje mnoho cenných vlastností. Je možné jej chovat pro hon i ochranu. Jako domácí miláček nebývá agresivní.
PLEMENO:
FCI III. - Špicové a primitivní typy.
Sekce 5 - Asijský špic a příbuzná plemena.
Bez pracovní zkoušky.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
HOK
ČÍSLO STANDARDU:
261 / 20.12.1994 (Japonsko)
 


Zbarvení koček

10. února 2011 v 12:24 |  Další informace - kočky

Zbarvení Chokolate point (Chokolate point)

Srst je barvy slonové kosti.

SRST:
Srst je barvy slonové kosti. Pokud je s nádechem, musí být tento nádech stejné barvy. Toto platí také pro značky, které mají barvu kávy s mlékem a jsou jednobarevné. Barva očí je modrá, blankytná.
Fotky: Zbarvení Chokolate point (foto, obrázky)

Zbarvení Color-point (Color-point)

U color-pointů rozlišujeme 20 různých barevných variant.

Srst je dlouhá, měkká a hustá, na krku vytváří "přepychový límec". Krásná a hedvábná srst je zbarvená stejně, jako u Siamských koček. Na základním zbarvení srsti jsou odlišně zabarvené známky, a to na čumáku, uších, tlapách ale i na ocase. U color-pointů rozlišujeme 20 různých barevných variant. Nejrozšířenější z nich jsou: silikon-point, modrý-point, čokoládový-point, linkovaný-point(pruhovaný), červený-point, dortový-point.
Fotky: Zbarvení Color-point (foto, obrázky)

Zbarvení Red-point (Red-point)

Tělo má bílé barvy, někdy s meruňkovým nádechem.

SRST:
Tělo má bílé barvy, někdy s meruňkovým nádechem. Maska, uši a ocas jsou jasně zlatě-červené barvy. Nohy a tlapy má zlatě-červené nebo meruňkové. Povrch nosu je růžový.
OČI:
Živé a zářící, mají modrou barvou.
VADY:
Pásma na hlavě, ocase, nohách a tlapách se nepočítají mezi nedostatky.
Fotky: Zbarvení Red-point (foto, obrázky)

Zbarvení Seal-point (Seal-point)

Má jasné a svítící oči, sytě modré barvy. U dospělých koček je ucelená maska na čumáčku s ušima spojena proužky, koťata se však rodí bez proužků.

SRST:
Barva srsti u této siamské kočky je krémová, tmavě světlá, až do světle hnědé. "Maska", uši, nohy a ocas jsou sytě černo-hnědé barvy. U dospělých koček je ucelená maska na čumáčku s ušima spojena proužky, koťata se však rodí bez proužků.
OČI:
Má jasné a svítící oči, sytě modré barvy.
VADY:
Mezi nedostatky se počítají světlé nohy a zelený odstín očí.
Fotky: Zbarvení Seal-point (foto, obrázky)

Zbarvení Torti-point (Torti-point)

Barva těla je stejná jako u ostatních různých siamských druhů.

SRST:
Barva těla je stejná jako u ostatních různých siamských druhů. Barva označení je také shodná, tedy "sil", "blue", "čokoláda" nebo "lajlak". "Maska" je černo-hnědá, lue, čokoládová nebo liliová, se skvrnami nebo smíšenými červenými a krémovými barvami. Tlapy a ocas jsou stejně jako maska, ozdobeny rozložením (rozdělením) skvrny v základním nádechu označení a barva povrchu nosu je libovolná.
CHARAKTER:
Jsou to sympatická, přítulná a něžná zvířata, velice oddaná svému majiteli. Rychle reagují a bystře se přizpůsobují změnám v náladě svého pána. Po jeho návratu domů ho vždy radostně vítají. Proto si spravedlivě užívají mezi nejrůznějšími domácími miláčky velké oblíbenosti.
Tato zvířata nesnášejí samotu a jsou nadmíru žárliví. Jsou to kočky-intelektuálky, jsou neobyčejně "mnohomluvné" či "výmluvné" a na výzvu chovatele vždy odpovídají. Výcviku se lehce přizpůsobují, rychle si zvyknou na vodítko i obojek, můžete s nimi tedy chodit venku, podobně jako s pejskem.
NEDOSTATKY:
Pásma, pruhy, pruhovanost.
Fotky: Zbarvení Torti-point (foto, obrázky)

Zbarvení Tabby-point (Tabby-point)

Tělo je světlé, barvou musí odpovídat standardu určeného zbarvení.

SRST:
Označení na srsti není jednobarevné, ale jakoby předcházející. Mají pruhy. Tělo je světlé, barvou musí odpovídat standardu určeného zbarvení. Označení srsti jsou stejná, jako u všech Siamských koček: "sil", "blue", "čokoláda" nebo "lajlak".
OČI:
Mají jasné oči, které září modrou barvou.
Fotky: Zbarvení Tabby-point (foto, obrázky)

Vnější parazité kočky (Blechy, Všenka kočičí), Výchova koček (Návyky hygieny, toalety), Pravidla udržování koček (Peče)

10. února 2011 v 12:17 |  Další informace - kočky

Vnější parazité kočky (Blechy, Všenka kočičí)

Je až s podivem, jak se ještě v dnešní době bere na lehkou váhu napadení koček blechami.

Blechy
Je až s podivem, jak se ještě v dnešní době bere na lehkou váhu napadení psů a koček blechami. Dozajista kdysi humorně vyřčené rčení "každý správný pes má blechy" má stále ještě mnoho vážných vyznavačů. Řekněme si proto důvody, proč je tak žádoucí psa nebo kočku blech zbavit.
Blechy svého hostitele činí neklidným, nervózním. Vžijme se do pocitu, že bychom podobné problémy zažívali my samy.
Blechy svým masivním výskytem mohou u štěňat a malých plemen způsobit chudokrevnost a ovlivnit tak celkový zdravotní stav.
Blechy jsou významným mezihostitelem tasemnice psí a při pozření blechy při jejich vykusování ze srsti se pes touto tasemnicí nakazí. Uvádí se, že každá šestá blecha obsahuje vývojové stadium tasemnice psí.
Blechy jsou velmi častou příčinou alergických reakcí psů a koček projevující se těžkým poškozením kůže a dlouhodobých onemocnění.
Jakým způsobem blechy zlikvidovat?
V současné době máme v boji proti tomuto parazitovi mnoho účinných zbraní. Vzhledem ke skutečnosti, že 90% bleší populace nepřebývá na svém hostiteli, nýbrž mimo něj v podobě vajíček a larev, nemá téměř žádný smysl používat jednorázové ošetření krátkodobě působícím preparátem. Šamponem svému chlupáčovi ulevíme okamžitě, avšak na toto ošetření by mělo navazovat další opatření formou dlouhodobě působících sprejů, nasazení antiparazitárního obojku nebo aplikací tzv. spotů na kůži v oblasti kohoutku, mezi lopatkami. Podle typu zvoleného přípravku bychom měli ošetření pravidelně opakovat s tím vědomím, že nejkritičtějším obdobím je konec léta.
Nenechme se také odradit tehdy, když námi zvolený přípravek nefunguje tak, jak bychom si přáli. Je třeba jen najít takový, který bude pro konkrétního pacienta ten pravý.

Všenka kočičí (Felicola subrostratus)
je nepříliš hojně se vyskytující zevní parazit, vyskytující se výhradně u koček. Způsobuje onemocnění kůže, které se vyznačuje úporným svěděním, od jehož intenzity se vyvíjejí další příznaky onemocnění.
Kromě toho je tento parazit významným mezihostitelem střevního parazita tasemnice psí (Dipylidium caninum), parazitující i u koček.
Fotky: Vnější parazité kočky (foto, obrázky)

Výchova koček (Návyky hygieny, toalety)

Výchovame-li kočku v domě, musíme ji naučit návyky hygieny, především používání toalety na vyhraněném místě.

Chováme-li kočku v domě, musíme ji naučit návyky hygieny, především používání "toalety" na vyhraněném místě. Máme-li doma koťátko, musí ovládat určité reflexy již ve stáří 4 až 6 neděl. Výchovu koťat začínáme tak, že metodicky, několikrát denně, v pravidelných intervalech nutně kotě vysazujeme na místo, k tomu určené. Místo pro toaletu doporučujeme vybrat předem, abychom jej nemuseli měnit. Kočičce je třeba přidělit v domě klidné a tiché místečko, kam je žádoucí předtím umístit přiměřenou podestýlku pro toaletu, kterou impregnujeme vůní.
Jako podestýlku pro toaletu je možné použít písek, piliny, staré noviny nebo jakýkoliv jiný savý materiál. V současné době máme velký výběr nejnovějších materiálů, umožňujících zajištění hygienického zařízení obydlí. Nejčastěji vlastníci koček využívají pro kočičí toaletu misku - vaničku. Přesto však nejdůvtipnější kočky potěší své majitele tím, že používají výlevky nebo přímo záchodové mísy. Samozřejmě, že nejlepší by bylo pouštět kočku ven. Avšak tam na ni číhá mnoho nebezpečí a v podmínkách vysoko podlažních domů je toto prakticky zcela nemožné. 
Čistit toaletu je možné mycími prostředky, teplou vodou s přidáním octa. Opakovaně nastává chvíle nečistoty, která je v každém případě spojována s psychickou indispozicí zvířete. K fyzickým dezorientacím je možné počítat nemoci ledvin a močového měchýře, poruchy funkcí trávicího traktu nebo napadení vnitřních parazitů. Příčina může být i v nečistotě a fyzické slabosti (především u starých koček) nebo nezvyklém prostředí. Potrestání se v takovém případě vylučuje. Po odstranění příčiny nečistoty se návyky opět navrací.
Příčinami psychické indispozice může být nesprávné zacházení majitele, dlouhodobá opuštěnost v domě, dočasná péče cizího člověka, pořízení nové kočky nebo jiného domácího zvířete, a mnohdy dokonce i narození novorozence v rodině. Stresové situace (např. první útěk, očkování, zápas se psem, první páření), také mohou vést k dočasné nečistotě. Proto, abychom dosáhli vytyčených výsledků ve výchově koťat, je nutné se vyzbrojit trpělivostí, rozumem i fantazií. To ovšem také vyžaduje znát chování a životní potřeby svého svěřence. Majitel nemůže polidšťovat ani své zvířátko, ani jeho chování a návyky. Teprve při svém správném hodnocení může počítat s důvěrou a náklonností své kočičky.
Ve výzvách s kotětem je zapotřebí především trpělivost a klid. Přítulnou intonaci hlasu musíme používat mnohem častěji, než ostré křiky a nervózní chování. Důležitá je také přiměřená a pravidelná strava, každodenní procházky a hry, které utvářejí normální a návykový režim kočičího života. Zvíře na svém pánovi hry vyžaduje, neboť v těchto hrách probíhá jeho výchova - kotě se učí plnit nařízení a získává užitečné návyky.

Pravidla udržování koček (Peče)

Pravidla udržování koček a peče o kočku je zárukou zdraví zvířete.

Pravidla udržování koček a péče o kočku je zárukou zdraví zvířete. Dle pravidel se kočka zcela samostatně stará o čistotu svého těla. Dlouho se umývá, důkladně vylizuje svoji srst a všechny úseky těla, ke kterým se může dostat. Avšak majitel kočičce užitečně pomáhá každodenním vyčesáváním srsti, masírováním kůže a tím jí dodává radost, zábavu a potěšení. Kočka se potom cítí mnohem lépe, a s vděčností vaši pomoc přijímá. Výsledkem je srst čistá, lesklá a méně pelichající, což každá hospodyňka v bytě jenom uvítá. K čištění používáme kartáče husté i řídké, gumové, umělohmotné i kovové či ocelové, s řídkými zakulacenými zuby, ale také prstové rukavice s drsným povrchem pro masáž, měkkou jelenici, semiš nebo kousky navlhčené froté látky. Hřebeny i kartáče se používají na počátku procedury a jelenice s froté látkou na závěr. Důkladně se vatovými tampony vytírají uši, oči a uši se potírají čistým hadříkem. Mušle uvnitř ucha se vytírají vazelínou nebo krémem. Do péče o kůži a povrch srsti spadá i pravidelná koupel a mytí kočky v teplé vodě, asi tak jednou za dva měsíce. Při silném znečištění, infikování parazity, případně před výstavou, je možné a dokonce nutné zařadit do obvyklé péče i neplánované koupání. Kočka se může koupat nejdříve až po čtyřech hodinách po jídle. Srst se nejdříve smáčí teplou vodou, o teplotě maximálně 25 až 30°C, ne více, a po několika minutách se zpracovává mýdlem nebo speciálním šamponem. Po koupání se srst vytírá přiděleným ručníkem. V den koupání kočku nesmíme pustit ven. V městském bytě je možné držet jen nevelké množství koček. A chováme-li je, je pro ně i pro nás lepší a bezpečnější, pokud nám to ovšem prostor dovolí, odstranit některá nebezpečná zařízení, ale také koberce, svinovací záclony, rolety, křesla.... Místo toho bychom zde měli umístit speciální "nábytek a konstrukce" k lezení. Zařízení musí být dostatečně světlé, suché, teplé asi 22 až 24°C, zároveň větratelné a prostorné. Pokud máme doma větší počet kočiček, je žádoucí, mít pro ně vyhrazený zvláštní úsek pásmo, na kterém si vybudují svůj "kočičí dům". Takový dům musí být světlý a teplý, na úklid pohodlný, a s ventilací. Tyto domy musí mít postavené voliéry k výběhu, kde by se kočky mohly vyhřívat na slunci, nebo odpočívat ve stínu. Musí mít minimálně 3x3 metry, lepší je však 4x4 metry. Stěny takovéhoto domu musí být omyvatelné a podlahy dřevěné, lakované nebo umělohmotné. Uvnitř místnosti musí být zbudována konstrukce k lezení, místo k odpočinku, spánku a především také "brusky drápků". Obyčejně můžeme chovat několik koček pohromadě. Vzácná a ušlechtilá plemena bychom však měli chovat každé zvlášť. Vytvoří-li majitel zvířatům vhodné a pohodlné podmínky, nemusí mít starost, že budou jejich blízké kontakty, projevy lásky a společné hry něčím narušeny. Kočky nemají rády přemisťování a již navyklé místo bydliště nemění. Pokud však nastane nutnost jejich přepravy, musíme kočkám během cestování zabezpečit maximální pohodlí. Pro přepravu koček se používají různé příruční prostředky, jako např. košíky a tašky. Lepší je však umístit je do speciálních zařízení, tj. klecí, plastikových truhliček s otvory a pletených košíků. Při delším cestování na větší vzdálenost někdy usazuji kočku na klín, je však lepší ji umístit do určeného plátěného vaku, který si uvážeme kolem krku. Při procházkách můžeme použít také vodítko, ovšem pouze tehdy, pokud je na něj kočička již od mládí navyklá. Pokud cestujeme autem, je samozřejmé, že kočku nemůžeme nechat se po prostoru vozu volně procházet. Na krátké převozy je lepší kočku nekrmit vůbec. Pokud však budeme cestovat déle, nekrmme kočičku již asi 5 až 6 hodin před odjezdem a na cestě jí dávejme pouze pít, případně malé množství jídla.

Klíšťata a Borelióza (Napadení psů a koček klíšťaty), Nemoci koček (Dělení nemocí koček), Očkování koček(Prevence nemocí), Odčervení koček, Proč očkovat kočky a proti čemu?

9. února 2011 v 14:54 |  Další informace - kočky

Klíšťata a Borelióza (Napadení psů a koček klíšťaty)

Napadení psů a koček klíšťaty je velký problém a hned pro začátek bychom si měli uvědomit skutečnost, že v současné době neexistuje preparát, který by je stoprocentně ochránil před těmito nepříjemnými parazity.

Napadení psů a koček klíšťaty je velký problém a hned pro začátek bychom si měli uvědomit skutečnost, že v současné době neexistuje preparát, který by je stoprocentně ochránil před těmito nepříjemnými parazity. Přestože máme k dispozici celou řadu antiparazitik, žádné z nich nefunguje dokonale. Je proto dobré proti klíšťatům vytvořit více obranných linií na těle napadaného hostitele. Znamená to např., že svého čtyřnohého přítele ošetříte na kůži mezi lopatky preparátem typu "spot", což je látka zabraňující klíštěti zavrtání do kůže. Dlouhodobě působící spray v srsti zabraňuje parazitům proniknutí ke kůži. Použití protiparazitárního obojku jako nejpřednější linie zamezí klíšťatům přichycení na těle psa nebo kočky. Přes tato důkladná opatření nemáme nikdy jistotu, že nenastanou podmínky, které umožní proniknutí klíštěte ke kůži a zavrtání do ní. Tam mohou způsobit lokální zánětlivou reakci, vzácněji i celkovou alergickou reakci. 
Daleko vážnějším rizikem napadení klíšťaty je možnost přenosu boreliózy. Je tedy velice vhodné zmínit jako důležitou součást ochrany proti napadení klíšťaty vakcinaci proti borelióze. 
Riziko přenosu boreliózy není zanedbatelné. Hovoří o tom fakt, že na okrese Jičín je 40% klíšťat nositelem této nákazy.
Fotky: Klíšťata a Borelióza (foto, obrázky)

Nemoci koček (Dělení nemocí koček)

Nemoci koček rozdělujeme na: neinfekční, infekční a parazitární.

Nemoci koček dělíme na:
1.) neinfekční,
2.) infekční (nakažlivé),
3.) parazitární

Neinfekční nemoci dělíme do několika skupin (v závislosti na příčině a charakteru). Bývají většinou spojovány se zevním prostředím nebo stravou, některé vznikly napadením mikroorganizmy. Spadají sem ale i vrozené vady a poruchy. Do této skupiny patří: otravy, zácpa, křivice, zánět zvukovodu, zánět jater, nemoc močových kamenů, zánět ledvin, kýla, různé vady, zápal plic, poruchy srsti. Tyto choroby se však ze zvířete na zvíře nepřenášejí. 

Infekční nemoci:

Vyvolávají je mikroorganizmy nebo viry, přenášejí se z jednoho zvířete na druhé (např. slintavka), avšak v některých případech jsou předávány dokonce i na člověka (např. vzteklina). 
Nebezpečí některých chorob je v tom, že příznaky choroby se projevují teprve až po inkubační době. Proti infekčním nemocem (vzteklině, slintavce, leukozy, infekčnímu peritoneu a rino-průdušnici) se nevyžaduje kočky každý rok očkovat. Zvířata jsou totiž od očkování po určitou dobu chráněna od nakažení. 

Parazitní onemocnění:

Projevují zevními i vnitřními parazity. Ke skupině vnějších parazitů patří blechy, vši, původci svrabu. Přenášejí se cestou přímého kontaktu s nemocnou kočkou, nebo bezprostředně původci choroby. Ke skupině vnitřních parazitů patří roupy, hlísti, škrkavky, toxoplazmy, lejšmanie , piraplazmy, aj. Kočky jsou nejčastěji infikovány aksaridami a dost těžce onemocní. 
Vnější příznaky onemocnění závisí na charakteru nemocí, avšak v mnoha případech se kočka projevuje jako slabá, jakoby líná, chce se schovat na tiché místo, její srst se kalí a ztrácí chuť k jídlu. Při podobných příznacích je nutné neodkladně vyhledat lékaře. Samoléčba není dovolena, protože kočka může velice rychle zahynout. Majitelé koček musejí znát kroky první pomoci při nejtypičtějších příznacích choroby. 
Kočky ve své podstatě jsou vesměs ostražitá zvířata. Přesto však bývají oběťmi nešťastných náhod. Náhle vzniklé extrémní případy (jako např. nekontrolované krvácení, dušení, nepřetržité křeče, neuvědomělý stav, šok, ochrnutí, neschopnost močení) vyžadují správné ocenění stavu a průběhu, který samozřejmě odpovídá Vašim zkušenostem a intuici. 
K preventivním opatřením spadá také zřízení lékárničky, ve které je nutno měnit léky, nezbytné pro poskytnutí první pomoci kočce, např. tříprocentní peroxid vodíku (H2O2).

Očkování koček (Prevence nemocí)

Chování domácí kočky ve zdravém stavu vyžaduje podstoupit preventivní opatření: očkování.

Chování domácí kočky ve zdravém stavu vyžaduje podstoupit preventivní opatření. 
Jedním z preventivních metod boje s infekčními nemocemi je vakcinace - očkování, která se doporučují absolvovat v prvním roce života kočičky. Předběžně je nutné zvíře zbavit roupů (dehelminace). Existují vakcíny jednomocné - monovalentní, které jsou určeny proti jedné nemoci, ale i polyvalentní, které jsou určeny proti několika nemocem. 
Polyvalentními vakcínami se s úspěchem očkují kočky i psy. Obyčejně se první očkování provádí ve stáří 1,5 až 4 měsíců. V této době je organizmus připraven k tomu, aby vyrobil imunitu, neboli odolnost, proti infekcím. Po prvním roce věku koček se očkování provádí každoročně, po celou dobu jejich života. Hlavní je, aby zvíře bylo v době očkování zdrávo; nelze očkovat oslabené kočky. Druh očkovací látky a termín očkování určuje veterinář v závislosti na věku, fyzickém stavu zvířete, ale i jiných faktorů.
Fotky: Očkování koček (foto, obrázky)

Odčervení koček (Škrkavky, tasemnice, giardióza a kryptosporóza, toxoplazmóza)

Termínem odčervení rozumíme zbavení kočky střevních parazitů.

Škrkavky a tasemnice
Termínem odčervení rozumíme zbavení kočky střevních parazitů. Tito parazité jsou u psů a koček velmi častým zdravotním problémem. Existuje jich celá řada druhů. Rozdělujeme je na dvě základní skupiny: oblí červi (škrkavky) a ploší červi (tasemnice).
Dospělé kočky doporučujeme odčervovat minimálně dvakrát do roka, v domácnosti s malými dětmi, starými lidmi a těhotnými dokonce 1x za 3 měsíce. Některé druhy škrkavek i tasemnic mohou totiž, byť krátkodobě, přežívat u lidí a způsobovat i vážné zdravotní potíže. Velmi lehce se proti tomuto riziku dá čelit dodržováním běžných hygienických zásad. Dřívější opatření - odčervovat pouze po zjištění vajíček parazita v trusu - je nedostatečné vzhledem k tomu, že záchytnost parazitů v trusu je nízká. Poněkud jiná je situace u koťat do půl roku stáří. U této kategorie je frekvence aplikace antiparazitik daleko častější. Není třeba se obávat používat tyto preparáty častěji, neboť organismus štěňat nijak nezatěžují.

DOPORUČENÝ ODČERVOVACÍ PROGRAM PRO KOŤATA:

2 týdny - proti škrkavkám 
4 týdny - proti škrkavkám 
6 týdnů - proti škrkavkám 
8 týdnů - proti škrkavkám a tasemnicím 
12 týdnů - proti škrkavkám a tasemnicím 
6 měsíců - proti škrkavkám a tasemnicím 
Důležitým opatřením v boji proti tasemnicím je pravidelné ošetřování zvířat proti blechám. Ty jsou totiž velmi častým mezihostitelem vývojových stadií tasemnic.

Giardióza a kryptosporóza
Jedná se o střevní parazitózy postihující především štěňata a koťata, na než nejsou účinné běžně užívané antiparazitární preparáty. Při výskytu průjmových onemocnění u mláďat je vždy nutné navštívit veterinárního lékaře a vyloučit toto onemocnění. Protože hlavně u mláďat může být giardióza vážným problémem, existuje v současné době v zahraničí vakcína, jež však u nás není dosud registrována.

Toxoplazmóza
Kolem tohoto onemocnění se objevuje mnoho dezinformací a "poplašných" zpráv, proto považujeme za nutné o něm na tomto místě pohovořit, i když nepatří mezi choroby, jež by bylo možné eliminovat očkováním. Jedná se o onemocnění postihující savce i ptáky a je způsobeno prvokem. Jeho vývojový cyklus a projevy jsou dosti komplikované a různorodé, pro podrobnosti je dobré se obrátit na svého veterinárního lékaře. Koček se toto onemocnění týká trochu více proto, že je to jediná skupina živočichů, u nichž probíhá tzv. pohlavní fáze rozmnožování tohoto parazita. V trusu koček se mohou tzv. oocysty objevit v určitých fázích vývoje, obvykle v prvním roce života kočky, a to po dobu pouze 1-3 týdnů. Pak se v organismu zdravé kočky vytvoří protilátky, které šíření onemocnění trusem zabrání. Chovatelská veřejnost ví, že toto onemocnění může být za určitých, dosti vzácných okolností, nebezpečné pro těhotné ženy a jejich dítě. K eliminaci tohoto již tak malého rizika není nutné odstranit kočku z domácnosti nebo ji dokonce chtít utrácet, což je mnohdy požadováno. Větším rizikem nákazy je nepochybně např. pojídání tatarských bifteků nebo nedostatečně vyuzených klobás.

Dirofilarióza
Vzácné, ale velmi závažné onemocnění srdce, způsobené oblým červem - tzv. hlisticí. Parazité jsou přenášeni krev sajícím hmyzem, do těla se dostávají z těla různých druhů komárů a usazují se v srdečních komorách. V našich podmínkách zatím nebyli u komárů tito parazité zjištěni. Nebezpečí nákazy pro psy ze střední Evropy hrozí především o dovolených, kdy se společně se svými majiteli vydají do teplejších oblastí jižní Evropy. Onemocnění je ve většině případů velmi obtížně léčitelné, díky moderním antiparazitikům ale existuje dosti účinná možnost prevence.
Fotky: Odčervení koček (foto, obrázky)

Proč očkovat kočky a proti čemu (Rýma koček Leukotický komplex Panleukopenie Chlamydióza aj.)

Uvedené vakcinační schéma je pouze informativní.

Rýma koček
V populaci našich koček velmi frekventované onemocnění způsobené především tzv. herpesviry a caliciviry, postihující horní i dolní cesty dýchací. U nemocných zvířat pozorujeme výtok z nosu, očí, kýchání, záněty spojivek, kašel. U mladých zvířat zápaly plic. Při chronickém průběhu dochází často k nevratným změnám ve tkáni plic, k trvalému postižení pacientů a častým recidivám onemocnění. Léčba je možná v časné fázi onemocnění. Vakcinovat je možné již od 2 měsíců stáří. 

Leukotický komplex koček
Onemocnění je někdy označováno jako infekční leukémie koček (FeLV). Je způsobeno viry napadající imunitní systém nakažených zvířat. Je velmi často doprovázen tzv. syndromem získané imunodeficience koček (FIV), který by se zjednodušeně dal přirovnat k onemocnění HIV u lidí. Důsledkem infekce jsou nádory buněk bílé krevní řady, střevní stěny, ledvin atd. Při pokročilejším stadiu onemocnění organismus napadají tzv. oportunní infekce, na nichž pak závisí příznaky onemocnění. Nejčastějšími jsou chudokrevnost, průjmy, občasné horečky, další chronická onemocnění. Proti FeLV se vakcinace provádí již od 2 měs. stáří. Proti FIV není vakcinace možná. Léčba není možná. Onemocnění lze však zjistit pomocí krevních testů již ve velmi ranných stadiích vývoje a u postižených jedinců se pokusit zajistit na určitou dobu zpomalit průběh onemocnění.

Panleukopenie koček
Virové onemocnění kočkovitých šelem probíhající za příznaků zánětů trávícího ústrojí a poškození buněk bílé krevní řady. Onemocnění je velmi snadno přenosné pozřením, vdechnutím viru, ale i pouhým kontaktem přes kůži. Dostaví se vysoká teplota, žízeň, zvracení a velmi rychle dehydratace organismu a hubnutí. Úspěšnost léčby závisí na stavu organismu při začátku léčby. Vakcinace je možná.

Chlamydióza
Jedná se o onemocnění způsobené mikroorganismy podobných bakteriím. U koček způsobují atypické záněty plic. Přenáší se podobně jako kočičí rýma kapénkovou infekcí. U pacientů pozorujeme výtoky z nosu a očí, kašel, celkové příznaky jako nechutenství, horečka, hubnutí. I toto onemocnění velmi lehce přechází do chronického průběhu. Léčit je možné antibiotiky pokud je léčba nasazena včas. Vakcinovat lze od 2 měs. stáří.

Infekční peritonitida
Virové onemocnění probíhající ve většině případů chronicky, postihující převážně mladá zvířata ve věku od 6 měsíců 2 let. Zpočátku se objeví vysoká teplota, nechutenství, hubnutí, postupně se rozvíjející záněty pobřišnice a nakonec nekróza parenchymatózních orgánů. Mohou se objevit i průjmy a zvracení. Onemocnění se vyvíjí i několik měsíců a let. Léčba není známa, v posledních dvou letech se objevila vakcína, jež je zatím jedinou možností ochrany před touto chorobou.

Kožní dermatomykóza
Onemocnění kůže způsobené vláknitými houbami se projevuje rozličnými změnami na různých místech kůže pacienta. Mohou to být místa s polámanou a vypadanou srstí, ale i mokvavé nebo šupinkové kožní změny, strupy. Často se vyskytují pacienti bez zjevného onemocnění, jež však přenášejí plísně na ostatní kočky nebo člověka, hlavně dětí a starých lidí. To je často jediným důkazem pro výskyt této choroby u pacienta. K přenosu nejsnáze dochází při dlouhodobém kontaktu se zvířetem v teplém prostředí, např. při spaní s kočkou v posteli. Léčba je dosti problematická a dlouhodobá. Vakcinace se často používá jako jedna z možností terapie.

Vzteklina
O vzteklině koček platí totéž, co o vzteklině psů a dalších zvířat. V současné době díky dosti extenzivnímu chovu koček u nás je kočičí populace daleko větším rizikem pro přenos tohoto onemocnění, než populace psí. Pro kočky neplatí povinná vakcinace, ani by to nebylo uskutečnitelné. Polodivoká populace koček je daleko více v kontaktu s populacemi divokých zvířat a možnost přenesení nákazy je vysoká. Kočky se mohou proti vzteklině vakcinovat velmi jednoduše stejně jako psi. Při poranění kočkou je také nutné její vyšetření veterinářem, jak je popsáno dále.
Fotky: Proč očkovat kočky a proti čemu (foto, obrázky)

Co dělat, když kočka nebo jiné zvíře poraní (Pokousání člověka kočkou), Diagnostika gravidity u kočky (Veterinární rady), Diety, Dovolená s kočičkou, zahraničí (vycestování, doprava)

9. února 2011 v 14:35 |  Další informace - kočky

Co dělat, když kočka nebo jiné zvíře poraní (Pokousání člověka kočkou)

Pokousání člověka kočkou či jiným teplokrevným živočichem je vždy nepříjemná věc pro obě strany.

Pokousání člověka psem či jiným teplokrevným živočichem je vždy nepříjemná věc pro obě strany. Podívejme se na tuto nemilou věc z obou pohledů.
Majitel psa, který pokousal nebo jakkoli jinak způsobil otevřené poranění na kůži člověka je povinen takového psa nechat do 24 hod. vyšetřit veterinárním lékařem bez ohledu na to, zda byl či nebyl v posledních 12 měsících očkován. Pokud se toto dozví později, musí vyšetření zajistit neprodleně. Výsledek vyšetření poskytne poraněnému nebo přímo jeho ošetřujícímu lékaři. Za pět dní po prvním vyšetření je nutné provést ještě druhé a poslední vyšetření. Tím pozorovací doba daného zvířete končí a u nevakcinovaných jedinců je možné je teprve nyní očkovat. Pětidenní pozorovací lhůta je stanovena cíleně. Pečlivým studiem průběhu onemocnění bylo, že virus se ve slinách nakaženého zvířete vylučuje teprve posledních pět dní před jeho úhynem, v tzv. terminálním stadiu.
Pokud jste pokousanými vy nebo někdo ve vaší péči, vyzvěte majitele, aby opět ve stanovené 24 hod. lhůtě vyhledal veterináře bez ohledu na to, že vás ujišťuje o skvělém zdraví a správném očkování psa. Odmítne-li majitel nebo se nepodaří zjistit jeho totožnost, je nutné obrátit se na policii. Nezajistíme-li vyšetření zvířete u veterináře, ošetřující lékař nás pravděpodobně "ubytuje" na týden na infekčním oddělení.

Diagnostika gravidity u kočky (Veterinární rady)

Změny v chování a temperamentu mohou být také nepřímým ukazatelem březosti.

Obecné příznaky
Změny chování - nastává přerušení cyklu, ačkoli i u březí kočky se ještě může objevit říje 21.-24. den a nebo 40.-45. den po nakrytí. Během první třetiny březosti může být snížený apetit, kočka je klidná a více vyžaduje pozornost člověka. Tělesná hmotnost se mírně zvyšuje mezi 4.-6. týdnem gravidity. Aktivita plodů je zřejmá během posledních dvou týdnů březosti a v tomto týdnu kočka častěji odpočívá. Mléčná žláza se zvětšuje v 6.-7. týdnu gravidity. Je viditelná změna v konfiguraci dutiny břišní, která se výrazně zvětšuje. 
Abdominální palpace
Vyšetření pohmatem se provádí nejlépe po 21. dni po nakrytí asi do 32. dne. Děloha je hmatná jako kuličky - plody, poté se zvětšuje a je již špatně diagnostikovatelná. 
Ultrazvukové vyšetření
U koček se toto vyšetření provádí po 25. dni, kdy embrya se zobrazují jako bílé struktury na černém poli embryonálního váčku. 
K tomuto vyšetření je třeba kočku vyholit na bříšku a nanést na kůži gel. Pacient zaujme pro něj nejpříjemnější polohu - vleže na boku, ve stoje nebo u majitele v náručí. 
Přesné určení počtu plodů je problematické, především v pozdější fázi březosti, kdy se jednotlivé plody mohou překrývat. Proto je počet budoucích mláďat vždy orientační. 
Rentgenologické vyšetření
Zjištění přítomnosti plodu nejlépe od 43. dne gravidity, kdy již dochází k mineralizaci kostry. 
Pomocné metody
Mezi pomocné metody patří vyšetření krve, kde díky probíhající březosti dochází ke změnám krevních parametrů

Diety (klinické diety ve formě granulí)

Některá onemocnění, způsobená poruchami metabolismu, hormonálními poruchami.

Některá onemocnění, způsobená poruchami metabolismu, hormonálními poruchami, nedostatečnou enzymatickou aktivitou apod., onemocnění srdce, jater, ledvin, ta všechna vyžadují po zvládnutí akutních potíží dlouhodobou, v některých případech i doživotní úpravu krmné dávky, abychom účinně předcházeli vzniku nových problémů. V současné době jsou pro celou řadu zdravotních problémů vyráběny klinické diety ve formě granulí. Jedná se o velký přínos pro pacienty i jejich majitele. Často si ale mnoho klientů stýská na příliš velké náklady na tyto diety. Předkládáme návody na některé doma připravené diety. Je možné střídat tyto domácí a komerčně vyráběné diety, čímž hlavně u velkých psů docílíme určitých úspor. Neměli bychom na ně však spoléhat zcela. Spíše je berme jako zpestření stravy svých čtyřnohých pacientů a dále jim kupujme kvalitně připravené dietní granule.
Fotky: Diety (foto, obrázky)

Doporučená dieta při některých orgánových onemocněních (JATERNÍ NEDOSTATEČNOST, RENÁLNÍ DIETA, HYPOALERGENNÍ DIETA, DIETA PŘI CUKROVCE)

Doporučená dieta je podstatně vhodnější, avšak finančně poněkud náročnější je použití komerčních diet

DIETA PŘI JATERNÍ NEDOSTATEČNOSTI
Vzhledem ke snížené schopnosti jater odbourávat v těle toxické látky, které vznikají při trávení bílkovina tuků, je třeba obě tyto složky potravy v krmné dávce výrazně korigovat.
Bílkoviny se snižují na nezbytné minimum, tj. 2g/kg živé hmotnosti. Navíc není možné krmit jakoukoliv bílkovinu, je třeba dávat přednost vysoce stravitelným a hodnotným bílkovinným složkám potravy (např. tavený sýr, nízkokalorický tvaroh, vaječný bílek apod.).
Tuky je většinou nutné redukovat úplně. Pro organismus nezbytné mastné kyseliny se dodávají ve formě olejů a margarinů. 
Kalorickou potřebu pacienta kryjeme především zkrmováním uhlovodanů t.j. cukry, polysacharidy ad., jež jsou obsažené např. v rýži, ovesných vločkách, bezvaječných těstovinách apod. 
Komerčně vyráběná krmiva nejsou pro pacienty s jaterní nedostatečností vhodná nejenom pro vysoký obsah především již zmíněných bílkovin a tuků, ale také pro eventuální nesnášenlivost v nich obsažených doplňkových látek. Pro většinu hepatopatií jsou určeny pouze komerčně vyráběné klinické diety typu Prescription diet (Hill´s k/d nebo i/d, Waltham Canine low protein apod.). Denní dávka by měla být rozdělena do 4 - 6 -ti porcí, aby zatížení trávicích orgánů a především jater nebylo nárazové, ale naopak plynulé. Multivitamínové preparáty jsou vhodné, stejně jako zvýšený přísun vit. K. 

MALDIGESCE - MALABSORPCE
Narušené trávení následkem nedostatku enzymů a nedostatečná resorpce živin z tenkého střeva do organismu. 
Pacienta trpícího tímto syndromem krmíme vícekrát za den, nikoliv jednu velkou dávku denně, jak je u dospělých psů obvyklé. 
Dieta je základním terapeutickým opatřením. Další léčebná opatření se zahajují podle individuálního průběhu onemocnění. Dieta by měla obsahovat lehce stravitelné plnohodnotné bílkoviny jako např. hovězí či drůbeží maso, nízkotučný tvaroh, vaječný bílek, rýže, staré pečivo. Naopak by pacienti neměli konzumovat žádné tuky ani polysacharidy či škrob. Tuky lze v krmení nahradit přidáváním margarínů nebo dietních kuchyňských olejů. V krmné dávce by se však nemělo zapomínat na dostatek vlákniny, která zpomaluje střevní pasáž a zlepší využívání živin při resorpci ze střeva. 
Péči o tato pacienty mohou usnadnit komerčně vyráběné diety ve formě granulí nebo konzerv (např. Hill´s i/d, r/d). 
Podávání diety je doživotní!
Velmi se doporučuje dbát na pravidelné podávání vitamínových a minerální preparátů, především vitamín A, D, E, K, B 12 a vápníku. 
Neméně důležité je pravidelné a časté podávání antiparazitárních preparátů jako prevence střevních cizopasníků, neboť jejich přítomnost ve střevě má značný vliv na snižování resorpce živin ze střeva do organismu. Přes důsledné dodržování dietních opatření může dojít u pacientů z nejrůznějších důvodů ke zhoršení jejich zdravotního stavu. Je vždy velmi důležité zjistit, proč k tomuto zhoršení došlo. Pravidelné kontroly, případně opakované vyšetření trusu usnadní monitorování zdravotního stavu pacienta. 

RENÁLNÍ DIETA
Dieta při onemocnění ledvin se zaměřuje na restrikci bílkovin v krmné dávce. Podle závažnosti onemocnění používáme dva základní typy diet:
Dieta s lehkou restrikcí bílkovin: 
1 vařené oloupaná vejce
70-100 g mleté maso s tukem lehce opečené
1 šálku rýže nebo vaječné těstoviny vařené v nesolené vodě
1 a 1 lžičky cukru nebo marmelády
2 krajíce chleba
1 tableta Calcium Spofa
Přísady zamíchat s trochou mléka a zkrmit ve třech porcích. Tato dávka představuje denní potřebu 10 - ti kilogramového pacienta. 
Dieta se silnou restrikcí bílkovin: 
2 vařená oloupaná vejce
1 šálku rýže nebo vaječné těstoviny vařené v nesolené vodě
3 lžičky oleje na saláty
1 tablety Calcium Spofa
1-2 špičky nože bikarbonátu sodného ( jedlá soda ) po zchlazení
1 špička nože kuchyňské soli
Přísady zamíchat s vitaminy a zkrmit ve třech porcích. Denní dávka na 10-ti kilogramového pacienta.
Z vitaminů dodáváme především vitamíny skupiny B a C. Za samozřejmé se považuje neomezený přístup pacienta k vodě a vyhýbání se fyzické námaze a stresu. Podávání jakýchkoliv léků konzultujte s veterinárním lékařem. 
Z klinických komerčních diet je vhodná např. Hill´s prescription diet k/d, Canine low protein diet, Trovet RID apod. 


HYPOALERGENNÍ DIETA - DOMÁCÍ VAŘENÁ
Obecně: vařené krůtí (kuřecí) maso nebo zelenina se zamíchá s vařenou rýží, rozdělí na malé porce a zamrazí. Krmí se dle níže uvedeného schématu. 
Kočky: 100g rýže + 100g kuřecího masa 
Psi: 
1) Vegetariánská dieta: 1,4 kg mrkve
1,4 kg hrášku
1,4 kg zelených fazolí
1,4 kg čerstvých nebo konzervovaných rajčat
285 g brokolice
450 g špenátu
2 kg bílé rýže
Veškerou zeleninu uvařte ve vodě, nepřidávejte žádné koření. Rozdělte ji do nádob o objemu 0,6 l a nechte zamrazit. Tuto jednu porci smíchejte s rýží a krmte podle následujících instrukcí. Nespotřebovanou směs zamrazit. 
Instrukce pro krmný režim:
Krmte 1 až 3 hrnku na každých 4,5 kg hmotnosti psa. Velkým psům je možno přidávat navíc rýži. Na tuto dietu převádějte psa postupně po dobu 8-10 dní, abychom nevyvolali průjem. Psi krmení vegetariánskou dietou mají obvykle měkčí stolici. Tato dieta je ve srovnání s komerčně vyráběnými granulovanými dietami chudší na bílkoviny, takže někteří psi po ní mohou zhubnout. 
2) Krůtí maso s rýží: 2,5 kg vařené rýže
450 g vařeného krůtího masa
1 + 1/3 čajové lžičky kalcium karbonátu
1 čajová lžička dikalcium fosfátu
5 lžic rostlinného oleje
1 čajová lžička soli
(nepřidávat žádné jiné multivitamínové ani minerální přísady) 
Světlé i tmavé krůtí maso uvařte ve vodě. Do vody pro vaření rýže přidejte minerální soli, přidejte olej a po uvaření přidejte zvlášť uvařené maso. Dobře zamíchejte a zamražte. 
Dávkování: 
Hmotnost psa denní dávka 
1,8-5,4 kg 140-280 g 
5,4-9,0 kg 280-450 g 
9,0-22,5 kg 450-900 g 
22,5-36,3 kg 900-1300 g 
Upozornění:
Při krmení hypoalergenní dietou (ať už se jedná o diagnostickou nebo léčebnou dietu) je nutno ji striktně dodržet. I malé množství potravního alergenu (např. pouhý pamlsek) může vyvolat klinické příznaky: kožní vyrážky, svědění, záněty ušních boltců. Doba podávání hypoalergenní diety se řídí instrukcemi veterinárního lékaře a může trvat několik týdnů, v některých případech i déle. 

HYPOALERGENNÍ ELIMINAČNÍ DIET
Komerční granulované diety a vařené domácí diety: 
používáme komponenty, které nebyly dříve zahrnuty v krmení pro pacienta 
platí zásada jednoho zdroje cukrů a jednoho zdroje bílkovin 
minimální doba podávání je 6-10 týdnů 
majitel pacienta by měl dále o dietě vědět následující informace: 
Dieta sestává pouze z jednoho zdroje cukrů, jednoho zdroje bílkovin a vody. Nepoužívejte k vaření masa máslo ani margariny, žádné koření, pouze sůl. Z masa odstraňte přebytečný tuk.Maso pouze vařené, ne pečené, grilované apod. K vařené rýži nebo bramborám lze přidat masový vývar. Poměr masa k bramborám či rýži by měl být 3 : 1. K dietě lze přidat syntetické(!) vitaminy, např. Spofavit, a lžičku slunečnicového oleje. 
Nejčastěji používané diety jsou jako zdroj bílkovin jehněčí, králík, krůta, ryba, jako zdroj cukrů brambory a rýže. 
Dietu je nutné podávat min. po dobu 6-10 týdnů, někdy i déle. 
Místo pamlsků a jako odměny lze použít pouze kousek masa obsažený v dietě, příp. bramboru nebo neochucené bramborové hranolky. 
Informujte celou domácnost o nezbytnosti dodržení diety. 
Pacient se po dobu diety nesmí dostat k jinému zdroji krmiva nebo odpadkům. 
Při procházce musí být pes stále na vodítku pro zamezení sbírání kousků potravin venku. 
Pamatujte!!! Pokud vaše zvíře pozře cokoli jiného než dietu, vystavujete se riziku získání zkreslených výsledků a nemusíme diagnostikovat příčinu onemocnění. 
Za 6-10 týdnů kontaktujte ošetřujícího veterinárního lékaře. Tuto dietu nelze krmit celoživotně, nejedná se totiž o vyváženou krmnou dávku. 
Všímejte si příznaků onemocnění v průběhu zkrmování diety, především svědění. Měřte svědivost pomocí pomyslné stupnice od jedné k desíti, přičemž desítka je stupeň svědění při zahájení diety. Všímejte si též lokalizace svědění. 
Někdy se stane, že pacient nechce hypoalergickou dietu přijímat (zejména kočky). I přesto zkuste vydržet s podáváním diety. Většina pacientů za několik málo dní začne krmivo přijímat. Nutná je opatrnost u obtloustlých koček, které z hlediska možných komplikací při déletrvající hladovce nelze nechat hladovět déle než 2-3 dny. 
Pokud se u pacienta dostaví řídká stolice, zvyšte množství rýže nebo brambor. Velmi zřídka se může objevit i zvracení nebo jiné příznaky. Vždy se ihned poraďte se svým ošetřujícím veterinárním lékařem. 

DIETA PŘI CUKROVCE
Je třeba zdůraznit, že kromě diety je velmi důležitá i celková péče o pacienta. Velmi důležité je zajistit pro pacienta pokud možno konstantní podmínky chovu, pravidelný denní režim, stálé umístění, pravidelná doba, kvalita a kvantita krmné dávky. Jakýkoliv stress a další choroby zhoršují průběh cukrovky u pacienta a mnohdy vyžaduje úpravu dávky inzulínu. 
Dávkování krmiva je nutné přesně odvažovat na vahách, ať už sestavujeme krmnou dávku sami, nebo používáme komerční diety. Obecné schéma při sestavování diabetické diety se řídí tělesnou hmotností pacienta - 75 kcal/kg živé hmotnosti u malých psů a 55 kcal/kg u velkých plemen. Představa, že diabetická dieta neobsahuje cukry není správná. Menší podíl cukrů (především ve formě polysacharidů) je žádoucí při náhle působících účincích insulinu. Při přípravě domácí krmné dávky se doporučuje podávat 2/3 masa a 1/3 krmiva s obsahem glycidů a vlákniny, např. rýže a zeleniny. Vláknina by měla tvořit 10 až 15 % krmné dávky. Podstatně vhodnější, avšak finančně poněkud náročnější je použití komerčních diet, jako např. Hill´s Prescription Diet r/d nebo w/d, Canine High Fiber Diet (Waltham). U obézních pacientů lze doporučit redukci hmotnosti s odpovídající korekcí dávky insulinu. Nadměrný pohyb sice snižuje potřebu insulinu, avšak není příliš žádoucí, neboť zvyšuje hlad a tím nepřímo ovlivňuje energetický metabolismus pacienta.

Doporučená dieta při výskytu různých typů močových kamenů (Krmivo nevhodné a vhodné)

Poněkud pohodlnějším, avšak finančně nákladnějším, řešením jsou komerčně vyráběné diety ve formě granulí nebo konzerv

KALCIUMOXALÁTOVÁ UROLITIÁZA
U tohoto typu močových kamenů je hlavní stavební součástí vápník. Většinou se u pacienta jedná o poruchu metabolismu vápníku, jehož příčinu se obvykle nepodaří určit. Proto se léčba zaměřuje především na dietní opatření, která snižují koncentraci vápníku v těle, především v krvi a v moči. Tím se zabraňuje močovému kameni v dalším růstu, resp. lze docílit jeho postupné rozpouštění. Eliminují se vitaminy skupiny D, a to i v podobě tučných součástí syrového masa, jež jsou přirozeným depem těchto vitamínů. Dále pak vitamin C (ruský čaj, špenát, některé ovoce a zelenina). Nekrmíme pacienta solenou potravou (lidská strava). 
Krmivo nevhodné: mléko a mléčné výrobky, veškeré pečivo, soja, čokoláda, kakao, černý čaj, sardinky, jablka, třešně, meruňky, pomeranče, ananas, lesní plody, rajčata, špenát, fazole, mrkev
Krmivo vhodné: drůbež, vejce, brambory, rýže, špagety, banány, hrušky, meloun, popkorn 
Poněkud pohodlnějším, avšak finančně nákladnějším, řešením jsou komerčně vyráběné diety ve formě granulí nebo konzerv (Hill´s u/d, k/d, w/d, Waltham low protein). 
Dieta je doživotní!
Velmi důležité, ostatně jako u všech typů kamenů, je spolupráce majitele a veterinárního lékaře. I po zdánlivém rozpuštění kamenů se po čase mohou objevit znovu. Pravidelné kontroly a vyšetření moči by proto měly být samozřejmostí. 

STRUVITOVÁ (TRIPELFOSFÁTOVÁ) UROLITIÁZA
Tento typ močových kamenů patří k nejčastěji se vyskytujícím urolitům. Vzhledem k tomu, že původ vzniku těchto kamenů úzce souvisí s přítomností chronické infekce v močových cestách, zaměřuje se léčba především na potlačování této infekce. Léčba antibiotiky je dlouhodobá, u pacientů s poruchou obranyschopnosti organismu i permanentní, tzn. doživotní. 
Dalším léčebným opatřením je udržování pH moči v kyselém rozmezí, čehož se dosahuje podáváním tzv. acidifikátorů k normální stravě psa. Toho se dá ještě lépe docílit zkrmováním specielních diet, které svým složením přímo zajišťují kyselé pH moči pacienta ( Hill´s c/d, Waltham pH control ). 
Stejně jako všechny ostatní případy urolitů vyžadují i výskyt struvitových kamenů úzkou spolupráci majitele pacienta s veterinárním lékařem. Již samo rozpouštění tohoto typu kamenů často způsobuje objevení nových příznaků zánětu. Podávání antibiotik je dlouhodobé a kontrolní vyšetření moče, případně další vyšetření, je nutno pravidelně opakovat. I při úplném rozpuštění kamenů je totiž možný vznik nových.

Dovolená s kočičkou, zahraničí (vycestování, doprava)

Celá řada majitelů společně se svými čtyřnohými kamarády si dnes celkem běžně užívají společně volných dní o letní i zimní dovolené.

Celá řada majitelů společně se svými čtyřnohými kamarády si dnes celkem běžně užívají společně volných dní o letní i zimní dovolené. Je to jistě v pořádku a jenom to upevňuje vztah mezi psem a jeho pánem. Povězme si o některých zásadách, které bychom neměli opomenout.
Nejprve bychom měli zmínit, za jakých okolností není vhodné s pejskem cestovat vůbec. Platí to obzvlášť o štěňatech do 6 měsíců, tzn. dokud není dokončeno základní očkování. Výjimkou jsou štěňata, jež se do zahraničí vypravují za svým novým majitelem. Je pak nezbytné zjistit si podmínky importu v dané zemi a zařídit se podle nich. 
Na cestách se také necítí příliš dobře březí feny, staří psi, nemocní psi, zvláště pacienti s onemocněním srdce, ledvin a kloubů. Velké problémy by mohly nastat u psů nenavyklých na cestování v dopravních prostředcích, nezvladatelných a psychicky nevyrovnaných psů. 
K samotnému vycestování s pejskem nebo kočičkou nepotřebujete mnoho. Je to především samotný pasažér. Ten musí být vybaven mezinárodním očkovacím průkazem (se vstupem do EU se budou podmínky poněkud lišit), ve kterém je vyznačeno platné očkování nejen proti vzteklině, ale i dalším infekčním nemocem (psinka, parvoviróza, hepatitida apod.) podle požadavků jednotlivých států. Do téhož průkazu je nutné před odjezdem do zahraničí ještě nechat potvrdit veterinárního lékaře státní správy potvrzení o nákazové situaci v místě. Jedná se o tzv. "kulaté razítko". Platnost tohoto "víza" je různé, většinou 2-3 měsíce. 
Toto jsou opatření, jež udělat musíme. Ale jsou tu ještě další, která bychom udělat měli v zájmu šťastného návratu. Začíná to již cestováním. Většinou se psem cestujeme autem. U pejsků trpících kinetózami je nutné podat asi hodinu před jízdou Kinedryl či Nokinal k eliminaci nebo alespoň zmírnění příznaků. Je velmi důležité uvědomit si, že pes vzhledem ke svému způsobu termoregulace dýcháním ztrácí schopnost ochlazovat přehřátý organismus v uzavřeném prostoru při vysoké teplotě okolí. Auto je z tohoto pohledu přímo "ideálním" místem. Na delší cestu bychom se proto se psem vydávat spíše na noc, vykonávat pravidelné alespoň 15 - 20 min. přestávky a dotovat psa dostatečným množstvím tekutin. V žádném případě nikdy nenechávejte psa v uzavřeném autě, byť by bylo ve stínu! 
S otvíráním hranic nejen do Evropy, ale do celého světa, roste i možnost kontaktu s nemocemi, jež jsme do té doby u našich pejsků neznali. Kromě již zmíněných infekčních nemocí je dobré nechat psa vakcinovat proti Lymské borelióze, dermatofytóze, případně dalším nemocem podle rady vašeho veterinárního lékaře. Vzhledem k výskytu dirofilariózy (viz. výše) v jižních státech Evropy je velice dobré nechat svého spolupasažéra ošetřit preventivně dlouhodobě působícími preparáty i proti tomuto onemocnění.
Fotky: Dovolená s kočičkou, zahraničí (foto, obrázky)

Plemena koček na T

9. února 2011 v 14:22 |  kočičí plemena

T

Thajská kočka (Thailand cat)

Thajská kočka původem velké, mohutné a svalnaté plemeno. Výcviku dobře poddávají, příkazy se lehce učí nazpaměť.

PLEMENO:
Krátkosrstých koček.
PŮVOD:
Thajské kočky byly dovezeny do Velké Británie v letech 1870-1880. Byla to mohutná a svalnatá zvířata, s kulatou hlavou. V současné terminologii se nazývají Tradiční siami. Selekcí vznikl slabší typ siamů, známý jako klasický. Třetí typ thajské kočky vznikl zpracováním klasických siamovitých. Ve 20. století všechny tyto tři typy siamů dovršily svůj vývoj.
Všechny tři druhy se však od sebe navzájem odlišují.
VELIKOST:
Jde o velké kočky.
HMOTNOST:
V rozmezí 4 až 8 kg.
HLAVA:
Hlava je široká, má tvar zaobleného rovnoramenného trojúhelníku. Délka hlavy je o poznání větší, než její šířka.
UŠI:
Uši mají střední rozměr.
TĚLO:
Tělo má mohutnou, nikoliv však krátkou postavu.
CHARAKTER:
Thajské kočky jsou kouzelné. Jsou zajímavé a přitažlivé nejen svým zevnějškem, ale také svým snášenlivým charakterem a živým chováním. Jsou nesmírně vázány na člověka. Společnosti majitele dávají přednost dokonce i tehdy, jsou-li v domě i jiná zvířata. Thajské kočky se výcviku dobře poddávají a příkazy se lehce učí nazpaměť. Je možné naučit je také na obojek a vodítko. Mají "věděníchtivou" v povahu, spolu s těmito kočkami získává celá rodina i obrovský kopec zábavy.
OSTATNÍ POPIS:
viz. Siamská kočka.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
GCCF,FIFé,CFA,TICA.
Fotky: Thajská kočka (foto, obrázky)
------------------------------

Tiffany kočka (Tiffany cat / Chantilly)

Tiffany kočka je energická, živá a "upovídaná" kočka. V jejím charakteru jsou obsaženy všechny povahy "Siamské kočky".

PLEMENO:
Tiffany kočka je plemeno polo-dlouhosrstých koček.
PŮVOD:
Tiffany kočka byla uznána v USA na počátku 80. let 20. století, podle principu Siamské kočky. A to i navzdory tomu, že postavou těla je podobná Perské birmě.
VELIKOST:
Tiffany kočka je středně velká.
HMOTNOST:
V rozmezí 3,5 až 6,5 kg.
SRST:
Srst je hedvábná, není příliš dlouhá, od zad k břichu se zesvětluje. Typickým zbarvením pro Tiffany je prokvétající, stříbřitě-modrá barva.
HLAVA:
Hlava je zakulaceného tvaru, se šikmým čelem.
NOS:
Nos je rovný, výrazně prodlužuje "stop".
UŠI:
Uši jsou široce posazené, natočené dopředu, na koncích zlehka zakulacené.
OČI:
Oči svým zbarvením připomínají jantar.
TĚLO:
Tělo je dosti svalnaté, na nedlouhých nohách.
OCAS:
Tiffany kočka má krátký a hebce chlupatý ocas. Je většinou stejné barvy jako čumák, uši a nohy.
CHARAKTER:
V jejím charakteru jsou obsaženy všechny povahy "Siamské kočky". Je energická, živá a "upovídaná".
PÉČE:
Tiffany kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
GCCF.
Fotky: Tiffany kočka (foto, obrázky)
--------------------

Tonkinská kočka (Tonkinese)

Tonkinská kočka je velice vázána na lidi, zvláště na děti. Věnuje jim veškerou svoji lásku.

PLEMENO:
Krátkosrstých koček.
PŮVOD:
Předpokládá se, že jméno vzešlo od pojmenování bývalé provincie na teritorii severního Vietnamu, Tonkin. Druhé jméno je Tonkiness.
Poprvé byla uznána "Kanadskou asociací koček", a následně v roce 1984 i britskými a americkými společnostmi.
PŘIKŘÍŽENÁ PLEMENA:
Vznikla křížením Barmských a Siamských koček.
VELIKOST:
Je to poměrně velká kočka.
SRST:
Srst je krátká a hustá, hedvábná a lesklá, vydatně přiléhající na tělo. Barva srsti je zlatavá, u mladých koček je o něco světlejší, u starších tmavší. Dle barvy rozlišujeme již 12 druhů.
HLAVA:
Hlava je více čtvercová a méně špičatá, než u siamských koček. Brada je masivní, tváře jsou zakulacené.
UŠI:
Uši jsou středně velké, stojaté, široce posazené, na koncích zlehka zakulacené.
OČI:
Oči nejsou velké, jsou šikmo posazené. Mají zeleno-modrou barvu, jako je barva vody.
TĚLO:
Tělo je středně velké a svalnaté. Krk je urostlý a hrudník dobře rozvinutý. Záda jsou silná, trochu klenutá, bedra široká. Nohy jsou poměrně delší, urostlé a pevné. Zadní nohy jsou delší než přední. Tlapy nejsou velké, tvarem jsou oválné.
OCAS:
Ocas je delší, ke konci se zužující, většinou zdvižen nahoru.
CHARAKTER:
Tonkines je velice vázán na lidi, zvláště na děti. Věnuje jim veškerou svoji lásku.
OSTATNÍ POPIS:
Tvarem hlavy i těla připomíná Birmu. Urostlá je jako siamská kočka.
PÉČE:
Nevyžaduje žádnou zvláštní péči.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
CCA, ACFA, ACA.
Fotky: Tonkinská kočka (foto, obrázky)
--------------------

Turecká Angora (Turkish Angora)

Tyto nádherné Turecké Angorky mají jemný a přítulný charakter, zároveň je to velmi živá a aktivní kočka.

PLEMENO:
Turecká Angora je plemeno polodlouhosrstých koček. 
PŮVOD:
Podle dostupných údajů asi nejstarší přírodní plemeno koček na světě. Toto plemeno vzniklo na území Malé Asie. 
PŘIKŘÍŽENÁ PLEMENA:
Snad křížením domácí místní kočky s kavkazskou divokou (lesní). 
HMOTNOST:
2,25-5 kg 
SRST:
Srst je středně dlouhá, jemná, hedvábná, měkká na pohmat, přiléhající k tělu. Na krku a plecích je delší a vytváří límec. Na břiše může být volnější. Pod srstí je slabé, zvláště na zádech. Nejčastěji jsou vidět kočky bílé barvy. A jest-li v Evropě především se rozšiřují bílé, tak v Americe různobarevné. Dnes se chová ve všech možných ale přírodních barvách 
HLAVA:
Krátká, široká, má tvar dolu zašpičatělého trojúhelníka. Podbradek je zakulacený. 
NOS:
Je střední, poněkud sražený, růžový. 
UŠI:
Silné, relativně krátké, vertikálně nasazené, zašpičatělé na koncích, trochu spuštěné. Ušní dutiny jsou uvnitř pokryty chmýřím srsti. 
OČI:
Velké, oválné, nepatrně kose posazené, zřetelné. Podle očí bílé angorské kočky se rozdělují do čtyř druhů (žlutavé, zelené, modré, různobarevné oči). Ruské angory mají oči hlavně zelené - což je vzácné v jiných zemích. 
TĚLO:
Delší, obratné, elegantní, úměrné postavy, vypadající velice silné. Zadní část je poněkud nadzdvižená. 
Krk je středně dlouhý, urostlý, silný. Hrudník i plece jsou dobře vyvinuté. Záda jsou svalnatá, břicho je široké, pevné. Nohy jsou dlouhé, pevné s nádhernými kulatými tlapami (zadní jsou delší než přední). Mezi prsty - chomáčky vlasů. 
OCAS:
Turecká Angora má dlouhý, široký u základu a zužující se ke konci ocas. Po celé délce je pokryt dlouhou srstí. Je zvednut vzhůru, nad tělem a při rychlém pohybu se může dotýkat hlavy. 
CHARAKTER:
Tyto nádherné kočky mají jemný a přítulný charakter, jsou velice vázané ke svému chovateli. Jsou bystré, vnímavé, rychle chápající a učící se přání a potřeb člověka. Je to velmi živé a inteligentní plemeno, nejraději se pohybuje v horních svérách bytu a ráda leze svému člověku na ramena. 
OSTATNÍ POPIS:
Své jméno Turecká Angora dostala podle města Angora (Ankara). Angora zahrnuje několik velkých různých plemen. 
PÉČE:
Péče o srst je nejjednodušší, nevyžadují to, co perské kočky. 
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
GCCF, FIFe
Fotky: Turecká Angora (foto, obrázky)
----------------------

Turecká kočka Van (Turkish Van)

Turecká kočka Van mají neobvykle bujný temperament a zaujmou nás nádherným mňoukáním. Vody se nebojí, mají k ní velice kladný vztah. Lehce se naučí plavat a dokonce pod vodou loví rybky.

PLEMENO:
Turecká kočka van je plemeno polo-dlouhosrstých koček.
PŮVOD:
Turecká kočka van byla vyšlechtěna již před několika tisíciletími v Turecku, v jihovýchodní provincii, blízko jezera Van. V roce 1955 byla z Turecka dovezena do Anglie, kde se selekcí dovršil vývoj a vzhled plemene. Od té doby se rozšířila do mnoha zemí. V roce 1971 plemeno přiznala FIFe.
HMOTNOST:
V rozmezí 3 až 8,5 kg.
SRST:
Srst je delší, měkká, jemná a velice hedvábná. Je rovná s jen nehustým podsrstím. Barva je oslnivě bílá s červeně kaštanovým označením na hlavě a na ocase. Dle barvy srsti se rozeznávají tři druhy. V Anglii krémově zbarvené Van vymírají.
HLAVA:
Hlava je trojúhelníkového tvaru, s pevnou bradou.
NOS:
Nos je středně dlouhý rovný.
UŠI:
Uši jsou větší, posazené rovně a blízko sebe. Mají žluto-růžovou barvu a chomáčky vlasů uvnitř mušlí.
OČI:
Oči jsou velké a kulaté. Mají většinou světle-jantarovou barvu nebo modrou s růžovým obrysem. Barva očí však může být různá, někdy modrá, jindy oranžová.
TĚLO:
Tělo je svalnaté, masivní a pevné. Krk je krátký. Hrudník má dobře vyvinutý. Ramena, záda i bedra jsou svalnatá. Nohy jsou středně dlouhé a silné. Tlapky má oválné, s chomáčky vlasů mezi prsty.
OCAS:
Pokrytý tmavšími kruhy, na čumáku se nacházejí souměrné (symetrické) skvrny. Ocas je hebký, chlupatý, úměrně dlouhý, kaštanově rezavé barvy s jasně zřetelnými kaštanovými obroučky (prstýnky). Zbarvení kruhů u mladých koček nemusí být stejné barvy.
CHARAKTER:
Turecká kočka van má neobvyklý charakter a zaujme nás nádherným mňoukáním. Vody se nebojí, mají k ní překvapivě kladný vztah. Lehce se naučí plavat a pod vodou dokonce loví rybky. Mají neobyčejně bujný temperament, zvláště v mladém věku, a milují hrátky ve sněhu. Takovéto kočky je vhodnější chovat, pokud je to možné, v páru, neboť pro své hry potřebují jedince se stejným temperamentem.
OSTATNÍ POPIS:
Koťata tureckých koček Van se rodí vyspělá a s nádhernou srstí. Již čtvrtý den života otevírají oči a za tři neděle jsou zcela samostatná.
PÉČE:
Srst koček je nutné rozčesávat kartáčem.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
GCCF,FIFé,CFA,TICA.
Fotky: Turecká kočka Van (foto, obrázky)

Plemena koček na S

9. února 2011 v 14:22 |  kočičí plemena

S

Savanová kočka (Savannah of Bengal Cats)

Savanová kočka je výsledkem zkřížení afrického servala a kočky domácí.

PLEMENO:
Savanová kočka je jedno z nejnovějších kočičích plemen, které jsou v současnosti šlechtěny malým počtem šlechtitelů na celém světě. Počet koček je nízký a poptávka vysoká. 
PŮVOD:
Savanová kočka je výsledkem zkřížení afrického servala a kočky domácí. Při šlechtěni se využívají různá plemena kočky domácí - krátkosrsté, např. Orientální krátkosrstá, egyptská, serengetská a bengálská. I když není obtížné dosáhnout reprodukce mezi servaly, většinou je velmi obtížné dosáhnout zkřížení mezi servalem a domácí kočkou. První zdokumentované zkřížení afrického servala s domácí kočkou, bylo v roce 1980 šlechtitelkou Judy Frank v americké Pensylvánii.
Koťata vzniklá prvním zkřížením (a následující generace) servala a kočky domácí, nebo servala a savanové kočky se nazývají savanové kočky domácí. Cílem křížení je vytvořit unikátní kočku domácí, která má fyzické znaky podobné servalovi a povahu kočky domácí. Savanové kočky jsou známé pro svojí přátelskou povahu, jsou hravé a zvědavé. Momentálně jsou to největší kříženci, kteří v současnosti existují. Jejich jméno bylo převzato z afrických travnatých ploch, které jsou domovem servala a také podle prvního a jediného kotěte vyšlechtěného Judy Frank v roce 1980 (Savana). 
VELIKOST:
Savanová kočka je pouze stále na začátku svého vývoje a nabízí menší, přibližně 10kg v porovnání se servalem asi 20kg a méně náročnou variantu savanové kočky používají kočičí záchody, a nevyžadují speciální potravu či veterinární péči) pro milovníky koček.
HMOTNOST:
přibližně 10kg.
SRST:
Mají nádhernou srst, která může být buď skvrnitá, nebo pruhovaná,barva od stříbrné až po lehce oranžovou. Mají takzv. "slzy" okolo očí.
Standart pro toto plemeno předepisuje, že kočka má být stříbrné či šedé barvy s tím, že tyto odstíny se mohou trochu odlišovat, jako až černá, hnědošedá,stříbrošedá, nebo černošedá.
CHARAKTER:
Savanové kočky jsou známé pro svojí přátelskou povahu, jsou hravé a zvědavé.
OCAS:
Jsou velmi vznešené, mají dlouhý krk, dlouhé nohy a dlouhý ocas.
UŠI:
Velké kulaté uši. Uši mají být velké a vztyčené se širokou základnou a zakulacenými vršky.
NOS:
Z profilu nos má být dlouhý, malá brada, která přidává na vzhledu divokého zvířete.
HLAVA:
Hlava musí být delší než širší a jeví se jako poněkud menší ve vztahu k velikosti těla.
Při pohledu zepředu má tvar tvořit výrazný trojúhelník.
OSTATNÍ POPIS:
V prvních třech generacích savanové kočky jasou samci neplodní (někdy i ve čtvrté) a z toho důvodu to většinou trvá 5 generací, než může dojít ke zkřížení dvou savanových koček. 
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
V roce 1996 byla savanová kočka po prve prezentována komisí TICA (Mezinárodní Asociace koček) a plemeno bylo zaregistrováno. Savanové kočky se stále vyvíjí, jednak jako plemeno, ale i ve své popularitě u chovatelů a jako TICA uznavané plemeno. Na zahraničních výstavách je v současné době možné vidět savanové kočky generace F3 (či více).
--------------------------------

Selkirk-rex (Kříženec Perské kočky)

Původní Selkirk-rex byl krátkosrstý. Křížením s Perskou kočkou jej takto vyšlechtil americký felinolog ze státu Montana, Jerry Newmann. Již od počátku plemene se evidují 2 druhy, dlouhosrstí a krátkosrstí.

PLEMENO:
Selkirk-rex je plemeno koček, které zahrnuje 2 druhy: 
1.)krátkosrsté,
2.)dlouhosrsté. 
PŮVOD:
Plemeno Selkirk-rex vzniklo v USA, v roce 1987. Původní Selkirk-rex byl krátkosrstý, křížením s Perskou kočkou jej takto vyšlechtil americký felinolog ze státu Montana, Jerry Newmann. Díky tomuto šlechtění se rodila krátkosrstá i dlouhosrstá koťata, s kombinovanou kadeřavou a rovnou srstí. Proto již od samotného počátku tohoto plemene se evidují 2 druhy, odlišující se délkou a typem srsti. Plemeno je uznáno TICA, ale zájem o ně projevily i jiné organizace.
VELIKOST:
Střední.
HMOTNOST:
V rozmezí 3 až 5 kg.
SRST:
Rozdíl Selkirk-rexů je zmíněn již v samotném názvu - jsou dlouhosrstí i krátkosrstí. Srst dlouhosrstých je dokonale unikátní, obsahuje totiž všechny 3 typy ochlupení. Proto vypadají dlouhosrstí Selkirk-rexové tak exoticky. Zajímavé je, že se koťata rodí dosti kadeřavá, následně však svoji kadeřavost ztrácejí a obnovuje se jim až mezi osmým a desátým měsícem života. Barva těchto koček bývá různá, od celo-bílé, krémové, modré, aj, až do kombinované bílo-černé, rezavé s bílou, zastřené stříbrné, aj.
OČI:
Oči jsou kulaté, široce posazené a velmi zřetelné.
TĚLO:
Tělo mají svalnaté, nohy jsou středně dlouhé. Dlouhosrstí Selkirk-rexové mají velké tlapy.
OCAS:
Selkirk-rex má hustě porostlý, se zahnutým koncem ocas.
CHARAKTER:
Selkirk-rex je velice klidná a vyrovnaná kočka.
PÉČE:
Srst vyžaduje důkladnou péči.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
CFA,TICA
Fotky: Selkirk-rex (foto, obrázky)
----------------

Seychelská kočka (Seychellois)

Seychelské kočky jsou stejně jako jejich další orientální příbuzní, inteligentní, extrovertní kočky, jejichž přítomnost v domácnosti nelze přehlédnout.

Od letošního roku (2006) se rozrostla skupina siamských a orientálních koček o další plemeno - seychelskou kočku. Jedná se vlastně o siamskou nebo balinéskou kočku s bílou skvrnitostí. Podle rozsahu skvrnitosti je dále dělíme na zbarveni van, harlekýn a bikolor. Je uznaná v krátkosrsté i dlouhosrsté variantě s EMS kódy SYS a SYL.
Seychelky jsou stejně jako jejich další orientální příbuzní, inteligentní, extrovertní kočky, jejichž přítomnost v domácnosti nelze přehlédnout. Mají silnou vazbu k člověku, neměly by zůstávat dlouho samotné. Jsou velmi hovorné a společenské, rády konverzují mezi sebou i s lidmi. Tělo mají elegantní a pružné, jejich oči mají modrou barvu a mandlový tvar, srst je hedvábná. Koťátka se rodí bílá, teprve později získávají barevné odznaky na masce, uších, ocase a tlapkách.
Ve skupině koček zařazených do kategorie IV. tedy patří následujíc plemena: siamská, balinéská, orientální krátkosrstá, orientální dlouhosrstá (javánská), seychelská krátkosrstá, seychelská dlouhosrstá kočka a od r. 2007 i petersbald.
Fotky: Seychelská kočka (foto, obrázky)
----------------

Siamská kočka (Siamese cat)

Siamská kočka je lehká a elegantní. Plemeno vznikalo před více jak 600 lety na území Siamu, dnešního Thajska. Siamské kočky se vždy vysoce cenily a žily pouze na dvoře panovníků.

PLEMENO:
Siamská kočka je plemeno orientálních krátkosrstých koček. 
PŮVOD:
Stát Thajsko se dříve jmenovalo Siam. Plemeno, které vznikalo před více jak 600 lety na území této země, tedy dostalo jméno Siamské kočky. Předpokládá se, že jejím předkem byla místní Bengálská kočka. Existuje mnoho druhů Siamských koček a rozdělují se podle svého zbarvení. Siamské kočky se vždy vysoce cenily a žily pouze na dvoře panovníků.
V druhé polovině 19. století dovezl panovník Siamu do Evropy, jako dar vysoce postaveným osobnostem, několik desítek Siamských koček. V roce 1884 přivezl anglický konzul v Bangkoku toto zvíře do Londýna. V roce 1901 se konal britský "Klub siamských koček" a v roce 1902 byl stanoven její standard. Poté bylo toto plemeno vyvezeno do Ameriky a jiných zemí.
Na počátku 20. století byla Siamská kočka dovezena také do Ruska. Výsledkem páření se s jinými plemeny a místními kočkami ztratila Siamská kočka svoji čistokrevnost. V její domovině v Thajsku došlo ke stejné situaci.
Proto začala "Asociace ochrany divokých koček Thajska" nyní znovu pracovat na zvýšení počtu Siamské kočky a obnově čistoty plemene. Rozvojem plemene se aktivně zabývají také v Anglii.
VELIKOST:
Miniaturní.
HMOTNOST:
V rozmezí 2,5 až 5,5 kg.
SRST:
Srst je velice krátká, hustá, lesklá a vydatně přiléhající. Všechny siamské kočky mají akromelaninové zbarvení, což je různá barva základní srsti a vlasového pokrytí na čumáčku, uších, nohách i ocase. Takové zbarvení se jmenuje "point". Rodí se světlé a teprve s růstem později tmavnou. Dle zbarvení srsti je známo okolo 20 různých druhů siamských koček.
HLAVA:
Hlava je středně velká, k poměru těla úměrná, má klínovitý tvar. Tvarem je podobná hlavě kuny. Brada a čelisti jsou přiměřeně velké.
NOS:
Nos je rovný a dlouhý, linii čela prodlužuje bez zlomu.
UŠI:
Uši jsou delší a velké. V posazení jsou široké a na koncích špičaté.
OČI:
Oči mají mandlový tvar, jsou zlehka zešikmené, ne příliš hluboko posazené a mají jasně modrou nebo šedou barvu.
TĚLO:
Krk je dlouhý a urostlý. Tělo svalnaté, pružné, trochu protáhlé, avšak úměrně stavěné. Ramena jsou přibližně v jedné šířce s bedry. Záda a bedra jsou silná. Nohy jsou dlouhé, tenké, urostlé a pevné. Zadní nohy jsou o trošku delší než přední. Tlapy jsou malinké, oválné.
OCAS:
Siamská kočka má dlouhý a tenký, na konci zašpičatělý ocas.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
GCCF,FIFé,CFA,TICA.

SIAMSKÉ A ORIENTÁLNÍ KOČKY - historie

Původní vlastí tohoto tradičního plemene je Siam (dnešní Thajsko). První kočky s modrýma očima se zcela zvláštním, do té doby neznámým zbarvením, byly dovezeny do Anglie roku 1884. Zde si získaly mnoho príznivců a na mnoho let byly mezi prvními nejžádanějšími známými plemeny koček. Během času se změnil vzhled siamských koček na štíhlé a elegantní plemeno a výrazně rozšíril počet jejich barevných variant. Kromě toho došlo ke změnám v exteriéru těchto koček. Původní kočky šilhaly a měly zalomené konečky ocásku. Zatímco v počátcích jejich chovu byly tyto znaky žádoucí, postupem let bylo zjišteno, že se jedná o dedičné defekty, a proto se začaly z chovu vyřazovat. 
Siamská kočka má hlava dlouhou, klínovitou s rovným profilem. Uši má velké a široce nasazené, končetiny i ocas dlouhé. Trup koček musí být elegantní. Její srst je krátká a nemá podsadu. Proto je těsně přilehlá k tělu, čímž vyniknou její elegantní tvary. Odznaky - zbarvení těchto koček je tmavá maska, uši, končetiny a ocas musejí být v dobrém kontrastu se světleji zbarveným tělem. Oči siamek jsou modré. Tyto kočky mají takzvaně psí povahu, vyžadují pozornost svého pána, jsou velmi zvědavé a bez jejich asistence se nic doma neobejde. Jsou to také kočky velice inteligentní a rády se učí. Není výjimkou, že dokáží aportovat malé předměty nebo chodit na vodítku. 
Orientální krátkosrsté kočky jsou elegantní, štíhlé a podobají se kočkám siamským, ze kterých byly vyšlechtěny. Jsou poměrně mladé plemeno bez odznaku se zelenýma očima. Tyto kočky se těší značné oblibě, takže počet jejich barevných variant se stále rozšiřuje. Toto plemeno bylo vyšlechtěno v padesátých letech v Anglii ze siamské kočky s čokoládovými odznaky krížením s jednobarevnými evropskými krátkosrstými kočkami a jako 
plemeno uznána v roce 1958. 
V současné době uznává FIFe v této skupině několik desítek plemen a barevných variet. Orientální krátkosrsté kočky mají tělo středně dlouhé, štíhlé a pružné, na dlouhých, jemných končetinách s malými, oválnými tlapkami. Zadní končetiny jsou poněkud vyšší než přední. Krk mají dlouhý a jemný, ocas dlouhý, rovný a špicatý. Tělo, končetiny včetne tlapek, hlava a ocas mají být v primeřeném poměru a mají působit harmonicky. Hlavu mají dlouhou, dobře formovanou, sbíhající se rovnoměrně k jemnému čenichu, s dlouhým nosem a výraznou bradou.
Fotky: Siamská kočka (foto, obrázky)
----------------------

Sibiřská kočka (Siberian Cat)

Sibiřská kočka může přijetí jakékoliv královny zkrášlit, ba přímo vyzdobit. - takto charakterizují angličané Sibiřskou kočku. Je nezávislá, samostatná a sebevědomá. Doma je však válející se bytostí, s nadáním odstranit ze svého majitele jakýkoliv stres.

PLEMENO:
Polodlouhosrstých koček.
PŮVOD:
Sibiřská kočka byla vyšlechtěna v Rusku. Pochází zřejmě z křížení místních původních koček s kočkami dovezenými z různých zemí, především Blízké a Východní Asie. Plemeno bylo v roce 1992 uznáno "Celosvětovou federací chovatelů koček" (FIFe). Od roku 1987 se v Rusku začalo pracovat na jeho šíření a díky hrstce nadšenců, je dnes Sibiřská kočka oblíbená a známá po celém světě. Od roku 1986 se rozvojem tohoto plemene zabývají také v Evropě. 
HMOTNOST:
Kocour váží v rozmezí 6 až 10 kg.
Kočka váží v rozmezí 4 až 6 kg.
SRST:
Sibiřská kočka má dlouhou srst na hrudníku, krátkou na ramenou, na zadních končetinách má "kalhotky". Standardní barva je tzv. "agut". Ale vídáme i jiná, vzácná, zbarvení: modré, prokvétající, černě kouřové, mramorové, bi-kolorové a červené.
HLAVA:
Hlava je kulatá a široká, dobře úměrná tělu. Má lehce vypouklé čelo, přechod z čela k nosu je malý. Vyznačuje se nízkými lícními kostmi, plnými, silnými tvářemi a čelistmi a širokou bradou. Uši jsou střední velikosti, u základu široké a mají štětečky. Dlouhé kníry a obočí a široký, stejný, jako má liška, límec, zdůrazňuje moc a dovršuje charakteristický vzhled tohoto sympatického domácího zvířete.
NOS:
Nos je rovný, střední délky.
OČI:
Oči jsou velké, široce posazené, barvy zelené nebo nažloutlého odstínu. Jsou však i další možné varianty, a to u zbarvení "van" a "bílé".
TĚLO:
Tělo je svalnaté, přízemní a zaoblené. Nohy má svalnaté, s chomáčky mezi prsty.
OCAS:
Sibiřská kočka má široký, dlouhý, u kořene silný a dobře olemovaný ocas.
CHARAKTER:
Sibiřská kočka je nezávislá, samostatná a sebevědomá. Jsou z nich vynikající lovci. Doma to jsou však válející se bytostí, s nadáním odstranit ze svého majitele jakýkoliv stres. Kočka je dostatečně živá, přítulná, hravá, nevázaná a vytrvalá. Lehce se učí na toaletu. Jindy se však u ní projeví svéhlavost, neochota, a ne vždy na pozornost svého majitele odpovídat 
láskou. Je dobře přizpůsobená pro život v podmínkách mírných a středních zeměpisných šířek. Dobře se snáší se psy jakéhokoliv plemene a nebojí se vody.
OSTATNÍ POPIS:
Sibiřská kočka je velké a významné zvíře, pro které je charakteristické, jak důležitě si vyšlapuje. Přírodní krása, zdraví a nenáročné udržování učinilo z této kočky oblíbeného miláčka. 
NEDOSTATKY:
Rovný profil, odpovídající "perskému" typu. Dlouhá a úzká hlava nebo čumák. Ploché tváře. Malinké, kulaté, hluboce posazené oči. Uši "perského" typu. Krátké tělo. Slabá kostra a maličké tlapy bez chomáčků srsti. Dlouhý krk. Krátký, špatně olemovaný ocas. Srst, která je bez podsrstí. 
PÉČE:
Srst sibiřské kočky nevyžaduje zvláštní péči, jelikož se nestáčí.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
FIFé,TICA.
Fotky: Sibiřská kočka (foto, obrázky)
-------------------

Singapurská kočka (Singapore cat)

Singapurská kočka je půvabná a živá kočka, plná života. Je zábavná a poslušná, v rodině bývá miláčkem všech dětí.

PLEMENO:
Krátkosrstých koček.
PŮVOD:
Plemeno Singapurských koček se zformovalo v zemích jižní a východní Asie. Jeho vlastí je Singapur. V roce 1976 se Singapurská kočka dostala do USA, kde byl v roce 1981 zpracován její standard a kočka byla přiznána.
VELIKOST:
Malá.
HMOTNOST:
V rozmezí 2 až 4 kg.
SRST:
Srst je krátká, velmi jemná, tenká, hedvábná a vydatně přiléhající k tělu. U kocoura bývá většinou o něco delší. Nejvíce charakteristickou barvou je dvojí, temně hnědý "tiking" na krémovém základě a bez kresby. Čenich nosu i polštářky tlap jsou dle předpisu temně hnědé. Hrudník a břicho mohou být jemně hnědé.
HLAVA:
Hlava je kulatá, s krátkými a širokými čelistmi, tupým čumákem a plnou bradou. Přechod od čela na čumák téměř není zřetelný. Polštářky knírů jsou dobře viditelné.
UŠI:
Uši má velké a dlouhé, s hlubokou a zašpičatělou ušní mušlí, neboli dutinou.
OČI: 
Oči jsou velké, mandlového tvaru, s hnědou obrubou, trochu šikmo posazené. Jejich barva je různá, od zlatavé až do měděné. 
TĚLO:
Tělo je středně dlouhé, trochu kulaté, svalnaté, ne příliš lehké, avšak půvabné. Krk je středně dlouhý, záda silná a zlehka vypouklá. Hruď je dobře rozvinutá. Nohy jsou pevné a ztepilé, ne příliš dlouhé. Tlapy jsou malinké a úzké, prsty mají staženy do hrudek.
OCAS:
Singapurská kočka má přiměřeně dlouhý, u základu tlustý, postupně se však ztenčuje až k tupému konečku ocas.
CHARAKTER:
Singapurská kočka je půvabná a živá kočka, plná života. Je rychlá, avšak poslušná. Je zábavná a v rodině bývá miláčkem všech dětí.
OSTATNÍ POPIS:
Od jiných plemen se odlišuje celou řadou vnějších znaků.
PÉČE:
Singapurská kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
GCCF,CFA,TICA.
Fotky: Singapurská kočka (foto, obrázky)
----------------------------

Skotská klapouchá kočka (Scotish fold cat)

Skotská klapouchá kočka je velice nenáročná. Má vyrovnaný charakter a velkou vázanost na svůj dům i na člověka.

PLEMENO:
Skotská klapouchá kočka je plemeno krátkosrstých koček.
PŮVOD:
První kočky tohoto plemene byly přivezeny do Skotska v roce 1961. Na východě byla "klapouchá" známá již před staletími.
VELIKOST:
Skotská klapouchá kočka je středně velká kočka.
HMOTNOST:
V rozmezí 2,5 až 6 kg.
SRST:
Srst má krátkou, ale hustou. Je elastická a měkká, k tělu dobře přiléhající. Zbarvení může být zcela libovolné, jednobarevné, mnohobarevné, pruhované.
HLAVA:
Hlava je kulatá a robustní. Má široké čelisti, kulatou bradu a plné tváře, a to především u kocourů.
NOS:
Nos je krátký a široký, bez "stopu".
UŠI:
Uši jsou široce postavené, posazené takovým způsobem, že jejich vrchní část visí dolů a přikrývá ušní otvor.
Visící uši u koček jsou výsledkem mutace. U koťat je to zřetelné již v pětinedělí, kdy se ouška začínají zvedat.
OČI:
Oči jsou velké a kulaté, odkryté a široce posazené. Jejich barva odpovídá zbarvení těla kočky.
TĚLO:
Skotská klapouchá kočka je pevné, harmonické postavy. Tělo je krátké, silné, nízké a kompaktní. Ramena a stehna jsou stejně široká, hrudník je objemný a široký. Nohy jsou středně dlouhé a pevné, s kulatými a půvabnými tlapami.
OCAS:
Ocas není příliš dlouhý, je u kořene tlustý a na konci zašpičatělý.
CHARAKTER:
Skotská klapouchá kočka má vyrovnaný charakter a velkou vázanost na svůj dům a na člověka. Je velice nenáročná.
PÉČE:
Skotská klapouchá kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
CFA, TICA
Fotky: Skotská klapouchá kočka (foto, obrázky)
--------------------

Snowshoe (Seal Point Snowshoe)

Plemeno Snowshoe vzniklo křížením dvoubarevných Amerických krátkosrstých koček se Siamskými kocoury.

PLEMENO:
Krátkosrstých koček.
PŮVOD:
Plemeno Snowshoe vzniklo výsledkem křížení dvoubarevných Amerických krátkosrstých koček se Siamskými kocoury. Již v roce 1980 mělo plemeno mělo svůj standard.
PŘIKŘÍŽENÁ PLEMENA:
Americké krátkosrsté kočky, Siamští kocouři.
VELIKOST:
Snowshoe patří do široké skupiny krátkosrstých koček.
HMOTNOST:
Asi 2,5 až 5,5 kg.
SRST:
Krátká, lesklá, pevně přiléhající.
Jsou uznány dvě varianty: 
1.)Sil-point:- tělo má barvu teplého mléka, hrudník a břicho bledého žlutě hnědého odstínu, známky (point) jsou temně hnědé.
2.)Blue-point:-s tělem modro bílé barvy, hrudník a břicho jsou ještě bledší, značky temně šedě modré barvy.
HLAVA:
Klínovitá, ve tvaru trojúhelníku, s výrazným zlomem nosu.
NOS:
Středně dlouhý, výrazný.
UŠI:
Velké a špičaté.
OČI:
Velké mandlové oči se zvláštní temně modrou barvou.
TĚLO:
Tělo svalnaté se středně dlouhým, nechlupatým ocasem. Tlapy jsou středně velké, kulaté, všechny čtyři musí mít bílé "ponožky".
OSTATNÍ POPIS:
Snowshoe vnějšími znaky připomíná Ragdolla, je však mnohem menší.
ZVLÁŠTNOSTI:
Charakteristickou zvláštností Snowshoe jsou čtyři bílé tlapky, bílý proužek na čumáku a také bílá skvrna na hrudi.
PÉČE:
Snowshoe nevyžaduje žádnou zvláštní péči.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
TICA
Fotky: Snowshoe (foto, obrázky)
-----------------------------

Somálská kočka (Somali)

Somálská kočka je veselá a hravá, bystrá a učenlivá, přitom vnímavá a klidná.

PLEMENO:
Somálská kočka je plemeno polo-dlouhosrstých koček.
PŮVOD:
Vznikla z Habešské kočky. Vyšlechtěna byla po dlouhé selekci v USA a v Kanadě a v roce 1967 získala svoje jméno. Je uznána a šíří se v mnoha zemích.
VELIKOST:
Somálská kočka je již na pohled větší, než habešská.
HMOTNOST:
V rozmezí 3,5 až 5,5 kg.
SRST:
Srst je středně dlouhá, hustá a měkká. Na břichu je delší než na zádech. Zbarvení je různé. Evidováno je osm různých barev. Nejčastěji nacházíme tmavo-hnědé a modré.
HLAVA:
Hlava se vyznačuje zřetelným přechodem z čela na čumák. Má měkké linie čela i tváří.
UŠI:
Uši jsou velké, se širokým základem a špičatými konečky. Ušní lastury jsou většinou natočeny směrem do stran.
OČI:
Oči má velké a lesklé, mandlového tvaru. Jsou zelené nebo jantarové barvy, s tmavým lemováním.
TĚLO:
Somálská kočka má svalnaté a tvárné tělo. Hlava je klínovitá. Končetiny má dostatečně dlouhé. Krk je silný a krátký, s ozdobným "límcem". Nohy jsou dostatečně dlouhé, pevné a urostlé, olemované hustou srstí, tzv. "kalhotkami". Tlapy jsou oválné a malinké, s chomáčky srstí mezi prsty.
OCAS:
Ocas je středně dlouhý, u kořene tlustý, směrem ke konci se zužuje. Je pokrytý dlouhou srstí.
CHARAKTER:
Povaha Somálské kočky je přátelská. Je veselá a hravá, bystrá a učenlivá, přitom vnímavá a klidná.
PÉČE:
Somálská kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
GCCF,FIFé,CFA,TICA.
Fotky: Somálská kočka (foto, obrázky)
-----------------------

Sphynx (Sfynx)

Sphynx je velice vzácné a řídce se vyskytující plemeno. Rodí se s krátkou a velice měkkou sametovou srstí. S růstem ale srst postupně vypadá a zmizí.

PLEMENO:
Sphynx je plemeno bezsrstých domácích koček.
PŮVOD:
Poprvé se objevila v Kanadě v roce 1960 výsledkem mutace obyčejné kočky. Křížením prvního bezsrstého kocoura-mutanta se svojí matkou vzniklo první bezsrsté kotě a dalo základ plemenu. V Rusku se rozvíjejí zvláštní Donské sfinxy, vyšlechtěné v Rostově na Donu po zcela náhodném nálezu kočky v roce 1987. Od Kanadské kočky se odlišují v mnoha parametrech.
VELIKOST:
Střední.
SRST:
Sphynxove se rodí s krátkou, velice měkkou sametovou srstí. S růstem ale srst postupně vypadá a zmizí. Zůstává pouze tenký sametový povlak na čumáčku, uších, tlapách a horní části nohou.
HLAVA:
Hlava má klínovitý tvar, klenuté čelo, krátký nos a vystupující lícní kosti.
UŠI:
Uši jsou dosti velké, zaoblené a široce posazené.
OČI:
Oči jsou hluboce posazené, zkosené, většinou zlatavého nebo měděného (pouze u černých Sfinx) nádechu.
TĚLO: 
Tělo je protažené a pružné, s dlouhým ocasem. Nohy jsou dlouhé a tenké.
OSTATNÍ POPIS:
Sphynx je velice vzácné a řídce se vyskytující plemeno. Kůži má elastickou, "přebytečnou", s vráskami na hlavě, krku, podpaží a v tříslech. Mohou mít libovolné zbarvení, barva očí však musí ladit se zbarvením kůže.
PÉČE:
Sphynx se rodí holý, je to rozdíl od donského sphynxe, který se rodí chlupatý a postupně vylysá. Také péče o něj je v mnohém jiná, třeba v tom, že se tak cca 1x za 14 dní musí koupat, aby se umyl jeho pot.
Fotky: Sphynx (foto, obrázky)

Plemena koček na N, O, P, R

9. února 2011 v 13:54 |  kočičí plemena

N

Německý rex (German rex)

Německý rex má tenké, středně dlouhé, s nevelkými oválnými tlapami končetiny.

PLEMENO:
krátkosrstých koček 
PŮVOD:
Vzniklo v Německu. 
VELIKOST:
Německý rex je středně veliká, úměrné postavy kočka. 
SRST:
Srst je měkká, hedvábná, krátká, bez krycích vlasů, mačkaná, s tendencí k zaplétání (svinování). Zbarvení je různé, avšak rovnoměrně zastoupené, včetně dovolené kombinace i bílé. 
HLAVA:
Hlava je kulatá, široká, hlavně mezi ušima. Brada je silná, s dobře zřetelnými čelistmi. 
NOS:
Nos je zlehka splácnutý, v základu ohnutý. 
UŠI:
Uši jsou velké, široce posazené, s nenápadně zakulacenými konci, hustě pokryté srstí na vnější straně. 
OČI:
Oči jsou středně velké, jejich barva musí být v souladu s barvou srsti. 
TĚLO:
Končetiny jsou tenké, středně dlouhé, s nevelkými oválnými tlapami. 
OCAS:
Ocas není příliš dlouhý, kunovitý, pokrytý hustou srstí. 
OSTATNÍ POPIS:
Kníry má kratší než jiní rexové a méně zatočené. 
NEDOSTATKY:
Rovná, ne příliš huňatá srst, lysiny, příliš krátký nebo holý ocas, krajně dlouhá nebo příliš špičatá hlava, maličké uši, slabé svaly. 
PÉČE:
Německý rex nevyžaduje žádnou zvláštní péči.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
WCF
Fotky: Německý rex (foto, obrázky)
-----------------------

Něvská kočka, Maškaráda (Neva cat, Neva Masquarade)

Něvská maškarní kočka je nezvyklá nádherná a silná sibiřská kočka. Mají přepychový kožíšek a hrdé, modré oči.

PLEMENO:
Polo-dlouhosrstých koček.
PŮVOD:
Plemeno bylo vyšlechtěno v Rusku a vzniklo křížením sibiřských a thajských koček. Mezi "sibiřany" má svoje aristokraty. Díky nim se mohou něvské maškarní kočky zjednodušeně nazývat "sibiřani" se siamským zbarvením, kolor-point. Před deseti lety o takovýchto kočkách věděli nanejvýše nemnozí specialisté. Právě oni poprvé popsali fenotypické znaky této části Sibiřských koček. Po této oblasti břehů Něvy dostaly své pojmenování: Něvské maškarní kočky.
POPIS:
Jsou to neobvykle nádherné a silné sibiřské kočky. Mají přepychový kožíšek a hrdé, modré oči.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
Uznávají je pouze kluby WCF.
Fotky: Něvská kočka, Maškaráda (foto, obrázky)
------------------------

Norská lesní kočka (Norwegian Forest Cat)

Norská lesní kočka je jedno z nejstarších plemen, vzniklo pravděpodobně z angorských koček, které byly do Norska dovezeny v 16.století. Vyznačují se klidným charakterem, trpělivostí a nevázaností.

PLEMENO:
polodlouhosrstých koček
PŮVOD:
Norská lesní kočka je jedno z nejstarších plemen, které vzniklo na bázi nečistokrevných koček. Je nejrozšířenější zejména v zemích severní Evropy, tzn. Norsku, Švédsku, aj. Standard byl uznán v roce 1977.
Existuje několik verzí o vzniku těchto koček. Nejpravděpodobnější verze je, že se vyvinuly z angorských koček, které byly do Norska dovezeny v 16.století. Zde se tyto kočky přizpůsobovaly drsnému klimatu a podnebním podmínkám, často lezly po stromech a lovily ryby. Díky tomu se jim také vyvinuly jejich silné drápy. Existuje však i domněnka, že norská lesní kočka je angorskou mutací divoké kočky Felis silvestris grampia, kterou ze Skotska dovezli Vikingové. Na starých dřevorytech byla bohyně Frea často zobrazována v trize, zapřáhnuté kočkami, velice podobnými norským lesním.
VELIKOST:
Norská lesní kočka je středních až velkých rozměrů.
HMOTNOST:
V rozmezí 3 až 9 kg. 
SRST:
Norská lesní kočka má srst je dlouhou, zdvojenou, hladkou, přiléhající k tělu, s dobře zřetelným hustým podsrstím. Na tvářích vytváří licousy, na zadní části těla a zadních končetinách tzv. "kalhoty". Každý rok jim také do zimy vyrůstá okolo ramen a krku tzv. "límec", který se v létě ztrácí. Zbarvení je nejrůznější, stejně jako u evropských krátkosrstých. Podle barvy srsti se dělí na čtyři druhy.
HLAVA:
Trojúhelníkového tvaru, dlouhá, bez znatelné hranice mezi čelem. Brada je masivní, čelisti plné, s licousy.
NOS:
Nos je dlouhý a široký.
UŠI:
Dlouhé, jejich konce jsou špičaté a mají štětečky, vzhledem stejně jako rys, stojaté, široce posazené.
OČI:
Norská lesní kočka má velké, kulaté a jasné oči. Jejich barva může být libovolná, ale v zásadě je v souladu s tělem.
TĚLO:
Statné, dostatečně masivní, avšak pružné. Krk je dlouhý a svalnatý. Hrudník a ramena jsou dobře vyvinuté. Záda a břicho má široké a pevné. Nohy jsou dlouhé a silné, zadní jsou o něco delší, než přední. Tlapy má široké a kulaté, na pohled těžké.
OCAS:
Je dlouhý a typický pro tato plemena koček. Je pokrytý dlouhou srstí, která plihne a zakrývá zadní končetiny.
CHARAKTER:
Norská lesní kočka se vyznačuje klidným charakterem, trpělivostí a nevázaností. Je dost živá a energická, někdy je však plachá, samotářská a hledá ústraní.
OSTATNÍ POPIS:
Vnějšími tvary připomíná rysa. Podobná je také Turecké van a Mainské kočky.
PÉČE:
Norská lesní kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
GCCF,FIFé,CFA,TICA
Fotky: Norská lesní kočka (foto, obrázky)

O

Ocicat kočka (Ocicat)

Ocicat kočka je velice muzikální, jejich mňoukání je hlasité a melodické…

PLEMENO:
Ocicat kočka je plemeno kratkosrstých koček
PŮVOD:
Poprvé se získalo ve státě Michigan při křížení habešských a siamských koček. Plemeno svoje označení získalo od skvrnité divoké kočky ocelot. V roce 1986 bylo plemeno uznáno TIKA - Mezinárodní asociací koček.
VELIKOST:
Samci jsou jen o málo větší, než samice.
HMOTNOST:
V rozmezí 2,5 až 6,5 kg.
SRST:
Skvrnitá kresba srsti připomíná Egyptskou mau. Ocicat je však přitom menší a graciéznější, má ladnější a půvabnější pohyb, a proto je spíše bližší k orientální skvrnité kočce.
CHARAKTER:
Ocicat kočky jsou velice společenští, již od nejútlejšího věku se rádi učí a samotu nevydrží příliš dlouho, stejně jako orientální kočky.
OSTATNÍ POPIS:
U výstavních Ocikatů musí být skvrnitost v souladu se striktním standardem: skvrna na zádech přechází do pásma na břiše.
ZVLÁŠTNOSTI:
Ocicat kočky jsou velice muzikální, hlasitě a melodicky mňoukají.
PÉČE:
Ocicat kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
FIFé, CFA, TICA
Fotky: Ocicat kočka (foto, obrázky)
-------------------------

Orientální dlouhosrstá kočka - javánská (Oriental Longhair (Javánka))

Orientální dlouhosrstá kočka (javánská) je plemeno dlouhosrstých koček. Orientální dlouhosrstá kočka je přátelská, mazlivá, čilá a podnikavá kočička.

PLEMENO:
Dlouhosrsté kočky.
PŮVOD:
Zkřížením Orientální krátkosrsté kočky s Balijskou kočkou byly vytvořeny hedvábné orientální kočky s polodlouhou srstí. Došlo k tomu v roce 1985 v Severní Americe v chovatelském zařízení Sholine paní Sheryl Ann Boyle.
PŘIKŘÍŽENÁ PLEMENA:
Siamské kočky, Balijské kočky a Orientální krátkosrsté kočky.
VELIKOST:
Orientální dlouhosrstá kočka je středně velká kočka.
HMOTNOST:
V rozmezí 4,5 až 6 kg.
SRST:
Srst je krásně hedvábná a těsně přiléhá k tělu.
CHARAKTER:
Orientální dlouhosrstá kočka je přátelská, mazlivá, čilá a podnikavá kočka.
PÉČE:
Orientální dlouhosrstá kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
FIFé, CFA, TICA

Povídání o plemeni:
Javánka podobně jako balinéska nemá žádnou souvislost s indonéským ostrovem, podle kterého byla pojmenována. Škoda, že toto poetické pojmenování se oficiálně změnilo na orientální dlouhosrstá, neboť podle logiky věci, by se balinésky měly nazývat siamské dlouhosrsté kočky. Další používaný název pro toto plemeno je mandarín.
Javánka je relativně nové plemeno, které vzniklo křížením balinésky a orientální krátkosrsté kočky. Na jejich vyšlechtění se nezávisle na sobě podíleli chovatelé ze Spojených států a Británie. Javánka je tedy považována za mladší plemeno než balinéska a první výraznější osobnosti tohoto plemene se objevili až v 70-tých letech 20. století.
Na javánky se vztahuje stejná charakteristika jako na orientální krátkosrsté kočky, samozřejmě s výjimkou délky srsti. A nebo se dá říct, že je to plně zbarvená balinéska. Javánky jsou štíhlé, dlouhé, elegantní kočky s hedvábnou srstí bez podsady. Hlava tvoří trojúhelník, uši jsou velké a nízko nasazené. Nos je dlouhý a rovný, oči zelené, mandlové a zešikmené, což dává javánkám tajuplný orientální výraz.Tělo je jemné, ale dobře osvalené s dlouhým krkem. Nohy jsou vysoké a štíhlé, s malými oválnými tlapkami. Ocas je dlouhý, dobře osrstěný jemnou, hedvábnou srstí. Srst na těle je také delší, ale přilehlá, bez podsady, krčního límce a necuchá se, proto je péče o ní jednoduchá. 
Zbarvení javánek je stejné jako u orientálek, tj. v barvách plných (černá, čokoládová, modrá, lilová, červená, krémová, skořicová, plavá), želvovinové, navíc mohou být s kresbou (mramorovaná, tygrovaná, tečkovaná, ticked tabby), nově i se stříbrným tipingem a stínovaná. Existuje i čistě bílá javánka se zelenýma očima. Trochu matoucí uznávání barevných variet je u CFA, kde jsou pod javánkami zařazeny skoro všechny balinésky, kromě čtyř siamských typů se sealovými, čokoládovými, modrými a lilovými (v USA ledovými) odznaky (tzn., že např. balinéska s červenými odznaky nebo balinéska s lilovými odznaky s kresbou je v CFA vedena jako javánka).
Javánka je milá, inteligentní a aktivní kočka, která trpí nechutí být sama. Nejšťastnější je, když se zabývá nějakou činností ve společnosti svého člověka.
Křížení orientálních krátkosrstých koček s javánskými je povoleno kvůli vylepšení typu javánek. Koťata narozená z tohoto spojení se nazývají varianti a nelze je použít zpětně do chovu krátkosrstých orientálek. Rovněž křížení balinések a javánek mezi sebou je možné.
Fotky: Orientální dlouhosrstá kočka - javánská (foto, obrázky)
--------------------------------

Orientální kratkosrstá kočka (Oriental Shorthair)

Existuje více jak 40 barevných variant, z nichž nejznámější je hnědá, nebo-li havana orientální kratkosrstá kočka, která připomíná barvu havanského doutníku.

PLEMENO:
Krátkosrstých koček.
PŮVOD:
Tyto elegantní oientální kratkosrstékočky vznikly křížením "siamských" koček s obyčejnými domácími kočkami. Plemeno vzniklo v Anglii, přiznáno bylo v roce 1972 a šíří se v Americe, Austrálii a na Novém Zélandu, již od roku 1977.
VELIKOST:
Střední.
HMOTNOST:
V rozmezí 4 až 6,5 kg.
SRST:
Existuje více jak 40 barevných variant. Nejznámější je hnědá oientální kratkosrstá kočka nebo-li "havana", která připomíná barvu havanského doutníku. Toto plemeno vzniklo a standard získalo v roce 1958 ve Velké Británii. Existují ještě také "eboni", což je černá, zelenooká krasavice, modrá se zelenýma očima, kouřová, liliově-proužkovaná, tzv. "nacpaný karton". Libovolné zbarvení srstového pokrytí želvové, tygří. Srst je lesklá, krátká, vydatně přiléhající k tělu.
HLAVA:
Hlava má klínovitý tvar.
NOS:
Nos je rovný a dlouhý.
UŠI:
Uši má velké a špičaté.
OČI:
Oči jsou středně velké a široce posazené.
TĚLO:
Tělo těchto koček je středně dlouhé, protáhlé a pružné. Nohy mají dlouhé a ztepilé. Tlapy nevelké a oválné.
OCAS:
Orientální kratkosrstá kočka má dlouhý, tenký a zašpičatělý ocas
CHARAKTER:
Charakter Orientální kratkosrsté kočky je mírný, snášenlivý a přítulný. Je však také energická a živá, nadmíru chytrá, lehce se učí např. přijít, když ji zavoláme, a přinese nám naše "odložené věci".
OSTATNÍ POPIS:
Jedinou jejich slabostí je zvýšená vášeň k teplu.
PÉČE:
Pečovat o tato zvířata není potřeba.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
GCCF,FIFé,CFA,TICA

SIAMSKÉ A ORIENTÁLNÍ KOČKY - historie

Původní vlastí tohoto tradičního plemene je Siam (dnešní Thajsko). První kočky s modrýma očima se zcela zvláštním, do té doby neznámým zbarvením, byly dovezeny do Anglie roku 1884. Zde si získaly mnoho príznivců a na mnoho let byly mezi prvními nejžádanějšími známými plemeny koček. Během času se změnil vzhled siamských koček na štíhlé a elegantní plemeno a výrazně rozšíril počet jejich barevných variant. Kromě toho došlo ke změnám v exteriéru těchto koček. Původní kočky šilhaly a měly zalomené konečky ocásku. Zatímco v počátcích jejich chovu byly tyto znaky žádoucí, postupem let bylo zjišteno, že se jedná o dedičné defekty, a proto se začaly z chovu vyřazovat. 
Siamská kočka má hlava dlouhou, klínovitou s rovným profilem. Uši má velké a široce nasazené, končetiny i ocas dlouhé. Trup koček musí být elegantní. Její srst je krátká a nemá podsadu. Proto je těsně přilehlá k tělu, čímž vyniknou její elegantní tvary. Odznaky - zbarvení těchto koček je tmavá maska, uši, končetiny a ocas musejí být v dobrém kontrastu se světleji zbarveným tělem. Oči siamek jsou modré. Tyto kočky mají takzvaně psí povahu, vyžadují pozornost svého pána, jsou velmi zvědavé a bez jejich asistence se nic doma neobejde. Jsou to také kočky velice inteligentní a rády se učí. Není výjimkou, že dokáží aportovat malé předměty nebo chodit na vodítku. 
Orientální krátkosrsté kočky jsou elegantní, štíhlé a podobají se kočkám siamským, ze kterých byly vyšlechtěny. Jsou poměrně mladé plemeno bez odznaku se zelenýma očima. Tyto kočky se těší značné oblibě, takže počet jejich barevných variant se stále rozšiřuje. Toto plemeno bylo vyšlechtěno v padesátých letech v Anglii ze siamské kočky s čokoládovými odznaky krížením s jednobarevnými evropskými krátkosrstými kočkami a jako 
plemeno uznána v roce 1958. 
V současné době uznává FIFe v této skupině několik desítek plemen a barevných variet. Orientální krátkosrsté kočky mají tělo středně dlouhé, štíhlé a pružné, na dlouhých, jemných končetinách s malými, oválnými tlapkami. Zadní končetiny jsou poněkud vyšší než přední. Krk mají dlouhý a jemný, ocas dlouhý, rovný a špicatý. Tělo, končetiny včetne tlapek, hlava a ocas mají být v primeřeném poměru a mají působit harmonicky. Hlavu mají dlouhou, dobře formovanou, sbíhající se rovnoměrně k jemnému čenichu, s dlouhým nosem a výraznou bradou.
Fotky: Orientální kratkosrstá kočka (foto, obrázky)

P

Perská kočka (Persian cat)

Díky charakteru a nádhernému zevnějšku patří perská kočka mezi "aristokraty" v rodině koček.

PLEMENO:
Perská kočka je plemeno dlouhosrstých koček
PŮVOD:
V původu tohoto plemene je mnoho nejasného. Podle všeho se na jejím vývinu přičinily pouštní a asijské stepní kočky, žijící v dávné době na teritorii blízké Asie. Předpokládáme, že jejich vlastí je Turecko. Historické "zřeďování" perské kočky se v Evropě začíná v 16.až 17.století, kdy byla dovezena do Itálie a následně i do Francie. Zvíře se dost rozšířilo a získalo velikou oblibu.
VELIKOST:
Perská kočka je středních rozměrů, robustní.
HMOTNOST:
V rozmezí 3,5 až 7 kg.
SRST:
Tělo je pokryté hedvábnou, lechtavou, měkkou a dlouhou srstí, což zvířeti dává zajímavý a přitažlivý vzhled. Okolo ramen a krku srst vytváří honosný "límec".
Zbarvení je různé. Rozlišujeme řádově 90 různých druhů. Uznána je černá, bílá, modrá, červená, krémová, liliová. Jednobarevné kočky nesmějí mít skvrny nebo značky, tzn. že zbarvení celého těla musí být celistvě jednotné. Barva čenichu nosu, polštářků tlap a kníru podle pravidel odpovídá základnímu zbarvení.
HLAVA:
Je velká a masivní, s kulatým vypouklým čelem. Čelisti má plné. Kníry jsou na pohled dlouhé. Brada je silná, čelisti široké, mocné,
NOS:
Nos je maličký a krátký, avšak široký a zlehka zvednutý.
UŠI:
Uši mají trojúhelníkový tvar, jsou krátké, na koncích zakulacené, široce a nízko posazené, nakloněné dopředu, s chomáčky dlouhých vlasů uvnitř mušlí.
OČI:
Oči mají všechny perské kočky velice přitažlivé. Ohromují svojí velikostí i tvarem. Jsou velké, silné, kulaté, široce posazené a výrazné. Barva je tmavě oranžová, modrá, měděná. Kočky předepsaného zbarvení mají vlastní barvu očí.
TĚLO:
Masivní, silné, svalnaté, úměrně stavěné. Krk je krátký, trochu silnější. Hrudník je široký a hluboký. Ramena, záda a bedra mají silná. Nohy jsou krátké, rovné, výkonné, s dostatečně velkými vlasovými tlapami. Prsty jsou silné a sevřené, mezi nimi jsou chomáčky dlouhých vlasů.
OCAS:
Není dlouhý, je spuštěn k zemi, huňatý, s lehce zatočeným konečkem.
CHARAKTER:
Perská kočka se vyznačuje přítulným charakterem a plnou důvěrou k člověku. Je spokojená a klidná. Její oddanost k člověku je možné přirovnat i k oddanosti psa.
OSTATNÍ POPIS:
Perské kočky se značkami na hlavě, tlapách a ocasu jsou řazeny do samostatného plemene - tzv. "point". Perská kočka se v porovnání s jinými plemeny prokazuje nejvyšším stupněm zdomácnění. Ztratila dokonce i schopnost lovit myši, krysy a nemůže být mimo domov. Tyto zvláštnosti charakteru, spolu s nádherným zevnějškem, z ní činí "aristokratku" mezi kočkami. Perská kočka je rozšířena v mnoha zemích světa. 
PÉČE:
Perská kočka potřebuje každodenní důkladnou a pečlivou péči o srst.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
GCCF,FIFé,CFA,TICA
Fotky: Perská kočka (foto, obrázky)

R

Ragdoll

Ragdoll je kočička, která se podle pravidel rodí vždy bílá, po pár dnech se však již začíná zbarvovat. Říká se jí

PLEMENO:
Polo-dlouhosrstých koček.
PŮVOD:
Plemeno Ragdoll bylo vyšlechtěno v USA na konci 60. let 20. století.
PŘIKŘÍŽENÁ PLEMENA:
Bílá perská modrooká kočka a Siamský kocour.
HMOTNOST:
Kocour dosahuje hmotnosti 7 až 10 kg.
SRST:
Ragdoll má jemnou a polodlouhou srst. Při šíření plemene se povoluje trojí zbarvení: kolor-point, bikolor, mitted a čtyři barvy - "seal", blue, čokoláda a liliový. Koťata se podle pravidel rodí bílá, ale po pár dnech se již začínají zbarvovat. Tělesně však dozrávají a i zbarvení se jim může lehce vyvíjet, tzn. tmavnout, až do třech let. 
HLAVA:
Hlava vytváří široký klín, v závislosti na zbarvení může mít očernalé tváře a čelisti. 
OČI:
Oči jsou velké a oválné. Musí být modré, jiná barva není přípustná.
TĚLO:
Tělo může u samců dosahovat až do délky jednoho metru, počítá se od čumáčku až ke konci ocasu. Nohy jsou dlouhé s oválnými tlapkami.
OCAS:
Ragdoll má středně dlouhý ocas.
CHARAKTER:
Ragdollje hebká, přítulná a velice poddajná a tvárná kočka. Dovede se však také velice dobře bránit, zároveň je však "stresu-odolná" a obranu používá až ve velice krajním případě. "Hadrová panenka" se jí říká proto, že při zdvižení uvolní svalstvo, a jakoby "visí". Milovníci tohoto plemene tvrdí, že Ragdoll může nepřítomnost dětí v rodině plně nahradit. Jsou vnímavé, chápavé, inteligentní, přítulné, hravé a s jinými zvířaty se dobře sžívají.
Svým charakterem částečně připomínají psy. Stejně jako oni jsou totiž svému majiteli raději neustále v patách.
OSTATNÍ POPIS:
Zevnějškem připomínají barmskou kočku, mají však širší hrudník, masivnější zadní část těla a silnější nohy.
PÉČE:
Ragdoll potřebuje přiměřenou péči o srst. Jinak nevyžaduje žádnou zvláštní péči.
Fotky: Ragdoll (foto, obrázky)
-------------------

Rexi

Velice se poutají na člověka a dávají přednost jeho společnosti…

PLEMENO:
Jde o skupinu koček s krátkou a zvlněnou srstí. 
PŮVOD:
Vznikla následkem náhodné mutace evropské krátkosrsté kočky; nazvané jako u shodné mutace králíků. Rozlišujeme tři základní kurantní barvy rexů (devon-rex, německý- rex a korniš- rex), kteří nejsou rovnocenní a vznikli téměř současně na různých územích Anglie (Kornuell a Devonschir) a Německa, okolo roku 1950, a následně se rozšířili do jiných zemí, včetně do USA, kde byli různé druhy těchto koček. Všechna tři plemena jsou uznána FIFe. 
HMOTNOST:
3-5 kg 
SRST:
vlnitá 
HLAVA:
Kníry a obočí jsou obvykle kadeřavé. 
CHARAKTER:
Velice se poutají na člověka a dávají přednost jeho společnosti, než přátelství s jinými zvířaty. Rexi se dostatečně lehce cvičí (trénují), skoro nejsou nemocní, nehledě na citlivé změny počasí a teploty vzduchu. 
ZVLÁŠTNOSTI:
Charakteristickým rysem je úplná absence pesíků (krycích) vlasů. Mají nanejvýš velmi krátké prachové vlásky, nesmírně měkké, "plyšové". 
PÉČE:
Jelikož je srst rexů velice lámavá, prakticky ji nelze rozčesávat, je možné ji nanejvýš uhlazovat rukou. 
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
TICA, CFA
Fotky: Rexi (foto, obrázky)
---------------------------

Ruská modrá kočka (Russian Blue)

Ruské modré kočky vynikají neobvyklou krásou. Vyznačují se především oddaností svému majiteli a radostí z jeho společnosti.

PLEMENO:
Ruská modrá kočka je plemeno krátkosrstých koček.
PŮVOD:
Jejím domovem je Rusko.
Podle pověsti se jejich šířením zabývala Kateřina II a na výpravy je brali již dávní Vikingové. Tím se také modré kočky dostaly do Evropy, do Velké Británie. Rozšířená selekce je začala odnášet k "modrému zahraničnímu (cizímu) druhu (typu)" krátkosrstých koček, a místní k - "modrému britskému typu". V USA se Ruská modrá kočka poprvé objevila v roce 1900. Existuje také dlouhosrstý druh Ruské modré kočky, který se jmenuje "Nibelung". Ve 40. letech 20. století jim doplnili siamskou krev a již v roce 1965 měly svůj současný vzhled.
Po druhé světové válce hrozil Ruské modré kočce zánik. Ve Velké Británii však byla vysoce oceňována, a to natolik, že byla uskutečněna veškerá opatření k její záchraně a k jejímu zušlechtění a zdokonalení.
HMOTNOST:
V rozmezí 3 až 5,5 kg.
SRST:
Srst je rovná, má čistě modrou barvu, rovnoměrnou, bez jakýchkoliv odstínů.
HLAVA:
Hlava má půvabný, jemně urostlý tvar. Lebka je úzká, klínovitá. Čumák i profil vytváří rovný úhel.
NOS:
Nos je malý a krátký.
UŠI:
Uši jsou velké a špičaté, na vnitřní straně jsou bez chlupů, na konečkách mají střapečky.
OČI:
Oči jsou zelené barvy, mají mandlový tvar.
TĚLO:
Končetiny jsou dlouhé, ztepilé. Tlapy mají oválné a dosti úzké. Strop nosu i spodní část mohou být šedo-modré.
OCAS:
Ocas je poměrně dlouhý, s ostrým, špičatým koncem.
CHARAKTER:
Klidný charakter modrých koček se vyznačuje především oddaností svému majiteli a radostí z jeho společnosti, což demonstrují tím, že vstávají na zadní, panáčkují, objímají jeho nohy a zároveň typicky mňoukají. Tato kočka má však také ohromující lovecký instinkt, který dokazuje svými skoky do dálky. Typická je také svojí zvláštní osobní hygienou.
OSTATNÍ POPIS:
Ruská modrá kočka vynikaje neobvyklou krásou.
ZVLÁŠTNOSTI:
Hlavní odlišností modrých koček je krátká a lesklá srst, stejné modré barvy s jednolitým prokvétajícím třpytem.
VADY:
Bílé skvrny, pruhovanost, těžká kostra, žlutá barva očí, siamský typ.
PÉČE:
Jednou týdně je nutné Ruskou modrou kočku rozčesávat, nejdříve proti srsti a následně po srsti, hladce učesat a promačkat ručníkem "tam i zpět".
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
GCCF, FIFé, CFA,TICA
Fotky: Ruská modrá kočka (foto, obrázky)

Kam dál